(pokračuje Jan Skopeček)

Slib poslance

Já bych poprosil paní předsedkyni mandátového a imunitního výboru, paní poslankyni Helenu Válkovou, aby nás seznámila s kroky, které tento výbor učinil, a poté přečetla ústavou předepsaný slib, který pan poslanec složí do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Paní předsedkyně, prosím, máte slovo.

A poprosím, kolegyně, kolegové, o klid.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane místopředsedo, a protože slib je důstojná záležitost, poprosím o klid ve Sněmovně.

Budeme za chviličku mít aktivního nového kolegu, tak bych vás ráda jenom informovala standardním způsobem o tom, co se stalo. Dneska jsme měli schůzi mandátového a imunitního výboru, přijali jsme příslušná usnesení. To, které se vás nejvíce všech týká, je moje informace, kterou jsem byla pověřena tady přednést, že znovu potvrzujeme, že dne 18. května 2026 zanikl složením slibu člena Nejvyššího kontrolního úřadu mandát našemu bývalému kolegovi, poslanci Ing. Josefu Kottovi, a na jeho místo nastupuje jako první náhradník politického hnutí ANO 2011 za volební kraj 10 Vysočina pan Bc. Jiří Kotlík. Skutečnost, že pan Bc. Jiří Kotlík se stal poslancem, jsme dneska, jak právě před chvílí jsem řekla, ověřili, všechno zkontrolovali, podmínky pro složení slibu jsou splněny. Nyní si vás dovoluji všechny požádat jako vždy, abyste povstali, aby před stolek tady předstoupil pan poslanec Jiří Kotlík a složil ústavou předepsaný slib poslance.

Já ho teď přečtu, ten slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

(Poslanec Kotlík skládá slib slovem „slibuji“ a podáním ruky předsedovi Poslanecké sněmovny.)

Děkuji za pozornost a také novému panu poslanci blahopřeji. (Potlesk.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Dovolte i mně, abych mezi námi uvítal pana poslance Jiřího Kotlíka a popřál mu v Poslanecké práci hodně úspěchů.

Nyní přistoupíme k určení dvou ověřovatelů této schůze.

 

Navrhuji, abychom určili poslankyni Irenu Němcovou a poslance Karla Dvořáka jako ověřovatele naší schůze.

Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

V hlasování číslo 1 bylo přihlášeno 153 poslanců, pro hlasovalo 148, proti 1. Návrh byl přijat.

 

Konstatuji, že jsme ověřovateli 24. schůze Poslanecké sněmovny určili poslankyni Irenu Němcovou a poslance Karla Dvořáka.

Zároveň sděluji, že do zahájení schůze požádali o omluvení své neúčasti na jednání tito poslanci: paní poslankyně Adámková Věra celý jednací den z pracovních důvodů, paní poslankyně Berkovcová Jana celý jednací den z pracovních důvodů, paní poslankyně Demetrashvili Katerina celý jednací den z důvodu zahraniční cesty, pan poslanec Doksanský Denis od 14 hodin do 20 hodin z pracovních důvodů, paní poslankyně Ferčíková Konečná Irena celý jednací den z důvodu zahraniční cesty, pan poslanec Hladík Petr celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Matěj Hlavatý celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Zdeněk Hřib celý jednací den ze zdravotních důvodů, pan poslanec Pavel Karpíšek celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Roman Kubíček od 18.30 hodin ze zdravotních důvodů, pan poslanec Jiří Mašek celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Vojtěch Munzar celý jednací den z důvodu zahraniční cesty, paní poslankyně Nedomová Anežka od 14.30 hodin do 18.30 hodin z pracovních důvodů, paní poslankyně Oulehlová Renata od 14 hodin do 15 hodin ze zdravotních důvodů, paní poslankyně Pošarová Marie celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Miroslav Samaš od 14.10 hodin do 15 hodin z pracovních důvodů, pan poslanec Vítězslav Schrek celý jednací den z pracovních důvodů, paní poslankyně Vendula Svobodová celý jednací den z pracovních důvodů, pan poslanec Teleky Róbert od 18 hodin z rodinných důvodů, pan poslanec Radek Vondráček celý jednací den z důvodu zahraniční cesty, pan poslanec Michal Zuna od 18 hodin z pracovních důvodů.

Ze členů vlády se omlouvá pan premiér Andrej Babiš celý jednací den z důvodu zahraniční cesty, paní ministryně Mrázová Zuzana od 17 hodin z pracovních důvodů, pan ministr Robert Plaga od 17 hodin z pracovních důvodů a pan ministr Zůna Jaromír celý jednací den z pracovních důvodů.

Nyní tedy přistoupíme ke stanovení pořadu 24. schůze, jehož návrh je uveden na pozvánce. Nejprve bych vás chtěl informovat, že v pondělí 22. června byl do Poslanecké sněmovny doručen návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, sněmovní tisk 90/5, vrácený Senátem, který podle § 97 odst. 4 předseda Poslanecké sněmovny na nejbližší schůzi předloží Poslanecké sněmovně znovu. V souvislosti s tím navrhuje předseda Poslanecké sněmovny zařadit do pořadu 24. schůze nový bod, návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, tedy sněmovní tisk 90/5, vrácený Senátem. Příslušné zákonné lhůty budou splněny a sněmovní tisk lze projednat od pátku 3. července 2026.

Nyní vás seznámím s návrhy, na kterých se shodlo dnešní grémium.

Za prvé navrhujeme zařadit do pořadu schůze nové body: sněmovní tisk 187, kterým se mění některé zákony na úseku vnitřní správy, druhé a třetí čtení, s tím, že druhé čtení lze projednávat od 3. července; sněmovní tisk 198, novela zákona o státní sociální podpoře, druhé a třetí čtení, s tím, že druhé čtení lze projednávat od 28. června, a to do bloku Zákony – druhé, respektive třetí čtení; sněmovní tisk 225-E, jednodušší, jasnější a lépe prosazovaný soubor pravidel EU; sněmovní tisk  226-E – 28, právní režim pro společnosti EU, a to do bloku Záležitosti EU; dále návrh na změny ve složení orgánů, a to do bloku Volební body; dále je to návrh na stanovení výše odměn členům kontrolní rady Technologické agentury České republiky za rok 2025, tedy sněmovní dokument 1341, a to do bloku Zprávy, návrhy a další.

Za druhé navrhujeme následující postup jednání v tomto týdnu.

Dnes, to je v úterý 23. června, navrhujeme projednávat tyto body z bloku zákony druhé čtení: bod číslo 1, sněmovní tisk 16, kterým se mění některé zákony v souvislosti se smlouvami o finančních službách; bod 13, sněmovní tisk 145, novela zákona o spotřebitelském úvěru.

Zítra, to je ve středu 24. června, se případně budeme věnovat bodům z bloku Zákony – třetí čtení. Ve 14 hodin bychom se věnovali volebním bodům, a to návrhu na změnu ve složení orgánů Poslanecké sněmovny, bude-li zařazen, a bod číslo 124, návrh na volbu člena NKÚ. Po zahájení konání tajných voleb se sejde organizační výbor, a já proto prosím poslankyně a poslance o shovívavost, aby mohli členové organizačního výboru volit přednostně.

Poté bychom projednávali tyto body z bloku Zákony – první a druhé čtení; bod číslo 12, sněmovní tisk 144, novela zákona o vstupu a pobytu cizinců, druhé čtení; bod číslo 36, sněmovní tisk 213, novela zákona o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, první čtení; bod číslo 10, sněmovní tisk 83, novela zákona o silničním provozu, druhé čtení; bod číslo 4, sněmovní tisk 52, novela zákona o určování provozoven za účelem shromažďování důkazů v trestním řízení, druhé čtení; bod číslo 5, sněmovní tisk 53, novela zákona o ochraně spotřebitele, druhé čtení; bod číslo 6, sněmovní tisk 55, vládní novela zákona ke snížení nákladů na zavádění sítí elektronických komunikací, druhé čtení; bod číslo 7, sněmovní tisk 56, vládní novela zákona ke snížení nákladů na zavádění sítí elektronických komunikací – související, druhé čtení; bod číslo 8, sněmovní tisk 62, vládní novela zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku, druhé čtení; bod číslo 11, sněmovní tisk 113, vládní návrh zákona o ekodesignu výrobků, druhé čtení; bod číslo 27, sněmovní tisk 153, novela zákona o regulaci reklamy, první čtení.

Ve čtvrtek 25. června navrhujeme po projednání bodu 145, odpovědi členů vlády na písemné interpelace, v 11 hodin projednávat tyto body z bloku Mezinárodní smlouvy v prvním čtení, a to bod 89, sněmovní tisk 84, smlouva mezi Českou republikou a Tanzanskou republikou o zamezení dvojímu zdanění; bod číslo 91, sněmovní tisk 105, smlouva mezi Českou republikou a Keňskou republikou o zamezení dvojímu zdanění; bod číslo 92, sněmovní tisk 118, smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o policejní spolupráci; bod číslo 100, sněmovní tisk 169, smlouva mezi Českou republikou a Mongolskem o policejní spolupráci; bod číslo 101, sněmovní tisk 185, smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o státních hranicích; bod číslo 102, sněmovní tisk 197, smlouva Česká republika – Malta o zamezení dvojímu zdanění. Odpoledne bychom se věnovali bodu 146, ústní interpelace.

V pátek 26. června se případně budeme věnovat bodům z bloku Zákony – třetí čtení.

Dále mi dovolte vás informovat, že na 23. schůzi byl projednán bod 14 návrhu pořadu, sněmovní tisk 67, druhé čtení. Proto je tento bod na 24. schůzi neprojednatelný, nemusí se hlasovat o jeho vyřazení, nebude součástí schváleného pořadu.

To je z mé strany, paní poslankyně a páni poslanci, vše. A nyní prosím, paní poslankyně a páni poslanci, abyste se k návrhu pořadu vyjádřili i vy.

O slovo se s přednostním právem přihlásila paní poslankyně Taťána Malá.

 

Poslankyně Taťána Malá: Hezké dobré odpoledne, pane předsedající. Děkuji za slovo. Jako tradičně přicházím s několika návrhy.

První z nich je procedurální a to na prodloužení jednání dnes. Jménem tří poslaneckých klubů ANO, SPD a Motoristé navrhuji, abychom dnes jednali a meritorně i procedurálně hlasovali o všech návrzích po 19. i 21. hodině.

A následně zde mám návrhy na úpravu pořadu 24. schůze.

Takže za prvé dnes, v úterý 23. 6., navrhuji zařadit body 15 a 16 návrhu pořadu, sněmovní tisky 115, novela zákona trestní zákoník, druhé čtení, a 116, novela zákona, kterým se zrušuje nominační zákon, druhé čtení, jako třetí a čtvrtý bod po bodech z grémia tak, jak jej načetl pan předsedající, to znamená po bodu 13, sněmovní tisk 145, zákon o spotřebitelském úvěru.

A na zítřek, to je na středu 24. 6. od 9 hodin, navrhuji zařadit třetí čtení, a to v pořadí: bod 106, sněmovní tisk 76, návrh zákona o státních zaměstnancích; bod 107, tisk 77, návrh zákona o státních zaměstnancích – související; bod 105, tisk 72, novela zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny; a bod 104, tisk 47, novela ústavy.

A to je pro tuto chvíli vše. Věřím, že dnešní jednání bude produktivní.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Jelikož zazněl procedurální návrh, tak já jsem zagongoval, aby mohly dorazit kolegyně a kolegové z předsálí.

 

Zazněl procedurální návrh, abychom dnes jednali věcně i meritorně po 19. i 21. hodině.

Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 2, bylo přihlášeno 160 poslanců, pro hlasovalo 84, proti 64. Návrh byl přijat.

 

Nyní budeme pokračovat s přednostními právy. Jako další se hlásí pan poslanec Zdeněk Hřib. Není tady. Poté je přihlášena s přednostním právem paní poslankyně Olga Richterová. Máte slovo.

 

Poslankyně Olga Richterová: Děkuji pěkně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, jak bude vypadat hlavní zpravodajská relace veřejnoprávních médií, když budou nově závislá čistě na vládní přízni: Dobrý večer. Vítejte u hlavních zpráv. A na úvod hned velká dobrá zpráva. Vláda dnes rozhodla, že veřejnoprávní média budou svobodnější, než kdy dřív. Jejich financování bude nově záviset přímo na rozhodnutí vlády a ta každoročně posoudí, zda si média ten dostatek prostředků zaslouží.

Premiér Andrej Babiš samozřejmě ujistil, že peníze budou, když budou média pracovat normálně, když nebudou zbytečně vyvolávat nějakou paniku. A ministr kultury, ten představil reformu, podle níž budou veřejnoprávní média více dbát na určitou formu vyváženosti, a sice že nebudou šířit...

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, já vás přeruším. V sále je natolik neuvěřitelný hluk, že vám není rozumět ani slovo. Poprosím kolegyně a kolegy, aby se utišili a přenesli své diskuse do předsálí.

 

Poslankyně Olga Richterová: A co je ta vyváženost? Aby nešířili negativní nálady ve společnosti.

Takže my jsme v situaci, kdy tady stojí pan poslanec Foldyna, dělá si z toho legraci, natáčí to. (Poslanec Foldyna s mobilem v ruce mimo mikrofon: Já to beru vážně, to je krásné.) Přitom máme tady přenos veřejný, takže to je samozřejmě pro každého veřejně dostupné. Je tady souboj mobilů – páni poslanci Gregor, Turek se přidali... (Poslanec Turek namítá, že nic nenatáčí, jen drží mobil v ruce.) A přitom jde o takovouhle věc.

Jde tady o to, že témata jako nedostupné bydlení, vysoké ceny nemovitostí, problémy mladých lidí pořídit si vlastní bydlení budou nově řešena tak, aby nedocházelo prostě k žádné kritice vládní politiky.

A ano, jasně, že kritické reportáže jsou každé vládě nepříjemné. Ale já teď prostě chci upozornit, že toto je reálný scénář, že se redaktoři zaměří jen na úspěch vlády podané jako něco, co si nezaslouží žádné otázky navíc, podané jako vládní tisková zpráva nebo vládní tisková konference. Přitom o složitých a kontroverzních tématech je potřeba informovat, a to právě veřejnoprávními médii, která jsou páteří svobodné společnosti.

Ten scénář zestátnění médií se reálně odehrál v Evropě třeba v Maďarsku. A samozřejmě nejde o to, že by přestala úplně vysílat. Ne. Jde o to, že přestala informovat o věcech, které jsou pro vládu nepohodlné. Ta finanční závislost na státním rozpočtu v kombinaci s politickým obsazením těch mediálních rad, to je prostě velice účinný nástroj A není potřeba konkrétně zakazovat jednotlivá vyjmenovaná témata. Ne...

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, ještě jednou vás přeruším. Opravdu v sále je velmi vysoký hluk. Teď musím levou část sálu poprosit, aby se ztišila, případně opravdu přenesla své diskuse do předsálí.

Vydržte, paní poslankyně, než se sál zcela utiší... Tak prosím, můžete pokračovat.

 

Poslankyně Olga Richterová: Zcela stačí, když redakce vědí, že reportáže o nedostupném bydlení, o chudobě, o korupci, o konkrétních selháních vlády, mohou mít přímý dopad na výši rozpočtu v dalším roce. Tohle ovlivní jejich chování. Tohle postupně změní veřejnoprávní média z institucí, které mají informovat o tom, co je důležité pro celou zemi, na instituce, které budou vládu chránit před šířením nepříjemných informací, nepříjemné pravdy. Právě proto je tato změna financování tak nebezpečná. Ne proto, že by najednou instituce jako Český rozhlas a Česká televize úplně přestaly existovat. To ne. Jenom proto, že prostě přestanou plnit svou základní funkci.

Jenom se na to podívejme z kauz posledních dní. Tünde Bartha – bydlení v obecním bytě pravé ruky premiéra této vlády. Přitom vlastní tři byty jinde. Nějaký dům, prodala další nemovitost a ještě k tomu si aktuálně pronajímá bydlení od společnosti Imoba, aby bydlela blízko u premiéra. Co to je? No, v rozporu s podmínkami pronajímání obecních bytů. Ale tu nájemní smlouvu nevypověděla, pokud vím. Premiér řekl, že to řešit absolutně nehodlá, že za Tünde Bartha stojí.

Ondřej Prokop, lídr hnutí ANO na Hlavním městě Praze, absolutně nedokáže vysvětlit, jak získal peníze na nákup luxusního bytu, kde přišel k penězům na další družstevní bydlení, které je velice chytře zvolené, protože není vidět v Katastru nemovitostí. Jak to, že to vůbec neuvedl v majetkových přiznáních? Bytové problémy hnutí ANO ve stylu bydlení řešíme, ale jenom pro svoje lidi.

Samozřejmě paní ministryně Mrázová, tady už to je snad notoricky známé, že ten obecní byt v Bílině, těch 90 metrů čtverečních za 4 500 měsíčně, jenom vyměnila za jiný obecní byt, kterého se rozhodně nevzdá. Ale přibyly nové informace o stavbách načerno, o domcích, které nikdo neřešil, na pozemku, který byl vedený jako lesní plocha. U paní ministryně, která má sama řešit vymáhání pravidel právě ohledně územního plánování a staveb načerno.

Slyšíte ten paradox, slyšíte to pokrytectví? Každý normální politik by řekl: Paní ministryně nemůže dál setrvat na své pozici, není důvěryhodná. Kandidát na primátora v Praze za hnutí ANO musí odstoupit, absolutně není důvěryhodný. Takové pochybnosti do demokracie západního střihu prostě nepatří.

Co se týče pravé ruky premiéra, tak člověk na vysokém úřednickém postu musí být především ten, kdo hraje v souladu s pravidly. Ne ten, kdo tancuje na jejich hraně anebo je rovnou porušuje. Ale takhle to za Andreje Babiše nechodí. Jeho vláda bytových papalášů je vláda, která chce zestátnit Českou televizi a Český rozhlas. Přitom nejde čistě o tyhle instituce jako takové. Jde zkrátka o to, jestli v této zemi zůstanou vlivné instituce, které se budou moci ptát mocných vládnoucích politiků na nepříjemné otázky, a to tak, aby za to nepocítili trest: Stržení z rozpočtu, odvolání nejšikovnějších investigativních novinářů a novinářek, tlak na zrušení nepohodlných pořadů.

Bude tady vůbec existovat nezávislá kontrola moci po Babišově zestátnění České televize a Českého rozhlasu? Budou mít lidé právo vědět, co se děje s velkými objemy veřejných peněz, s miliardami a desítkami miliard, s veřejným majetkem, co se děje v nejbližším okolí předsedy vlády? Budou mít šanci dozvědět se o kauzách, jako je ta, kterou právě reportují? Například kauza Ondřeje Prokopa, Tünde Bartha nebo Zuzany Mrázové? Budou se dál odhalovat kšefty vládních představitelů, jejich známých, jejich spojenců, zkrátka jejich vyvolených?

Vládní koalice chce líbivými řečičkami zakrýt, že jejím cílem je přesně tohle mlčení, aby se o všem nepříjemném přestalo informovat. Ale přitom toto je role, to je přesně ta role, kterou mají veřejnoprávní média také plnit. Nemají dělat kulisu vládě, nemají vysílat tiskové konference, které působí jako zmatené monology. Ne, oni nemají hladit po srsti, po hlavičce. Mají se ptát, ověřovat, rozporovat tvrzení, která nejsou pravdivá, ukazovat souvislosti. Stát za těmi, kteří se sami bránit neumí a připomínat, že tenhle stát není nějaký pozemek ke zprivatizování, že to není Babišova firma, že není na prodej, že to není soukromý majetek. Že Česká republika je země, v níž žijeme společně a mocní mají sloužit lidem, ne naopak.

Právě proto to vypadá, že některým politikům veřejnoprávní média tolik vadí. Přitom právě jak Český rozhlas, tak Česká televize, se leckdy podívají tam, kde by současní mocní nejradši zatáhli závěs, ať tam není vidět. Jenže když ukazují třeba na ty bytové (nesrozumitelné) vládních činitelů, tak nejde o žádné drby. Nejde o něco osobního, jde o veřejný zájem. Jde o to vědět, jací lidé jsou nejbližší spolupracovníci Andreje Babiše, koho si vybírá za představitele svého hnutí v klíčovém volebním obvodu, v Praze, a jaké kauzy strpí, aby se vynořily kolem ministrů jeho vlády.

Právě na kauze Zuzany Mrázové se ukazuje, jak důležité je, aby existovala média, která nejsou závislá na vládní libovůli a která budou řešit nejenom to, jestli jsou politici důvěryhodní, jestli jejich činy nejsou v rozporu s jejich slovy, ale i to, jak se obecně nakládá s veřejným majetkem. Protože třeba ty desítky miliard korun, které potečou přes Ministerstvo životního prostředí, budou vydané všanc řadě kamarádů od vrchních představitelů Motoristů. Proto je potřeba veřejný dohled a proto jsou potřeba nezávislá média, aby lidé, kteří čekají na dostupné bydlení, zatímco jiní si pohodlně bydlí jako papaláši v obecním, viděli, že se jich někdo zastává. Ano, aby viděli, že vláda to reálně neřeší, ačkoliv to řešit má.

Kšeftování s obecními byty je ztělesněním papalášství. Andrej Babiš, jehož blízcí lidé, jako Zuzana Mrázová, která například odepisuje Evropské komisi v otázkách týkajících se střetu zájmů, nebo jako Tünde Bartha, která pro něj řeší v každodenní agendě, co se tak ví, v podstatě první poslední, že tito lidé mohou udělat opravdu věci, za které by se normálně mělo okamžitě odstoupit.

Já ale nechci tady nahrazovat právě investigativní novináře, o kterých mluvím. Nechci nahrazovat rozhodnutí, která třeba učiní obecní zastupitelstvo nebo rada na Praze 3. Ne, nechci dál prodlévat a stavět tuhle řeč na detailech jedné konkrétní kauzy. Chci ukázat, jaká je zásadní souvislost. Kdyby u nás v Česku nebyla silná a nezávislá média, mnohé z těchto věcí by se k veřejnosti zkrátka vůbec nedostaly. Ono to totiž nekončí vyhladověním těch médií veřejnoprávních. To je celá pointa.

Když se veřejnoprávní a další svobodná a nezávislá média ptají, kdo dostal byt, za jakých podmínek, podle jakých pravidel, s jakými vazbami a s jakým politickým krytím, tak to není nějaký bulvární osobní útok. Ne, není to hon na čarodějnice. Je to veřejná služba. Je to veřejná služba v naší zemi, kde prostě mladé rodiny počítají každou korunu. Mámy samoživitelky se bojí zvýšení nájmu,. Lidé, kteří jsou chudí a žijí v těžko vytopitelném domě nebo bytě, tak nevědí, jaký jim přijde účet za topení za další zimu. Lidé v pomáhajících profesích často nedosáhnou na normální bydlení. To je realita v Česku. Přitom právě takovýmto rodinám v takovýchto životních situacích mají sloužit mimo jiné obecní byty.

A právě proto se mají média ptát - nakládá se s veřejnými byty adekvátně nebo jako s nějakou odměnou pro vyvolené? My jako Piráti proto navrhujeme úplně konkrétní řešení. Pozměňovací návrh je přidán k novele stavebního zákona a jeho podstatou je: ano, ať si politici mohou bydlet v obecním, ale ať to musí obhájit, ať je na to vidět, a ať je to zveřejněné v tom majetkovém přiznání, které stejně každoročně vyplňujeme. Ať to je pod tím drobnohledem.

Jasně, tato kontrola je někdy nepříjemná, zejména pro ty, kteří si zvykli, že veřejné statky jsou tak trochu jejich soukromé, že ten obecní je tak trochu jejich soukromý byt a že si ho přece budou držet pro dceru. Mě to tedy fakt připomíná doby, o kterých jsem doufala, že už se nikdy nevrátí a o kterých samozřejmě já jsem slyšela z vyprávění, nebo si o nich četla, ale takhle přesně si myslím, že to fungovalo za normalizace. A tuhle mentalitu přece zpátky nemůžeme dopustit.

Veřejnoprávní a svobodná média zkrátka chrání celou společnost, včetně těch, kteří nemají vlastní mikrofon, kteří nemají, jak dostat svůj hlas silně dál. Nebavíme se jenom o těch velkých institucích, o jejich rozpočtech. Bavíme se o konkrétních lidech, o těch, kdo sami vychovávají děti a řeší, jestli dřív zaplatí školní obědy anebo nájem.

Např. o paní, která mě potkala předevčírem v metru a sedla si vedle mě aby mi řekla že se prostě bojí jak zvládne další roky platit za bydlení. Bavíme se o mladých lidech, kteří nám Pirátům na každé debatě napříč republikou říkají, že by chtěli založit rodinu, ale bojí se, protože vědí, že na vlastní bydlení nikdy mít nebudou. Namísto plánování budoucnosti sledují raketový vzestup cen nájmů a cen bytů.

Musíme vidět ty konkrétní situace zdravotních sester, učitelů a učitelek, žen, které pracují jako pečovatelky, sociální pracovnice, konkrétní situace lidí, kteří drží naši společnost a celou naši zemi pohromadě, ale často si nemohou dovolit žít tam, kde pracují A právě tito lidé, kteří sami o sobě na to čas nemají, potřebují, aby někdo sledoval, co se děje s veřejným majetkem. Aby se někdo, kdo na to má čas, kdo k tomu má podklady, ptal, jaký má kdo přístup k různým výhodám. Aby byl někdo, kdo se nebojí říct, že tady něco nesedí a přímo tady něco smrdí. Veřejnoprávní a svobodná média dávají hlas těm, kdo nemají svoje PR agentury, kdo nemají peníze na právníky, kdo nemají marketingové týmy, přímé telefony na ministry ani přístup na pochybné narozeninové oslavy. A právě proto jsou tak důležitá.

Proč se jich tedy vláda bojí? Proč je právě teď takový tlak na změnu financování veřejnoprávních médií? Proč právě teď přichází návrhy, které Českou televizi a Český rozhlas finančně oslabí. Proč má přejít to financování pod státní rozpočet, když to jen znamená, že to bude stejně placeno námi všemi. A co víc, ještě to bude na dluh. Bude to znamenat, že se nám dál zvednou splátky státního dluhu, další stovky milionů korun každoročně navíc. Proč se tedy má dnes z transparentního systému poplatků stát politicky ovladatelná položka v rozpočtu? A proč se vláda tváří, že tím někomu peníze ušetří, když jenom přesune účet trošku jinam. A taky do budoucna zadluží naše děti kvůli svojí snaze ovládnout a kontrolovat média, která sama mají být kontrolou Babišovy vlády.

Jak dopadla původně svobodná média za Orbánovy vlády v Maďarsku?Jasně, že to začalo právě médii veřejné služby, jejich zestátněním, jejich ochočením, umlčením nepohodlných hlasů v nich. Jenže režim pokračoval v té likvidaci médií dál. Osobně jsem se několikrát setkala s novinářem, kterému nasadili odposlouchávací zařízení do mobilu. Špionský software proti novináři, patrně od vlastní vlády. Tohle se stalo v Maďarsku, nedaleko od našich hranic. Lidé, kteří vládě kladli nepříjemné otázky, nejdřív byli umlčeni, potom ignorováni, nedostávali odpovědi a nakonec odposloucháváni.

Nezávislá média jsou zkrátka pro moc nepohodlná, když ukazují na problematické zakázky, na klientelismus, kamarádšofty, prostě podivné obchody, na byty pro vyvolené, na střety zájmů, na politické tlaky. Tak se to Babišově vládě bytových bafuňářů nelíbí. Jasně, komu by se to líbilo? Akorát to řešení je jednoduché. Prostě to nedělat, nemít tyhle kauzy a toho, kdo je má, odvolat. Jenže Babiš si raději zvolil starý trik. Když tu otázku nelze umlčet přímo, tak prostě oslabím hlas toho, kdo ji pokládá.

Přece jenom ještě nejsme v zemi, kde lze novinářům říct napřímo - neptejte se. Proto se rozhodl nastavit systém, ve kterém si dvakrát rozmyslí, o kolik jim škrtnou rozpočet, když se zeptají, když tu otázku přece jenom položí. A když nemohu ovládnout redakci hned, tak vytvořím finanční nejistotu. Takový účinný náhubek. Odvážný reportér zjistí, že támhle kolega platí hypotéku. Odvážná reportérka dostane bokem od kolegů pochybnost, jestli to je fakt potřeba odvysílat právě teď a právě v této podobě. Redakce, která se bojí o svůj rozpočet, o peníze na zaměstnance, o regionální studia o investigativní tým, o zahraniční zpravodaje, o dětské pořady, o dokumenty, o krizové vysílání, je zranitelnější. Opatrná, prostě se začne bát. A takové médium se lépe tlačí ke zdi.

Opět jasné normalizační praktiky. Rozpočet jako vodítko na krku, jako vodítko, z kterého se snadno může stát pořádné škrtidlo. Samozřejmě někteří říkají, vždyť financování ze státního rozpočtu nemusí být problém. Vždyť můžou být nějaká pravidla, aby to byl mandatorní výdaj. Jenže k tomu potřebujete normální odbornou a věcnou debatu. Přípravu zákona, který bude nezávislý na jedné politické reprezentaci na jedné vládě. Výhled, který zajistí finanční stabilitu přes delší období nežli jeden rok. Potřebujete shodu napříč politickým spektrem. Ale tady se ani nejednalo, tady ani neproběhla normální pracovní skupina, koalice se s nikým z opozice, pokud vím, o tomto návrhu nebavila.

Ještě zpátky k tomu, co se stalo v Maďarsku. Ani tam, pokud vím, a to jsem se hodně  tamější situaci médií věnovala, nebylo narušení nezávislosti vyloženě o tom, že by někdo zavolal a řekl běžnému redaktorovi - tohle neodvysíláte, to fakt ne. Ale spíš o tom, že když nějaká redakce kritický investigativní článek zveřejnila, přišla o inzerci. Firmy velice brzy zjistily, kde mohou a kde si nemohou platit reklamu.

A tím se opravdu ta mediální vydírací pozice vlády stala nástrojem s dopadem na celou zem. Právě proto je v situaci, kdy vláda rozhoduje o penězích pro média, tenhle tlak tak nebezpečný. Protože jde o útok na právo veřejnosti vědět, když se právě ty konkrétní firmy s politiky příliš zapletou.

A právě v tenhle okamžik si myslím, že je potřeba si ještě jednou připomenout - veřejnoprávní média nejsou nějaká vzdálená instituce, nějaké místo daleko na Kavčích horách. Nebo konkrétní jedna budova na Vinohradské ulici, potom regionální studia. Ne.

 

Veřejnoprávní média jsou prostor pro nás všecky, aby se diskutovalo o důležitých tématech a aby se předcházelo větším pokušením politiků sloužit vyvoleným a přihrávat si sami sobě kšefty, obecní byty, různé výhody.

A tohle, tohle je ten základ, proč jsou média pro demokracii tak zásadní. Všichni máme právo vědět, kdo rozhoduje o našich penězích. Třeba v případě Tünde Bartha, kdo spoluurčuje program a názory premiéra, kdo získává veřejné zakázky nebo kdo spolupracuje s firmami, od kterých pak získá byty – viz Ondřej Prokop, lídr za hnutí ANO na primátora v Praze, jde o družstevní byty od společnosti, která s ním jednala jako s představitelem jedné konkrétní pražské městské části Prahy 11, a potom tam náhodou v tom projektu ty byty získal.

Zkrátka potřebujeme vědět, kdo dostává výhody a zda se veřejný majetek spravuje férově. Jinak nemají lidé logicky motivaci platit daně. Proč platit daně, když to pak vláda takových bafuňářů umožní rozkrást a ani se na to neposvítí?

Takže my chceme vědět, jestli se dostupné bydlení náhodou u hnutí ANO nezměnilo v dostupné bydlení jenom pro kamarády. Jasně, hnutí ANO se tohle nelíbí, ale přesně proto mají dát ruce pryč od veřejnoprávní a svobodné žurnalistiky, protože ten, kdo má moc, má zároveň sloužit, se zodpovědností přistupovat k tomu, že navazujeme na staletí dějin, na staletí bojů lidí, kteří se narodili dávno před námi, kteří usilovali nejprve o naši samostatnou státnost, potom usilovali o to, aby se tady udržela demokracie, pak ji obnovovali a tohle všechno nemá jedna vláda zmačkat a zahodit.

Prostě politika nemá být klub vyvolených, nemá to být systém, kde se jedněm dveře otevírají automaticky a druzí stojí roky ve frontě. Politika opravdu má být veřejná služba.

A tohle, tohle je ve skutečnosti podstata mojí kritiky a pirátské kritiky vůči útoku Babišových bytových bafuňářů na česká svobodná média. Opravdu mě uráží, když se otázky bydlení, veřejného majetku, férovosti bagatelizují jako mediální kampaň. Kdo má čisté ruce, kdo chce mít důvěru lidí, ten se přece nebojí kontroly. Když je všechno čisté, proč se bát novinářů? Proč chtít oslabení kontrolních institucí? To jsou veřejnoprávní média. Jedna z kontrolních institucí, z pojistek demokratické společnosti – ne formálně jako soud nebo jako policie, ale prakticky – média přinášejí fakta, souvislosti a otázky. A proto nemají být finančně závislá na aktuální vládě.

Nepřítelem demokracie totiž rozhodně nejsou novináři, kteří se ptají. Nepřítelem demokracie je ten, kdo si přeje, aby mohl vládnout a nikdo se ho na nic neptal. To je ten hlavní průšvih a tohle má jasně zaznít. Proto mají být veřejnoprávní média co nejsilnější, aby mohla být nezávislá, profesionální a důvěryhodná, aby mohla konat. Padni komu padni.

Politici nemají mít možnost jakkoliv trestat média za nepříjemné otázky. A financování médií nesmí být nástroj odplaty, odplaty za to, když se ukazuje na chybějící řešení dostupného bydlení, na kšefty s obecními byty, na handly týkající se ve finále desítek miliard korun, na to, kdo nastoupil na Ministerstvo životního prostředí, kde má chránit čistou vodu a čistý vzduch pro nás všechny, a přitom jeho jedinou kvalifikací je, že byl na kandidátce Motoristů.

Tohle jsou otázky, které dnes média kladou, já jim za to děkuju. A samozřejmě, není to tak, že by jakékoliv médium bylo dokonalé, žádná instituce není, ale to není důvod je politicky oslabovat.

Takže odmítáme návrhy, které vedou k takovému obrovskému oslabení České televize a Českého rozhlasu, odmítáme převod financování pod politicky řízený státní rozpočet bez jakýchkoliv pevných garancí a odmítáme, že lidé jako Zuzana Mrázová, Tünde Bartha nebo Ondřej Prokop nechtějí přijmout odpovědnost za informace, které o nich zatím nezávislá a zatím svobodná média zveřejňují. To je práce novinářů, já jim za ni děkuji. A pokud aktuální Babišově vládě bytových bafuňářů vadí, že je dneska vidět na to, co se děje za těmi vládními zavřenými dveřmi, tak ten problém není v médiích.

A proto navrhuju zařazení bodu (obrací se k řídícímu, který je rozptýlen svým telefonem) – poprosím pana předsedajícího o poznamenání. Závěrem ta otázka, která je zároveň název nového bodu: Bojíte se nepříjemných otázek na bytové papalášství vlády Andreje Babiše, a i proto chcete zničit veřejnoprávní a svobodná média?

Tohle by měl být dnešní bod číslo 1. Je to na všechny poslance a poslankyně vládní koalice – Bojíte se nepříjemných otázek na bytové papalášství vlády Andreje Babiše, a právě proto chcete zničit veřejnoprávní a svobodná média?

Úplně poslední, to už není název bodu, spíš se sama sebe ptám, jestli se spíš bojíte toho, že se lidé dozvědí, co jsou doopravdy vaše cíle, že vám doopravdy jde o prospěch pro sebe a nikoliv pro Česko. A proto kopete kolem sebe a snažíte se zničit i věci, co roky dobře fungují. Odpověď si občané jistě naleznou sami.

Děkuji za pozornost a prosím o podporu, abyste se alespoň zamysleli nad tím, co ničením veřejnoprávních médií způsobujete.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Paní poslankyně, ještě jenom pro doplnění. Navrhujete to na kdy případně zařadit jako...?

 

Poslankyně Olga Richterová: První bod dnes.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: První bod dnes. A protože nejde o název, ale spíš o odstavec, tak jestli se tu ještě jednou...

 

Poslankyně Olga Richterová: Já za vámi přijdu nahoru (řídící: Jo, děkuju.), ať to upřesníme. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak děkuji paní poslankyni Richterové a budeme pokračovat dalším přednostním právem. A jako druhý přihlášený s přednostním právem je pan poslanec Rakušan.

Zároveň oznamuju, že pan poslanec Rakušan bude hlasovat s náhradní kartou číslo 6, paní poslankyně Opltová bude hlasovat náhradní kartou číslo 9 a já budu hlasovat s náhradní kartou číslo 7. Tak pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, já dnes začnu příběhem skoro pohádkovým. Možná je vám povědomý.

Byl jeden takový panovník, který žil ve velkém paláci, ale obyčejní lidé se do tohohle paláce nikdy nedostanou. On měl kolem sebe dvořany, kteří byli věrní a za tu věrnost byli pravidelně a hodně a dobře odměňováni. Jeden dvořan měl třeba levný byt na zámeckém panství. Druhý dvořan si myslel, že je lepší než ti ostatní a každého, kdo se mu znelíbil, označil za méněcenného. Třetí, to byla rádkyně, ta seděla panovníkovi úplně nejblíž a rozhodovala o věcech státu i ve chvíli, kdy o tom sám panovník zjevně nevěděl. No a potom tam jsou další figury a figurky – čtvrtý třeba takový podkoní, který cválal hodně rychle po zámeckém dvoře a snažil se vpašovat mezi dvořany. No a ono mu to nikdy nevyšlo. A ti poddaní, ti pracovali a platili daně. Za zdí paláce tam se veselilo a rozhodovalo se právě ve prospěch těchhle dvořanů.

Jenomže ty pohádky většinou končí happyendem a já doufám, že tahle, která asi ještě nějakou dobu trvat bude a moc to není pohádka, spíš horor, tím happyendem skončí jednou taky, ale momentálně to na to zatím nevypadá.

Tohle není smyšlený příběh, protože styl vlády panovníka Andreje Babiše je přesně takový. Pan premiér je typickým příkladem toho, jak vypadá právě ta palácová vláda. Je zavřený ve Strakově akademii, je obklopen svými nejvěrnějšími, kteří ho v té jeho funkci drží a kteří ho v té jeho funkci budou držet za všech okolností a kteří neváhají pro to, aby ho v té funkci udrželi, dokonce měnit zákony téhle země, a to na míru, na zakázku, přesně, rychle, třeba poslaneckým návrhem. Pan premiér je potom spokojený, dostatečně saturovaný a asi i klidnější. A on se jim za to odmění jejich posty. A ty posty by oni jinak nikdy neměli.

Vláda je plná jmen, která jako by byla definicí pojmu nadřazenosti. Paní ministryně Mrázová, odpovědná mimo jiné za dostupné sociální bydlení. Ta, co si užívala obecní byt v Bílině za nájem zhruba 42 korun za metr čtvereční. A když se jí tady na to ptáme, tak je uražena. Líčí nám půl hodiny v přenosu veřejnoprávních médií svůj dlouhý životní příběh plný zklamání. Ale vysvětlením, proč se jako starostka nevzdala obecního bytu, proč se jako starostka, která mimo jiné stojí za přidělováním městských bytů, ten materiál na radě města určitě navrhuje, se takového bytu nevzdala. Tohle je definice nadřazenosti a papalášství.

Pan Macinka, to jsme tady slyšeli mnohokrát, kdo jiný označuje své politické protivníky za méněcenné? On řekl, že je to přece milý a neagresivní termín. Možná to ideologové Třetí říše viděli stejně. Byly to milé, klidné termíny. Ministr zahraničí, který dělí veřejně občany na více- a méněcenné. Ministr zahraničních věcí, který, ať se mu to líbí, nebo nelíbí, by v tom zahraničí měl reprezentovat všechny, to znamená i voliče, občany Česka, kteří jeho stranu rozhodně nevolili. Další krásný příklad papalášství.

Paní Tünde Bartha – zmíněná už v předchozím projevu kolegyně Richterové – vedoucí Úřadu vlády. Podle všech dostupných informací člověk, který má na rozhodování pana premiéra Babiše obzvlášť velký vliv. A možná mnohokrát dokonce premiér Babiš ani o jejích rozhodnutích neví. Po tom, co rozprášila veřejnoprávní agendu na Úřadu vlády, premiér Babiš v prvotní reakci veřejně říká, že s rozhodnutím vlastně úplně nesouhlasí, tedy s rozhodnutím nakonec své vlády, ale přesto to rozhodnutí platí. Už se stalo. To je opravdu vidět kompetence rozhodování a síla rozhodovacích procesů, které vládce Andrej Babiš tady v téhle zemi nastavil.

A víte co palácová vláda nesnáší? Co má společné? Jeden společný jmenovatel tady vždycky je. Nesnáší, když ji někdo sleduje, když se jí někdo dívá pod prsty, když ji někdo kontroluje, nedej bože snad kritizuje. Nesnáší nezávislé novináře. Nesnáší veřejnoprávní média. Nesnáší otázky na tiskových konferencích. Reaguje na ně podrážděně a reaguje na ně okamžitými útoky.

A tak se dostávám k druhé části toho, o čem chci dneska mluvit. Pan ministr Klempíř připravil zákon. Velký výkon. Připravil ho za pět týdnů. Anebo lhal. To už jsem tady opakovaně říkal. Na můj poslanecký dotaz mně bylo oficiálně odpovězeno, že žádný zákon připravený není a nemá mně jako poslanci co poskytnout a poslat. Za pět týdnů se tady slavně objevuje na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně zákon, který převádí financování České televize a Českého rozhlasu z těch poplatků za televizní a rozhlasové vysílání pod státní rozpočet, tak tenhle zákon tady představuje.

Ten zákon byl neuvěřitelný. Já nevím, kdo z vás ho četl a jestli ho někdo z vás poslanců – máme rozhodovat kompetentně – v té chvíli nechal přečíst nějakému právníkovi nebo legislativci. Fakt to udělejte, když tak si ho ještě někde najděte. Smáli se, kroutili hlavou a ptali se, jestli je tohle výtvor právníka legislativců z Ministerstva kultury, nebo je to výtvor umělé inteligence. Tomu by možná odpovídala i ta doba té tvrdé ministerské práce ministra Klempíře na tomhle návrhu. Něco šíleného. A protože už nikdo nebyl schopen tenhle zákon opravit, a bohužel ani ty rezorty, které teď silně politicky ovládáte, nebyly schopny říct, že ten zákon je v pořádku. Ty připomínky byly fatální. Byly tam chybějící věci. Podle toho zákona by prostě média veřejné služby nemohla běžně fungovat. Chyběly tam technické danosti vysílání a podobně. A celé to bylo nesmyslně konstruované. Tak tenhle zákon byl rozcupován.

Potom se Patrik Nacher objevuje s dalším návrhem tady ve Sněmovně, který některým skupinám obyvatel má už letos vzít povinnost platit poplatky za rozhlasové a televizní vysílání, aby se potom vlastně řeklo, že všechno bude jinak. Vláda na své vládě schválila zákon, který ještě po vládě nebyl vložen do systému eKLEP, kde my poslanci a poslankyně se můžeme s jeho zněním seznámit. Schváleno. Všechno bude fungovat výborně. A teď už televize a rozhlas si přece nebude vyskakovat. Teďka už se dostává na to rozpočtové vodítko. Teď jim přistřihneme ta křidélka. Teď jim ukážeme, kdo tady vládne, nejenom našimi odpověďmi na tiskových konferencích. My jim to ukážeme, že ta politická vůle, vůle většiny v Poslanecké sněmovně vždycky prosadí svou.

To, že při tom táhneme tuhle zemi na východ, že ji táhneme na Slovensko, že ji táhneme do Maďarska... A nebudete to mít s prosazováním téhle vaší vůle tak jednoduché. Opravdu ne. To vám tady garantuju. Bude to pěkně složité. Vím, že se o to budete snažit a že nás budete obviňovat z toho, že my tady obstruujeme, že my tady ničíme zasedání Poslanecké sněmovny. Ne. Tohle je jenom výstražná obstrukce. Tohle je první výstražný signál, že to s ochranou veřejnoprávních médií myslíme vážně. A dopředu jsme vám vzkazovali, že pokud překročíte tuhle červenou linii, tak my jako opozice na to zareagujeme. A zareagujeme. Proto jsme tady. A dnešním dnem rozhodně nekončíme.

A potom se podívejme, proč vláda tohle dělá. Tvrdí, že pro tohle má tady poslaneckou většinu. Tak se pojďme vrátit k tomu, kdyby se vycházelo z autentických názorů jednotlivých poslankyň a poslanců v téhle Sněmovně, chápu, jsou tady koaliční dohody, chápu, že Motoristé ve všech ohledech zapomněli na svůj volební program, roztomile říká pan vicepremiér Macinka, ale my jsme třeba někdy také něco prosadili, jenom ani ve veřejné diskusi nebyl schopen říci, co tedy vlastně oni z toho programu prosadili.

Já bych rád přečetl jednu větu z jejich volebního programu: „Nechceme, aby veřejnoprávní média byla financována přímo ze státního rozpočtu – tím by se stala vládními.“ Já bych chtěl říct, že ten ministr, který představuje tuhle změnu financování veřejnoprávních médií, bojuje za ni srdnatě teď, jako jeden muž za tím stojí vláda, tak je z Motoristů, kdybyste to někdo zapomněli. On Andrej Babiš má styl si privatizovat své koaliční partnery a postupně je zničit. Ale ministr Klempíř je od Motoristů. Ještě jednou: Nechceme, aby se stala financováním přímo ze státního rozpočtu veřejnoprávní média těmi vládními.

Takže dnes jedním hlasem říká vláda Andreje Babiše, my chceme ta vládní média. My chceme ta vládní média. Usvědčuje sebe sama z obrovské lži a pokrytectví, což se mimochodem také stává symbolem té palácové vlády a také to vždycky symbolem té palácové vlády bývalo.

A jednu otázku nám pan ministr Klempíř nikdy neodpověděl. On ho pan premiér často nenechá ani odpovědět otázku, ani na té tiskové konferenci po vládě. Takhle tam těká ta kamera (Ukazuje.), protože pan ministr Klempíř začne mluvit, ale do toho začne mluvit pan premiér, kamera se vrací. A pan premiér je obhájcem takzvané tautologie. To je velmi zajímavá věc. A proč jste to financování změnili? Odpověď: No, změnili. Já jako pedagog v téhle chvíli bych dítě vedl přece jenom k pokusu o lepší argumentaci. Myslím, že v té odpovědi, kterou pan premiér dal, úplně podstata obsažena není.

Ale tohle je přece ten problém. Vy jste nám tu odpověď nedali. Ministr Klempíř se vyhýbá nejenom interpelacím v Poslanecké sněmovně, on se vyhýbá jakékoliv debatě. On se vyhýbá debatě na kulatém stolu, kde jsou přítomni i představitelé veřejnoprávních médií. On se vyhýbá tomu dávat jakékoliv odpovědi, protože chybí ten základní motiv toho, proč tohle děláte. On nemůže být vysloven veřejně. On nemůže být vysloven veřejně. Měníte systém, který funguje, který dává veřejnoprávním médiím finanční jistotu, možnost fungovat, dávat kvalitní zpravodajství, točit dokumenty, mít dobrou publicistiku, mít vzdělávací pořady pro děti, pracovat na programech pro seniory. To všechno jim umožňuje – jak České televizi, tak Českému rozhlasu.

A vy to měníte. A nemůžete nahlas říct, my to měníme proto, že chceme veřejnoprávní média ovládat. A on jiný důvod není. Tak hledáte zástupné, směšné... Kdy nám pan ministr Klempíř tvrdí, že chce ušetřit lidem, protože teď už to lidé platit nebudou.

Ministr vlády, který mimochodem rozhoduje i o ekonomických otázkách při jednání vlády, neví, že finanční prostředky, které jsou ve státním rozpočtu, jsou také naše prostředky a jsou to také finanční prostředky, které platí občané téhle země. Ten argument je směšný a vždycky je zástupný.

Odpovědi nejsou, protože byste museli přiznat barvu. Protože byste museli jasně říct že chcete média veřejné služby pod vaší politickou kontrolu. Chcete obrátit to schéma, které má v demokratické zemi fungovat, a to, že média, veřejnoprávní média mají naopak činit kontrolu veřejných politik, mají činit kontrolu politiků a vy je v téhle disciplíně chcete oslabit. Nevysvětlíte změnu, trváte na ní, prosazujete ji hlava a nehlava, prosazujete ji zmateně, návrhem, který spadne pod stůl. Potom na vládě něco vyprodukujete a nejste schopni si to ani ve veřejné diskusi obhájit.

Ale pojďme dál. Co se stalo? No, do ulic vyšli lidi v březnu na Letnou, to bylo asi čtvrt milionu lidí. Pamatujete si výroky třeba současného poslance pana Rajchla, který v té chvíli hovořil o tom, jakým způsobem tehdy na jeho demonstraci musí vláda reagovat, protože vláda musí slyšet tu ulici. Ten samý poslanec potom zesměšňoval to, kolik tam bylo lidí a tohle přece nic neznamená – najednou už to byly zmanipulované davy. Ano, to je další ze symbolů toho pokrytectví, které se tady předvádí.

V květnu pochodovaly tisíce lidí v krajských městech. Brno, Liberec, Olomouc, Pardubice. Demonstrovalo se po celé republice na místních shromážděních. Zaměstnanci České televize, Českého rozhlasu vyhlásili stávkovou pohotovost. V neděli odpoledne pochodovaly zástupy lidí od metra Pražského povstání k budově České televize. Včera byla výstražná stávka ve veřejnoprávních médiích, v České televizi, v Českém rozhlase. Potkávali jsme lidi, kteří symbolizovali svoji podporu veřejnoprávním médiím tím, že se oblékli do černého. Pořady začínaly třeba s minutovým zpožděním nebo naopak některé dříve končily.

Ale jak nám mnohokrát ukázala historie, ustrašený panovník se vždycky lekne davu. Stejně tak se lekl premiér Babiš a po prvním návrhu ministra Klempíře raději ten návrh hodil do koše. Tak prý se sešlo příliš mnoho připomínek, prý se to pan ministr Klempíř teprve učí, ne všichni v té vládě jsou zkušení, ale vlastně jsou sympatičtí, dobří a oni se to naučí; my jim s tím pomůžeme. To je ta argumentace.

Předložili nový zákon, ale mechanismus je bohužel stále, mechanismus je jiný, ale výsledek je bohužel stále stejný. Dostat média pod kontrolu. Udělat z nich hlásnou troubu paláce, rozhodovat o tom, kolik peněz dostanou. A dokonce jsme tady slyšeli od jednoho pana kolegy z SPD, že bychom měli mít vliv a kontrolu i nad obsahovou stránkou toho, co veřejnoprávní média vysílají. To už je strašné. To už je neuvěřitelné.

Část té vládní koalice se snaží aspoň něco schovat. Motoristé plní všechno, co jiné strany navrhovaly, protože na vlastní program zapomněli. Andrej Babiš je ten panovník, který chce veřejnoprávní média pod kontrolou. A SPD ukazuje pravou podstatu toho, co se s veřejnoprávními médii děje. Začíná to pouhou větou o pouhé změně financování. A kam to jde dál? Jde to k obsahové kontrole. A v tom původním návrhu pana Klempíře k tomu bylo dokonce nakročeno, protože z Rady České televize se měl stát její orgán. To znamená, z lidí, které volíme přímo my tady politici, jsou to často političtí nominanti, by se stali lidé, kteří rozhodují o obsahu.

Tohle je jenom začátek, dámy a pánové, tímhle oni nekončí. Větou o tom, že mění jenom financování, tohle všechno začíná. Podívejte se v těch zemích, kde se jim to povedlo s veřejnoprávními médii dokonat dokonce. A že ta veřejnoprávní média se potom z takového ataku a nátlaku dlouhodobě vzpamatovávají. A já můžu slíbit, i když oni tady budou dělat všechno, i když jim to vyjde, nevyjde, tak oni tady nebudou vládnout věčně. A my samozřejmě vrátíme pravidla financování veřejnoprávních médií k principu, kdy si každopádně zaručí svoji nezávislost na aktuální politické vůli.

No a potom ale je potřeba se ptát znovu. Čeho se bojíte, pane premiére Babiši nepřítomný? Čeho se bojíte? Proč jste tak alergický na dotazy novinářů? To, jak se pan premiér k nim na tiskových konferencích chová a celá jeho partička – já jsem původně chtěl říct, že je to bezprecedentní a ono to nemá ve světě obdoby. Sám sebe opravuji. Má. Podívejme se za oceán. Tam jeden takový politik v současné době je a ten se chová úplně stejně. Asi už jste zapomněli na to, že jste se fotili v těch červených čepicích po útoku na Írán. Už to najednou nebylo úplně populární, když jste si zjistili, jak velká část společnosti s tím souhlasí. Už to teď neděláte. Už tím nemáváte. Už nemáte ty trapné fotečky, kde ukazujete, že vy jste těmi nejbližšími a budete ve všem pana Trumpa podporovat. Teď už to neděláte, jenom se chováte úplně stejně. Takový Trump (nesrozumitelné).

Útočíte, urážíte, křičíte a já se vám jenom snažím vysvětlit, že novinář, který útočí na politika, nám všem může být nepříjemný a každého z nás jako z politiků někdy nějaký novinář naštval. A určitě v sobě neseme nějakou legitimní emoci a určitě občas cítíme pocit nespravedlnosti a máme pocit, že tu kritiku takovou jsme si nezasloužili. A můžeme dokonce mít i kritická vyjádření k práci toho či onoho novináře, protože máme náš pocit, že ji neodvedl dobře. Ale to nás ještě neopravňuje měnit systém! To nás ještě neopravňuje ta média dávat pod naší kontrolu, protože fakt my politici nevíme líp co mají vysílat a jak mají vysílat veřejnoprávní média. A hlavně to nemáme vědět líp a nemáme to určovat my.

Tuhle ambici máte vy. Tuhle ambici opozice nemá. Opozice má jinou. Stát proti tomuhle vašemu návrhu, který jste nikdy nezdůvodnili. Znovu, máte znovu pozvání na 1. července na další kulatý stůl opět za přítomnosti ředitelů veřejnoprávních médií. Přijďte na něj. Přijďte si obhájit svůj postup. Přijďte argumentovat.

Kde vy argumentujete? Na tiskovkách vlády. Copak tady v Poslanecké sněmovně nám k tomu něco říkáte? Vyhýbáte se interpelacím! Odmítáte otevřít jakýkoliv bod, který se týká veřejnoprávních médií? Jasně, to je ta většina. Radujte se z ní. Ona nebude věčně. To je těch vašich 108, které si užíváte. Nic nezařadíme. Bavit se o tom nebudeme. Proč? Proto! Protože nemusíme, protože vládneme. Tak vám to teďka ukážeme. Ne, nebudete tady vládnout věčně – fakt ne.

A tohle, co předvádíte, povede k jedinému. Všechny tyhle kroky, které děláte, bude muset vláda, co přijde po vás, napravovat, brát zpátky. Tyhle debaty nás tady budou čekat i za toho a i za úplně jiného složení Poslanecké sněmovny, protože prostě systémová deformace veřejnoprávních médií je něco, co žádná rozumná vláda, která ctí demokratické hodnoty tohohle státu, nemůže připustit.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Pane předsedo, já se omlouvám, na chvilinku vás přeruším. Chci jenom pozdravit předsedu moldavského parlamentu, který k nám dorazil na návštěvu s jeho delegací. Vítejte. (Poslanci zdraví hosty potleskem.)

Tak prosím, můžete pokračovat.

 

Poslanec Vít Rakušan: No a co nemá ráda ta palácová vláda, o které tady mluvím? Nemá ráda žádné otázky, má ráda loajalitu, mlčení a poslušnost, takový ten řád, který vy tady často tak jako říkáte, jak by se vám to líbilo. Jste jím fascinováni, možná i osobnostně fascinováni, neposlušností a pevnými pravidly. To, co já jsem slyšel teď v jednom proslovu jedné paní ministryně v jedné debatě v televizi paní ministryně financí, vicepremiérky, na otázku novinářky v diskuzním pořadu, ve kterém jsem seděl naproti ní, co se vládě zatím nepovedlo, paní ministryně financí odpověděla – cituji přesně: Ptejte se mě raději na to, co se nám povedlo. Je to hezké, no já toho moc nevidím, ale ono to o něčem svědčí. Zdánlivě nevinný žert s absolutní přesností ukazuje, jaká je představa Babišovy vlády o fungování médií. A kdo se zeptá na něco nepříjemného, dostane nálepku méněcenný, útočník, nepřítel. Kdo říká něco jiného než vláda, ten podle premiéra lže.

Ale my se opravdu nepřestaneme ptát, dámy a pánové. My nechceme, aby tahle země patřila jednomu paláci, který si Andrej Babiš velmi důsledně buduje. Je taky potřeba si uvědomit, že vy tuhle zemi nevlastníte. Nevlastníte lidi, co v té zemi žijí. Tihle lidé si platí daně a mají právo vědět, kdo a jak o nich rozhoduje.

Ne někde za uzavřenými zdmi, návrhy, které nikdo neprojednal, ne poslaneckými návrhy a pokoutnými posouváními tisků sem do Poslanecké sněmovny. Vládnout v klidu, ať nás nikdo neruší, chléb a hry, ale hlavně nám nekoukejte pod prsty, hlavně o nás nepište, hlavně o nás neinformujte. To je přesně ten styl, který vy chcete. A ještě tvrdíte lidem, že jim jednou bude líp. Ale já doufám, jo, že v téhle zemi jednou lidem bude líp. Ale není to slučitelné s tím, aby zároveň líp bylo Andreji Babišovi, jeho loajálním spolustraníkům a jeho velkému holdingu.

Pokud čekáte, že vaší poslaneckou většinu 108 hlasů tady budete uplatňovat v plné síle celou dobu a my se vám nepostavíme do cesty, ani když jde o zásadní věc, jako jsou veřejnoprávní média, tak se mýlíte. Budete nám tady říkat srdcervoucí příběhy, jaké všechny tisky se dneska neschválily, jak nemyslíme na lidi, jak bráníme projednávání užitečných věcí – ne, milá vládo, ne. Váš návrh o tom, že zestátňujete veřejnoprávní média, brzdí projednávání všech rozumných věcí v téhle Sněmovně. Váš návrh destrukce jednoho z pilířů demokracie v téhle zemi brzdí, abychom se věnovali běžným zákonům. Nejsme to my, jste to vy, kdo se odmítá bavit, jste to vy, kdo odmítá argumentovat, jste to vy, kdo je nepřipraven na to se pustit do jakékoli běžné parlamentní diskuse o významu a službě médií veřejné služby. Vy je chcete jenom zničit. Vy je chcete zdestruovat, vy je chcete dostat pod svojí přímou kontrolu. Nesvádějte už nikdy nic na nás. Budeme tady mluvit o veřejnoprávních médiích dlouho, budeme otvírat témata, která jsou vám nepříjemná a budeme využívat všech parlamentních i jiných procedur k tomu, abychom vám dokázali, že tahle země není vaše, že tuhle zemi vám nikdo nedal, nedaroval, že tuhle zemi vám voliči svými hlasy vypůjčili. A nevypůjčili vám ji proto, abyste ji zničili a zdestruovali. A my jsme tady proto, abychom vám v tom co nejúčinněji zabránili a neumožnili vám mít pocit neomezených palácových vládců.

Proto mi dovolte, pane místopředsedo, načíst dva body programu, oba dva vám dám vytištěné, takže není potřeba si dělat poznámky. První z nich zní – a chtěl bych ho zařadit jako první bod dnešního jednání: Plán Babišovy vlády na destrukci veřejnoprávních médií. A druhý bod zní: Papalášské chování Babišovy vlády, a to jako druhý bod dnešního jednání. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní vystoupí s přednostním právem pan poslanec Matěj Ondřej Havel. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Matěj Ondřej Havel: Děkuju za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, dámy, pánové, vážený pane ministře, dovolte, abych asi tři body navrhl k zařazení na dnešní program.

A jako první bych vás rád požádal o zařazení sněmovního tisku číslo 181, což je tedy návrh poslanců TOP 09 na změnu zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Já samozřejmě nežádám Sněmovnu, aby teďka definitivně o tomto rozhodla, já bych to rád zařadil do prvního čtení. Pojďme o tom diskutovat, neboť pan ministr Tejc už při komentáři k naší novele, která má umožnit volit od 16 let mladým lidem do municipalitních voleb, řekl: Pojďme o tom diskutovat. Tak znovu to navrhuji a říkám: Ano, pojďme tu diskusi otevřít tady na plénu Poslanecké sněmovny. Já vás žádám, abychom se tím konečně zabývali.

Pokud tady vláda říká, že o takové změně má proběhnout skutečně – a teď cituji – širší diskuse, pak právě přesně k tomu slouží první čtení, rozprava ve Sněmovně a potom eventuálně projednání ve výborech. Samozřejmě, ten návrh je jednoduchý, je přiměřený a je bezpečný. Není to revoluce ve volebním systému, je to naopak evoluce, protože celá společnost prochází vývojem, tak i náš ústavní systém se do jisté míry modernizuje, vyvíjí, a to by tady mělo právě nastat. Nejde také o snížení věkové hranice – a to zdůrazňuju – pro všechny volby. Nejde o právo kandidovat v těch volbách, jde pouze o to, aby mladí lidé ve věku 16 a 17 let, naši spoluobčané, mohli hlasovat v komunálních volbách, tedy ve volbách, které se týkají jejich nejbližšího okolí a bezprostředního, vlastního životního okruhu.

Komunální politika je pro mladé lidi podle mého názoru nejkonkrétnější. Jak vypadá veřejný prostor kolem mě? Jak je v obci bezpečno? Jak funguje doprava? Jsou tam sportoviště? A jak jsou ta sportoviště dostupná? Jak obec podporuje školy, kroužky, knihovny, kulturu? Jak jde trávit v obci volný čas? A jestli se mladý člověk ve své obci cítí doma, nebo jen jako někdo, kdo má mlčet a počkat si, až bude zletilý. Právě adolescenti mezi 15 a 18 lety věci, které jsem vyjmenoval, využívají nejintenzivněji – mohli by mít právo o tom taky rozhodovat. A právě na té obecní úrovni, myslím, je politika nejméně abstraktní. Nemusí mít pochopitelně takový adolescent hotový názor na každou geopolitickou otázku, ale velmi dobře ví – a o tom jsem přesvědčený, jestli v jeho obci chybí autobus, přechod, park, hřiště, sportoviště, venkovní posilovna a tak dále. Je logické začít s volebním právem právě u komunální úrovně. A je to rozumný první krok, nikoliv nějaký slepý skok do neznáma, v žádném případě.

V 16 letech mladí lidé často nastupují na brigády, rozhodují se o svém dalším studiu, pokud tedy se rozhodnou studovat na střední škole, rozhodují se o oboru, rozhodují se o své budoucí profesní dráze, a tedy dělají dosti zásadní rozhodnutí, která mohou ovlivnit a zpravidla ovlivňují jejich – když ne celý, tak ale budoucí život. A stát od nich očekává – já myslím, že to je v pořádku – očekává od nich odpovědnost, škola od nich očekává výkon, rodina od nich v té době už očekává samostatnost, společnost od nich očekává, že se budou zajímat, že se budou vzdělávat a že se budou připravovat na dospělý život. Ve výsledku ale taky očekává, že ten dospělý život už začnou žít.

Ale když přijde řeč na to, jestli mohou za čtyři roky vhodit – nebo jednou za čtyři roky, promiňte, hodit svůj hlas do té řekněme, komunální urny, tak my jim najednou říkáme: Ne, moji milí, na demokracii, na volby jste ještě malí, na to si počkejte. To je přece vnitřně rozporné. A podotýkám, že ten mladý člověk může nastoupit taky do práce, platí daně, je trestně odpovědný, my ho můžeme zavřít do vězení za to, když spáchá trestný čin – a to je v pořádku, ale my mu nedáváme právo ani u municipalitních voleb vyjádřit svůj vlastní názor.

Zaznívá námitka, že šestnáctiletí, sedmnáctiletí lidé jsou ovlivnitelní. Ano, připouštím, mladí lidé mohou být ovlivnitelní, ale ovlivnitelný je každý volič: junior, senior, středněvěký, my všichni, jak tady jsme. Ovlivnitelnost není důvod k nepřiznání voličského hlasu. Kdyby byla, tak bychom museli začít zkoumat ovlivnitelnost opravdu u všech věkových skupin – a na tom přece demokracie nestojí. Demokracie nestojí na tom, že volič je dokonalý, demokracie stojí na tom, že občan má právo rozhodovat, nést odpovědnost a učit se občanství praxí. A nejlepší obranou proti manipulaci není zákaz hlasovat, ale vzdělání, otevřená debata, vlastní zkušenost s demokratickým rozhodováním.

Argumentuje vaše vláda tím, že hranice 18 let je obecně spojena se zletilostí – ano, ale volba není soukromoprávní smlouva, volič neuzavírá závazek za třetí osoby, volič vyjadřuje svoji politickou preferenci. A volební právo a plná soukromoprávní způsobilost prostě nejsou totéž. Právní řád už dnes přece pracuje s různými věkovými hranicemi podle typu odpovědnosti a podle povahy jednotlivého právního jednání. Proto není žádný důvod tvářit se, že osmnácté narozeniny jsou nějaký magický okamžik, kdy se přes noc z nezralého člověka stane plnohodnotný a zralý člověk. Vláda říká: nejdřív široká diskuse – a tak já říkám: Dobře, tak ji tady veďme, zařaďme tento bod, sněmovní tisk 181, na program schůze a pojďme se o tom bavit. Já nežádám žádné zrychlené řízení, já žádám normální, robustní sněmovní debatu, tak jak to má být. Veďme tu debatu veřejně, veďme ji tady ve Sněmovně, ve výborech, s experty, se zástupci obcí, klidně se školami, klidně se zástupci mladých lidí a různých neziskových organizací.

Širší diskuse nemůže být záminka k tomu, že návrh vůbec nezařadíme, jak vám to slouží. Když se politická reprezentace bojí i první diskuse, tak je to prostě pohodlnost, to je zástupný argument. Když někdo má technickou námitku k účinnosti nebo k tomu, zda by pravidlo dopadlo i na případné nové či doplňovací volby v průběhu volebního období, no tak to prostě řešme legislativně, od toho přece máme výbory, od toho máme druhé čtení, od toho jsou pozměňovací návrhy. Pojďme se bavit o tom, zda by se to týkalo třeba i místního referenda. Já si to dokážu představit. Pojďme klidně ten návrh zpřísnit. A já se tomu nebráním. Otevřeme dveře mladým lidem od 16 let třeba i v těchto věcech a můžeme upravit přechodná ustanovení klidně tak, aby změna byla předvídatelná, férová, a aby se na ni obce i volební orgány připravily. Já to nežádám pro volby, které se uskuteční v tomto roce. Naopak, ten výhled dalších čtyřech let přece dává krásný prostor předvídatelný, proto se na tu změnu připravit. Nejsme v žádném případě první země, která by tuto debatu začínala. TOP 09 neobjevuje kolo. Podobné modely fungují přece v Rakousku, v některých částech Německa nebo třeba na Maltě a diskutují se i v dalších evropských demokraciích. Nevedlo to vůbec nikde k rozvratu volebního systému ani k chaosu. Nevedlo to k tomu, že demokracie přestala fungovat. Naopak. Tam, kde se mladým lidem dá důvěra, se posiluje jejich vztah k veřejnému životu. Kdo si zvykne chodit k volbám v šestnácti nebo sedmnácti, má větší šanci považovat volby za normální součást života i později. A to není jenom můj názor. To není jenom názor TOP 09. To je názor i řady expertů, odborníků a psychologů. Můžete si to najít.

Je zvláštní, že vláda, která je ochotna diskutovat o snižování věku trestní odpovědnosti a já podotýkám, že ta diskuse je relevantní a my se jí budeme účastnit, tak ale když má přijít řeč o občanské odpovědnosti a právu volit šestnáctiletým lidem nebo umožnit volit šestnáctiletým lidem, tak ta stejná vláda najednou říká, počkejte na to, ale oni nejsou dost zralí, tak na to trestní odpovědnost ano, ale na volební právo ne, to přece nedává smysl. A když je mladý člověk pro stát dost starý na to, aby nesl více odpovědnosti, měl by být dost starý i na to, aby mohl nést odpovědnosti malý díl té demokratické složky, toho výkonu svého práva volebního právě ve své obci či městě, kde žije. Neříkejme mladým lidem jen to, co nesmějí a za co mohou být potrestáni. Pojďme říct mladým lidem i to, co mohou a že jejich hlas má cenu v šestnácti, v osmnácti a pak po celý život. To nemusí být vůbec nějaká opozičně koaliční bitva, o čem tady mluvím, ani ne stranická bitva. My o tom taky nebudeme teďka hlasovat a nevíme, komu by třeba mladí lidé dali hlas za čtyři roky. Já předpokládám, že by to prošlo s účinností, která by byla pro komunální volby v roce 2030, ale můžeme hlasovat o tom, zda jim vůbec dovolíme být součástí komunální demokracie a nikdo z nás neví, koho budou šestnácti nebo sedmnáctiletí lidé volit. A to je právě férové. Volební právo se nemá přiznávat podle toho, zda se nám líbí předpokládaný výsledek. Přiznává se proto, že člověka považujeme za člena politického společenství.

Já proto prosím Poslaneckou sněmovnu, vás všechny, abyste podpořili zařazení tisku 181, který navrhuje TOP 09 – Snížení hranice volebního práva v komunálních volbách pro všechny občany od šestnácti let. Dejme návrhu standardní parlamentní šanci. Pusťme ho do prvního čtení. Pošleme ho do výboru. Vyslechněme odborníky, vyslechněme zástupce mladých lidí, obce, školy a hlavně nebojme se prosím důvěřovat generaci, která bude důsledky našich komunálních rozhodnutí žít nejdéle. Ještě bych při vystoupení chtěl zdůraznit jednu větu. Kdo chce širší diskusi, tak by neměl blokovat první čtení tohoto zákona. Opravdu výmluva na to, že ten návrh potřebuje širší diskusi a proto se tím nemáme zabývat, je lichá, vím to, že ji potřebuje a právě proto se tím pojďme zabývat a zařaďme ten bod právo volit od šestnácti let na jednání Sněmovny.

Jako další bod bych, pane předsedající, prosil zařadit, nazvu ho, Bojí se vláda prezidenta republiky? Nedá mi to a musím samozřejmě i já okomentovat to, co se děje teď v poslední době, kdy se vyhrotila válka vlády, nesmyslná pomstychtivá válka vlády s prezidentem republiky. Jde tady o Českou republiku a nechci diskutovat o tom, jestli má Andrej Babiš, nebo spíš Petr Macinka, či Filip Turek rád Petra Pavla. Chci diskutovat o tom, jestli vláda může z domácí malosti udělat zahraničně politický problém. To se teď děje. Summit NATO přece není nějaká stranická porada ANO, Motoristů a SPD. I kdyby tam byla kterákoliv jiná strana zastoupená, tak to tak není. Je to místo, kde se rozhoduje o bezpečnosti a budoucí bezpečnosti České republiky. Na summit NATO se nejezdí podle osobních sympatií premiéra, členů vlády. Já nevím, jaká byla na té vládě debata. Já jsem tam nebyl, ale předpokládám, že to je spíše pomsta Motoristů vůči prezidentovi za nejmenování Filipa Turka ministrem, pokud to tak není, pojďte mi to vysvětlit. Pojďte ten bod otevřít, rád o tom budu debatovat, rád si to vyslechnu. Na summit NATO se jezdí pro zájmy České republiky. Na summit NATO nejezdíme sami za sebe. Na summit NATO jezdíme za těch skoro 11 milionů obyvatel České republiky. Jedná se tady o výkon ústavní role prezidenta republiky. On je hlavou státu. Z ústavy zastupuje stát navenek a navíc je vrchním velitelem ozbrojených sil. A právě summit NATO je přesně ten typ jednání, kde jeho role opravdu dává smysl. Vláda z něj nemá dělat člověka, kterému milostivě povolí nebo nepovolí účast na summitu. Navíc to zde nikdy nebylo. Prezident není podřízený premiéra, ono to neplatí ani naopak. A premiér není majitelem zahraniční politiky České republiky a není to ani vláda, tady jde o důvěryhodnost České republiky v Severoatlantické alianci. Petr Pavel, a o tom snad nikdo nepochybuje ani jedné straně spektra, má v NATO respekt. Má zkušenost, kterou si Česká republika nemůže dovolit jen tak zahodit. Naopak, měla by ji využít. A místo abychom právě využili autoritu a zkušenosti našeho prezidenta, tak ho vláda odstavuje.

To je bezpečnostně hloupé a politicky je to malicherné. Spojencům tím neukazujeme sílu, ale ukazujeme, jaký máme ve vládní politice nebo v té domácí politice a v zahraniční politice pěkný chaos. Pokud máme tedy prezidenta, kterému v NATO rozumějí, kterému naslouchají, kterého respektují a kterého znají, je přece úplně absurdní nevyužít tenhleten potenciál a nechat ho doma jenom proto, že si to vydupali Motoristi. Tady jde o strach vlády. Skutečný problém, já myslím, není v tom, že by prezident škodil české pozici, to v žádném případě. Skutečný problém je v tom, že by možná uměl hájit důvěryhodněji než premiér zahraničněpolitické závazky České republiky. Byli jsme to my, Česká republika, kteří jsme se dohodli na tom s ostatními našimi aliančními partnery, jaké mají být závazky, jaká má být výše výdajů na zbrojení do budoucna, tak abychom jako Aliance byli obranyschopní, nemůžeme být černým pasažérem. A pokud se vláda bojí prezidenta na summitu NATO, tak to vypovídá víc o vládě než o prezidentovi.

Já myslím, že silná vláda by prezidenta přizvala, silná vláda se ho nebojí, slabá ho vytlačuje. S vámi cloumá lidská malost, pokud se bojíte prezidenta republiky na ten summit vzít. Podotýkám, že to se tady v dějinách České republiky nikdy nestalo. Pouze jednou, kdy o to Miloš Zeman ze zdravotních důvodů požádal. Jinak vždycky, ať byla vláda taková maková, prezident ten nebo onen, tak se na tom dokázali ti nejvyšší ústavní činitelé dohodnout. A vy se opravdu chováte jako někdo, kdo se bojí vlastního prezidenta. Jde tady o politickou ostudu České republiky v zahraničí a už ten samotný fakt, že se věc dostala k Ústavnímu soudu, je selhání, mohlo by se říct politické reprezentace, selhání ústavních činitelů, ale ono je to hlavně selhání vlády. V normální zemi nebo v České republice, v normálních časech se premiér a prezident před summitem NATO prostě dohodnou, prostě to dokážou, i když mají jinou politickou orientaci. A to je OK, to já respektuju. V minulosti to tady vždycky šlo.

Ale ve vaší vládě se z toho udělá mocenská demonstrace a tu my pak máme vysvětlovat spojencům. Nebo to budete dělat vy. Jak to vysvětlíte? No, já nevím. A Ústavní soud jako rozhodně nemá podle mého názoru suplovat základní schopnost premiéra chovat se jako státník, když to jinak nejde, no, tak to asi bude muset Ústavní soud, tenhleten váš spor, který tady prostě za 35 let se řešit nemusel, rozsoudit.

Já myslím, že Česká republika by měla na summitu NATO vystupovat jednotně, silně a důstojně a ne jako země, kde premiér řeší osobní účty s prezidentem, kde se premiér nechává ovládat pomstychtivostí Motoristů a možná škodolibostí SPD. Ale to není prostor pro vaši ješitnost, pro vaše žabomyší války. Bezpečnost státu je na prvním místě a měla by být! Prosím postavte se k tomu jako vláda České republiky stejně. Česká republika bude, a já se toho bojím, na summitu NATO působit jako země, která si do Aliance veze vlastní politickou malost.

A ještě bych prosil zařadit třetí bod, pane předsedající, který bych nazval Reakce vlády na stávky a demonstrace na podporu svobody veřejnoprávních médií. Reakce vlády na stávky a demonstrace na podporu svobody veřejnoprávních médií. Často slýchám, že tady jde o modernizaci financování. Tak ani náhodou! To je politické připojení České televize a Českého rozhlasu na vládní rozvodnou skříň. Tak by se to dalo nazvat. A když vláda říká nebo vládní představitelé, poslanci, a já v debatách už jsem byl s mnohými z vás, a vy to tam pořád opakujete jako kolovrátek, my jenom rušíme poplatky, tak ta pravda je jiná a je skrytá. Já na to chci veřejně upozornit. Lidé platit nepřestanou, jen se mezi občana a veřejnoprávní médium postaví vláda, rozpočet, většina v Poslanecké sněmovně a samozřejmě každoroční politické vydírání. Tak to pak ale není jenom zrušení poplatků. Není to úspora. To je přímo metoda, dala by se nazvat – nejdřív média vyhladovět, potom jim vysvětlovat, co všechno už si nemohou a co si mohou dovolit.

Když říkáte, že nechcete ovládnout obsah vysílání veřejnoprávních médií, tak proč říká tady pan kolega Nerušil, vaším prostřednictvím, že to bezprostředně poté přijde na řadu v pořadu Pro a proti Českého rozhlasu. Každý si to může najít. Ano, chcete je ovládnout. My to víme, dává to smysl. Jdete slovenským, jdete maďarským scénářem. To je ta salámová metoda, kterou se k tomu chcete přiblížit. Jde o nezávislost veřejnoprávních médií, v žádném případě ne o poplatky.

A ti demonstranti teď v neděli před Českou televizí, ti si to dobře uvědomují. Ta celá občanská společnost, která proti tomu ne teď jenom v neděli, ale i na těch předchozích shromážděních, i na té Letné, kde nás bylo skoro čtvrt milionu, kde proti tomu demonstrovala, to, co proklamuje na sociálních sítích, ti všichni stávkující v černém v pondělí, včera, tak si přesně tohleto myslí. My se nenecháme opít rohlíkem. Snažíte se vytvořit dojem, že občanům naší země něco odpustíte. Ale vy jenom měníte kanál platby. Místo přímého vztahu občan – médium veřejné služby bude vztah vláda – rozpočet – a to médium. A to je nebezpečné, to je smrtelné pro svobodu veřejnoprávních médií.

Poplatek je nepopulární, to já připouštím, to je tak vždycky, jako jsou nepopulární daně a všechny povinnosti, ale chrání přímý poplatek odstup médií od vlády, od toho, kdo je zrovna u moci. Rozpočtová kapitola je nejpohodlnější pro politiky, protože umožňuje každoroční tlak. Já sám zažívám to, že vůči mně jsou média veřejné služby tvrdá, kritická. Sám dostávám velmi ostré, poučené dotazy. Ale takto má být. Padni komu padni, všem stejně, nezávisle. Jedině tak se prostě jakákoliv politická pleticha dá rozkrýt. Nezávislá veřejnoprávní média jsou silným pilířem svobody a demokracie v České republice. Nechceme, abyste je jakýmkoliv způsobem napadali, a uděláme všechno pro to, abychom vám v tom zabránili, pokud se vůbec pokusíte tu mediální novelu dostat na program Poslanecké sněmovny.

Když se veřejnoprávní médium musí každý rok dívat na vládu a čekat, kolik mu milostivě pošle, tak už to není veřejnoprávní médium, je to státní médium, které má navíc obojek. Česká televize podle toho vašeho návrhu má přijít přibližně o miliardu korun a Český rozhlas o více než 400 milionů. Celkově je to tedy asi – podle mých propočtů – bych řekl patnáctiprocentní propad. To není nějaká manažerská motivace, to je dost tedy zásadní zásah do institucí, které mají zákonem danou veřejnou službu. Plňte úkol lépe, zaznívá z vašich úst. Plňte stejný úkol s výrazně menšími penězi, tak by se to přece mělo přeložit. Dopad nebude nijak abstraktní: méně regionálního vysílání, méně dokumentů, méně kultury, méně zahraničněpolitického zpravodajství, ale taky méně dětského obsahu, méně vzdělávacího obsahu, slabší schopnost čelit dezinformacím.

Víte, já se vždycky setkávám s argumentem, že komerční média jsou schopna vyjít s daleko nižšími rozpočty, i když obsáhnou stejný a často nebo kumulativně vzato větší počet diváků a posluchačů. No dobře. Mají regionální stanice? Vysílají pro menšiny? Vysílají pro děti? Dělají edukativní pořady? Jak je to s dostupností třeba sportovních přenosů pro nízkopříjmové domácnosti, které si nemůžou dovolit předplatit sportovní kanály? Tam jim přece veřejnoprávní média za ten poplatek, který kumulativně činí asi 200 korun měsíčně, tuto službu poskytují. To je služba. To je služba, která prostě něco stojí a kterou si platíme přímo, abyste vy na to neměli vliv. A tak to má tedy zůstat.

Každá instituce má hospodařit efektivně, ať je státní, nebo soukromá. U těch státních to máme hlídat a já s tím samozřejmě souhlasím, ale ta efektivita se přece nedělá tak, že politik, kterému vadí kritické otázky, vezme médiím miliardu. Úspory se hledají analýzou, auditem, debatou o veřejné službě, nikoliv politickým příkazem shora. Máme mediální rady, které jsou funkční, které nalézají slabá místa, které třeba poukazují na to, co by se dalo zlepšit, které by odhalily a měly by odhalit třeba nějakou neplechu ve financování, v hospodaření veřejnoprávních médií anebo třeba ve vyváženosti obsahu. To je úplně správně, a to je jaksi kontrolní orgán, který funguje. A když někdo přijde s analýzou, dobře, bavme se o té efektivitě. Když někdo přijde s motorovou pilou, tak se taky nebavíme o efektivitě, ale už se bavíme o likvidaci. To je váš přístup.

A teď ten evropský rozměr. Vy jdete i proti smyslu EMFA. Tam se jasně stanoví v tomto evropském dokumentu, že financování veřejnoprávních médií má být založeno na přiměřenosti, udržitelnosti, pozor, předvídatelnosti a ochraně redakční nezávislosti. Přímé každoroční napojení na státní rozpočet bez silných pojistek přesně otvírá toto riziko, před kterým evropské standardy varují. Nebude to předvídatelné, když budete moci z roku na rok zákonem, který se projednává jenom v Poslanecké sněmovně, nejde ani do Senátu, médiím škrtnout peněz, kolik chcete, a tím pádem to neodpovídá ani té nezávislosti, protože kdo platí, tak ten poroučí. To je přece obecně známo.

A Centrum pro mediální pluralitu upozorňuje, že financování přes každoroční rozpočtové vyjednávání může podkopávat nezávislost, protože neumožňuje dlouhodobé plánování a vystavuje média politickému tlaku. To není můj názor, toto je názor nezávislé instituce. Evropa říká: financování má být předvídatelné a chráněné před politickým tlakem. A co říká Babišova vláda? Dáme to do státního rozpočtu a uvidíme každý rok, jak to tedy dopadne. To přece není žádný evropský standard. To je návrat ke státním médiím, tak jak jsme to znali před rokem 1989. To budou média, pokud to tak dopadne, která nebudou vůči vaší vládě kritická, která k vám budou možná pochvalná. To jsme tady znali před rokem 1989. To je váš skutečný cíl.

Evropská vysílací unie, Reportéři bez hranic, Mezinárodní tisková instituce a další organizace, které nejsou opoziční, nejsou ani české, tak právě před tím varují, že váš návrh může oslabit finanční i redakční nezávislost. Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu včera vstoupili do čtyřiadvacetihodinové stávky. A víte, jaký to má ohlas v zahraničí? Jak o tom píšou zahraniční média? Popsala jako největší eskalaci několikaměsíčního sporu o budoucnost veřejnoprávních médií. Oni se na to dívají jako na budoucnost veřejnoprávních médií. Tak co z toho vyplývá? No, to není opoziční hysterie. Je to varování lidí, kteří se svobodou médií zabývají profesně po celé Evropě a celý život. Vadí vám kritická média, protože se bojíte kontroly. Já se jí tedy rozhodně nebojím! Tvrdíte, že nezasahuje nebo nechcete zasahovat do obsahu. Ale obsah není přece nutné cenzurovat přímo. Stačí ovládnout peníze. Kdo drží rozpočet, ten drží páku, jinými slovy.

Kdo může každý rok říct, příště dostanete méně, ten nemusí volat do redakce. Redakce bude tlak cítit sama. Cenzura v roce 2026, která se tady chystá, nebo 2027, nemusí vypadat jako telefonát z ústředního výboru, může vypadat prostě jako rozpočtová tabulka, je nenápadná, je plíživá, o to ostřejší a funkčnější. A před tím my varujeme a uděláme všechno pro to, abyste to neprosadili.

Ani Česká televize, ani Český rozhlas tady nejsou proto, aby psaly věci, které jsou vládě a vládní koalici příjemné. Ony tady nejsou ani proto, aby psaly věci, které jsou příjemné nám, opozici, a nikdy to nedělají. Už jsem to zmiňoval. I vůči nám jsou mimořádně kritičtí, a je to tak správně. Jsou tu od toho, aby byly nepříjemné, kritické vůči každé moci, vůči každé vládě, která tady bude, když bude potřeba. Politik, kterému vadí otázky veřejnoprávních médií, tak nemá měnit financování veřejnoprávních médií. Má se naučit vládnout odpovědně a má se naučit odpovídat třeba pravdivě. Někteří z vás s tím máte problém. Víme to. Demokratický politik, vyspělý a odvážný, se nebojí kritických otázek. To jenom autoritářský politik je nejdřív označí za zaujaté a potom začne jejich autorům škrtat peníze.

Možná řeknete, poplatky jsou přežitek. Možná je potřeba modernizovat systém, ale modernizace není totéž co podřízení státnímu rozpočtu bez silných garancí, bez garancí. Tady nejsou vůbec žádné garance. Přežitek nejsou veřejnoprávní média. Přežitek je představa, že politici mají držet jejich peníze v ruce. Veřejnoprávní média, která jsou nezávislá, jsou naopak plodem a ozdobou každé svobodné a demokratické společnosti.

Vy říkáte, že ulevíte lidem, tak neulevíte. Lidé to zaplatí z daní, jen už nevidí tu přímou platbu a ztratí přímý vztah k médiím veřejné služby. A tady já chci zdůraznit jednu věc, která zaznívá. Dostáváte otázky, kde na to chcete vzít peníze, zda to zaplatí lidé z daní. A vy říkáte ne, to nebude z daní, protože my žádné daně zvyšovat nebudeme. Tak si ty peníze vytisknete, nebo kde na to vezmete? Já vám odpovím, vy na to vezmete na dluh, vy si na to půjčíte. Takže pozor, vy budete financovat média veřejné služby nebo chcete to, z peněz, které nemáte, půjčíte si je a když si je půjčíte, tak za to zaplatíte ještě s úroky.

Takže dámy a pánové, koncesionáři, občané České republiky, vy všichni zaplatíte stejně veřejnoprávní média ze svých daní, ale ještě o to dráž, protože to bude s úroky, notabene z peněz, které teď neexistují, takže to zaplatí naše děti a vnoučata, ty dluhy, které jednou nasekáte.

Tohle je vrcholně populistické tvrzení a zase vás to nasvěcuje v tom, proč to chcete udělat. Přece jen tak byste, doufám, nechtěli takhle každý rok projídat peníze, které nemáte. Vy hlavně potřebujete ovládnout zpravodajství skrze státní rozpočet.

Říkáváte, že nezávislost zůstává ukotvena v zákoně. Ale nezávislost, to není jenom ta nějaká jedna věta v zákoně. To nestačí k tomu, aby byla média nezávislá. Nezávislost je taky ta finanční konstrukce, jak jsou ta média financována. To hlavně. A když rozpočet závisí na politické většině, která stačí v Poslanecké sněmovně, tak už to není nezávislost. Tak je to jenom nějaká dekorativní věta, nějaká dekorativní proklamace.

Říkáváte, že v Evropě to leckde takhle také jinak funguje. Ano, existují různé modely financování veřejnoprávních médií, ale ty evropské standardy vyžadují silné pojistky, předvídatelnost, přiměřenost a ochranu před politickým tlakem. A tady vidím jenom skokový škrt, spěch a právě slabé garance. To je to nebezpečné.

Tento návrh není rozhodně debata o nějakých 205 korunách měsíčně. Je to debata o tom, jestli budou mít občané média veřejné služby nebo média závislá na rozpočtové libovůli vlády. Je to útok na instituci, která má kontrolovat moc a není náhoda, že s tím přichází moc, které kontrola vadí, která kontrolována býti nechce.

A proto navrhujeme, aby se nic takového v Poslanecké sněmovně neprojednávalo. My tomu budeme bránit seč budeme umět. Nezkoušejte to a nenavrhujte mediální novelu, která má změnit financování veřejnoprávních médií, protože to je novela, která má změnit obsah vysílání veřejnoprávních médií. Takhle se to má překládat. Dámy a pánové, jedná se o novelu, která má změnit obsah vysílání veřejnoprávních médií, která má kontrolovat obsah jejich vysílání tak, aby to bylo vládě po vůli.

A proti tomu budeme bojovat. Nedovolíme zařazení na program a říkám rovnou, že to budeme obstruovat seč nám budou síly stačit, seč nám jednací řád dovolí, protože to je to, o čem občanská společnost České republiky volá a to je to, čím by mohla být skutečně reálně narušena svobodná občanská společnost v České republice, tak jako se to stalo v Maďarsku a tak jako se to stalo na Slovensku. A to my v žádném případě nedovolíme. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. V této chvíli s přednostním právem je paní předsedkyně Michala Šebelová. Než předám slovo, vás také vítám. Vyměnili jsme se při řízení schůze. Přeju pěkné odpoledne. Přečtu omluvy. Tomio Okamura do 15 hodin z pracovních důvodů, Andrea Hoffmannová celý jednací den – zdravotní důvody, Vladimír Pikora od 15.40 do 19 – pracovní důvody, David Pražák do 17 hodin – pracovní důvody, Renata Zajíčková od 15.45 do 17 hodin – pracovní důvody. A z členů vlády Ivan Bednárik celý jednací den – zahraniční cesta, Igor Červený od 20.30 – pracovní důvody, Oto Klempíř od 15 do 16 – pracovní důvody, Lubomír Metnar do 15.30 – pracovní důvody a Martin Šebestyán celý jednací den – pracovní důvody.

V této chvíli tedy vystoupí paní předsedkyně Šebelová, připraví se Marian Jurečka a Jan Jakob. Tak máte slovo.

 

Poslankyně Michaela Šebelová: Vážený pane místopředsedo, děkuju vám za slovo. Vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych i já vystoupila předtím, než budeme schvalovat program. Nejdříve komentář, reakce na předřečníka a potom mám návrh na zařazení dvou bodů programu.

Několik kolegů tady přede mnou zmiňovalo návrh vlády na změnu financování médií veřejné služby, České televize a Českého rozhlasu. Za Starosty říkám, a opakovali to tady a budou to jistě opakovat i mí kolegové, tento návrh je naprosto nepřijatelný, de facto opravdu změna financování cestou ze státního rozpočtu, o kterém mimochodem nerozhoduje Senát. V momentě, kdy projednáváme státní rozpočet, je to zákon, který je projednáván pouze Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky a není projednáván Senátem. Tak tento návrh jako Starostové na změnu financování médií veřejné služby považujeme za naprosto nepřijatelný. Je to cesta k zestátnění České televize, protože ten, kdo platí, ten ovlivňuje, a prostě není možné, aby Česká televize, Český rozhlas byly závislé na libovůli Sněmovny, na tom, kolik schválí politická reprezentace rozpočet. Navíc tím, co vláda navrhla, schválila a tak jako trochu tajila, protože nejprve dala do Eklepu dokument, kde nebyly žádné částky, tak vlastně tím, jak jste nakonec přiznali, o kolik peněz chcete rozpočet České televize a Českého rozhlasu snížit, tak jste úplně dali najevo to, o co vám ve skutečnosti jde, že vláda Andreje Babiše chce nechat tato média vyhladovět, nechcete, aby měla dostatek financí na svůj provoz, aby dostála svým závazkům, protože ten rozpočet, který vy navrhujete, odpovídá reálně částkám, které jsou z roku 2008, protože od té doby tady nebyly zvyšovány poplatky až do roku 2024. Ty byly navýšeny až za nás naší vládou. Dlouhodobě nedocházelo k nárůstu. Ve spoustě jiných segmentů k tomu nárůstu došlo, zvýšily se průměrné mzdy, tak já nevím, jak si umíte představit, že při nákladech roku 2026 budete poskytovat služby s rozpočtem a platy na úrovni roku 2008. Je to naprosto špatně. Není to možné, nemůžeme to podpořit.

A protože na to reaguje i veřejnost jak odborná, tak ta občanská, v neděli odpoledne, v horku, s hrozící bouřkou, v obrovském parnu se sešly opravdu tisíce lidí z celé republiky i z Moravskoslezského kraje vzdáleně přijeli lidé podpořit Českou televizi, Český rozhlas, vyjádřit nesouhlas s návrhem vlády, já věřím, že vláda, doufám, bude naslouchat hlasu lidí, protože to jsou lidé, kteří tady žijí v naší zemi, je jich hodně, nesouhlasí s tím, co vy navrhujete, vyjadřují svůj názor.

Včera vstoupili do výstražné stávky pracovníci Českého rozhlasu a České televize. Dávali to najevo různými způsoby a přitom zachovali vysílání, zachovali poskytování té služby veřejnosti. Upozorňují na to, co se stane, co by se mohlo stát, když ta změna financování bude a nebude dostatek peněz a budou politici moci ovlivňovat média veřejné služby. Protože, jak už tady padlo, média mají být kritická, mají nás kontrolovat, nemají média kontrolovat a už vůbec ne ovládat politici.

Tak my jako opozice, naším nástrojem je řeč, my můžeme mluvit. A dneska je první den Poslanecké sněmovny od doby, kdy vláda tento návrh představila a kdy se opravdu ukázalo, že jediné, o co vám jde, je radikálním způsobem Českou televizi a Český rozhlas zaříznout, omezit jim finance. My na to musíme jako opozice reagovat a chceme na to reagovat. A budeme mluvit dlouze, budeme navrhovat body programu, protože prostě ten návrh je špatný, je to cesta směrem pryč od demokracie, a to je špatně, to nechceme a nechceme to připustit.

Čili zjednodušeně řečeno, na výstražnou stávku zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu navazují takové jako výstražné obstrukce.

Pořád máte šanci ten návrh stáhnout. Dokonce Motoristé měli ve svém programu zachování poplatků za veřejnoprávní média, protože zrušení poplatků by vedlo k jejich zestátnění.

A nyní ministr Klempíř si dovolí říct, že oni pouze plní svůj program. Neplní. Ministr Klempíř dělá přesný opak toho, co měli Motoristé ve volebním programu, a ještě navíc lže, že naplňuje program. Je to naprostá nehoráznost.

Potom tady kolegové reagovali a probírá se tady návrh na volby od 16 let. Tak já bych chtěla toho využít a pozvat i kolegy, ostatní poslance na debatu, která se tady k tomu otevře v Poslanecké sněmovně. Naše mladé poslankyně Adriana Chochelová, Zdena Kašparová, Ester Weimerová pořádají kulatý stůl k volbám od 16 let. Nazvali to tak jako vzletně – Nová energie pro demokracii. Navazují na práci našeho předsedy Víta Rakušana, který už v minulém období předkládal tento návrh. Ony ten návrh chtějí rozpracovat, přizpůsobit době, která se mezitím trošku změnila, chtějí o tom diskutovat, tu odbornou debatu chtějí vést. A za tím účelem, než předloží ucelený návrh za Starosty a nezávislé, tak chtějí vést tuto debatu.

Takže bude možnost, pokud neschválíme bod, který navrhoval kolega Matěj Ondřej Havel, již dnes a nebudeme jej projednávat, tak je další možnost té veřejné debaty ve čtvrtek od 13 hodin. Nová energie pro demokracii, volby od 16 let.

Ale teď k těm bodům programu, které chci navrhnout. Jako první bod navrhuji bod s názvem Proč vláda Andreje Babiše nedala žádné peníze na financování olympiády dětí a mládeže, která v těchto dnech probíhá v Praze?

V neděli byla v pražském Edenu zahájena olympiáda dětí a mládeže, kterou pravidelně pořádají jednotlivé kraje. Ty kraje se v organizaci této olympiády střídají. Nedávno, myslím, že tu zimní, minulou, pořádal Moravskoslezský kraj. Teď je poprvé v historii olympiáda dětí a mládeže v Praze. Je to naprosto skvělý počin, který umožňuje dětem z celé republiky se potkat, zápolit, sportovat na sportovištích, která jsou v Praze určena profesionálům. Budou závodit v pražské Troji, kde ještě nedávno sportovali ti nejlepší sportovci celého světa. V pražském Výstavišti je postaven olympijský dům. Je celá řada sportovišť, kde děti budou moci spolu měřit své síly. Jistě bude celá řada zklamání, nadšení, férových soubojů, radostí z úspěchu i smutků z neúspěchu. Vznikne spousta kamarádství. To vše olympiáda přinese. Je tomu věnována mediální pozornost. Může to být inspirací pro další děti.

Při tom slavnostním nástupu vždycky s každým krajem jde jeden vlajkonoš, který je významným sportovcem toho daného kraje, takže například vlajku nesl i oštěpař Jan Železný, velká legenda a velký vzor. Mladí sportovci tak mohou mít inspiraci.

A když jsme projednávali v minulém roce rozpočet, tak jsem tady dávala pozměňovací návrh na financování olympiády dětí a mládeže. Já jsem přesvědčena o tom, že to je výdaj, který by měl být součástí státního rozpočtu, protože jestli se bavíme o tom, že chceme podporovat sport, že sport je tou nejlepší prevencí – a jsem ráda, že i tady z Poslanecké sněmovny se dělá celá řada aktivit, která podporuje sport, která podporuje vnímání toho, že sport je důležitý, že tím, že se my všichni aktivně budeme starat o vlastní zdraví, můžeme být ve finále zdravější a snížíme náklady české společnosti.

Myslím si, že bychom neměli o tom jenom mluvit, ale měli bychom i reálně tyto akce podporovat. Můj pozměňovací návrh tehdy neprošel. Já jsem měla pocit, že existuje určitá neformální dohoda na tom, že peníze budou hlavnímu městu Praha poskytnuty. Pokud jsem to pochopila správně, tak nebyly a hlavní město Praha financuje olympiádu dětí a mládeže ze svého rozpočtu bez přispění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, bez příspěvku státu. Myslím si, že to je chyba. Myslím si, že to je výdaj, který bychom měli mít pravidelně ve státním rozpočtu, protože ano, můžeme vést debatu o tom, že hlavní město Praha si může pořádání této olympiády dovolit, ale pak máme jiné kraje, které třeba nemusí mít dostatek peněz na pořádání. A myslím si, že určitou částku pravidelnou, stejnou bychom měli být v každém roce být schopni jednotlivým krajům poskytnout, abychom tuto velmi důležitou sportovní akci, která je důležitá z mnoha a z mnoha ohledů, dokázali podpořit a financovat.

Takže by mě zajímalo, proto tady ten bod dávám, vzhledem k tomu, že ta olympiáda probíhá celý tento týden, byla zahájena v neděli, tak by mě zajímalo, proč vláda Andreje Babiše finančně nepodpořila olympiádu dětí a mládeže, která teď probíhá v hlavním městě Praze.

A druhý bod, ten se týká druhé oblasti, které se ve Sněmovně intenzivně věnuji, a to je oblast zdravotnictví. A ten bod zní: Proč Babišova vláda nechrání naše děti a nezavede přísná pravidla pro prodej alkoholu přes internet? Opakuji ještě jednou: Proč Babišova vláda nechrání naše děti a nezavede přísná pravidla pro prodej alkoholu přes internet?

Proč o tom hovořím? V poslední době máme velmi intenzivní debatu o regulaci psychomodulačních látek, ve veřejném prostoru se hovoří o tom, jak je nebezpečný kratom. A já s tím souhlasím. Ano, kratom jako jedna z psychoaktivních látek zařazená teď na seznam psychomodulačních látek, která je přísně regulována, tak ano, je nebezpečná.

Ale úplně stejně, možná i víc nebezpečnou návykovou látkou je alkohol. Alkohol je ale bohužel všeobecně tolerovaná droga. Je celospolečensky přijatelné užívání alkoholu, a proto je složité najít shodu i v rámci Poslanecké sněmovny na tom, jakým způsobem budeme alkohol regulovat, protože jakákoliv regulace je nepopulární, jakékoliv omezení je nepopulární.

A my jako starostové přispíváme do této veřejné debaty například tím, že k aktuálně projednávanému návrhu změny jednacího řádu navrhujeme pozměňovací návrh, takzvaný lex střízlivost, kdy říkáme, že na plénu Poslanecké sněmovny by měli poslanci vystupovat pouze střízliví. A schytáváme za to kritiku mnohých kolegů napříč politickým spektrem, jak od opozice, tak od koalice. Mnozí si klepou na hlavu, jestli jsme se úplně zbláznili. Já osobně to vnímám jako příspěvek do debaty, jako příspěvek k tomu, že máme být odvážní a máme o těch věcech mluvit. Protože alkohol je problém.

Rizikové pití alkoholu se týká téměř 1 milionu obyvatel naší země. Alkohol stojí za v rozmezí šest až sedm tisíc úmrtí ročně. Alkohol přispívá k vzniku 30 diagnóz a dalších 200 onemocnění užívání alkoholu zhoršuje. Podle statistik například v roce 2002 bylo pod vlivem alkoholu spácháno 11 000 trestných činů, což bylo téměř 13 procent všech trestných činů, které byly objasněny v tom roce. Je to velký společenský sociální problém, protože například 72 procent domácího násilí, pachatelů, kteří způsobili domácí násilí, bylo způsobeno pod vlivem alkoholu. To znamená, je to velký problém.

My, když jsme v minulém období tady vedli debatu o tom, jak regulovat návykové látky – protože je velký problém v tom, že návykové látky vznikají neustále nové a nové a měli jsme tady velký problém, že se nám v automatech a v obchodech objevovaly čokolády, sušenky, gumoví medvídci, které obsahovaly HHC nebo kratom – tak jsme tady vedli velkou debatu o tom, jakým způsobem k regulaci těchto návykových látek přistoupit. Ta debata byla dlouhá, byla složitá, ale nakonec jsme našli řešení a máme tady nový zákon o regulaci návykových látek, který zavádí kategorii psychomodulačních látek, u kterých víme, že je riziko vzniku závislosti, ale ty dopady nejsou tak závažné, aby ta látka musela být zakázána, tedy aby musela být na seznamu zakázaných psychotropních látek, jako jsou nejtvrdší drogy.

Protože víme a dlouholeté zkušenosti ukazují, že nesmyslné zákazy nefungují, že represe nefunguje, že je to pouze cesta k šedému trhu, k šedé zóně, k černému trhu, proto je mnohem bezpečnější nastavit přísná pravidla pro trh, který má být regulován. Ta pravidla my jsme tady umožnili a nastavili. Tedy, zavedli jsme kategorii psychomodulačních látek, kdy přesně říkáme, že tyto látky nesmí být přístupné dětem a mladistvým do 18 let, že se mohou tyto látky prodávat pouze ve specializovaných prodejnách, že nesmí být prodávány v prodejních automatech. Nesmí vypadat jako potravina a nesmí mít obal lákavý pro děti, takže nemůžou být přidávány do čokolád, do sušenek. Protože opravdu se děly případy, že někdo našel sáček se sušenkami na chatě, snědl to a dostal do sebe obrovské množství psychomodulační látky, obrovské množství kratomu, HHC, a v kombinaci třeba s alkoholem opravdu docházelo k intoxikacím. Proto jsme zavedli toto přísné omezení.

Kromě toho jsme vedli velkou debatu o tom, zda umožníme prodej těchto psychomodulačních látek přes internet. Bavili jsme se o tom, jestli ano nebo ne. Protože naší snahou bylo zúžit prostor pro šedý trh a protože není možné, aby tyto specializované prodejny vznikaly všude – doba se mění a spousta nákupů probíhá přes internet – tak jsme řekli ano, umožníme to, ale dáme tam nejpřísnější omezení, otestujeme je a v momentě, kdy se v praxi osvědčí, vyzkoušíme to na tady tom trhu, na té konkrétní látce, tak je budeme schopni potom aplikovat například pro alkohol.

Zavedli jsme tam naprosto přísnou kontrolu ověření věku při nákupu. Tedy můžete tu psychomodulační látku, do které aktuálně máme zavedený kratom, koupit pouze přes bankovní identitu. Přestože se prokážete, že jste to vy, v momentě, kdy tu látku vyzvedáváte, se musíte prokázat, že jste to vy, aby vám přišla do vlastních rukou. Tedy, jak při nákupu, tak při vyzvednutí, musíte prokázat, že vám bylo 18 let.

Co teď navrhuje vláda? Navrhuje zvýšení věku pro kratom, pro psychomodulační látky na 21 let. Okay, s tím můžu souhlasit. Myslím si, že to je rozhodně opatření, o kterém je možné vést seriózní debatu. Ta debata je určitě na místě.

Pak vláda navrhuje zdanění, uvalení spotřební daně, zvýšení DPH. Opět opatření, se kterými je možné souhlasit, ale zároveň podle mého názoru vláda naprosto chybně a nekoncepčně, populisticky, řekne: Nebude možné si kratom koupit přes internet. Já to považuju za chybu, protože prodej je přísný a byla to možnost, jak otestovat funkčnost pro další látky, jako je právě třeba alkohol. Já už jsem tady o těch rizicích mluvila. Jak to funguje dneska? Alkohol si můžete koupit normálně on-line, odkliknete, že vám je víc než18 let a pak si to vyzvednete někde v Alzaboxu. Takže, takto se děti úplně snadno mohou dostat k alkoholu.

Takže, říkám ne vládě, nezakazujte prodej kratomu a dalších psychomodulačních látek přes internet. Naopak v tom pokračujte, testujte to a časem pojďme se v tomto období shodnout na tom, že tento přísný zákaz zavedeme i pro prodej alkoholu. Protože my máme zakázaný prodej pro děti a mladistvé do 18 let a v obchodech je to kontrolováno. Určitě jistě dochází k nějakým pochybením, ale ta jsou sankcionována, ale přes internet to prostě nikdo nekontroluje a děti se takto velmi snadno mohou dostat k alkoholu.

Myslím si, že to je chyba, že bychom jako společnost neměli před tím zavírat oči a jako poslanci bychom měli navrhovat řešení, která umožní ochranu dětí a mladistvých i před nákupem přes internet. Takže, myslím si, že je chyba, že vláda toto opatření chce zrušit u psychomodulačních látek. Myslím si, že by jej měla zachovat a naopak bychom jej měli, vláda by jej měla zavést – já ji ráda v tomto podpořím – pro prodej alkoholu.

Vyzývám vládu k tomu, aby... Minulý týden opravdu došlo k dobrému opatření, kdy byla na seznam zařazených psychoaktivních látek zařazena celá řada nových syntetických psychoaktivních látek, které vznikají. Protože to je ten problém. To my jsme tam taky do toho zákona dali jako možnost, protože trh je neustále o krok napřed. My prostě víme, že nějakou dobu trvá, než se zjistí, jak ta látka je psychoaktivní, jak ovlivňuje náš mozek, jak ovlivňuje lidské chování. Že je tady celá řada prodejců, kteří to potom obcházejí, řeknou, že je to reklamní předmět, že není určen k přímé spotřebě, ale lidé si ten reklamní předmět koupí.

Jsem ráda, že se tomu tématu věnují i média, protože my ani nevíme, že ten problém tady je a je potřeba o něm mluvit. Ale my jako politici víme, že ten problém tady je a ten zákon, který jsme schválili, umožňuje současné vládě Andreje Babiše vymáhat a tvrdě trestat nedodržování toho zákona. Má možnost každou novou psychoaktivní látku, která přijde na trh, zařadit na seznam psychoaktivních látek, tím je dát do karantény a není možné tyto látky prodávat ani jako reklamní předmět ani jako sušenku ani jako bonbon.

Ne, prostě není možné tyto látky prodávat. Můžou se zkoumat a zjistit, zda jsou nebezpečné nebo ne. Když jsou nebezpečné, tak můžou být zařazeny na seznam zakázaných psychotropních látek. Když nebezpečné nejsou, můžou z toho seznamu být vyřazeny, mohou tam také zůstat, anebo se mohou dostat do regulované kategorie psychomodulačních látek. V zákonu, který jsme schválili, je celá řada sankcí, které vláda může uplatňovat.

Myslím si, že nástrojů, které jsme tady v minulém období připravili, je celá řada. Je potřeba je využívat, protože tím, že si budeme myslet a budeme si přát, že když něco zakážeme, že to zmizí, tak není pravda. Podporuji navýšení věku pro regulaci kratomu na 21 let. Otázka samozřejmě je, jaký je rozdíl pro mozek vyvíjejícího se mladého člověka ve spotřebě velkého množství alkoholu a kratomu, ale uznávám, že asi se tady neshodneme na tom, abychom navýšili věk prodeje pro alkohol na 21 let, i kdyby to bylo na místě. Pokud bychom se měli rozhodovat na základě dat a měli jsme dneska hodnotit alkohol, tak ho jistě nezařadíme jako potravinu. Je to prostě návyková látka, která je problém.

Chápu, že to je celospolečensky složité, ale co složité není, tak je možnost regulace prodeje alkoholu přes internet na základě pravidla, které máme v zákoně o regulaci návykových látek. Jsem ráda, že přišel pan ministr zdravotnictví, že mě slyší, protože jsem tady říkala, pane ministře, že celou řadu opatření, která navrhujete u kratomu, podporuju. Souhlasím s navýšením věku na 21 let, se zavedením spotřební daně, se zvýšením DPH, ale absolutně nesouhlasím s omezením on-line prodeje.

Proti návrhu tady budu vystupovat, jak jste jej přinesli do Poslanecké sněmovny, protože ten nástroj my jsme tam dali po dlouhých debatách proto, abychom otestovali funkčnost toho systému a mohli jsme jej aplikovat do budoucna i na alkohol. Myslím si, že to má zůstat právě pro regulaci kratomu proto, abychom otestovali v praxi, jakým způsobem ty e-shopy nastavit, aby mohla být využita bankovní identita, ověření věku, totožnosti, toho, kdo si kupuje psychomodulační látku. Potom vyzvednutí do vlastních rukou a úplně stejným způsobem bychom měly zajistit, že se naše děti, které by mělo být naším cílem ochránit, nedostanou k alkoholu.

Protože, pokud říkáme že je kratom problém – s tím souhlasím, je to problém – ale není řešením toho problému jej zakázat, tak ale nezavírejme oči populisticky před tím, že úplně stejný problém je alkohol a že se celá řada dětí dostane snadno k alkoholu a koupí si jej on-line. My taky víme, že celá řada intoxikací je problematických proto, že to je kombinace návykových látek, kombinace alkoholu, kombinace energetických nápojů, kombinace kratomu, v nějakém ne úplně regulovaném množství. To je problém.

A tím se dostávám k poslednímu, co chci zmínit a jsem ráda, že ve veřejné debatě teď zaznívá a že pan ministr Vojtěch podpořil náš návrh z minulého období na regulaci prodeje energetických nápojů od 16 let. Je to i výzva ministra zdraví napříč celou řadou asociací. My jsme se snažili tady najít shodu v minulém období. Bohužel jsme nedokázali ten zákon dotáhnout do úplného konce. Já věřím, že se nám podaří, i když je samozřejmě otázka, když jsem slyšela výroky pana ministra Šťastného, že by si radši nechal ruku useknout, než by nechal regulovat například slazené nápoje a je v zásadě proti dani z cukru, tak jsem zvědavá, jak motoristé přistoupí k regulaci energetických nápojů. Protože pokud se tady bavíme o tom a vy říkáte, že chcete chránit naše děti před kratomem, souhlas, tak obrovský problém jsou energetické nápoje, které naše děti užívají pravidelně, velký počet dětí jednou týdně minimálně několikrát týdně, někteří i vícekrát denně pijí energetické nápoje. Neprospívá to jejich zdraví.

A jestliže myslíme vážně to, že chceme naše děti ochránit, tak máme prodej energetických nápojů regulovat tak, aby si žáci základní školy, a proto je tam těch věk 16 let, nemohli energetické nápoje koupit. Oceňuji, že pan ministr Vojtěch tento návrh podpořil, byť se přiznám, jsem trošku skeptická, zda se mu podaří v populistické vládě jejíž je součástí, tento návrh prosadit, ale jsem připravena spolupracovat protože si myslím že je to opravdu potřeba A jestli se na něčem máme shodnout v této Sněmovně, tak na tom, že je potřeba podporovat zdraví obyvatel a chránit naše děti. A proto já předkládám tyto dva body a už se tímto chýlím ke konci, jenom je zopakuju, jeden se týká financování olympiády dětí a mládeže a druhý se týkal regulace prodeje alkoholu přes internet. Děkuji Vám za pozornost. (Potlesk pravé části sálu.)

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. Oba body mám zapsané. V této chvíli s přednostním právem je přihlášen Marian Jurečka, kterého v sále nevidím, tak na řadě je Jan Jakob.

Omluva zatím není nová žádná, takže pane předsedo, můžete hned na to.

Tak, máte slovo.

 

Poslanec Jan Jakob: Děkuji, pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já také přednesu návrh na zařazení dvou nových bodů a vzhledem k tomu, že nám sem konečně dorazil ten návrh, několikátá verze již tedy, ale teď vládní návrh na financování médií veřejné služby, tak se není co divit, že navrhuji zařazení nového bodu na pořad této schůze, a to prosím jako první bod dnešního jednání. A ten bod se bude jmenovat následovně: Porušování Evropských standardů při přípravě změn financování České televize a Českého rozhlasu.

Ještě jednou: Porušování evropských standardů při přípravě změn financování České televize a Českého rozhlasu.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Píšu, píšu.

 

Poslanec Jan Jakob: Já počkám, jestli pan předsedající to už má.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Takže Porušování evropských standardů při přípravě změn financování České televize a Českého rozhlasu.

 

Poslanec Jan Jakob: Výborně, děkuji moc, přesně tak. Takže vážené kolegyně, vážení kolegové, jen málokdy se stane, že se vnitropolitický spor v České republice stane předmětem tak jednoznačného a tak ostrého varování ze zahraničí. A je možná dobře, že tady pan ministr zahraničních věcí, a to se právě bohužel děje v těchto dnech. Evropská vysílací unie, EBU, společně s dalšími významnými evropskými a mezinárodními mediálními a novinářskými organizacemi zveřejnila stanovisko, ve kterém vyjadřuje vážné znepokojení nad plánem české vlády zrušit od roku 2027 televizní a rozhlasové poplatky a nahradit je přímým financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu.

A já chci zdůraznit jednu důležitou věc. EBU netvrdí, že existuje pouze jeden správný model financování. EBU netvrdí, že poplatky jsou jediné možné řešení, ale říká něco mnohem důležitějšího. A to si z toho stanoviska dovolím ocitovat.

Cituji. Jakákoliv reforma financování veřejnoprávních médií musí být přiměřená, stabilní, předvídatelná a doprovázená silnými a závaznými zárukami redakční nezávislosti. Konec citace. Přiměřená, stabilní, předvídatelná, nezávislá jsou čtyři poměrně jednoduchá slova, čtyři podmínky. A právě u každé z nich vznikají nad návrhem vlády vážné pochybnosti.

Začněme otázkou financování.

Vláda oznámila, že chce České televizi přidělit 5,74 miliardy korun, a Českému rozhlasu něco málo přes 2 miliardy. EBU, k tomu se dostanu pane ministře, prostřednictvím pana předsedajícího, můžu napřímo tak, když i vy mě, nakonec, to není moc k tomu se dostanu. Já vám to ukážu i na grafu za chvilku. EBU ve svém stanovisku upozorňuje, že jde o částky, které představují významný pokles proti současným příjmům obou institucí. Současně připomíná, že samotná Česká televize i Český rozhlas opakovaně uvedly, že za těchto podmínek nebudou schopny zachovat současný rozsah služeb veřejnosti. A proto se ptám vlády, rád bych to udělal potom, i když bude zařazen ten bod, na základě jaké analýzy byly tyto částky stanoveny? Kde je nějaká dopadová studie, kde je rozbor dopadů na regionální vysílání, na zpravodajství, na kulturní tvorbu, na sportovní vysílání a nakonec i na zahraniční vysílání. Bohužel jsme neviděli nic, v důvodové zprávě nic takového není. Neviděli jsme tam čísla, jejich rozbor, nenajdeme tam relevantní podklady nebo výpočty. Viděli jsme pouze politické rozhodnutí.

Jediným nejsilnějším argumentem vlády je, že to slíbili voličům. A právě i na to upozorňuje EBU. Ve svém stanovisku doslova uvádí, že navržené financování vrací česká média veřejné služby fakticky na úroveň financování odpovídající přibližně období před dvěma desetiletími, přesně tedy do roku 2008. A tady mám ten graf (ukazuje a komentuje graf Česká televize 2006 – 2026.) Ono vás tady, pravda, moc není, ale pan ministr tady je, já mu ho i ukážu, já jsem ho tady ukazoval už před zhruba čtyřmi měsíci.

On to nechápe, soudě i z tiskové konference po zasedání vlády, pan premiér. Takže já tu první takto ukážu na kameru, ale i panu ministrovi. (Ukazuje na kameru a panu ministrovi zahraničí.)

Tady ta hranice těch... (ukazuje levé straně sálu a ministru Macinkovi) Ta červená – to je to, co navrhujete. (ministr Petr Macinka mimo mikrofon: To jste maloval sám?) To jsem ano, maloval sám, ano. (ministr Petr Macinka mimo mikrofon: To jste šikovný.) Že jo, no, děkuju, děkuju. Tak já vám to pak... Můžete si to ofotit.

A pan premiér tvrdí, že to vrací před našinu (?) do roku 2024 (ukazuje na grafu). Ale on to vrací do roku 2008 (ukazuje na grafu pro levou stranu sálu), protože celou dobu se ty poplatky nezvyšovaly a výnos z nich. A my už nežijeme v roce 2008. Za těch 20 let vzrostly mzdy, rostly ceny energií, rostly výrobní náklady, náklady na technologie, na digitální služby. No vzrostly náklady na úplně všechno. Pouze vláda předstírá, že čas stojí.

Tady mám ještě jeden graf, ten jsem minule neukazoval. (Zdvihá nový graf a ukazuje ho levé straně sálu.) A tady to ukazuje vlastně reálnou hodnotu peněz. Tedy to, co je v roce 2024, tak mělo přirozeně v roce 2008 nebo 2006 nižší hodnotu, protože ta inflace dohromady snížila hodnotu těch prostředků peněz o celou jednu třetinu. Takže vy de facto nesnižujete ani na rok 2024, ale ani na rok 2008 (ukazuje na grafu), ale o třetinu níž roku 2008, o třetinu níž.

Takže to, co navrhujete, ty vysoké částky, jak říkal pan ministr zahraničí, tak ony jsou skutečně nejnižší v porevoluční historii České republiky.

Tak to byl problém první, financování. Druhým problémem je nezávislost. Zde jsou výhrady EBU, ještě závažnější. Evropská vysílací unie totiž výslovně upozorňuje, že ve veřejně představeném návrhu nevidí žádné, žádné odpovídající legislativní pojistky proti politickému ovlivňování budoucího financování. Znovu – žádné. A to je mimořádně vážné zjištění, což my samozřejmě víme také. Ostuda, že už to vědí i v zahraničí tedy. Jsme pro ostudu ve světě.

Pokud bude každý rok o financování České televize a Českého rozhlasu rozhodovat aktuální parlamentní většina, vzniká riziko, že se z financování stane politický nástroj. Vy budete tvrdit: Je to mandatorní výdaj. Ale my víme, že při schvalování rozpočtu vás zákony vůbec netrápí. Letos hospodaříte s rozpočtem, který je zcela jednoznačně protizákonný, notabene změnit tu částku pak můžete poměrně snadno. Ten postup likvidační jsme viděli postupný, který byl velmi rychlý nakonec i na Slovensku.

Takže z toho vzniká politický nástroj. A ona stačí vlastně existence jenom té možnosti. Stačí samotné vědomí, že o rozpočtu rozhoduje politická moc. Právě proto Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby média veřejné služby disponovala přiměřenými, udržitelnými a předvídatelnými finančními zdroji. Znovu – přiměřenými, udržitelnými, předvídatelnými. Ptám se proto vlády: Jak je předvídatelné financování, o kterém bude každý rok rozhodovat nová politická většina? Jak je udržitelné financování, které lze kdykoliv snížit jednoduchým hlasováním? Jak je přiměřené financování, které podle samotných médií veřejné služby neumožní plnit jejich zákonné poslání? A kde jsou ony záruky nezávislosti, které požaduje i evropská legislativa? Nevidíme je my, nevidí je EBU, nevidí je odborná veřejnost, nevidí je ani samotné veřejnoprávní instituce.

Třetím ze čtyř problémů je způsob, jakým vláda celý návrh připravovala. EBU ve svém červnovém stanovisku – ono jich vydává víc průběžně, bylo by to zajímavé čtení pro vládní představitele v tom jejich legislativním mediálním chaosu – tak v tom stanovisku upozorňuje, že návrh vznikl bez předchozí konzultace – jak tady v České republice všichni víme – bez předchozí konzultace s Českou televizí a Českým rozhlasem, bez jakéhokoliv skutečného dialogu, bez zapojení dotčených institucí, bez řádné odborné diskuse. A to je samo o sobě alarmující.

Pokud vláda připravuje změnu financování silnic II. a III. třídy, jedná s kraji. Pokud připravuje změnu financování školství, jedná se školami a s jejich zřizovateli. Pokud připravuje změnu financování nemocnic, zdravotnictví, jedná s nemocnicemi a s pojišťovnami. Pokud připravuje změnu financování, a to zásadní, médií veřejné služby, s médií veřejné služby nejedná. Jaký to prosím dává smysl? Jak může vzniknout kvalitní návrh bez účasti těch, kterých se nejvíc týká?

A tím se dostávám ke čtvrtému problému – k absenci veřejné debaty. EBU výslovně konstatuje, že reforma takovéhoto rozsahu si zaslouží širokou veřejnou, ale také parlamentní diskusi. Ne uspěchané rozhodnutí, ne oznámení na tiskové konferenci nebo politický diktát, ale otevřenou debatu – debatu s odborníky, debatu se zástupci médií, se zástupci z občanské společnosti a nakonec i debatu tady v Poslanecké sněmovně a té se domáháme už téměř půl roku. A právě proto taky je na místě zařadit tento bod na program dnešního jednání.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, EBU ve svém stanovisku připomíná ještě jednu důležitou skutečnost. Média veřejné služby dnes působí v prostředí dezinformací, rostoucí společenské polarizace, geopolitických tlaků a sílícího vlivu globálních technologických platforem. A právě v takové době podle EBU oslabování nezávislých médií veřejné služby znamená oslabování celé společnosti. To není tvrzení nás z opozice nebo vedení České televize nebo Českého rozhlasu, natož tvrzení jejich zaměstnanců. To je varování organizace, která sdružuje veřejnoprávní vysílatele napříč celou Evropou. A právě proto bychom mu měli věnovat patřičnou pozornost.

V závěru toho svého stanoviska EBU vyzývá české orgány, aby neoslabovaly systém, který po desetiletí zajišťoval stabilitu, nezávislost a veřejnou hodnotu českých médií veřejné služby. Vyzývá vládu k vytvoření skutečného, skutečného konzultačního procesu. Vyzývá ji taky k široké veřejné – a pozor – i parlamentní debatě. Vyzývá vládu k zakotvení silných právních záruk redakční a finanční nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Já si myslím, že pokud to říká Evropská vysílací unie, pokud toto říkají mezinárodní novinářské organizace, pokud to říkají zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu, pak nejmenší, co pro to může Poslanecká sněmovna udělat, je vést o této věci otevřenou debatu.

Proto tedy navrhuju tento bod s názvem Porušování evropských standardů při přípravě změn financování České televize a Českého rozhlasu. Tak to byl první bod.

A druhý bod, který považuji také za velmi významný, tak si dovolím navrhnout zařazení opět nového bodu, v tomto případě, aby byl pevně zařazen jako druhý bod dnešního jednání, a ten bod by se jmenoval následovně: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou. Tak ještě jednou pro pana předsedajícího, kterému děkuji, že pečlivě zapisuje: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak já to přečtu radši: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou.

 

Poslanec Jan Jakob: Výborně. Děkuju.

Vláda, jak víme, schválila Fiskálně-strukturální plán České republiky pro období 2027 až 2030. To je dokument, který musí být předložen Evropské komisi. Dokument, který má ukázat, jak chce Česká republika v následujících letech hospodařit.

Já chci hned na začátku říct jednu poměrně důležitou věc: s řadou cílů uvedených v tomto materiálu souhlasím. Souhlasím s tím, že schodky veřejných financí mají klesat. Souhlasím s tím, že veřejný dluh musí zůstat pod kontrolu. Souhlasím s tím, že fiskální politika musí být odpovědná. A souhlasím konečně s tím, že stát nesmí dlouhodobě utrácet víc, než si může sám dovolit. Právě proto ale považuji za nezbytné otevřít debatu o tom, zda vláda skutečně dělá to, co sama píše do oficiálních dokumentů. Protože mezi tím, co vláda slibuje Bruselu, a tím, co dělá doma, existuje stále větší rozpor.

Vláda v plánu předpokládá postupné snižování schodků. A teď se možná... V roce 2027 na úroveň 2,8 procenta HDP. A teď bacha. Teď se to rozjede. V roce 2028 na 2 procenta. V roce 2029 na 1,6 procenta. V roce 2030 dokonce na 1,2 procenta HDP. (Ministr Macinka: To je super, ne?) To je super. Souhlasím. Skvělé. Nevím, jestli bude souhlasit pan ministr práce a sociálních věcí, když nebude mít na to, aby mohl vyplácet dávky, důchody a jiné mandatorní výdaje.

A souhlasím, jsou to velmi ambiciózní čísla. Ale otázka zní: Jak se k nim chce vláda dostat? Kde jsou ty reformy? Kde jsou skutečné úspory? Kde je zeštíhlování státu, rušení neefektivních výdajů, redukce dotační ekonomiky? Kde je plán, který by odpovídal ambicím uvedeným v tomto dokumentu? Já ho nevidím. Bohužel nejsem sám. Nevidí ho nikdo v téhle zemi. Bohužel ani pan premiér ani paní ministryně financí.

Vidím naopak vládu, která současně mluví o konsolidaci prostřednictvím tohoto dokumentu a současně vytváří nové výdajové závazky. Vidím vládu, která prostřednictvím tohoto dokumentu mluví o rozpočtové odpovědnosti a současně rozdává nové a nové sliby. Vidím vládu, která tvrdí prostřednictvím tohoto schváleného dokumentu, že chce stabilizovat veřejné finance, ale současně rozšiřuje okruh výdajů, které bude muset stát v budoucnu financovat.

A právě to je ten problém. Protože fiskální odpovědnost není o tom, co napíšete a schválíte v jednom dokumentu. Fiskální odpovědnost je o tom, jaká rozhodnutí děláte každý den, každé zasedání vlády.

Zaujala mě jedna pasáž tohoto materiálu, která už je trochu méně ambiciózní. Česká republika podle něj obdržela od Evropské komise doporučení dosáhnout v roce 2030 primárního strukturálního – pozor – přebytku – přebytku – ve výši 0,5 procenta HDP. Vláda ale sama navrhuje cíl nižší – tady už ji ty ambice opustily – pouze 0,3 procenta HDP. Jinými slovy, ještě než začala skutečně konsolidovat veřejné finance, a ona asi bohužel nikdy nezačne, už žádá o mírnější podmínky. Ještě než předložila zásadní reformy, kterých se asi nedočkáme nikdy, už vysvětluje, proč by měla mít nižší ambice.

Já se ptám proč? Proč jste tak málo ambiciózní? Co vládě brání dosáhnout toho původního cíle? Jaké reformy nechce udělat? Jaké výdaje nechce omezit? Jaké úspory nechce hledat? Protože pokud vláda sama nevěří, že dokáže splnit ambicióznější cíl, proč by tomu měl věřit kdokoli ostatní? Nejenom my tady v opozici, ale všichni občané v naší zemi.

Největším problémem českých veřejných financí dnes není nedostatek strategií, schválených dokumentů. Těch máme dost. Problém je nedostatek odvahy. Odvahy říci, že stát nemůže financovat úplně všechno. Odvahy říci, že některé výdaje nedávají smysl. Nebo odvahy říci, že některé dotace musejí skončit. Odvahy říci, že stát musí fungovat efektivněji.

Právě zde podle mého názoru vláda bytostně selhává. Místo reforem nabízí líbivý marketing. Místo priorit nabízí dlouhý katalog slibů. Místo dlouhodobé strategie nabízí krátkodobou populistickou politiku. A pak se diví, že veřejnost nevěří jejím slibům, natož slibům o nějaké konsolidaci.

Zvláštní pozornost si ještě zaslouží otázka státního dluhu. Často tady od vládních představitelů slyšíme, že české zadlužení je nižší než v řadě jiných evropských zemí. To je pravda. Jenže důležité není jen to, kde jsme dnes. Důležité je, kam směřujeme. Každá další miliarda dluhu znamená další budoucí úroky navíc. Každý další deficit znamená další účet a tento účet nebude platit vláda, nebudou platit jednotliví ministři nebo pan premiér, budou ho platit občané České republiky. A budou platit naše děti a naši vnuci.

A právě proto by měla být fiskální politika vedena s maximální opatrností. Ne proto, že si to přeje Brusel, ten zlý Brusel, jak mnozí tady říkáte. Ne proto, že to vyžadují evropská pravidla. Ale proto, že je to přece správně, protože zadlužování dneška nesmí být problémem zítřka. Protože není spravedlivé přenášet účty dnešních politiků na budoucí generace.

V posledních měsících vláda opakovaně vytváří dojem, že veřejné finance zachrání různá administrativní opatření. Že řešením je více evidencí, byť i těch elektronických. Více formulářů, povinností, kontrol. To ale není skutečná konsolidace. Skutečná konsolidace nevzniká na straně formulářů a evidencí. Vzniká na straně výdajů, na straně priorit, na straně politické odvahy. Pokud stát utrácí příliš mnoho, nevyřeší to další jedna byť elektronická evidence, nevyřeší to další hlášení. Vyřeší to pouze schopnost podívat se na výdajovou stranu rozpočtu a říct: Toto je důležité a toto není naprosto nezbytné. Toto budeme financovat a toto si už financovat nemůžeme dovolit. To je skutečná rozpočtová odpovědnost.

Vážení, já nejsem, ba naopak, kritikem fiskální odpovědnosti. Zcela naopak. Jsem přesvědčen, že Česká republika potřebuje zdravé veřejné finance, potřebuje snižovat schodky potřebuje brzdit růst dluhu potřebuje dlouhodobě udržitelnou rozpočtovou politiku. Ale stejně tak potřebuje poctivost. A poctivost znamená, že mezi slovy a činy nesmí být hluboká propast.

Pokud vláda tvrdí, že chce konsolidovat veřejné finance, musí ukázat, jak. Pokud tvrdí, že chce snižovat schodky, musí ukázat, jak je bude snižovat. Pokud tvrdí, že chce dlouhodobou udržitelnost, musí ukázat, jak jí chce dosáhnout, A to nejen v dokumentech určených Bruselu, Evropské komisi. Ale v konkrétních rozhodnutích.

Proto navrhuji, aby Poslanecká sněmovna vedla debatu o skutečném stavu veřejných financí, o plnění fiskálních cílů vlády a o rozporu mezi schváleným fiskálně-strukturálním plánem a reálnou rozpočtovou politikou vlády. Protože veřejnost má právo vědět, zda vláda skutečně konsoliduje veřejné finance. Jak to chce učinit, kde chce utáhnout ty opasky? Nebo zda pouze slibuje konsolidaci na papíře a bude dál populisticky rozhazovat? Vláda totiž evidentně lže buď Bruselu, Evropské komisi, anebo lže vlastním občanům. Nebo dokonce lže všem?

A právě proto navrhuji zařazení tohoto bodu na program schůze, tedy bodu Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou a navrhuji ho zařadit jako druhý bod dnešního jednání. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. V této chvíli s přednostním právem je přihlášen ministr Igor Červený, kterého zde nevidím, tak ho dám na konec. A v tom případě je na řadě pan předseda Martin Kupka. Pak jsem se s dovolením přihlásil já. Pak jsou případně propadlá přednostní práva Marian Jurečka, Igor Červený. A pak jsou poslanci bez přednostního práva. Já vám přečtu první tři: Ivan Bartoš, Jan Bureš a Martin Baxa. Tak pane předsedo, můžete. A než sem dojdete, tak přečtu dvě omluvy. Lucie Šafránková od 16.45 do 19 z pracovních důvodů a Michaela Šebelová od 14 do 14.30 z pracovních důvodů. Tak máte slovo.

 

Poslanec Martin Kupka: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, tak následující hodina bude hned o několika klíčových tématech. Ale bude především o tom, jak současná vláda Andreje Babiše se rozhodla sobě ve svůj prospěch ukrást Českou republiku. Jak se rozhodla rozkládat demokratické fungování institucí, jak se rozhodla zničit veřejnoprávní média ve svůj vlastní prospěch. Protože, jak budu později citovat, svobodná média koušou.

A Andrej Babiš chce taková, která budou olizovat ruku, která je krmí. Tohle je plán, který vláda přichystala, a dokazuje to každým coulem. Dokazuje to každým svým jedním gestem. Dokazuje to mimo jiné tím, že v té věci ještě neudělala jeden normální krok. Legislativní, politický, jakýkoliv jiný. Mě zajímalo, jak to vlastně měli Motoristé v tom svém programu, protože když tady vidím pana ministra Macinku, tak si myslím, že je dobře to citovat. „Nechceme, aby veřejnoprávní média byla financována přímo ze státního rozpočtu. Tím by se stala vládními.“ Mě by hrozně zajímalo, jak jste to v tom programu mysleli – ještě jste pak taky říkali, že budete hlídat Andreje Babiše – jak jste tuhle větu mysleli. Já, jak ji čtu zespodu seshora zleva doprava, tak mně říká jediné – vy jste si tím úplně plivli do obličeje, pokud teď najednou chcete koncesionářské poplatky rušit a říkáte, že určitě ne, že určitě jim tím nechcete vzít svoji svobodu, respektive jejich svobodu. Svoji svobodu, to by byla asi jiná kapitola.

Tak co se týče postoje k veřejnoprávním médiím, to není jenom velká nula, to je absolutní obrat, tak zhruba o 180 stupňů. Ale co je horší, když hovořím o těch krocích, nic vlastně nebylo normální a nic nebylo správně. Ten legislativní návrh Oto Klempíře, který vznikl během jednoho týdne a na kterém se ale úplně všichni shodují, že to je absolutní paskvil, že to je absolutní legislativní zmetek, že se na tom shodli odborníci zhruba druhý den po tom, co si to přečetli, jasně na ně vláda Andreje Babiše už dávno neslyší a odbornost likviduje na běžícím pásu, ale dokonce se na tom shodla naprostá většina rezortů. Řekla, že to je zákon, návrh, který by se vlastně vůbec neměl projednávat. Tak je normální zaměřit se na fungování veřejnoprávních médií a vršit jeden totální nesmysl vedle druhého?

Tak když hovořím o tom, že tím dokladujete, že ty věci vlastně buď nemyslíte vůbec vážně, anebo se za tím skrývá jediné – prostě snaha ta média umlčet.

Dovedně to se snažíte skrýt, ale vaše činy vypovídají přesně o tom, že tu nebudeme rozhodovat o 200 a 5 korunách měsíčně, ale rozhodujeme reálně o tom, kdo bude mít v této zemi páku na to, co uslyšíme večer ve zprávách. A víme to z historie fakt velmi dobře – všechny špatné režimy, které potlačovaly demokracii a lidskou svobodu, začínaly tím, že si došláply na všechny odvážné, na všechny, kteří oslovovali veřejnost, na všechny, kteří informovali o dění ve společnosti, na novináře, na média. Tohle přesně se snažíte udělat vy, poučeni z předchozích příběhů, které bohužel i Česká republika ve své temné paměti má také. A místo toho, abyste se zastavili a řekli, tak tohle fakt dělat nebudeme, navíc, když to Motoristé tak hezky popsali ve svém programu a řekli, že nechtějí rušit koncesionářské poplatky, protože kdyby to udělali, tak by to byla vládní média, ne svobodná, veřejnoprávní, ale vládní, program Motoristů sobě. Jak se s tímhle vypořádat ve vládě Andreje Babiše – chápu, mimořádně složitý úkol. Tak jsem zvědav na to, jak se s tím se ctí popasujete, když to skoro se ctí nejde, vlastně to se ctí nejde absolutně, když jste tohle vyslovili.

Já tady chci podrobně popsat, co přesně ten krok proti veřejnoprávním médiím znamená. Vy se snažíte všechno uspěchat, abyste možná skryli skutečné důvody svých kroků, a já vám říkám velmi odpovědně: My nespěcháme, naopak budeme velmi důrazně vysvětlovat, co znamenají veřejnoprávní média, co znamená jejich svoboda a kolikrát se v historii České republiky stalo, že autoritářské režimy začínaly přesně umlčováním médií, a kolikrát se to stalo v historii jiných států a v historii těch nejtupějších a nejhroznějších totalit. (Smích ministra práce a sociálních věcí.) To se teď tady zasmál – jenom pro ty, kteří jste to nemohli vidět – ministr práce a sociálních věcí, který v médiích veřejné služby kdysi pracoval, jestli se nepletu. A teď se směje svým vlastním krokům nebo jak si vykládat jeho posměšek. Ale ten posměšek, ten posměšek je tedy i v tomhle směru přiznáním neuvěřitelné arogance vůči lidem, kteří v České republice ve veřejnoprávních médiích pracují, všem, kteří mají rádi Českou televizi a Český rozhlas, a všem, kteří dlouhodobě sledují, jakým způsobem se formuje česká mediální scéna a jakou roli v tom veřejnoprávní média hrají. A s ohledem na to, že role veřejnoprávních médií v celé té mediální krajině je odborně poměrně dobře popsaná, tak prosím, poslouchejte tu následující hodinu, abyste třeba i do svých dalších kroků měli nezbytné odborné vstupy, odborné vstupy, které ukazují na to, že zásah, který chystáte, bude mít daleko závažnější dopady na boj České republiky proti dezinformacím, na boj České republiky proti nejrůznějším zahraničním vlivům, na boj České republiky proti těm, kteří prostě chtějí omezovat svobodné demokratické poměry v České republice.

To, že se včera odehrála stávka České televize a Českého rozhlasu, je unikátní v jedné věci – obvykle se stávky konají za zvýšení platů nebo za nějaký podobný záměr. Nic takového v případě stávky České televize a Českého rozhlasu není. Oni se brání vašemu brutálnímu zásahu do jejich nezávislosti. Nechtějí ochočená veřejnoprávní média. Jenom pro ty, kteří to nevidí, tak tahle slova znovu vyvolala úšklebek na tváři ministra práce a sociálních věcí. Škoda, protože to, o čem mluvím, jsou věcné argumenty a jasné důvody, proč by vláda od likvidace veřejnoprávních médií cestou zrušení koncesionářských poplatků fakt měla ustoupit.

Pojďme se pustit do první kapitoly, o čem by se v budoucnu, tedy na základě návrhu schváleného vládou, mělo hlasovat. Je jasné, že se vláda snaží všechny přesvědčit o tom, že je to modernizace financování, narovnání křivd na poplatníky. Údajně to má být přiblížení v Evropě. Tak jenom můžu garantovat, že ani jedno z toho ve skutečnosti neplatí – jde jedině o přesun rozpočtové páky. Dnes výši peněz pro Českou televizi a Český rozhlas určuje zákon a poplatek, který platí domácnost, tedy zdroj mimo každoroční politické vyjednávání.

Po vašem návrhu o ní bude každý rok rozhodovat ten, kdo zrovna sestavuje rozpočet, tedy vy, tedy vláda, a bude moci velmi jednoduše, tak jak se to třeba stalo na Slovensku, rozhodnout o změně podmínek a o změně příspěvku pro fungování České televize a Českého rozhlasu. A to je celý ten trik. Cenzura už dávno nevypadá jako muž v kožeňáku, který přijde do redakce, vypadá spíš jako řádek v rozpočtové tabulce. Funguje to ve výsledku mnohem elegantněji, ale může to být účinnější. Nemusíte nikomu brát slovo, když mu můžete každý rok sebrat rozpočet.

Důležitá věc: Proč veřejnoprávní média vůbec existují? K čemu je potřebujeme? Dovolte mi, abych se na chvíli zastavil u toho, proč veřejnoprávní média máme mít: Ne proto, aby zásobovala politiky příznivými reportážemi, aby chválila tu Petra Macinku, tu někoho jiného za to, jak hezky jim nadává. Veřejnoprávní média existují proto, aby sloužila lidem, aby sloužila občanům v České republice či v jakémkoli jiném státě – bez ohledu na to, jak ti lidé volí, koho volí, kde bydlí a kolik vydělávají peněz. Česká televize vysílá do každého koutu České republiky a stejně tak Český rozhlas, přináší zpravodajství z regionů, nastupuje tam, kde se takové aktivity komerčním médiím prostě nevyplatí. Její zpravodajství, dokumenty, kulturní a vzdělávací pořady – to není luxus, to je pilíř informované společnosti. A zároveň veřejnoprávní média mají také důležitou roli budování kulturní společnosti, v tom, co dělají ve své vlastní filmové a televizní tvorbě. A tady je možno upozornit na celou řadu mezinárodních ocenění v případě České televize a na unikátní počiny Českého rozhlasu za celou dobu jejich existence a něco, na co česká kultura může být hrdá v podobě celé řady unikátních rozhlasových dramatizací, v případě celé řady počinů, které nám jiné státy mohou závidět díky veřejnoprávní službě. To je důležitá součást fungování veřejnoprávních médií, která je neopomenutelná.

Stejně tak veřejnoprávní média mají ve svém základním zadání poskytovat informace o menšinových žánrech, o menšinových sportech, mají za úkol v tomto směru budovat i zdravou společnost, protože v okamžiku, kdyby prostě diváci neměli možnost některé typy sportů zachytit vůbec ve veřejnoprávních médiích, ztrácela by celá ta skupina trenérů a oddílů motivaci se těm sportům věnovat. Je to ekosystém, který je postavený na tom, že sporty v tomto směru jako důležitou součást zdraví společnosti podporujeme. Dokonce vaše vláda tedy pro tenhle účel zřídila vlastní funkci ministra, tak mě překvapuje, že z druhé strany chce celý ten organismus totálně ochromit ztrátou prostoru pro prezentaci menšinových sportů.

Totéž platí pro kulturu, pro kulturní žánry, kdy je jasné, že dotvářejí bohatství české kultury, ale pochopitelně celou řadu z kulturních a uměleckých projevů není možné zaplatit, není je možné zajistit na komerční platformě. A od toho tu veřejnoprávní média jsou.

Zmíním ještě poslední důležitou oblast funkce veřejnoprávních médií a chci využít prostor k tomu, aby – když někdo říká, že měla diskuse předcházet, o tom, proč potřebujeme veřejnoprávní média, jakémukoli zásahu do financí, tak tady ta debata je, tady jsou ty argumenty. A to důležité je, aby zastání v případě veřejnoprávních médií měly i nejrůznější menšiny. Proč? Aby se mohly v té společnosti cítit jako plnohodnotná součást, nezbytná věc pro to, aby občanská společnost v České republice fungovala dobře, aby se dařilo rušit a bortit zbytečné předsudky, ze kterých pak vyplývá nenávist, na které si ale bohužel v některých projevech vládní většina slušně zakládá.

Tak to je další z těch důležitých rolí, která veřejnoprávní média mají plnit. Český rozhlas má tradici sahající přes 100 let. Český rozhlas tu byl v době protektorátu, byl tu v roce 1968, byl tu v listopadu 1989 a právě tehdy, v klíčových momentech českých dějin prokázal, co znamená mít médium, které nepodléhá politické moci, ale je schopno se naopak politické moci vzepřít. A tohle je nesmírně důležitá výbava českých veřejnoprávních médií, výbava, která ještě pořád je ve zdech Českého rozhlasu i České televize cítit. A pokud tohle chcete zlikvidovat, budete likvidovat velký kus národní identity a budete zároveň likvidovat velký kus toho, co dělá Českou republiku svobodnou a demokratickou zemí. A tady chci zdůraznit – tradice rozhodně není sentimentalita, je to důležitý zásobník důvěry, který se budoval desítky let a tuto důvěru si fakt nelze koupit. Co se dá udělat velmi rychle? Lze ji zničit a je úplně zjevné, že byste tu rychlou cestu likvidace nastoupili a přidáváte plyn.

Pojďme v další kapitole otevřít to, jakým způsobem jsou média veřejné služby ukotvená v českém právním řádu a v Ústavě České republiky. Připomenu, na čem stojíme, protože na to se v zápalu úspor, těch domnělých úspor neuvěřitelně rádo zapomíná. Čl. 17 Listiny základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace a výslovně zakazuje cenzuru.

Zákon č. 483/1991o České televizi a zákon č. 484/1991o Českém rozhlase definují tyto instituce jako službu veřejnosti, nikoliv službu vládě, nikoliv službu většině, nikoliv službu tomu, kdo zrovna vyhrál volby. Mají naplňovat demokratické, sociální a kulturní potřeby a zároveň mají chránit mediální pluralitu. A teď pozorně, advokáti, kteří se specializují na ústavní a správní právo, už dnes veřejně říkají, že zákon rušící koncesionářské poplatky bude za současných okolností legitimně napaden u Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na velmi chaotický způsob přípravy a debaty a politických kroků, které v souvislosti s návrhy těch jednotlivých změn zákonů přinášejí různí představitelé současné vládní koalice, různí představitelé současné vládní koalice, kdy ani není jasné, kdo ten návrh vlastně přinesl. Něco přinesl Oto Klempíř, to pak všichni rozcupovali. Takže asi ambice projednat to jako vládní zákon je definitivně mrtvá. Ve standardní legislativní proces, který má oporu v základních principech legislativy a také v základních principech právního státu, který má být předvídatelný. A zdůrazňuju tohle i zvlášť proto, aby pro případnou argumentaci, až budeme připravovat ústavní stížnost, pokud by vládní většina od toho záměru neustoupila, v což pořád pevně doufám, protože je to fakt absolutní nesmysl a nehoráznost.

Nicméně zdůrazňuju to, že tvorba zákonů, stejně jako jejich projednávání a schvalování, má mít jasný řád, jasné mantinely a má znamenat předvídatelné prostředí. Předvídatelné prostředí. Je předvídatelné prostředí to, kdy se najednou na vládě objeví materiál, který někdo přichystá, ještě tam některé důležité položky jsou vytečkované a tvoří se na vládě. Tohle tu podle mého soudu ještě nebylo. Akorát ty vytečkované položky představují budoucí osud veřejnoprávních médií. Zahráváte si naprosto neodpovědně s jedním z důležitých pilířů normálního fungování demokratického státu a tím jsou demokratická, svobodná a nezávislá média.

Tohle je navýsost vážná záležitost a je úplně jasné, že pokud přesto takovou úpravu návrhu schválíte, tak musí být napaden u Ústavního soudu. Vypadá to, že si chcete tedy rovnou připravit a prohlasovat zákon, o němž dopředu víme, o kterém dopředu od odborníků a ústavních právníků slyšíte, že bude v rozporu s ústavním pořádkem a že povede rovnou k projednávání v Brně. To není legislativní práce, to je normální legislativní hazard. A opravdu hazardujete s nezávislostí médií, což je veřejný statek, který nepatří vám, ale patří občanům České republiky.

Zajímavé je podívat se v další kapitole na to, komu přesně ta média veřejné a veřejná služba má sloužit. Generální ředitel Evropské vysílací unie Noel Curran loni v listopadu vystoupil na semináři v Senátu Parlamentu České republiky a řekl myšlenku, kterou bych si přál, aby si každý člen této vlády vytetoval na vnitřní stranu očního víčka.

Média veřejné služby vznikla proto, aby informovala, vzdělávala a spojovala, aby sloužila lidem, a varoval zároveň, že Evropa vstupuje do dekády, která prověří nejen žurnalistiku, ale samotnou demokracii. Tak se ptám, opravdu chce tato vláda začít tuhle dekádu tím, že médiím veřejné služby uprostřed informační války, uprostřed nájezdu dezinformací, uprostřed doby, kdy nepřátelské mocnosti investují miliardy do toho, aby Češi přestali věřit čemukoliv, sebere peníze a postaví je do fronty na vládní rozpočtovou laskavost? To fakt není modernizace. To je reálné odzbrojení společnosti uprostřed boje. A já jsem mnohokrát slyšel některé členy vlády, kteří upozorňovali dokonce na základě zjištění bezpečnostních služeb, že Česko čelí unikátnímu množství nejrůznějších dezinformačních útoků a je to zdokumentováno. Dokonce čelí celé řadě kyberkriminálních útoků z konkrétních koutů této planety, ať už je to Rusko nebo Čína. Je to zdokumentované a všichni odborníci, celá odborná společnost se shoduje na tom, že nejlepší způsob, jak reálně bránit zemi před dezinformacemi, než vyvolávat nějaké komise, které o tom budou rozhodovat, co je a co není pravda, tak je funkční a opravdu plnohodnotné fungování veřejných, respektive médií, veřejné služby.

Co na to Evropa, ke které se vláda hlásí, jen když se jí to hodí? Vláda nám opakuje, že většina zemí Evropské unie financuje média ze státního rozpočtu, a že tedy jen doháníme Evropu, tak si doháníme Evropu celou, nejen tu polovinu, která se vám hodí. A hlavně pojďme rozkrýt, co přesně v těch jednotlivých státech představují veřejnoprávní média a jak vlastně přesně vypadá jejich financování, aby bylo jasné, jaké pojistky a jaké konkrétní kontrolní mechanismy pak taková média mají a jaké pojistky mají demokracie těch států před tím, aby vláda média ovládala a diktovala jim, jak mají informovat. Evropský akt o svobodě médií EMFA, nařízení z roku 2024 v čl. 5 výslovně požaduje, aby financování veřejnoprávních médií stálo na transparentních a objektivních kritériích a zajišťovalo zdroje přiměřené, udržitelné a předvídatelné, chránící redakční nezávislost.

Doporučení Rady Evropy jdou stejným směrem. Model financování má nezávislost odrážet a chránit, ne ji vystavovat ročnímu politickému handlu. A teď to nejdůležitější. Sama Evropská vysílací unie spolu s mezinárodními novinářskými organizacemi vydala prohlášení, v němž je hluboce znepokojena směrem, kterým se debata, respektive kroky vlády Andreje Babiše v České republice ubírají a varuje, že každý konkrétní krok ke snížení, zrušení nebo nahrazení stávajícího modelu financování riskuje ohrožení dlouhodobé udržitelnosti a nezávislosti těchto institucí.

Protože veřejnoprávní média jsou základním kamenem demokratických společností. A Reportéři bez hranic už v otevřeném dopise z 12. ledna letošního roku vyzvali českou vládu, aby zachovala bezpečné a životaschopné financování a neprováděla změny podkopávající nezávislost a důvěru publika. Takže ne, vážená vládo, vy se Evropě nepřibližujete ani omylem. Vy stojíte na lavici obžalovaných u těch, kdo svobodu médií v Evropě brání. A já vám to budu připomínat tak dlouho, dokud to neuslyší i poslední řada koaličních poslanců.

Pojďme věnovat dál pozornost tomu, jak to tedy s financováním médií v Evropě je. Začněme u Německa, na které se vláda tak ráda odvolává. Ano, Němci financují veřejnoprávní média plošným odvodem domácností, ale výši toho odvodu neurčuje vláda ani parlament podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Určuje ji nezávislá odborná komise KEV (KEK?) složená ze 16 expertů. Politici její doporučení mohou přijmout nebo odmítnout, ale nesmějí si místo něj dosadit vlastní číslo. V úplném rozporu s tím, co tu v posledních týdnech předvádí vláda Andreje Babiše!

A když se jedna spolková země pokusila navýšení zablokovat, putoval spor až ke Spolkovému ústavnímu soudu, který rozhodl, že přiměřené financování je součástí ústavně chráněné svobody vysílání a že státy doporučení komise respektovat musí. I tohle je z jiného nám blízkého evropského státu – ústavní prověrka, jakým způsobem je třeba k financování médií veřejné služby přistupovat.

Rozumíte tomu dobře? V Německu Ústavní soud chrání rozpočet veřejnoprávních médií před politiky. U nás chce vláda dát rozpočet veřejnoprávních médií politikům do ruky. To fakt není dobrý směr. To je jeho úplně přesný opak.

Pojďme na sever, do Finska, kdy Finové zrušili poplatek už v roce 2013 a nahradili ho daní. Ano, daní. Jenže ta finská daň je postavená tak, aby se jí žádná vláda nemohla dotknout a její výnos jde mimo každoroční rozpočtové vyjednávání. Její výše je garantována zákonem a automaticky se valorizuje podle indexu mezd a životních nákladů. A za třetí, a tohle si zapamatujte – ve Finsku platí mezistranická dohoda, že o financování veřejnoprávních médií nesmí rozhodovat vláda, která je právě u moci, ale může o tom rozhodovat jedině společný krok všech parlamentních stran. Všech, včetně opozice. Představte si takovou politickou kulturu u nás a pak se rozhlédněte po tomto sále. Já se dívám i za sebe, pro jistotu.

Dánsko i Švédsko také přešly na daňové a rozpočtové financování, ale udělaly to přes víceleté mediální dohody znovu napříč politickým spektrem, které dávají médiím jistotu na roky dopředu, ne na jediný rozpočtový rok. Předvídatelnost tu fakt není kosmetický detail, jak jsem ukázal i v těch předchozích případech. Je to celá podstata věci a je důležitou součástí v mnoha případech ústavní ochrany svobody vysílání médií. Předvídatelné, dostatečné a funkční financování je součástí ústavní ochrany svobody vysílání veřejnoprávních médií.

Tohle netvrdím jenom já, tvrdí to celá řada důležitých evropských a dokonce i světových institucí. Takže ať mi tu fakt už nikdo neříká, že celá Evropa to dělá z rozpočtu. Nedělá! Někteří to dělají z daní, ale ty daně nezapojují do obvyklého jednání o rozpočtu. Znovu zdůrazňuju nehorázná lež, kterou věší Andrej Babiš bulíky na nos české veřejnosti. Nehorázně a nedůstojně, když říká, že přece v tu chvíli nebude nikdo platit koncesionářské poplatky, nebude nikdo platit ta média. Bude je platit. Bude je platit z daní a budou je platit tím pádem všichni daňoví poplatníci.

A připomenu to, že v situaci, kdy máme schodkové rozpočty a i podle posledních plánů vlády je budeme mít ještě v mnoha dalších letech, zaplatíme v tu chvíli ještě o úroky víc. Takže ve výsledku nás ta média, která by mohla vysílat svobodně z nezávislých finančních zdrojů, vyjdou ještě dráž. A ještě si vláda chce vymínit ekonomickou páku na jejich program a na jejich vysílání. Úplně proti smyslu. Úplně proti všem předchozím vyjádřením jednotlivých politických stran, znovu připomínám, jak se bili ve svém volebním programu Motoristé za to, aby se koncesionářské poplatky nezměnily a média veřejné služby se nestala vládními. Dělají pravý opak...

Chci shrnout – vy si z Evropy teda neberete Německo, neberete si Finsko, neberete si Švédsko ani Dánsko, ale rozhodli jste se nastoupit na cestu Orbána a Fica. Jestli se nepletu, i možná ještě teď jedná Andrej Babiš se současným maďarským premiérem. To by mě zajímalo, jestli mu taky prozradí, jak se vzhlédl ve financování médií veřejné služby po vzoru Orbána, jestli se mu pochlubí při tom vyjednávání, že to, co dělal Viktor Andreji Babišovi imponuje a chtěl by to zopakovat i v České republice. To myslím, že by Péter Magyar úplně neocenil. Ale nechci napovídat.

Tady je úplně jasné, že Slovensko a Maďarsko se staly pro současnou vládu předobrazem toho, jak si posvítí na média. Jenom připomenu – tomu Viktorovi Orbánovi to nakonec nevyšlo, voliči mu to spočítali, neuvěřili tomu a neuvěřili tomu ani v okamžiku, kdy média fedrovala obraz vládnutí Viktora Orbána, ta veřejnoprávní jako procházku růžovým rájem. No, mluvíme tu abstraktně? Fakt nemluvíme. Máme přímo za humny dvě laboratoře toho, co se stane, když se médiím veřejné služby zatne tipec. Na Slovensku i v Maďarsku proběhly legislativní změny, které posílily vliv vládních stran na řízení těch, kteří vysílají, těch, kteří informují na fungování novinářů.

Z médií veřejné služby se stala média státní nebo vládní, chcete-li. Z žurnalistiky se stala hlásná trouba a znovu zdůrazňuju – vždycky to začíná stejně. Když vláda nechce kritické hlasy, když ve skutečnosti nechce diskusi, tak se zaměří na to, aby je umlčela anebo aby je zmanipulovala ve svůj prospěch. V případě Slovenské televize a rozhlasu to došlo tak daleko, že po Ficově nástupu jednoduchým mávnutím se dosavadní pojistka v podobě schválené částky na financování v rozsahu 0,17 procent změnila velmi rychle na 0,12 procenta HDP a okamžitě následovaly další kroky: výměna ředitele, kdy současnou ředitelkou je osoba, která se do té doby podílela na fungování dezinformačních platforem, dezinformačních médií, začali odcházet novináři, respektovaní novináři a kvalita veřejnoprávních médií klesala. Otevírala se tak cesta dál zpochybňovat fungování těch veřejnoprávních institucí a ve výsledku velmi snadno plíživou cestou prostě ovlivnit to, co se vysílá. A pak tu vidíme Oto Klempíře, jak se objímá se svou slovenskou kolegyní Martinou Šimkovičovou, která se přesně stala takovou protagonistkou zglajchšaltování a přizpůsobení médií veřejné služby vládnímu obrazu.

Tak tady chci říct, že stoprocentně nejde o náhodu, ale o předlohu. Česká republika kdysi stála u zrodu Visegrádské čtyřky jako kotva demokratických hodnot v regionu. Dnes nás vláda Andreje Babiše táhne přesně opačným směrem – k orbanizaci veřejného prostoru. A to není fráze, to je popis konkrétního procesu, který vidíme na vlastní oči. A my v České republice nechceme být dalším dílem téhož seriálu. Právě proto tu dnes stojím.

Pojďme se teď ještě zaměřit na konkrétní čísla. Vláda mluví o úsporách a efektivitě. Pojďme si tedy říct ta čísla, protože v nich je celá lež schovaná. Vládní návrh schválený 15. června 2026, jak jsem o tom mluvil, že v eKLEPu tam místo těch čísel původně byly jenom tečky, pro větší předvídatelnost asi. Takže Česká televize dostane ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,065 miliardy – dohromady necelých 8 miliard.

Proti letošku jde zhruba o patnáctiprocentní propad. Česká televize přijde přibližně o miliardu, rozhlas o 400 milionů. Celkem zhruba miliarda a 400 milionů korun pryč ze systému veřejné služby z roku na rok.

Premiér to obhajuje tím, že prý jen vrací financování na úroveň roku 2024. Jenže tady je potřeba říct, že pravda je jiná. Poplatky byly zmrazené 17 let, od roku 2008 do roku 2025. Nejde tedy o návrat do roku 2024, což se snažil na tiskové konferenci proti jasným faktům premiér marně obhajovat, jde reálně o návrat do hodnoty roku 2008.

Připomenu, v roce 2008 byla průměrná mzda 22 700 korun, dnes míří k 52 000 korun.

A vy chcete veřejnoprávní média provozovat za ceny 15 let staré? Naprosto souhlasím s tím, že nikdo nemůže být nekritizovatelný a že je nutné sledovat úspory ve všech složkách fungování státu i v dalších demokratických institucích. Jasně že ano. Doporučuju otevřít si stránku České televize a Českého rozhlasu.

Včera mně jeden občan psal mail a ptal se mě, jestli vlastně vůbec je někde možné seznámit se s tím, jak média vlastně se financují, jak to vypadá. Já jsem mu ještě v noci odpovídal a posílal odkazy na stránku České televize a Českého rozhlasu, kde je možné dokonce najít interaktivní rozpočty, kde je možné si prohlédnout jednotlivé výroční zprávy a sledovat i číselné řady. Ty číselné řady třeba ukazují, že od roku 2021 Český rozhlas snižoval počet svých zaměstnanců.

Je možné vidět konkrétní změny, které se odehrály ve prospěch úspor a ve prospěch toho, aby i s dramatickou inflací dokázala ta média obstát a přežít.

A odpověď, kterou pak dala předchozí vláda, aby to vůbec mohlo dál fungovat v intencích předvídatelnosti a vůbec udržitelného financování, bylo navýšení zmíněných poplatků, a to zdaleka ne o tolik, kolik by reálně odpovídalo navýšení těch reálných cen mezi lety 2008 a mezi rokem 2025.

Když se máme podívat na to, kdo vlastně ty změny přináší a co vlastně říká o médiích a novinářích, vláda nás přesvědčuje, že jde o čistě technickou, rozpočtovou a hodnotově neutrální úpravu, že za tím není žádný úmysl, že nikdo nechce nikomu ublížit, pak mi, prosím vás, někdo z koaličních lavic vysvětlete, proč lidé, kteří tento návrh prosazují, mluví takhle. Přečtu jejich vlastní věty, ne moji interpretaci. Jejich slova, doslova.

Filip Turek, vládní zmocněnec, v březnu 2026 krátce poté, co se nedostal do živého vysílání, napsal na sociální síti směrem k České televizi: „Veřejnoprávnost? Už jen chvilinku, už jen chvilinku.“ To není věta člověka, který chce médium veřejné služby, které by informovalo. To je věta člověka, který se těší, až ho bude moci umlčet a počítá k tomu dny.

Andrej Babiš, předseda vlády, rok 2023: „My v programu budeme navrhovat, aby nedostali ani korunu. Vždyť máme dost médií.“ Ani korunu. Zapamatujte si to. To je ta upřímná verze.

To, co dnes přichází do Sněmovny nebo možná přijde, je jen verze, která se dá obhájit u tiskové konference, ale cíl se nezměnil, změnil se jen slovník. Andrej Babiš, rok 2017, směrem k novinářům: „Vy jste jedna zkorumpovaná pakáž, která točí na objednávku.“ Znovu opakuju, to byla slova Andreje Babiše z roku 2017. Tohle je vztah dnešního premiéra k veřejnoprávní žurnalistice.

A vy, dámy a pánové, ze současné koalice, právě teď chcete dát do ruky každoroční rozpočtovou páku na ty samé novináře, které nazval zkorumpovanou pakáží.

Tomio Okamura, předseda Sněmovny, o České televizi v roce 2017 řekl, že dehonestuje účelově, dělá lži a vyrábí urážlivé a zmanipulované pořady.

A Radim Fiala z SPD letos: „České televizi nedůvěřuje většina obyvatel České republiky, zrušíme koncesionářské poplatky a zavedeme kontrolu České televize Nejvyšším kontrolním úřadem.“ Všimněte si, jak hladce ta věta klouže od nedůvěry ke „zrušíme poplatky“ a hned rovnou k „zavedeme kontrolu“. To je celá ta cesta v jediném dechu. Nejdřív vyrobíme nedůvěru, pak nedůvěrou ospravedlníme odebrání peněz a penězi pak ospravedlníme kontrolu.

Tohle je reálná písnička, tohle jsou konkrétní citace, žádné výmysly a ani argumenty současné opozice nejsou třeba. Tady se usvědčujete vy. Vy vlastními vyjádřeními říkáte jasně, oč vám jde. Jde vám o to, prostě veřejnoprávní média, jejich kritické reportáže, jejich kritické hlasy, oslabit nebo pokud možno vyzmizíkovat.

A tohle je jeden plán, který opakovaně vyslovujete a vůbec se u toho nečervenáte. Jak jsem tady dokumentoval, někteří ještě odpovídají pohrdlivými úsměšky. A říkáte, že se nevede odborná debata. Ne, vy ji nevedete. Odvděčujete se těm institucím tak, že je konfrontujete jenom se svým vlastním pohledem na věc.

A vy nám tady přitom tvrdíte, že jde jen o 150 korun. Pojďme se podívat ještě jednou na to, proč vlastně pracovníci médií veřejné služby šli do stávky. Už jsem o tom mluvil. Oni nestávkují pro nějakou svoji platovou výhodu, pro zvýšení platů nebo nějakých jiných výhod. Stávkují proto, že vnímají svůj úkol pracovat pro nezávislé veřejnoprávní instituce a chtějí jejich nezávislost zachovat.

Byli jsme opakovaně v historii svědky toho, kdy z českých médií odcházeli lidé v jedné vlně, v okamžiku, kdy jim došlo, že nezávislost těch médií je mrtvá, z jiných důvodů, že je třeba někdo koupil, kdo následně vstoupil do vlády. V tomhle případě jde ale o to, že ten, kdo tu vládu vede, chce ve výsledku veřejnoprávní nezávislost utnout.

Pohled na to, jak to funguje na Slovensku a v Maďarsku, jsem už zmiňoval. Prostě snaha prostřednictvím financování si ta média ochočit, dát jim prostě náhubek, zajistit, aby se prostě o jejich špatných návrzích, přešlapech, vůbec neinformovalo.

Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že všechna média jsou proti němu, na tiskových konferencích. Nevynechá příležitost, aby někoho rovnou nezpozurážel. Tak v téhle situaci o to víc potřebujeme prostě komunikační kanály, jejichž nezávislost je garantovaná a kde prostě vláda nebude mít žádný prostor na to, ovlivňovat jejich sdělení. Přesně tohle se ta vláda rozhodla zastavit. Zastavit fungování nezávislých institucí. A my víme proč, protože v hloubi duše dobře ví, že by v otevřené debatě s novináři nebo politickými protivníky neobstála. On je to i taky důvod, proč Andrej Babiš nechodí do konfrontace s jinými politiky, proč nikdy nepřišel do debaty se mnou. Protože se téhle otevřené konfrontace bojí.

Petr Macinka se usmívá, protože se prostě bojí přiznat, že to tak je. To jsou totiž fakta, tak se snaží to takhle trapně zakrýt. Nebo mi povězte, proč Andrej Babiš nejde do otevřené debaty s protivníkem? Proč nejde do otevřené debaty s předsedou ODS? Proč nejde do otevřené debaty s lidmi, kteří prostě budou upozorňovat na jeho přešlapy, na jeho chyby a na nesrovnalosti a nesmysly, které chrlí každým dnem? Protože se bojí.

Protože se bojí takové konfrontace a protože se taky bojí svobodného fungování médií. Ale tady říkám, demokracie není o monolozích. Fakt není. Není o monolozích, byť na tu cestu nastoupil Andrej Babiš vehementně a už informuje jenom prostřednictvím svých jako vysílání z Průhonic v neděli dopoledne, případně z jiných formátů.

Ale demokracie je fakt postavená na tom, že se v politice mají lidé střetávat a mají se přít o řešení, o názory. A neobstojí žádné kvazi argumenty, které tváří v tvář odporu veřejnosti a odborné veřejnosti vytahujete na světlo, když chcete obhájit svoje kroky směrem k zabíjení veřejnoprávních médií. Že plníte program? Neplníte. Ukázal jsem to na tom, co přímo stojí v programu Motoristů. Naopak jdete proti vlastnímu programu.

Říkáte, že instituce nechtějí šetřit. To už jsem dostatečně vysvětlil. Kdyby nešetřily, tak už tu dneska nejsou. Sedmnáct let fakticky se jejich příjmy nezvyšovaly, přestože rostla inflace, přestože se zásadním způsobem změnily náklady na všechny vstupy.

Další argument, že stát nebude do toho financování pak mluvit. No to vidíme. Celá ta debata, kterou jste otevřeli, je přesně o tom, jak do toho financování mluvit chcete a jak to budete dělat i v budoucnu, protože prostě stačí změnit zákon a změní se jednoduše i ta částka, která by měla mířit k médiím. A znovu zdůrazňuju, co jsem říkal. Nemá to ani žádnou ekonomickou logiku. Žádnou. V okamžiku, kdy to budou platit lidé z daní, tak se ta situace pro ty lidi věcně nezmění. Jenom nezaplatí tu konkrétní položku, ale zaplatí oni i jejich děti ještě víc o to, oč se Česká republika zadluží, protože pořád se pohybujeme ve schodkových rozpočtech.

Říkáte, že Evropa to tak má. Tak jsem ukázal na konkrétních případech, že to tak nemá, že to naopak má přesně obráceně, že dělá, co může pro to, aby zajistila nezávislé fungování veřejnoprávních médií. A je pravda, že pokud to tak někdo dělá, tak to dělalo orbánovské Maďarsko a Ficovo Slovensko.

Mluvil jsem o předvídatelnosti. To je důležitá věc i proto, aby se taky nemohla v těch médiích rozhostit autocenzura, která říká, jestli máme přežít, tak nemůžeme tolik kritizovat, protože ta vláda nakonec bude rozhodovat o našem rozpočtu. A tohle je další nebezpečná věc, kdy plíživou cestou můžete velmi jednoduše dosáhnout toho, co dosáhly jiné vlády, které si tímhle způsobem na média chtěly posvítit.

Mluvil jsem o tom, že čelíme – a vy to dobře víte – dezinformačním tlakům z vně České republiky a že veřejnoprávní média jsou jedním z nejbezpečnějších nástrojů, protože jsou nezávislá, jak dezinformacím bránit. Ne z titulu někoho, kdo bude jako cenzor rozhodovat o tom, co je, a co není pravda, ale na základě funkčních a osvědčených mechanismů svobodné žurnalistiky. Tady reálně likvidujete jeden z předpokladů funkční a odolné společnosti. A k tomu tím spěchem, který předvádíte, přiznáváte, že to takhle chcete hloupě udělat, že ten spěch vás v tomto směru usvědčuje a je vaším přiznáním.

Aby bylo jasné, co navrhuju. Navrhuju, abychom se vůbec tím nesmyslným návrhem zákona nezabývali. Abyste ho prostě vzali a tak, jak jste to udělali s tím paskvilem Oty Klempíře, abyste ho rozcupovali a vůbec nikam nedoputoval, protože si to nezaslouží Česká republika. Znovu – není to zralé, není to projednané, není to vlastně vůbec nic, co by měla předvádět plnohodnotná fungující vláda a demokratická země.

Co navrhuju dál. Navrhuju, abychom se tedy, jak mnoho lidí zmiňuje, vrátili k poctivé debatě o fungování a smyslu veřejnoprávních médií. Možná i tenhle příspěvek k tomu přispěl, když jsem pojmenoval základní funkce veřejnoprávních médií. Ano, souhlasím, chcete-li s něčím pohnout, tak poctivě začněte nejprve definicí poslání, definicí toho, jakým způsobem média fungovat mají, a pak k tomu připojme debatu o financování. A pokud má dojít skutečně k nějaké změně financování, která splní evropský standard, tak musí být jasné, že ty zdroje jsou přiměřené, že jsou udržitelné a že jsou předvídatelné – tak jako ty současné koncesionářské poplatky – proto se u nich má zůstat. A že jsou také navázané zákonem na pevný a objektivní ukazatel, jak se to podařilo, nikoliv na rozmar roční rozpočtové většiny tak, aby nezávislost nebyla nikdy záležitostí dobré vůle toho, kdo zrovna vládne.

Připomínám, že to Finsko se usneslo na tom, že o financování nebude rozhodovat právě vládnoucí vláda, ale striktně dohoda všech politických stran napříč. Dohoda všech politických stran napříč.

A když říkáte, že chcete některým lidem ulevit, protože to už je pro ně příliš velká finanční zátěž, tak pak to udělejte tak, jak jste to jinde říkali. Zaměřte se na konkrétní pomoc, ne na plošné kroky, které, jak dobře víme, v té skutečně efektivní sociální pomoci selhávají, protože rozdávají na všechny strany, i těm, kteří to nepotřebují.

Na závěr toho bodu, který navrhuju projednat v Poslanecké sněmovně, chci zdůraznit, že svoboda médií fakt neumírá najednou. Umírá po malých krocích a každý krok vypadá technicky nebo se tak alespoň tváří. Každý krok je ospravedlňován úsporami, modernizací nebo efektivitou. A každý krok je trochu blíž ke světu, kde nezávislá žurnalistika přestává existovat. To je přesně medicína, kterou chcete naordinovat v České republice. Medicína? Ve skutečnosti jed.

Jedním z těch kroků je právě návrh vlády Andreje Babiše. Tento krok musíme ale taky jasně pojmenovat a já jsem se o to alespoň velmi stručně snažil. A musíme ho především zastavit. A musíme přijmout jasný závazek, že veřejnoprávní média v České republice budou financována způsobem, který vylučuje politický vliv dnes, zítra i za deset let.

Řekl jsem na začátku, že se tu nehlasuje o 150 korunách. Hlasuje se tu o tom, jestli si tahle země udrží médium, které si smí dovolit položit vládě nepříjemnou otázku a přežít to. Vy říkáte ústy Filipa Turka – už jen chvilinku. Já říkám – fakt ne. A vy, kdo byste chtěli zvednout ruku pro ten návrh, si jednu věc pamatujte. Vaše vlastní slova jsou zaznamenána – ani korunu, pakáž, která točí na objednávku, už jen chvilinku. Tahle slova vás přežijí a historie si je přečte líp než vy teď. A je jasné, že demokracie bez svobodných médií není demokracie. Je to jen kulisa demokracie. A na kulisy si v České republice fakt zvykat nebudeme.

Veřejnoprávní média tu fakt mají být proto, aby moc byla kontrolována. Kontrolována nezávisle a aby jasně určovala mantinely toho, kam až může moc ve své rozpínavosti jít.

A znovu opakuju prvotní větu, je důležitá. Svobodná média koušou a vy chcete taková, která olizují ruku, co je krmí. A tohle fakt nedopustíme a bránit tomu budeme.

Chci tedy, prosím, načíst jako první bod k dnešnímu programu jednání – název Svobodná média koušou, vláda chce taková, která poslušně olíznou ruku, která je krmí. Jenom pro záznam, já to potom samozřejmě předám i v písemné podobě.

Chci ale upozornit ještě na další témata, která zůstávají viset ve vzduchu a kterým se vláda zcela jasně odmítla věnovat a je na místě, aby se na jednání Poslanecké sněmovny otevřela.

Určitě to je stále trvající střet zájmů Andreje Babiše. Teď už je okořeněný i o další soudní kauzu, a to je linka respektive dotace na linku na nekonečně inovovaný toastový chléb.

Tady si vzpomínám na slova Andreje Babiše, jak říká: Nikdy nebyl střet zájmů a nikdy nebude. Tak, důkazem, že nikdy nebyl a nikdy nebude, jsou audity Evropské unie, jsou pravomocné rozsudky o tom, že vláda má vymáhat zpět sedm miliard od společností skupiny Agrofert za nezákonně vyplacené dotace. Ta vláda podle všeho zastavila vymáhání.

Aby toho nebylo málo, tak nejposlušnější vládní poslanci přicházejí s návrhem změny zákona, který by tohle všechno měl dokonale zastřít. Měl by říct, vymáhat je možno jen čtyři roky, nikoliv deset jako teď. Že to tak dokonale sedí? Že to tak dokonale sedí na to, aby ty pravomocné rozsudky vláda nemusela naplňovat a nemusela ty prostředky vymáhat. To nemůžete nikdo myslet vážně, že by tohle prostě jenom nebyl hlas a diktát Andreje Babiše, který tím dokládá, v jakém střetu zájmů bohužel pořád je. Neexistuje žádné přesnější přiznání, než je přesně podoba tohoto návrhu zákona.

Stejně jako další fauly, které říkají, že ve střetu zájmů by byl jenom ten ministr, který by zároveň svými firmami buď získával veřejné zakázky ve svém rezortu nebo dotace ve svém rezortu, ale když je přijme v jakémkoliv jiném, už to problém není. S ohledem na to, že Andrej Babiš jako premiér žádný rezort nemá, tak to podle výkladu právníků znamená, že by ten zákon dokonale vyžehlil všechny problémy se střetem zájmů Andreje Babiše. Neexistuje okatější způsob malé domů, než je tenhle návrh zákona. Neexistuje.

Tak je podle mého soudu na místě, aby dalším bodem, kterému se tady budeme věnovat, tak aby se jmenoval: Stále nevyřešený střet zájmů Andreje Babiše a příběh dotací na linku nekonečně inovativního toastového chleba.

Vzhledem k tomu, že jsem navrhoval i při předchozích schůzích další důležité body, které se týkají totálního rozkladu vymáhání a ochrany lidských práv na Úřadu vlády a zároveň protizávislostní politiky, je na místě znovu na program schůze načíst jako nový bod právě rozklad demokratických institucí.

Nechci se příliš opakovat, ale slyšíte ze všech stran ty, kteří v České republice v rámci Úřadu vlády pečovali o výkon lidských práv, jak popisují kroky Andreje Babiše a jeho maďarské spolupracovnice v roli šéfky Úřadu vlády. Jak to komentují? Čistý rozklad, nezájem a to, že místo toho, aby vláda s mnohem větším respektem sledovala výkon lidských práv, tak si myje ruce. V případě protidrogové protizávislostní politiky je to ještě křiklavější – úplný rozklad kompetentní správy celé politiky v téhle oblasti.

No, budu se věnovat poslednímu bodu, který stojí za pozornost, který vláda napsala právě včera a ten bod by se jmenoval: Trpasličí pletichy vlády a reprezentace na summitu NATO v Ankaře. Proč je ten bod důležitý? Protože ho zjevně vláda za tak důležitý pokládá, pokud dokáže stravovat pozornost veřejnosti už několik měsíců na neuvěřitelném rozhodování o tom, čemu žádná jiná vláda tolik pozornosti nevěnovala. Je to do očí bijící. Je to úplně umělé téma, které si ta vláda vytvořila možná proto, aby sama sebe mohla trochu trestat.

Tak budiž, voliči hnutí ANO taky nechápou, proč kolem účasti prezidenta na summitu v Ankaře je takové zle. Proč to dělají? Proč se v tomhle směru snaží změnit dosavadní fungování a demokratické ústavní zvyklosti, kdy vrchní velitel ozbrojených sil, prezident – ať už jim byl kdokoliv – na summity jezdil a vedl ty delegace? Navíc v situaci, kdy prezident dává jasně najevo, že bude naplňovat mandát té vlády. Říká to naprosto explicitně. Tak vláda – to má jediné vysvětlení – kvůli těm trpasličím pletichám a ukřivděné malosti Motoristů, kteří se chtějí pomstít, brání úplně jednoduché věci, aby na ten summit jel a Česká republika byla zastoupena přirozeným způsobem, způsobem, který fungoval všechna předchozí léta.

V reakci na to se prezident rozhodl podat kompetenční ústavní žalobu. Tvrdím zcela oprávněně. V okamžiku, kdy se tady vláda snaží svoje bolístky a trpasličí nesmysly hojit na ústavních zvyklostech a hlavě České republiky, je nezbytně nutné – ne pro osobní ambici pana prezidenta, ale jistě proto, jak bude ta ústavní zvyklost fungovat dál, i po mandátu této vlády, který jednou skončí... Ústavní zvyklosti by v čase měly trvat a měly garantovat to, že se taky bude naplňovat důležitý ústavní úkol prezidenta reprezentovat Českou republiku navenek.

Slyšel jsem pozoruhodné zdůvodnění, že jde o praktické rozhodnutí, že za tím nic jiného není. No, promiňte, jestli praktické rozhodnutí je takové, které zabírá pozornost vlády, která má nepochybně řešit mnohem závažnější věci, několik měsíců a vláda se k tomu musí vracet, tak nevím o žádném méně praktickém důvodu a praktickém rozhodnutí, než je tohle. To si ta vláda dělá fakt ze všech lidí legraci. O efektivitě vůbec nemůže být řeč, protože u všech předchozích vlád to rozhodnutí trvalo přibližně pět vteřin. Vláda ho nejenom znásobila, ta ho umocnila koeficientem Petra Macinky, koeficientem ukřivděnosti a pomsty. Úplná hloupost.

Místo abychom i my tady a pochopitelně i lidé ve společnosti řešili daleko závažnější věci a to, jak reálně uchráníme Českou republiku před hrozbami mimořádně nebezpečného geopolitického dění kolem nás, tak místo toho vláda stravuje energii svoji i společnosti úplně nesmyslným sporem. Pokládám za důležité, aby v tomhle světle měla možnost vysvětlit, jak to praktické řešení podle jejích slov vlastně vypadá, co tím vlastně ve skutečnosti myslí.

Děkuju za pozornost. Jednotlivé body dodám i v písemné podobě, pokud jste je nestačili zaznamenat. Pokládám za důležité, aby všem jim věnovala Poslanecká sněmovna patřičnou pozornost. Díky. (Potlesk z řad poslanců ODS.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Díky, pane předsedo. Jednalo se o čtyři body? (Poslanec Kupka: Ano.) Jednalo se o čtyři body. Mám jenom prosbu, abyste tam uvedl, kam je chcete zařadit, protože u toho prvního bodu jste říkal, u těch zbývajících tří jste neříkal, kam zařadit.

 

Poslanec Martin Kupka: Tak, jak jsem je vyjmenoval, v tomhle pořadí. Jako první, druhý, třetí a čtvrtý bod.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Za sebou. Dobře, děkuji. Nyní tedy s přednostním právem mám místopředsedu Poslanecké sněmovny Patrika Nachera. Potom tady mám s přednostním právem, které už tady jednou kolovalo, pana poslance Mariana Jurečku. Potom pana ministra Igora Červeného. Nikdo z nich tady není, tím pádem se můžeme přesunout k přihláškám bez přednostního práva. Tím prvním je pan poslanec Ivan Bartoš. Máte slovo.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Já vám děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi úvodem představit vám hlavní zpravodajskou relaci veřejnoprávního média, které je závislé na vládní vůli a politicky schvalovaném rozpočtu:

„Dobrý večer, vítejte u hlavních zpráv. Děkujeme především našim vládním politikům. Na úvod dobrá zpráva. Vláda dnes rozhodla, že veřejnoprávní média budou svobodnější než kdy dřív. Jejich financování bude nově záviset přímo na státním rozpočtu, který samozřejmě nemá s politikou a se zájmy vládnoucích stran vůbec nic společného. O výši rozpočtu bude rozhodovat každý rok vláda, tedy úplně nezávislý orgán složený výhradně z politiků.

Premiér Andrej Babiš dnes uvedl, že média budou mít dost peněz, pokud budou hospodařit efektivně. Na otázku, co znamená efektivně, premiér odpověděl: No, přece normálně, no. Nebudou útočit na tu vládu tady tu a budou vysílat pravdu, a to hlavně.

Ministr kultury Oto Klempíř dnes představil další skvělou a krásnou reformu veřejnoprávních médií. Podrobnosti zatím nejsou známy, ale ministr nás všechny ve verších ujistil a spolu s veřejností, že návrh je kvalitní, protože ho ještě nikdo pořádně ani neviděl. Ministerstvo financí má k návrhu zásadní připomínky, ale podle vlády to není problém. Naopak, čím více připomínek, tím více demokracie a hlavně všichni, i když budou platit, nakonec ušetří.

No a na závěr sport. Česká televize přijde o některá sportovní práva, vláda ale uklidňuje diváky, že místo přímých přenosů hokeje nebo fotbalu bude vysílat sestřihy tiskových konferencí pana premiéra Babiše. Ty jsou podle vlády akční, dramatické a často i kontaktní, i když nikdo moc nerozumí tomu, co tam pan premiér říká, ale je to krásné. Tolik dnešní zprávy. Zítra se dozvíte, kolik peněz dostaneme na další vysílání, pokud se tedy dozvíme, že ještě vysíláme.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, tohle je samozřejmě nadsázka, ale každý v tomto sále ví, že podobný scénář v Evropě není žádné science fiction. Maďaři, mimo jiné dnes je pan premiér Babiš na setkání s lídrem Maďarska, by mohli vyprávět, tak ať se ho zeptá. Současný premiér Maďarska se v době voleb na obrazovky vůbec nedostal.

Veřejnoprávní média se neovládají přes noc. Stačí jim sebrat stabilní financování, dosadit tam té správné lidi do rad a nastavit systém, aby každá kritická otázka měla nějakou cenovku. Ale pak už nejde o žádnou veřejnou službu, pak jde o vládní službu. Finanční oslabení plus obsazení rad České televize a Českého rozhlasu je skutečně na této cestě smrtící kombinace. Věřili jste snad, že jsme svědky nějaké promyšlené reformy? Ani náhodou! Nejsme svědky ani modernizace. Ten současný model funguje. Nejsme svědky ani odpovědného hledání lepšího modelu financování médií veřejné služby. Kdo tohle po Klempířových zmatcích tvrdí, je blázen nebo v tomto hraje roli užitečného idiota.

Dnes jsme svědky chaosu, amatérismu, nebezpečného útoku na nezávislost České televize a Českého rozhlasu. A žádné řeči dvojích metrů na tom fakt nic nezmění. Když tady pan poslanec SPD se podřekne, že příště budou řešit obsah vysílání, udělají vyděšené ne, to ne, přitom už přesně tohle je plánováno. Nevěřte jim, ten záměr je zcela jasný.

A protože se tady o veřejnoprávních médiích často mluví jako o položkách v tabulce, dovolte mi říct úplně jednoduše, o co jde. Jde o to, jestli budou mít občané této země média veřejné služby, která slouží veřejnosti, nebo média, která se budou muset každý rok dívat směrem k vládě a ptát se: Prosím vás, kolik nám letos dáte? A ta druhá otázka, nevyřčená, a co za to po nás budete chtít, jak už tady naznačil nový poslanec za SPD. Jde o to, jestli Česká televize a Český rozhlas budou schopny kontrolovat mocné, nebo jestli budou mocní kontrolovat Českou televizi a Český rozhlas. A přesně tam nás tento návrh, který vláda schválila, vede. Ne k úsporám, platit tato média ze státního rozpočtu budou úplně všichni. Mě často zaráží, čtu to na sociálních sítích, kde ti lidé říkají, ať je tedy platí ti, kteří je skutečně sledují. Tak někteří lidé si dokonce myslí, že schválení vlády už ty poplatky zrušilo a že jsme tedy přišli jaksi s křížkem po funuse, tak nikoliv. To současné nastavení, byť já mám osobně problém s tím, jak jsou zatíženy platbami firmy, nepřijde mi to logické, a jak jsou zatíženi uživatelé internetu nebo domácnosti, které mají internet, tak zatímco v tuto chvíli skutečně se platí za domácnost, tedy my jsme s manželkou dva, máme dceru, máme syna, oba dva chodíme do práce, takže platíme jeden poplatek za domácnost Bartošových, tak nově přece, pokud se převede tato platba na státní rozpočet, konkrétně dle návrhu pana Klempíře, bůhví jestli tedy to jeho návrh, do kapitoly Ministerstva kultury, tak to budou platit skutečně všichni.

Rozhodně to nepovede ke spravedlnosti a já si nemyslím, v jakém směru by to mělo vést k efektivitě. Povede to ke skutečné politické závislosti. Vláda nikam nic neušetří, jen ten celkový účet přesune jinam. Vláda občanům říká: zrušíme poplatky, ulevíme vám, snížíme zátěž domácnostem a firmám. To zní hezky, ale je to reklamní slogan. A víme, že někteří členové vlády mají s reklamními slogany fakt dlouhé zkušenosti, akorát si nevšimli, že v tuto chvíli se snaží řídit tuto zemi a již nedělají v marketingové firmě.

Ono to je vlastně velmi podobné jako vláda Andreje Babiše a pan – koukám, kteří tady ministři jsou přítomni, je tady pan ministr Juchelka, dobrý den, a vláda říkala: tak my vyřešíme ty ceny energií. A pan ministr Havlíček pak chodil do médií a říkal: zlevnili jsme elektřinu. Ale ta elektřina stojí úplně stejně, jako stála před tím, než se vláda rozhodla, že prostě vezme ty poplatky za obnovitelné zdroje nejen domácnostem, ale i firmám – i firmám s náročnou spotřebou energie, třeba chemické závody Andreje Babiše, a tyto převede na státní rozpočet a bude to platit z peněz nás všech. A úplně stejně se bude postupovat s poplatky, které jsou za veřejnoprávní média. Tedy lidé nezaplatí ten měsíční poplatek napřímo, ale zaplatí ho skrze daně ze státního rozpočtu.

A pak si můžeme napočítat, když tato vláda tvrdí, že jí budou chybět peníze i v příštím roce natolik, že chce zaseknout 350 miliard schodku, aspoň to bylo v posledním vyjádření paní ministryně Schillerové, takže z logiky věci každá věc s dopadem na státní rozpočet je v tuto chvíli deficitní položka. Já jsem nedávno viděl nějaké video s panem Kalouskem, asi mě nikdo nebude podezřívat, že bych byl nějaký jeho fanda, byť incident starý zhruba 14 let tady před Sněmovnou, kdy pak pan Kalousek zakládal jakýsi klub, a já tady nebudu opakovat to slovo, ten už je dávno zapomenut, ale on říkal: Tady Andrej Babiš tvrdí, že investuje, že něco mění, že modernizuje, ale zatím téměř veškerý krok, který tato vláda udělala, tak je nějaká úlitba, něco, vytvořila si nějaký další mandatorní výdaj. Ano? Ať už to je otázka převzetí platby za obnovitelné zdroje s celkovým součtem asi 17 miliard, jako to bude v případě, že se zruší koncesionářské poplatky, které v tuto chvíli platí domácnosti, ale převedou se na platbu ze státního rozpočtu.

A tam je ta nevýhoda, že Česká republika si půjčuje, protože platíme, pracujeme s deficitním rozpočtem, euro nemáme a Andrej Babiš tedy se rozhodl, že už ho asi ani nikdy mít nebudeme, minimálně už to nebude Ministerstvo financí každý rok přezkoumávat, jestli tam jako směřujeme, to vláda zrušila, protože samozřejmě nejlepší informace jsou žádné informace. To je skoro, jak přistupuje i k těm veřejnoprávním médiím. Ale ty peníze jsou na dluh, a když si půjčíte, tak platíte úroky. A ta obsluha státního dluhu něco stojí. Ono se to kumuluje a samozřejmě čím větší bude schodek, tak tím více zaplatí na úrocích z toho podílu, a pokud si tady vláda vezme nějakých 7 – 8 miliard na vrub státního rozpočtu z fungujícího systému koncesionářských poplatků, kde platí jednotlivé domácnosti, nikoliv že bych já a moje žena jsme chodili do práce a z toho by dostával státní rozpočet a z toho by dostávala Česká televize, tak se to vlastně ještě prodraží plus ty úroky. Ten hrubý součet tam byl, pokud to bude 8 miliard vcelku, tak nějakých 450 milionů na úrocích v rámci toho celkového deficitu. Ale o tom tady úplně mluvit nechci. Chci jen hovořit o tom, jakým způsobem vláda balamutí lidi. Z jedné strany jim jakoby ulevuje, z druhé strany jim fakticky přitěžuje, a pokud by byla zachována přibližně stejná hranice, jako je v tuhle chvíli s koncesionářskými poplatky, tak by samozřejmě ta vydaná částka byla ještě vyšší.

Jinak když se zruší televizní poplatky a nahradíte je financováním ze státního rozpočtu, tak samozřejmě ty náklady, které veřejnoprávní média vyžadují, tak ty nezmizí, ano? Česká televize, Český rozhlas nezačnou fungovat najednou na vzduch, redaktoři se nebudou platit dobrým slovem, vysílače nepoběží na vládní tiskové konference, takže znovu otázka: Kdo všechno to zaplatí? Stále my všichni. Akorát ten transparentní způsob, že je přesně jasně dáno, kolik peněz se podle zprávy vybere na těch poplatcích, a že to jde na média veřejné služby, teď vůbec nehovořím o kvalitě hospodaření těchto dvou institucí, tak to nově půjde z daní přes státní rozpočet, rozhodne o tom vláda a celé to ztratí efekt té transparentnosti.

To je podstata problému. Ten rozpočet, o kterém rozhoduje vláda, není nezávislý. Je to nějaký politický nástroj a pokud se financování média veřejné služby stane položkou politického rozpočtu, pak se z nezávislosti stane prosba. Z veřejné služby se stane položka, o které se vyjednává a z médií, které mají kontrolovat politiky, se stanou instituce, které jsou skrze finance kontrolované politiky. To není úspora, to je trik.

Vlastně je to stejné, jako by vám někdo řekl „my vám zrušíme účet za elektřinu“ a pak vám ho připočetl do celkových nákladů na nájem a ještě by se tvářil, že vy konkrétně jste touhle operací na tom vydělali. No tak nevydělali jste, jenom už hůř víte, kolik platíte za ten nájem, za tu elektřinu, komu to platíte a kdo vlastně o té celkové výši rozhoduje. Ale tady to je ještě horší, tady nejde jenom o fufníky, o nějaké peníze. Tady jde fakticky o moc, moc nad médii.

Škrty, které tahle vláda navrhla, ať už to je ta deklarace, o kolik se podle toho návrhu... A to bylo vtipné, protože pokud se nemýlím, tak v tom návrhu od ministra Otakara Klempíře tak tam v tom, o čem hlasovala vláda, nebyla vyplněna ta výše těch poplatků. Ale i návrh Patrika Nachera, který předbíhá ten vládní zákon, můžeme se ptát proč... Já se domnívám, že si vláda ve své velikosti a i v rámci kompetencí pana ministra Klempíře neuvědomila, že to není pouze účetní operace, že aby to platilo od 1. 7., tak to úplně nejde, byť by se ten zákon schválil. Takže se snaží vypomoct tady nějakým rychlonávrhem Nachera, aby skutečně ty peníze mohla krátit, aniž by musela řešit ty konsekvence, které by byly v momentě, kdyby se rozhodla to zavádět rychle po schválení tohoto zákona.

Nicméně když se podíváme pak na návrh Patrika Nachera, který osvobozuje některé skupiny obyvatel od placení poplatků, tak jenom České televizi by hrozil výpadek 1,4 miliardy korun a Českému rozhlasu pak dalších 300 milionů. Ale přitom v té důvodové zprávě se píše, že ten dopad bude jen v řádu stamilionů a že to veřejnoprávní média hravě zvládnou. Hravě? Když se škrtá miliarda a půl, tak to je prý hravé. Když hrozí propouštění, což deklarovaly obě dvě instituce, tak asi to je podle předkladatelů hravé. Když zaměstnanci veřejnoprávních médií mluví o stávkové pohotovosti, je to asi taky nějaká společenská hra. Když už jede výstražná stávka, asi si tam ti lidé – i (ti), co je přišli podpořit, zaměstnance České televize, Českého rozhlasu – hrají. Ale ono to hravé není a je to vážné.

Pokud vezmete České televizi prostředky v řádu miliardy korun a Českému rozhlasu stovky milionů, pak si nelžeme do kapsy, jo. To není efektivita, to není víc muziky za méně peněz. To je recept na omezování služeb, tlak na obsah a ve výsledku i tlak na svobodu médií.

Já plně souhlasím s tím, že i veřejnoprávní média mají být efektivní. Mají vysvětlovat jak hospodaří, mají být transparentní, má se diskutovat o tom, jakou veřejnou službu mají poskytovat v digitální době. Ale taková debata nesmí začít tím, že nejdřív někdo vezme sekeru, usekne rozpočet a pak řekne: Tak se pojďte bavit o kvalitě. To není reforma, to je čisté vydírání. A ministryně financí klidně řekne, že se dá hospodařit s rozpočtem roku 2008, protože přesně do toho stavu se finančně dostanou veřejnoprávní média.

A položme si otázku – škoda, že tady nemám ty členy vlády... A mám tady pana ministra Juchelku (ohlédne se k ministru Juchelkovi). Jestli si umí představit, že by mu někdo řekl, že rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí se vrací na úroveň roku 2008. Teď se nebavíme o... Můžeme se bavit o mandatorních výdajích, můžeme se bavit o provozních výdajích, můžeme se bavit o softwarových licencích a můžeme se bavit o platech zaměstnanců. Asi si to nikdo neumí představit, rozpočty jednotlivých rezortů. Nejen kvůli inflaci, ale i (kvůli) třeba strategickým krokům. Ale třeba stárnoucí populace, zvětšování počtu seniorů v důchodovém věku se samozřejmě každý rok zvyšují tak, jak ty věci stojí víc, jak se doba mění.

A uměl by si někdo z lidí představit, že by někdo seškrtal vám rodinný rozpočet na úroveň z roku 2008? Někdo z poslanců třeba? Já si myslím, že tahle představa je děsivá jak pro jednotlivé ministry, tak i pro rodiny, kdyby se jim něco takového stalo.

Ministryně Schillerová, která umí zvyšovat deficity, jak jsme zjistili... A škoda, že tady nemám ten grafík, který ukazuje, jakým způsobem od roku 2019 se zvyšoval státní dluh. Pak to teda za premiéra Fialy i tedy díky nějakým operacím Zbyňka Stanjury, tak trvale se ten celkový deficit snažil snižovat. Teď už zase roste, jo, 310, 350. Jsem zvědavý, jaký bude ten finální součet, když se tady mlátí tím, kolik byl kumulovaný schodek za čtyři roky. Tak zatím má paní ministryně dobře našlápnuto. Ale ona umí zvyšovat deficit v řádech desítek miliard korun. A pokud má Česká televize a Český rozhlas šetřit – proti tomu já nic nemám – tak mi řekněte, proč nešetří paní ministryně, která tady dává knížecí rady? A o to papalášům jde – dávat knížecí rady, jo.

A stejně tak jsem tady slyšel vyjádření paní zmocněnkyně pro lidská práva, poslankyně, předsedkyně klubu Táni Malé. Ona vzdychá, že jsou asi v médiích špatní manažeři, když tedy budou propouštět to nejcennější, co mají – lidské zdroje. A já bych se zeptal: Pokud jsou nakoupeny licence – Andrej Babiš se dušuje, že se neomezí regionální zpravodajství – tak z čeho bude televize a rozhlas ty lidi platit, když ty televize škrtáte vy, jo? Takže pokud toto zazní od zastánkyně lidských práv, tak já to vnímám – i třeba od lidí, kteří věří, že tuto roli vnímá vážně – jako jedno z největších zklamání ve smyslu toho, koho zajímají osudy lidí.

Státní rozpočet není neutrální řešení a vláda se snaží tvrdit, že to financování je jen technická změna, že ty peníze budou mandatorním výdajem, že nezávislost bude zachována. Ale slovo mandatorní není žádné kouzelné zaklínadlo. Když politici rozhodují o pravidlech, výši, valorizaci, určité rozpočtové kapitole nebo o mechanismu financování, pak mají v ruce páku. A otázka je, jestli ji použijí hned ten první den, ale oni tu páku v té ruce budou mít. A nejenom tahle vláda, ale každá příští vláda ji bude mít také. A demokratické instituce se nestaví podle toho, kdo zrovna sedí ve vládě a jestli mu osobně věříme. Staví se tak, aby odolaly i tehdy, když se k moci dostane někdo, komu tak nějak úplně věřit nelze. Právě proto musí být to financování médií veřejné služby předvídatelné, adekvátní, dlouhodobě udržitelné. Na to upozorňují experti, to jsou evropská pravidla včetně Evropského aktu o svobodě médií a ty zahraniční zkušenosti – ať už je to Maďarsko, ať už je to Slovensko, ale i další země – varují poměrně jasně.

Já když jsem se koukal na ty závěry European Brodcast Union po zrušení poplatků, co se stává v těch zemích, tak obvykle nastává pokles rozpočtu přibližně o deset procent. Samozřejmě aby nám tady nechyběli – myslím, že premianti dokonce jsou – naši bratři Slováci, kde po zásahu vlády klesl rozpočet zhruba o třetinu. V Dánsku byla oznámena redukce rozpočtu o 20 procent, ve Finsku a Švédsku došlo k reálnému poklesu financování, protože ten růst nebyl ruku v ruce s inflací anebo byl i celkový objem snížen.

A co znamená pokles rozpočtu u nás? Já jsem zmínil to, jak televize poskytují regionální zpravodajství. Opět mě pobavil nejmenovaný kolega z SPD, když ani nevěděl, že má Česká televize regionální zpravodajství – a má dvě – a ho poučila paní redaktorka – myslím, že to byla Kateřina Stojanová od nás v té debatě – jak fungují regionální zastoupení rozhlasu a televize v regionech v České republice.

Nicméně pokud v tuhle chvíli jsou zakontrolovány věci se střednědobým výhledem v nákupu na další rok, tak lidské zdroje a omezování působnosti v regionech jsou jediné věci, kde rozhlas a televize můžou fakticky škrtat.

Takže určitě bude méně regionálního zpravodajství, určitě bude méně investigace – což si myslím, že je jeden z důvodů, proč pan premiér Babiš tady s Otou Klempířem a s panem poslancem Nacherem do toho vlastně jdou – bude méně dokumentů, bude méně kultury, méně vzdělávání, méně krizového informování a méně schopnosti obstát v době dezinformací.

Když jsem tady vyjmenoval ty všechny v uvozovkách výhody, které to i podle European Boardcasting Union přináší, tak asi dojdeme k závěru. Možná právě to někomu vyhovuje. Oslabené médium skutečně se lépe ovládá. Unavená redakce se lépe zastrašuje. A instituce, která každý rok bojuje o přežití, se hůř staví mocným. Což ostatně si myslím, že můžou opět potvrdit někteří ministři, když vyjednávají rozpočty s paní Schillerovou – můžu o tom hovořit i já ve věci třeba Digitální informační agentury – nebo fondů, které podporují dostupnost bydlení.

Ale do této situace přichází i vážná podezření kolem lidí spojených s Radou České televize, jsme tady měli zveřejněnou nahrávku, ve které zaznívala ta zmínka ještě půl mega za blíže neurčenou volbu. Je šokující, netvrdím, že to bylo pravomocně prokázáno, od toho tady máme orgány činné v trestním řízení, předpokládám, že se tím zabývají. Ale samozřejmě pokud závažné podezření takové je, není možné dělat, že se nestalo. Já říkám, nechci tady suplovat roli Policie České republiky, ale pokud takto jednají lidé, kteří jsou voleni a byli podporováni i stranami současné vládní koalice, tak do jaké míry nemůžeme brát důvěryhodnost rady, pokud jsou tam nominováni lidé, kteří alespoň podle nahrávek si klidně řeknou o úplatek?

My jsme tu malou bitvu tady vybojovali v tom hlasování. Kdyby tedy záleželo na mně, tak jsem nepřistoupil k tomu hlasování o doplnění té rady, byť oceňuju, že konečně bylo veřejné, tak nebyli zvoleni dva radní. Byli zvoleni ovšem lidé, jako je pan Xaver Veselý, který vlastní takové médium, možná do budoucna by se líbilo, aby Česká televize fungovala jako pořady pana Xavera, kde můžete přijít a on se vás tam zeptá, jak je to možné, že to děláte tak dobře, a vy mu řeknete, že to děláte tak dobře.

On to vlastně dotáhl ještě k dokonalosti. Ten pořad už funguje tak, že on už tam vůbec není, a vlastně tam chodí jenom politici vykládat, jak to dělají dobře, bez nějakých oponentů. Ale zase díky tomu máme úžasné záběry opilého pana Macinky a pana Turka se skleničkou šampaňského, jak si tam vykládají nějaké čuňačinky o poslankyních a kolegyních tady z Trikolóry a podobně. Ale pan Xaver Veselý s vlastním XTV a tedy s jeho výroky a způsobem chování... Ale tady hovořím o tom XTV zejména z důvodu toho, že pravidla pro členství v radách samozřejmě provozování nějakého takového informačního kanálu zapovídají. Ale tak tito lidi jsou tam tolerováni. A evidentně tam hnutí ANO takovéto lidi chce. To si myslím, že je ten druhý pilíř nejenom financování, ale vlastně nekvalitní volení do těch rad.

My jsme jako Piráti se pokusili oslovit asi 300 organizací „baj voko“, aby nominovaly odborníky do té rady. Několik tady se představovalo na jednání ve Sněmovně. Nakonec tedy byli zvoleni i ti problematičtí radní, díky kterým vznikl dluh České televize 4 miliony korun za to nezákonné odvolání té komise.

Vrátím se zpátky vlastně k tomu začátku. Když spojíte to oslabení médií veřejné služby skrze finance s pochybným personálním obsazováním jejich kontrolních orgánů včetně vlivu na volbu ředitele, a tam byla zmiňovaná ta kauza, která se týkala pravděpodobně ještě to půl mega nějaké nabídce, která souvisela s tou volbou, tak vám nevznikne žádná reforma. Vznikne systém ovládnutí, instituce vyhladovět, potom je personálně obsadit a nakonec z něj udělat nástroj politické moci.

Mě se občas lidé ptali i v kampani, my tomu moc jako nerozumíme, co je ta slovenská a maďarská cesta? Čeho se máme bát? Tak zejména v ovládnutí veřejnoprávních médií – to je ta slovenská, to je ta maďarská cesta. Takto to tam probíhalo. Nestalo se to ze dne na den. Já jsem hovořil o tom, že tyto věci se dějou postupně. Je tedy pravda, že zase vláda Andreje Babiše úplně nemešká. Tlačí to sem tak rychle, že se nám tady v jednou chvíli sejdou tři návrhy na zestátnění veřejnoprávních médií, že ani ministr neví, který je který a v kterém je co obsaženo.

Já jsem zmínil pana ministra Klempíře. Aspoň tedy z jeho vystupování – on nepředvedl žádnou reformu. On předvedl chaos. A mě by vlastně zajímalo, jaká ta faktická role pana ministra Klempíře tady je. Nehledě na to, že tedy Motoristé ve svém programovém dokumentu, s kterým šli do voleb, oslovovali voliče, hovořili o zachování koncesionářských poplatků a ubránění médií. Asi je pak někdo přesvědčil, že to nebyl tak dobrý nápad.

Já bych dokázal pochopit, že vymění nějaké své priority, ať už za to, že nebudou kritizováni, že si do odborných pozic, kam se mají dělat výběrka, vodí sponzory, ne na náměstkovské pozice politických náměstků, ale na úřednické pozice, kde potřebujete mít nějaké kompetence, kde je kariérní řád, kde platí služební zákon, tak si tam vodíte nějaké sponzory, podivné kamarády z Jaguar Clubu. Nevím, jestli za to stojí zestátnění veřejnoprávních médií. Nicméně prostě fakt, že Motoristé kandidovali do Sněmovny, i když se dostali jako strana s nejmenším ziskem, s jasnou programovou deklarací týkající se veřejnoprávních médií, což asi tak jako bylo nejzajímavější v jejich programu, a z toho ustoupili – s podivem. Asi to funguje úplně stejně, jako hlídají Andreje Babiše v jeho čerpání dotacích.

Ale vrátím se k Otovi Klempířovi. Kromě toho, že ještě – použiju jeho slovník, možná takhle nemluví, ale přijde mi, že občas tohleto slovo od něj zaznělo, jak tady flexil, jak vlastně to s těmi médii bude v pohodě a myslí to dobře, tak po nějakých měsících mlžení skutečně představil návrh, který mu tedy sepsuli prakticky všichni, nejen tedy lidé zvenčí, experti na veřejnoprávní média, odborné organizace, odbory, akademici, ale dokonce i samostatné Ministerstvo financí. A Ministerstvo financí podle veřejně dostupných informací uvedlo, že návrh zakládá mnoho nových problémů a vyvolává dodatečné otázky. To byl velmi diplomatický způsob, jak říct, takhle se zákon opravdu nepíše.

Klempířův návrh počítá s tím, že Česká televize dostane ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,07 miliardy, což nejenom že by tedy znamenalo výrazné omezení služeb, ale ani v tom návrhu nebylo jasné, z jaké rozpočtové kapitoly se mají peníze vyplácet a jak má celý ten systém fungovat.

Ale jinak jako i reakce paní ministryně financí Schillerové byla, jako toto na vrub státního rozpočtu samozřejmě nemůžeme přepsat. Akorát tedy princip zrušení koncesionářských poplatků, pokud ho nenahradíte nějakým jiným principem, třeba podíl na výběru DPH, což není vlastně jakoby úplně daň odváděná lidmi, ale je to vlastně daň, která vychází z nějaké spotřeby, tak jako vždycky to bude mít dopady na rozpočet, vždycky se to objeví v té výdajové stránce. A pokud příjmy rozpočtu nepřevyšují výdaje, což se nám tedy nedaří, a i na toto Motoristé rezignovali, tak je to logické.

Zrušíte koncesionářské poplatky, zaplatíte to z něčeho jiného. Z čeho? Ze státního rozpočtu. Takže reakce paní ministryně Schillerové, ačkoliv toto nebylo postačující financování pro nadcházející rok, tak minus skoro 8 miliard se jí trošku vzpříčilo v krku, ostatně to hodně kritizovala.

Tenhleten návrh po tom, co nás Motoristé ujišťovali, že ten návrh je nejlepší a že jsou s ním všichni spokojeni, nakonec zkoušel pod stůl (?) a ten chaos pokračuje. Takže nejdřív vláda měsíce mlžila, pak tlačí na účinnost zákona od 1. ledna 2027, pak oznámila pracovní skupinu s účastí premiéra. Pak se zjistilo, že vůbec není jasné, co v té novele bude. Pak se pan ředitel České televize i ředitel Českého rozhlasu sešel s premiérem, Patrikem Nacherem, Tomiem Okamurou, Otou Klempířem a Borisem Šťastným. A z jejich vyjádření se nedozvěděli vůbec nic konkrétního. Tak to byla ta pracovní skupina Andreje Babiše. On to někde říkal. Dokonce mě pobavilo na tiskové konferenci: Pracovní skupina jsem já a Nacher. Možná Okamura a Klempíř. Takže toto byla ta slavná pracovní skupina. Tam tedy přišli zástupci vedení těch dvou veřejnoprávních médií. Tam se nedozvěděli nic.

Já bych tomu říkal, že se tomu jako říká takový nátlak s občerstvením, bych to nazval. Kde byli experti? Kde byla opozice? Kde byly nějaké odborné organizace? Kde byli zástupci zaměstnanců? Nebyla tam žádná debata. Ta vláda nechce dialog. Vláda chce diktát. Proto říkám pracovní skupina – eufemistický název pro politický nátlak s občerstvením. Tím bych probral tu genezi, co se stala doteď.

A já bych chtěl ještě připomenout, co jsme jako Piráti v reakci udělali my, protože ani do té debaty, a když jsme probírali legislativu a já jsem byl členem vlády, byť to bylo pouhé dva roky a devět měsíců, tak jsem oslovoval rozhodně zástupce opozice, když jsme potřebovali probírat nějakou důležitou reformu, současná vláda se jako s tím moc nepárala. Návrh připravil Oto Klempíř asi pomocí nějaké umělé inteligence. Aspoň ta kvalita textu tak vypadala. Chybějící informace v rámci třeba frekvencí, které musí ta novela obsahovat, přes co se bude vysílat a další. Tak jsme se snažili tu debatu vyvolat a pokračovali jsme tedy po nějaké ose, o které jsme byli přesvědčeni, že byla správná. Takže pirátská poslankyně Andrea Hoffmannová z Moravskoslezského kraje, členka výboru pro mediální záležitosti, tam navrhla usnesení. Byla tři a 28. dubna tento sněmovní výbor, kterým jsou účastníci, ať opozice, tak zástupci vládní koalice, tato tři usnesení schválil. Tudíž ona začala platit.

První usnesení, vznik expertní pracovní skupiny pro legislativu a média. Za druhé prověření integrity voleb do Rady České televize. To bylo v kontextu té nahrávky Bradáč, Matocha. A za třetí výzvu k náhradě škody způsobené nezákonným odvoláním dozorčí komise. Dne 11. května se ta pracovní skupina sešla na rozdíl od slavné schůzky tady, jak říkám, nátlak s občerstvením, slavné schůzky pana Babiše, Oty Klempíře, Tomia Okamury, Borise Šťastného s Patrikem Nacherem a s těmi zástupci, tak na té schůzce bylo vedení České televize, Českého rozhlasu, odbory obou dvou těch institucí, odborné organizace, Syndikát novinářů, zástupci Reportérů bez hranic, nezávislí experti, akademici i zástupci mediálních výborů Poslanecké sněmovny a Senátu – 23 účastníků. A kdo nedorazil? Nedorazili zástupci koaličních stran a zástupci Ministerstva kultury.

Tady vládní politici mají plná ústa reformy, ale když si ji mají přijít vysvětlit odborníkům, tak se nikdo nedostaví a dokonce neodpověděli ani na pozvánky. No a protože ta pracovní skupina fungovala, kladla ty nepříjemné otázky, požadovala fakta, tak co se nestalo: Hnedle 14. května zasedal znovu mediální výbor a všechna tři usnesení zrušil včetně té pracovní skupiny. Takže ať už pracovat na expertní úrovni přípravou legislativy s odborníky, vůbec prověřit, zda a jakým způsobem proběhla ta volba do Rady České televize nebo do vedení České televize v kontextu nahrávky Bradáč, Matocha, kteří potom tedy nebyli zvoleni do té Rady znovu. Ale co se vlastně v té České televizi dělo? Souviselo to s volbou ředitele. I ta třetí věc, kde se řeší ta náhrada škody, tam už je rozhodnutí soudu v této věci mimo jiné, že tedy došlo k pochybení a myslím, že jsem zaznamenal, že už i televize, to začíná nějakým způsobem vymáhat.

Takže pracovní skupina pokračuje dál pod hlavičkou Senátu, protože na rozdíl od Sněmovny Senát v tuhletu chvíli zafungoval. Ta skupina se tam neruší, funguje, je institucionalizovaná. A ta skupina si bude dál zvát ministra Klempíře, vládní poslance, i když, jak je vidět, se té odborné debatě zatím vyhýbají.

Andrea Hoffmannová se pak 22. května obrátila na Evropskou komisi, konkrétně na eurokomisaře pro právní stát a spravedlnost Michaela McGratha a také na Benátskou komisi při Radě Evropy. Doručila odborné podklady i stanoviska, která jsou k tomu návrhu jak pana ministra Klempíře, tak pana poslance Nachera a obrací se mu (?) znovu s aktuálními podklady, protože jak jsme řekli, tak oni refrešovali vlastně vládní poslanci ten návrh, zatímco návrh Patrika Nachera je víceméně konstantně stejný. O něm víme, jak vypadá, tak tam jsme nemuseli znovu nastudovávat ten materiál, což v případě Oty Klempíře... (Poslanec Nacher z lavice: Já jsem to změnil.) Výborně, tak pošleme to do Benátské komise. Děkuju panu poslanci Nacherovi, v jeho případě budu tolerantnost sama, jak říkají někteří politici, a to, že na mě volá s upřesněním z lavice, mně v tuto chvíli nevadí, protože to je k věci a neměl jsem úplně nejaktuálnější informace.

Jenom jsem chtěl říct, že protože ještě ten výbor zrušil to usnesení ohledně povinnosti prověřit ty nahrávky, tak Piráti oslovili odborníky i firmy a vlastně na vlastní náklady i v rámci nějakého fungování myslím, že v tom pozitivním smyslu pro bono, jako třeba fungují advokáti, v některých případech zastupují lidi, tak získali několik, myslím, že devět celkem posudků, které nahlížely na ty nahrávky, které jsme prověřovali. Většinově se přikláněly k tomu, že jsou nejspíše ty nahrávky pravé. Bylo tam jedno stanovisko, které jsem vnímal jako disentní, ale to také nevyloučilo to, že by ty nahrávky byly a priori falešné. Říkali, pokud se nám do této stupnice nevejdou, bude to velmi sofistikovaný deep fake.

Takže ačkoliv tady výbor Sněmovny, který má řešit ta média, zrušil to usnesení ohledně toho, že by měly vzniknout i nějaké analýzy těch nahrávek, tak Piráti toto dodali vlastní cestou. Mě možná trošku pobavila paní poslankyně Peštová, která se tady rozčilovala, prostřednictvím pana předsedajícího, že co dneska někdo dělá zadarmo, jak je to možné? No, tak já jsem se jí ptal kontra, kdo napsal návrh stavebního zákona, protože předpokládám, že teď jako ta materie musela stát podle mě třeba k desítce milionů, možná korun víc a jak to, že teda jí tady podávají poslanci, kteří ji tedy určitě nenapsali, tak tyto analýzy jsou jasně dohledatelné, kdo je dělal, zda to něco stálo a pokud tam byly náklady, tak děkuji Andree Hoffmannové, která využila své prostředky na to, aby tyto nahrávky nechala analyzovat.

Takže to je věc, kterou jsme dotáhli, i když se Sněmovna tím odmítla zabývat. Přitom si myslím, že pokud se bavíme o nutnosti a důvěryhodnosti veřejnoprávních médií, tak by mělo být v zájmu koalice, která hovoří o tom, že média mají být nestranná, důvěryhodná, objektivní, aby se všechny tyhlety tři věci děly právě pod hlavičkou výboru pro mediální záležitosti. Takže ten výbor zasedal, pan Klempíř tam nepřišel, pan poslanec Klempíř, aby se tam vyjádřil. Ještě byla schválena tahleta tři usnesení, aby následně v momentě, co je začal výbor naplňovat, komise začala fungovat, tak aby je tento výbor zrušil.

My jsme byli přítomni teď na demonstracích na obranu veřejnoprávních médií. Já na spoustu demonstrací jsem chodil ještě když jsem nebyl politik. Určitě bych nešel na demonstraci za něco, co v danou chvíli můžu ovlivnit jako politik. Zejména pokud jste politik v exekutivě, i když byli tady takoví ministři, třeba pan ministr Brabec, který měl na rezortu problém a pak někde podepisoval petici na vyřešení toho problému, čím si vlastně jakoby dával úkol a sám upozorňoval na svou nečinnost. Nicméně my jsme s Piráty podpořili demonstrace na obranu veřejnoprávních médií. Zase jsem slyšel hodně hodně zajímavých teorií o tom, kdo, kdy, kde na jakou demonstraci chodil, kde byli pouze studenti.

Já jsem byl na té nedělní, chtěl se možná poděkovat lidem, kteří i přesto, kteří nemají ten komfort a Sněmovna má klimatizace a byť je venku obrovské vedro, tak tady na sále je to snesitelné, i přesto, že bylo někde 33 stupňů, možná více na slunci, tak občané přišli v neděli. Nejen lidé, kteří jsou fanoušci Milionu chvilek pro demokracii, ale přišli podpořit veřejnoprávní média tím pochodem k České televizi. Podpořili jsme i tu studentskou iniciativu, protože si myslím, že pokud se bavíme o veřejnoprávních médiích, není to otázka Poslanecké sněmovny, Senátu, není to otázka vlády, není to otázka koalice, opozice, je to otázka všech lidí. Je to otázka občanské společnosti, je to otázka demokratického směřování naší země a jsem za to rád, že to lidem není jedno.

My jsme jednali i s týmem Milionu chvilek pro demokracii. Jak jsem řekl, to není pouze stranická otázka, je to otázka demokratické společnosti, do kterých občanské iniciativy, ne vysoustružené iniciativy oligarchů, viz nějaká Společnost pro obranu slova tady nebo milionářů pana Vávry a dalších, ale které skutečně mají základy v grassroots, tedy v opravdu občanském hnutí, takže myslím si, že je důležité se i s těmito lidmi bavit. Protože veřejnoprávní média nejsou média vlády, jsou občanů. Česká televize, Český rozhlas nepatří vládě, jsou občanů. Nepatří ani opozici, nepatří ani koalici, nepatří žádné politické straně ani premiérovi, ani ministrovi kultury. Nepatří žádnému mediálnímu magnátovi, patří veřejnosti.

Takže jejich smyslem není dělat radost politikům. Jejich smyslem je informovat občany, kontrolovat moc, dávat prostor pluralitě názorů, pokrývat regiony, přinášet vzdělání, kulturu, dokumenty, investigaci, krizové informace.

A dělat to i tehdy, když se to politikům nelíbí – a já bych to skoro změnil – zvlášť tehdy, když se to politikům nelíbí, protože svobodná média nejsou od toho, aby byla pohodlná, svobodná média jsou od toho, aby byla nezávislá. A my teď máme opět to pomyslný, byť jsem zjistil, že to je tedy pořad na Nově, myslím, že tam nově ho dělá Bára Divišová, je fakt za pět minut dvanáct ohledně budoucnosti veřejnoprávních médií.

Já jsem teď ještě v reakci někde, když jsem měl fotku z té demonstrace, kterou jsem tedy pak zveřejnil já, ale ona byla někde i v médiích, tak jsem četl o hlásné troubě o České televizi a rozhlasu. Já tedy musím říct, já nevím, jak to mají poslanci současné koalice, někteří politici nechodí tedy úplně do veřejnoprávních médií, ale já jsem tedy nezaznamenal, že by třeba v nedělních velkých debatách – a není to jen Václav Moravec, ale může to být pan Takáč, podle mě v prestižním pořadu toho večerního interview nebo v Událostech, komentářích, že by tam, pokud má politik nějaký průšvih, pokud jde něco šejdrem, se vyznačovali redaktoři České televize jakoukoliv servilitou vůči členům vlády – i té vlády minulé, jo... a naopak jsem si nevšiml, že pokud ten politik mluví pravdu – a to je důležitý prvek – novinář tam není od toho, aby odkýval každou blbost, kterou politik vypustí – mně se to tedy neděje, že by se tak stalo – tak je, aby se snažil dodržovat kvalitu diskuse, aby se nenechal odbýt nějakou lží nebo manipulací, aby poukazoval na třeba nesrovnalosti mezi tím, co je tam řečeno, a daty, která se dají ověřit z veřejných zdrojů – (Kašle.) pardon, není to tady zas s tou klimatizací tak super (Napije se vody.) – co se dá ověřit z veřejných zdrojů, ale třeba to je jedna z věcí, která na veřejnoprávních médiích má svoji hodnotu. Veřejnoprávní média to nemají z cucprstu, že – někde na internetu jsem četl v analýze Datarunu, vychází číslo a podobně. Tam prostě pokud veřejnoprávní média do něčeho jdou, tak to není Xko Xavera, polemika, často třeba nějaká i úroveň zlehčování poměrně závažných problémů, ale očekáváme nějakou kvalitu výstupu, ať už ve zpravodajství – a já neříkám, že všecko je vždycky stoprocentně objektivní, stoprocentně objektivní není nikdo – ale i třeba v ověřování faktů, v přípravě na jednotlivé debaty a podobně. Takže chápu, že pokud vás chytí ve veřejnoprávním médiu za slovo, přichytí vás při nějaké lži, neříkáte správná data, snažíte se stejnou marketingovou věc – a ty politické strany hovoří ke svým voličům skrze své marketingové kampaně – pak opakovat v televizi nebo nebo v rozhlasu – a ten redaktor vás na to upozorní, nenechává se tam odvykládat těch svých deset vět, které vám doporučilo marketingové oddělení, no, takže to některým politikům může vadit. Ale od toho jsou veřejnoprávní média, od toho jsou svobodná média, nejen veřejnoprávní, od toho jsou média, která si prostě politici nebo jejich sponzoři, fanoušci neplatí, ale která se snaží o objektivní informovanost (v )České republice a jejich lidí.

Takže taková já bych chtěl média obecně. Samozřejmě v momentě, kdy jedni z největších podnikatelů v České republice vlastní celé mediální domy – a když potřebují, tak je použijí, to není, že sto procent tam zveřejněných informací je tendenčních, ale když je potřeba zatahat, tak zatahají. Tak já bych chtěl, aby aspoň u veřejnoprávních médií toto riziko nebylo.

Pokud dneska připouštíme, že vláda může bez odborné debaty a bez jasných garancí, bez respektu k evropským standardům, bez dohody s veřejností, převést financování médií veřejné služby pod státní rozpočet, tak fakt otevíráme dveře každé příští vládě, aby s těmito médii zacházela přesně, co se teď děje – tedy jako se (svými), protože rozpočet je rozpočet vlády, ona tím vykládá své preference, ona tím určuje skrze peníze směr České republiky, pak se stanou média veřejné služby rozpočtovou položkou této vlády a každé další. A pokud připustíme, že Česká televize a rozhlas budou vyhladověny a následně politicky kontrolovány, tak zítra už možná nebudeme bránit jen rozpočet nebo nějaké personální volby. Zítra budeme bránit samotný princip svobodných a nezávislých médií v této zemi, a to je fakt hranice, za kterou ustupovat už nesmíme.

Já proto navrhuji zařazení bodu jako bod 1 na jednání této Poslanecké sněmovny, této schůze Zastavme ten chaos, nebo opravdu chcete zničit veřejnoprávní média, protože se jich bojíte. A chtěl bych vyzvat vládu České republiky, z nichž tedy to zase tady (Otáčí se do ministerských lavic.) odnese pan ministr Juchelka, protože je tady jediný: Stáhněte ty nedotažené návrhy, začněte jednat s odborníky, respektujte evropská pravidla, zajistěte stabilní a nezávislé financování médií veřejné služby, přestaňte dělat z České televize a z Českého rozhlasu rukojmí politické moci, protože veřejnoprávní média nejsou vaše, jsou občanů a my máme povinnost je zde jako opozice bránit. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Mám poznačeno. A potom tady mám druhou vaši přihlášku.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Ano, já jsem chtěl mentálně oddělit dva body, ale teď budu výrazně kratší.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Tak jestli vás můžu poprosit, v rámci toho mentálního oddělení bych udělal omluvu: od 19 hodin z osobních důvodů se omlouvá paní poslankyně Jana Filipovičová, od 18 hodin z pracovních důvodů paní poslankyně Olga Richterová a od 17.15 z pracovních důvodů pan ministr Lubomír Metnar.

Máte slovo.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Jo a to druhé téma, který bych chtěl tady zvednout – a slibuji, že budu výrazně kratší: Mně se teď do ruky dostal článek, který vyšel na serveru Novinky 22. 6. (Ukazuje materiál.): Penny Market dostal nejvyšší možnou pokutu za falešné slevy, jo? Obchodní řetězec Penny Market dostal od Čoiky, od České obchodní inspekce, maximální pokutu – teď pozor – 5 milionů korun za to, že opakovaně nesprávně určoval slevy na druhy prodávaných produktů. Uložila to pobočka (České obchodní) inspekce v Plzni. Není to jediná pokuta, která byla kdy udělena, těch pokut bylo uděleno historicky více a myslím, že snad každý z těch asi šesti velkých řetězců, co tady máme, které tedy vlastní jako (nesrozumitelné) pouze čtyři majitelé, už nějakou takovouhle pokutku dostal. Ale když jsme v minulé vládě – ještě, když jsme v ní byli – (se) snažili řešit rostoucí ceny potravin, ať už je to návrh na reformu antimonopolního úřadu, který by umožňoval potírat monopoly a oligopoly, ne jim radit, jak to udělat, aby bylo možné monopol v České republice mít, řešili jsme otázku DPH na základní potraviny už v minulé vládě, teď se to dostalo na jednání vlády z pirátského návrhu a SPD – já jsem myslel, že nižší DPH na potraviny bylo jejich vlajkovou lodí celou dobu jejich existence, myslím, že to bylo dokonce už v programu Úsvitu, to je ta první strana Tomio Okamury. A stejně tak revize toho, jakými způsoby lze pokutovat ty řetězce, pokud mají nějaké nekalé praktiky, falešné slevy – takže to byl takový balíček, který by pomohl v České republice nám zkrotit ceny potravin.

Často se tady hádáme – a bylo to třeba vyjádření i šéfa Svazu průmyslu a obchodu a i dalších – když se hádáme, kdo vlastně jako za ceny potravin, které jsou vysoké, které jsou daleko vyšší než v zahraničí, může. (Já) jsem si dělal takové srovnání, díval jsem se na marže a vybral jsem si – vždycky někdo jako jezdí nakupovat do Polska, někdo jezdí nakupovat Nutellu do Německa, tak jsem se díval, jaké jsou marže jednotlivých řetězců v zahraničí. Nikde nejsou takové jako v České republice, ani v Polsku, ani v Německu, myslím, že tam to je někde... ten rozdíl míří až někde k jedné polovině – já teď ta čísla nemám, musel bych je dohledat, třeba na to bude ještě příležitost, pokud tenhleten bod zařadí – (nesrozumitelné) situace, kdy v České republice máme nejdražší potraviny, ať už jsou to marže obchodů a velkých řetězců, ať už jsou to kartelové dohody o tvorbě ceny jednotlivých produktů, ať už je ta otázka samotného daňového zatížení – to je něco, co mě velmi trápí. A já jsem teď viděl i jednání vlády, kde si vláda osvojuje původní návrh Pirátů – my jsme ho předložili ještě v minulé vládě, ministr Šalomoun, pak jsme z té vlády byli obejiti, to bylo asi po dvou letech a devíti měsících, pak ten návrh ležel někde od září rok tady u ledu, my jsme ho jako opozice v minulém volebním období znovu předložili, po volbách ještě končící Fialova vláda k tomu dala kladné stanovisko, následně k tomu vláda Andreje Babiše dala záporné stanovisko – (nesrozumitelné) antimonopolního úřadu, posílení v boji proti monopolům a jejich rozbíjení. Teď s tím vláda přichází nově.

Já se nezlobím. Já bych chtěl, aby uvedli vždycky, když někdo se inspiroval něčím, aby uvedl toho původního autora toho návrhu, obzvláště když se každý může podívat, ať už do eKLEPu, do systému, kam se návrhy nahrávají nebo třeba do tiskových konferencí, kdy se bavíme o těch parametrech, ale já bych skutečně chtěl, aby vláda České republiky začala řešit ty ceny potravin nejen v řetězcích, ty ceny potravin pro koncového zákazníka, a to z jednoduchého důvodu.

My jsme se tady bavili o problematice cen energií, my jsme se tady bavili o problematice cen u pohonných hmot, které tedy dlouhodobě se držely poměrně vysoko. I když já tankuju teďko pětadevadesát, tak klesají ty ceny, já nevím, jsme teďko na 36 korunách dokonce za litr Naturalu pětadevadesátky, ale prostě veškeré ty výdaje, které ty domácnosti mají, ať jsou to výdaje s energiemi, ať jsou to výdaje, které souvisejí s drahými pohonnými hmotami, ať jsou to výdaje, které utratí za ten běžný provoz, končí jaksi nebo pocházejí podobně jako to je u toho, co platí stát, včetně případně médií veřejných služeb, když se převedou na rozpočet, tak pocházejí jaksi z jednoho hrníčku, a to je rozpočet té domácnosti. To je to, co ti lidé, kteří pracují nebo pobírají přinesou domů buďto jako mzdu nebo jako starobní důchod, vdovský důchod, nějaká dávka, která, pokud jsou to lidé, kteří jsou potřební a jsou bez partnera, toto je jejich rozpočet a všechny ty náklady se jim tam do toho hromadí a oni vydávají ty peníze a na konci měsíce jim něco zbude, což by v ideálním stavu měli ušetřit. Ale vzhledem k aktualizované zprávě, kolik mají Češi na úložkách naspořeno a kolik domácností má rezervu vyšší než 10 000, tak se evidentně tohleto neděje, jo, v případě, když se vám něco stane, třeba vám shoří pračka, tak si půjdete půjčit asi k Home Creditu nebo někam, protože ani toto ty domácnosti nemají na to, aby výpadek nějakého spotřebiče, který třeba (nesrozumitelné) mají zásadní, aby do toho dali.(?)

Já bych chtěl, abychom se té mapy, které se týkají konkrétních lidí, nejenom mladých, nejenom rodin, v této Sněmovně zabývali a to téma, které bych chtěl navrhnout jako další bod je právě téma týkajících se cen potravin a týká se již existujících tisků, které jsou ve Sněmovně zařazeny. A já teď listuji, protože hledám ten sněmovní tisk a nepředpokládám, že by pan předsedající vypomohl a já bych chtěl zařadit zákon, který je tedy před prvním čtením v § 90. My ho budeme navrhovat k projednání a je to novela zákona o ochraně hospodářské soutěže, je to ten zákon, myslím, že 5. On souvisí i s tím zákonem, který má sněmovní tisk 6. To je takové zajímavé, když vidíte tyhlety nízký čísla před sněmovními tisky, tak nejen vláda Andreje Babiše slíbila, jak začne okamžitě makat. Ale my jsme s Piráty dali slib, co vše předložíme v návrhu v zákonech, sepsané, odokumentované, odůvodněné, tak jedny z prvních zákonů v této celé Sněmovně novela zákona o dani z příjmů, kde byl ten rodinný balíček, slevy na poplatníka, zvýhodnění prvního dítěte, zvýšení rodičáku. Tak to byl zákon číslo 4, jo, tak novela zákona o ochraně hospodářské soutěže, to je to, o čem mluvím. Aby tedy ten antimonopolní úřad nebo ÚOHS bojoval proti těm nekalým praktikám, ať už ve vertikálním, ve vertikálním monopolu. To je taková oblíbená věc tady pana premiéra Babiše nebo respektive holdingu, že když jako vyrábíte, prodáváte hnojivo, prodáváte osivo, vy kupujete výsledný produkt, pak pečete chleba, ten rozvážíte ideálně ještě do nějakých prodejen, které jsou obrendovány trochu jinak, aby nebyly poznat, že jsou součástí holdingu, tak vy vlastně ovládáte celou tu cestu té potraviny až na stůl, jo. A vlastně jediný, kdo na tom tratí, je ten zemědělec, který to tedy vypěstuje, který protože jinak si nezajistil ten oběd moc možností nemá, jak tímto způsobem zpracovávat nebo pěstovat ty věci, takže ať proti vertikálním, tak proti horizontálním monopolům, aby ten antimonopolní úřad mohl zasahovat. Já konkrétně tam nevidím jako toho policajta, pana Mlsnu, protože já si myslím, že pan Mlsna, a ukazuje se to stále, teď zase se ukázalo, jak odpouští v různých...to je zas druhá úloha antimonopolního úřadu, jak odpouští různé jako pokuty, když někdo pochybil, zatímco když se mu někdo nelíbí, tak to jako extra natře, protože on má to finální slovo, tak aby zrovna v této věci ten antimonopolní úřad byl silný a skutečně jednal, skutečně vymáhal ten zákon. Pan Mlsna si tenkrát stěžoval, že on na to nemá pravomoce. My jsme je tady v tom návrhu navrhli. Mělo to dvakrát už kladné stanovisko, vláda Andreje Babiše k tomu samozřejmě, protože to je pirátský návrh, dala záporné stanovisko, nicméně teď přichází vlastně s podobnou úpravou, která je potřeba. Mně se tam tedy nelíbí jedna část, o té se asi budeme hádat, ale pojďme probrat ten návrh zákona k ochraně hospodářské soutěže a já jsem tady ještě chtěl slíbit, protože mě strašně štve ta výše těch jako pokut, co dělá ta Čojka, jo? Co dělá ta Česká obchodní inspekce. My máme orgány, které kontrolují segmenty, které jako točí miliardu. Ještě u zahraničních řetězců to je tak, že ty peníze jako dost mizí v zahraničí, že ty řetězce ani jako dvakrát moc nejsou ochotné danit v České republice, jo. Ale když se podíváte na celkové roční obraty a celkové roční tržby a tady potom za trvalé porušování klamání spotřebitele ve věci falešných kampaní na slevy je udělená nějakému řetězci jako nejvyšší pokuta v hodnotě 5 milionů, tak je to výsměch. To samozřejmě žádný řetězec neodradí od toho, aby tyhlety nekalé praktiky dělal pořád. Ale to je věc, kterou asi nebudeme probírat teď na plénu Sněmovny. Ale my s Piráty se chceme podívat na to, jakým způsobem je nastaveno vyměřování pokut a iniciovat nějaké úpravy, aby ta pokuta, pokud ten řetězec tedy takto dlouhodobě oklamává občany různými slevami a reklamními akcemi, které, a to bude Patrikovi blízké a on bude mluvit po mně, tak určitě ona ho zajímá ta ochrana spotřebitele, tak tady určitě najdeme společnou řeč. Ale já bych tedy chtěl, aby se bojovalo i proti těm monopolům, zejména v tom potravinářství si myslím, že to je naprosto tristní, protože třeba nějaký spotřebič nebo službu si koupit nemusíte, ale zrovna jako potraviny, potraviny si koupit musíte. Takže když nejde ta sleva nebo to snížení DPH, a tady mě SPD skutečně zklamalo, že to na vládě prostě nepodpořilo, protože to mají v každé kampani, provozovali dokonce ten jarmark, kde vlastně nabízeli různé potraviny za ty skvělé ceny a slibovali lidem, že až oni budou u moci, tak to takhle bude, takže nepodpořili to dépéháčko, ale sněmovní tisk před projednáním je tady před prvním čtením, sněmovní tisk číslo 5, návrh zákona o ochraně hospodářské soutěže, související tisk 6, probrání, zařazení těchto bodů tedy jako druhý a třetí zákon, který bychom projednávali na tomto jednání Sněmovny, to je můj návrh. Já tady potom dám panu předsedajícímu ještě ty body, aby viděl, jak vypadá...

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Jenom pardon, pane poslanče. Takže co se týče čísla bodu, o kterém jste hovořil, tak je to bod 41, sněmovní tisk 5 – Ochrana hospodářské soutěže.

 

Poslanec Ivan Bartoš: A protikorupční balíček, sněmovní tisk 6.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: A protikorupční balíček. A chcete ho dát tedy... (Poslanec Bartoš: Jako druhý a třetí bod.) Jako druhý a třetí bod. A potom tady prosím mám z vaší přihlášky samostatný bod Ceny potravin, falešné slevy a ochrana spotřebitele, proč to vláda ANO a SPD neřeší.

 

Poslanec Ivan Bartoš: Pane předsedající, já jsem se domníval, že jsem ukončil tu první přihlášku a tuto, která byla pojmenovaná byla druhá přihláška, které jsem oddělil. Z prvního bodu z vystoupení jsem navrhoval ten bod, který se týká veřejnoprávních médií, ten svým chaosem. (?) Z druhého vystoupení jsem potom navrhl zařazení sněmovního tisku 5 a 6 jako druhý a třetí bod. Žádné další přihlášky či vystoupení již nemám. Tímto bych své vystoupení ukončil a děkuji všem za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Dobře, děkuji. Tak další, kdo je v pořadí, tak s přednostním právem pan místopředseda Patrik Nacher. Máte slovo.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak já děkuji, pane místopředsedo, za slovo. Pane ministře, dámy a pánové, kolegyně, kolegové. Já jsem si dělal pár poznámek, když jsem řídil tu schůzi a nějak to nemůžu vydržet a musím na některé věci reagovat, tak se omlouvám. Možná začnu tím pozitivním, tou ochranou spotřebitele. Místo těhletěch obstrukcí jsme tady měli zákon o spotřebitelském úvěru, kde právě třeba na jednom pozměňovacím návrhu jsme spolupracovali i s opozicí a s kolegy s Vojtěchem Munzarem a spol, takže aby to nevypadalo, že tady vláda něco jaksi torpéduje a vůbec opozici neposlouchá. Takže kdybyste to pustili na program, tak bychom věděli, že musíme vyřešit to tlačítko, které umožní spotřebitelům lehce odstoupit od smlouvy a u zákona o spotřebitelském úvěru řešení například úvěrů bez navýšení.

Ale já jsem se přihlásil k něčemu jinému, já se tedy moc omlouvám, ale já jsem se přihlásil před osmnáctou hodinou, kdy promluvil poslední s přednostním právem, to znamená po čtyřech hodinách, a v této chvíli věřte nebo nevěřte, já jsem tam spočítal, je tam 73 přihlášek, 73. Neříkám 73 poslanců, ale 73 přihlášek.

Vít Rakušan to nazval výstražnou obstrukcí. Tak já bych tady chtěl připomenout, protože to má být výstražná obstrukce v reakci na výstražnou stávku České televize, Českého rozhlasu, že vláda ani koalice tady ten bod nenavrhuje v tomto týdnu. Takže já teď, upřímně řečeno, moc nerozumím – výstražná obstrukce vůči čemu, když to v programu není? To se jako na mě nezlobte, já vám neberu právo obstruovat. Obstruujte si tady do bezvědomí. Neplatí teze, že zatím nikdo z vás nemluvil 11 hodin nebo 6 hodin jako předchozí opoziční lídři. Ale jestli budete mluvit šest nebo 11 hodin a nebude to v jednom člověku, ale ve třech, v pěti nebo v sedmdesáti, tak je to úplně jedno, tam jde přece o ten čas, ne o to, jestli to zvládne jeden člověk nebo nebo více.

Ale myslím si, že ještě nikdy se nestalo, že by byla preventivní obstrukce. Preventivní. Tady v zásadě všichni, kteří mluvili, a já jsem to tady řídil, i ti, které jsem poslouchal v kanceláři, tak mluvili o koncesionářských poplatcích, o České televizi. Ale ten bod tady není na programu, on není – ani z grémia, ani nijak jinak. Takže vy obstruujete vůči něčemu, co tu není. Takže bych se chtěl, to je taková řečnická otázka, jak budou tedy ty obstrukce vypadat, až to tady bude, když obstruujete proti něčemu, co tu není. Takže to není výstražná obstrukce, ale já bych řekl, preventivní obstrukce.

No a pak mi dovolte pár... čtyři, pět poznámek. Myslím, že se vejdu do pěti minut, aby tady některé věci, které tady jsou v tom éteru, tak když na to nikdo nereaguje, tak to vypadá, že to je pravda – kdo platí, poroučí ve vztahu k těm koncesionářským poplatkům. No, kdyby to byla pravda, tak by to znamenalo, že stát poroučí tedy policii, soudům, školství, školám. To tak přece není. A také je to placené ze státního rozpočtu. Kdybych to vzal ad absurdum, tak tím, jak jste vy zvýšili ty koncesionářské poplatky, navzdory svým slibům na konci minulého volební období, tak sice to platí koncesionáři, ale rozhodli jste to vy. To znamená, vy jste rozhodli, že Česká televize, Český rozhlas bude mít víc peněz. Takže tou vaší logikou – kdo platí, poroučí, bych to mohl proměnit – kdo rozhodl o více peněz, ten poroučí. To je vaše optika. To znamená, já bych být vámi byl na tohleto jakoby velmi, velmi opatrný.

Státní média – dostaneme to před rok 1989, mám poznámku. Já bych chtěl jenom všem připomenout, že koncesionářské poplatky je relikt právě z doby před 89. Ty se platily před revolucí, my jsme to zdědili, když už. A všechny země zatím od koncesionářských poplatků odcházejí, ať už do speciální daně nebo napojený na státní rozpočet za různých pravidel a mechanismů. Ani jedna, tuším s výjimkou jedné v roce 2005,tak kdybych to chtěl říct, aby mě nikdo nechytal za slovo – za poslední 20 let ani jedna země naopak nešla obráceně, že by že by šla ke koncesionářským poplatkům. Když už se tedy bavíme o tom, jestli chceme moderní způsob nebo se chceme dostat před rok 1989.

Pan předseda Havel argumentoval při obhajobě bodů volby od 16 let, volební právo od 16 let, že to takhle funguje i jinde v zemích. Zajímavé. A pět minut na to zpochybnil, že když my říkáme v 17 zemích funguje jiný systém než koncesionářské poplatky, tak to najednou ten samý argument jako neplatí, že jo. Protože tam jsme jako nedospěli. Takže kdyby chtěl odpovědět kolegovi Havlovi jeho vlastními slovy, tak bych mohl říct, my jsme tam nedospěli. Je to váš argument. Když něco platí někde jinde v jiných zemích, tak to přece není důvod, aby to bylo u nás. Tak to platí ale i u těch voleb, volebního práva od 16 let.

Odchody z médií. To už jsem říkal minule. Vyjma Václava Moravce, všechny ty odchody těch známých novinářů z České televize byly v předchozím volebním období. My jsme byli v opozici, tak to nevím, proč tady o tom mluvíte. Martin Kupka – došlápnout si na média. Tady bych chtěl zase připomenout, že to byla ODS, která v roce 2009 chtěla zrušit koncesionářské poplatky. Když už si tady připomínáme tu minulost kdo, co, jak a tak dále.

Tak jste si také chtěli došlápnout na média? Nebo jaký byl ten důvod? Jinými slovy těch věcí, na které by se dalo reagovat, je víc, ale nejvíc mě na tom mrzí to, že my ten bod nezařazujeme, není to v programu, a přesto vlastně se k tomu obraceli všichni ti, kteří tady vystupovali, ať s přednostním právem nebo bez přednostního práva. Máte právo obstruovat. Já vám to samozřejmě neberu, ale obstruujte v momentě, kdy obstruujete proti něčemu a kdy to na tom programu je. Pak se vůči tomu jde nějak vymezovat. Tady je to fakt jako těžké, protože my vlastně můžeme tady reagovat... Nebo na co máme reagovat v momentě, kdy to v programu a v návrhu v programu není.

Jinými slovy říkáme o tom, že bychom měli kultivovat ten vztah koalice opozice. Já...někteří jedinci, se kterými se o tom bavím na chodbě, tak kvituji, že to cítí a vnímají stejně jako já nebo podobně. Problém je, že je tady 73 přihlášek bez přednostního práva, když ten bod, vůči kterému se vymezujete, tam není. Takže se ptám, kolik jich tam bude, když to tam bude? Jako kam až to chcete posunout?

To znamená, jak říkám: obstruujte, ale obstruujte v momentě, když obstruujete proti něčemu. My jsme také obstruovali proti zvýšení těch koncesionářských poplatků. Já jako říkám – máte na to jako opozice právo, ale až to bude, když už, až to bude na programu. A ne když to tam není! Protože touto optikou pak můžete obstruovat každou schůzi s tím odůvodněním, že jednou to tam někdy bude. Tak takhle to je jako never-ending story. Já se omlouvám, že jsem to zdržel asi o osm minut nebo kolik. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Dalším přihlášeným bez přednostního práva, protože ti, co mají přednostní právo a žádali tady nejsou, je pan poslanec Jan Bureš. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jan Bureš: Děkuju, pane místopředsedo. Mně to nedá, já musím zareagovat, nechtěl jsem, ale pan první místopředseda Patrik Nacher mě k tomu vlastně ve své podstatě ponouknul.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Jenom pardon. Pro zápis – není to reakce, není to žádná faktická poznámka, je to vystoupení v rámci přihlášení.

 

Poslanec Jan Bureš: Ano, je to vystoupení v rámci vystoupení (přihlášení?), pane místopředsedo. A první, co chci říct je, že tohle místo v tomto čase by mělo být určeno pro ty, kteří dávají nějaký návrh na úpravu programu. Ať jsem poslouchal pečlivěji, sebevíce, pan místopředseda Nacher tady žádný takový návrh nepřednesl. Vy jste ho na to neupozornil, takže já to beru, že to je příjemný precedens pro všechny, kteří tady budou vystupovat na začátku jakéhokoliv programu schůze a budou moci dělat to samé.

Takže než přednesu, prosím pěkně, své návrhy na úpravu programu... (Poslanec Králíček volá z pléna: To si děláte legraci?)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Promiňte, já bych jenom zareagoval. Většina z vás ten návrh dává až na konci svého proslovu, takže já nemohu nikoho upozorňovat od začátku. To by bylo skákání do řeči a asi by to nikam nevedlo.

 

Poslanec Jan Bureš: Děkuji, pane místopředsedo, že jste upozornil mé kolegy, aby na mě nepokřikovali a nedělali to. Takže jenom takové upozornění – pan místopředseda tady opravdu nedal žádný návrh na úpravu programu, poslouchal jsem ho velmi pečlivě. Mluvil tady o tom, že se nechceme zařadit, že nechceme zařadit tady záležitost, která se má týkat ochrany spotřebitele. Tak já jsem si tady přečetl to, co jsme dostali jako podklady na návrh té schůze a tam tedy ten návrh žádný od koalice nikde nevidím. Vidím tady pouze spotřebitelské úvěry, což je transpozice evropské směrnice, kde my dokonce máme tady v našich podkladech uvedeno, že to máme propustit v pohodě do druhého, i do třetího čtení. Takže tam je to celkem v pořádku.

Tak já skutečně budu tady dávat nějaké konkrétní návrhy. Já tady nebudu mluvit o tom, že bych chtěl obstruovat, že bych chtěl tady mluvit o České televizi nebo o jiných podobně žhavých tématech, které nejsou v programu schůze, a budu tady vystupovat opakovaně, budu tady vystupovat k věcem, které opakovaně navrhuji k zařazení do programu, které jsou podle mého názoru minimálně z jedné poloviny nekonfliktní, mohly by se bez problémů ve Sněmovně projednat, dokonce by měly být i v zájmu vlády, konkrétně tedy v zájmu ministra životního prostředí, protože jde o transpozici, kde už nám hoří výrazným způsobem čas. A ani v tom návrhu programu, který tady mám na tento týden, ani jeden z těch bodů, ani jeden z těch dvou sněmovních tisků, o kterých budu za chvíli mluvit, tady opravdu nečtu.

Nicméně ještě jednu poznámku a pak už se vrhnu k návrhu na zařazení těch bodů. Pan místopředseda Nacher tady říkal o tom, že je nějaké heslo kdo platí, poroučí a že tedy jestli se poroučí učitelům a policistům a soudcům a tak dále, tak já bych mu s dovolením připomněl, že máme Ministerstvo vnitra, které řídí policii, máme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pro oblasti školství, máme Ministerstvo spravedlnosti pro oblasti soudů, a teď tedy jestli zřejmě bude Česká televize také financována ze státního rozpočtu, tak mně z toho logicky vyplývá, že by měl pan místopředseda Nacher navrhnout vytvoření ministerstva pro Českou televizi a Český rozhlas, to by pak tu logiku asi dávalo větší.

Tak a teď už se vrhnu k návrhům, které mám celkem čtyři. Pan místopředseda má u sebe čtyři přihlášky. Já to, pane místopředsedo, komplikovat nebudu a přečtu všechny ty čtyři návrhy. Půjdou za sebou, nemusím tam dělat pauzy, v těch podkladech máte i konkrétní návrhy, kam který bod chci zařadit.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Já jenom poprosím chviličku. My se měníme tady s paní místopředsedkyní.

 

Poslanec Jan Bureš: Bude to mít paní místopředsedkyně. Výborně. Snažil jsem se to psát čitelně. Doufám, že to po mně přečte.

Tak dovoluji si tedy znovu předstoupit před tuto Sněmovnu s návrhem na zařazení sněmovního tisku 103 na pořad jednání této schůze a hned si dovolím v úvodu říct jednu věc naprosto otevřeně. Ano, opakuji tento návrh pravidelně, opakovaně a při každé schůzi Poslanecké sněmovny a činím tak zcela vědomě, protože jsem přesvědčen, že pokud se nějaké návrhy, které se týkají fungování státu, efektivity veřejné správy, kontroly vyplacených veřejných prostředků a digitalizace, opakují a jsou na stole, pak si zaslouží alespoň základní parlamentní debatu. A přesně to se bohužel dlouhé měsíce neděje.

Dneska nežádám o schválení zákona. Rozhodně tady nejde o žádnou takzvanou devadesátku, nežádám tedy o jeho přijetí v prvním čtení, ani nežádám o to, aby kdokoliv, kdo mě v tuto chvíli poslouchá anebo si mě pustí ze záznamu, s tím bezvýhradně souhlasil. Žádám jenom o jednu jedinou věc, aby tato Poslanecká sněmovna byla ochotna o tomto návrhu vůbec jednat. A myslím si, že to je minimum, které by parlamentní demokracie mohla unést, protože co je vlastně obsahem sněmovního tisku číslo 103?

Jde o návrh, který reaguje na dlouhodobý problém komunikace státu s částí příjemců sociálních dávek, škoda, že už tu není pan ministr práce a sociálních věcí, a dalších veřejných podpor. Návrh, který zavádí automatické zřízení datové schránky pro cizince, kteří pobírají dávky nebo jiné formy státní podpory. A to je celé. Nejde tedy o žádnou revoluci. Nejde o žádné omezování práv. Nejde o žádný útok na kohokoliv. Jde o standardní digitalizační opatření, které má státu umožnit efektivní a prokazatelnou komunikaci.

A dovolím si říct, že v roce 2026 by to snad už mělo být něco naprosto samozřejmého. My tady totiž na jedné straně slyšíme neustále volání po digitalizaci státu, slyšíme desítky tiskových konferencí o moderní správě, elektronizaci, efektivním státu, úsporách a omezení byrokracie, ale když přijde konkrétní návrh, který tyto principy převádí do praxe, tak se najednou měsíce neprojednává. A to mi přijde jako přesně ten problém, který občané na politice právě právem kritizují. Všichni mluvíme o změnách, ale když přijde konkrétní krok, začne se hledat tisíc a jeden důvod, proč to nejde.

Přitom právě tento návrh řeší několik velmi velmi praktických problémů. Za prvé doručování. Stát dnes vynakládá obrovské prostředky na doručování listinných zásilek. Tisíce doručených dopisů, opakované doručování, nevyzvednuté zásilky, komplikace s evidencí adres, administrativní agenda.

A bavíme se o lidech, kteří současně pobírají veřejné prostředky. Pokud má stát někomu vyplácet dávku, měl by být současně schopen s tímto člověkem efektivně komunikovat. To přece není nic extremistického ani nespravedlivého. To je elementární princip fungování veřejné správy.

A datová schránka je dnes nejbezpečnější a nejspolehlivější forma úřední komunikace, kterou v tuto chvíli Česká republika má. Navíc systém datových schránek už dávno funguje. Občané, podnikatelé, firmy i instituce si už na něj zvykli. Stát do něj investoval obrovské prostředky. A já se ptám, proč by zrovna v této oblasti měl stát dobrovolně rezignovat na moderní komunikační nástroj?

Za druhé, kontrola veřejných prostředků. Když se tady bavíme o sociálním systému, často slyšíme silná slova o nutnosti zabránit zneužívání dávek, ať už zleva nebo zprava. Prakticky všichni říkají, že stát musí mít přehled, komu vyplácí peníze a jak s těmito lidmi komunikuje. Dobře. Tisk 103 přesně tohle posiluje. Stát získává jasný a garantovaný komunikační kanál, úřady budou schopny efektivně zasílat výzvy, rozhodnutí, kontroly nebo oznámení. Omezí se situace, kdy se zásilky vracejí, kdy úřady nevědí, zda adresát komunikaci převzal nebo kdy celé řízení stojí jen proto, že listinná komunikace je extrémně pomalá a řekněme si na rovinu, také neefektivní. A já opravdu nerozumím tomu, proč bychom se o takovém návrhu neměli aspoň bavit.

Za třetí, ekonomický rozměr. Každý rok stát utrácí obrovské částky za papírovou komunikaci, obálky, tisk, poštovné, administrativní personál, archivaci. A současně všichni víme, v jakém stavu veřejné finance jsou. Na jedné straně hledáme miliardy v rozpočtu, zvyšujeme daně, škrtáme výdaje a na druhé straně často ignorujeme drobnější systémové úspory, které ve výsledku mohou znamenat stovky milionů korun. Digitalizace není jen módní slovo. Digitalizace je způsob, jak stát může fungovat levněji, rychleji a přehledněji. A pokud to myslíme vážně, pak bychom měli být schopni projednávat i návrhy, které přicházejí z opozičních lavic. Já totiž začínám mít pocit, že největším problémem tohoto návrhu není jeho obsah, ale podpis pod ním. A to je špatně, protože dobrý návrh má být posuzován podle své kvality, nikoliv podle toho, kdo jej předložil.

Ano, vláda ve svém stanovisku zmiňuje některé výhrady. Mluví se o možných otázkách vůči evropskému právu. Mluví se o technické připravenosti systému. Dobře. Od toho ale máme legislativní proces. Od toho máme první čtení, výbory, pozměňovací návrhy a odbornou debatu. Pokud existuje potřeba upravit účinnost zákona, pojďme to upravit. Pokud existují technické překážky, pojďme je řešit. Pokud je potřeba přesněji definovat okruh osob, pojďme se o tom bavit, ale přece nemůžeme rezignovat na debatu úplně.

To je podle mě největší problém současné legislativní kultury. Návrhy se často neposuzují věcně, ale politicky, a tím ztrácíme obrovské množství času i energie. Já tento návrh nepředkládám proto, abych měl mediální výstup. Nepředkládám ho proto, abych mohl natočit video na sociální sítě. Předkládám ho proto, že si opravdu myslím, že to dává smysl. A pokud si většina této Sněmovny myslí opak, pak je to samozřejmě legitimní. Ale pak by měla mít odvahu to říct v pořádné debatě a po hlasování, ne tím, že se návrh nikdy nedostane na pořad.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, opakovaně zde při každé schůzi stojím a žádám o zařazení tohoto bodu a budu to dělat dál, dokud tato Sněmovna nerozhodne, protože považuji za svou povinnost upozorňovat na návrhy, které podle mého názoru mohou zlepšit fungování státu.

Nemyslím si, že je normální, aby se některé návrhy fakticky uklidily do šuplíku jen proto, že nejsou vládní. Parlament má být místem debaty a debata znamená, že někdy slyšíme i návrhy, se kterými nesouhlasíme.

Dovolte mi ještě jednu poznámku. Často zde mluvíme o důvěře občanů ve stát, o tom, že lidé mají pocit odtržení od politiky, od reality, o tom, že občané nevěří, že se jejich problémy řeší.

Pak ale nemůžeme současně ignorovat praktické návrhy na zefektivnění státní správy. Protože občana opravdu nezajímá, jestli návrh podala opozice, nebo koalice. Občana zajímá, jestli stát funguje, jestli komunikuje efektivně, jestli hospodaří rozumně, jestli umí kontrolovat veřejné prostředky a jestli dokáže využívat technologie 21. století.

Tisk 103 se dotýká všech těchto oblastí. Proto vás chci znovu požádat, abychom tento návrh přestali odkládat a umožnili jeho standardní projednání. Navrhuji tedy, aby sněmovní tisk 103 byl zařazen jako první bod dnešního jednacího dne.

Druhý návrh, se kterým sem přicházím, tam mám pocit určitého déjà vu, ale taky s neutuchající vírou, že zdravý rozum nakonec v této síni zvítězí. Znovu se stává – a stává se z toho bohužel nechtěný rituál každého našeho zasedání – kdy vás tedy žádám, abychom do našeho programu konečně zařadili sněmovní tisk 129. A než mě někdo z vás napříč sálem obviní z procesní úpornosti, dovolte mi vysvětlit, proč to dělám a proč to budu dělat i nadále.

Nedělám to pro sebe. Dělám to pro miliony lidí v této zemi, kteří se každý rok stávají rukojmími jednoho z nejabsurdnějších zákonů, které v našem právním řádu snad vůbec máme. Dělám to pro podnikatele, kterým neustále házíme klacky pod nohy, pro zaměstnance, kterým bereme možnost volby, a pro spotřebitele, ze kterých děláme zmatené figurky v jakési prapodivné legislativní hře. Kafkárna českého kalendáře a zmatený spotřebitel.

Představte si zcela běžného českého občana, který se ráno o státním svátku probudí. Ten člověk nechce po ránu řešit politiku, nechce luštit sbírku zákonů, chce prostě jenom normálně fungovat, zajistit rodinu a nakoupit si. Ale místo toho, aby se mohl svobodně rozhodnout podle svých aktuálních potřeb, musí se z něj stát amatérský právník a badatel v kalendáři. Tento zákon platí pro prodejny o Štědrém dnu od dvanácté hodiny, na Nový rok, na Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 28. října a o obou vánočních svátcích. Ale na jiné svátky ne. Náš občan tak musí znovu zkoumat, jestli je zrovna ten zlý svátek, kdy mu stát zakázal koupit si boty nebo lednici, anebo ten hodný svátek, kdy je podle státu najednou všechno v naprostém pořádku a nakupovat se smí. Zákon pracující jen s některými svátky a jiné zcela ignorující vnáší do života spotřebitelů obrovský a zbytečný diskomfort.

Ruku na srdce, málo z občanů si je schopno pamatovat tento umělý seznam a tak v každodenní realitě většina lidí neustále opakovaně zjišťuje, ověřuje a ptá se, zda si v daný den vůbec smí , nebo naopak nesmí nakoupit. Tento zákon, vážení přítomní, udělal z českých svátků rébus.

Dostáváme se k samotnému jádru této absurdity. Zákon s metrem v ruce měří plochu prodejen a byrokraticky nařizuje – ty máš 199 metrů, ty smíš sloužit lidem, ty máš 201 metrů, ty jsi pro společnost nebezpečný a musíš mít mříž.

Ptám se vás, kde je v tom nějaká elementární logika? Kde je v tom ta pověstná legislativní čistota, o které se u tohoto pultíku tak rádi často bavíme? Zákazy totiž vůbec neplatí pro prodejny do 200 metrů čtverečních, neplatí pro čerpací stanice, neplatí pro lékárny ani pro obchody na letištích, nádražích či ve zdravotnických zařízeních. A naopak bez ohledu na plochu platí pro zastavárny či výkupny odpadu.

Vážení kolegové, to není spravedlivé podnikatelské prostředí. Je to čisté sociální inženýrství, které rozděluje podnikatele na ty vyvolené a na ty trestané. Dochází tu k naprosto zjevnému a neodůvodněnému rozdílnému zacházení s podnikateli.

Důvodová zpráva k tomuto zákonu kdysi argumentovala omezením nepřímé konkurence velkých podnikatelů vůči malým a středním. Ale trestáním jedněch ve prospěch druhých se přece dopouštíme narušení rovných podmínek. Je to absurdní odůvodnění, které samo o sobě hraničí s porušením Listiny základních práv a svobod. Omezuje zaměstnavatele podnikající v maloobchodním prodeji, zatímco jiným podnikatelům ve stejný den pracovat a podnikat nezakazuje.

Často od obhájců tohoto zákona slýcháme dojemný argument o ochraně zaměstnanců a o právu na odpočinek. Důvodová zpráva k zákonu se odvolávala na to, že lidé by měli mít více volného času, aby se mohli věnovat rodině a koníčkům. Zní to vznešeně, že?

No, pojďme si tedy nalít čistého vína. Pokud stát opravdu tak úzkostlivě dbá na rodinný život, proč tento stát chrání jen prodavače v supermarketech a obchodech nad 200 metrů čtverečních? Proč státu najednou vůbec nevadí, že o těch samých svátcích pracují kuchaři, číšníci, řidiči autobusů, lidé v kinech, zdravotníci nebo prodavači v malých večerkách nebo třeba zaměstnanci Poslanecké sněmovny? Jsou snad rodiny těchto lidí méně důležité? Jsou jejich děti méně hodny společného času se svými rodiči? Dochází tak k naprosto rozdílnému zacházení se dvěma naprosto stejnými skupinami osob. Zaměstnanci v menších provozovnách rodinu o svátcích zřejmě nepotřebují, zatímco ti ve velkých ano.

Tento zákon je hluboce pokrytecký. Ve skutečnosti totiž tento zákon nedělá nic jiného, než že tisícům zaměstnanců bere možnost si zcela legálně přivydělat.

Možná si někteří z vás neuvědomují, že podle zákoníku práce je případná práce ve svátek přísně kompenzována. Zaměstnanec má ze zákona nárok buď na náhradní volno, nebo na stoprocentní příplatek ke standardní mzdě. Znamená to, že se zaměstnanec může a má svobodně rozhodnout, zda si vydělá dvakrát tolik peněz, nebo zda využije volna a bude trávit čas s rodinou. A ruku na srdce, v dnešní ekonomické situaci je zcela běžné, že mnozí zaměstnanci, často ti s nižšími příjmy, by jednoznačně dali přednost dvojnásobnému výdělku před dnem volna. Váží si těch stoprocentních příplatků, o které stojí. Zrušením tohoto zákona bychom sociální dopady vlastně udrželi neutrální, protože zaměstnanci dostanou buď dvojnásobnou odměnu, nebo to náhradní volno.

Místo toho, aby stát projevil trochu důvěry a nechal lidi, aby se sami rozhodli, tedy zaměstnanec se zaměstnavatelem, občan s obchodníkem, vrazil mezi ně tento tupý úřední zákaz. Stát přece nemá zaměstnavateli diktovat, jestli smí ve svátek otevřít. Zvlášť za situace, kdy míra nezaměstnanosti v naší zemi patří dlouhodobě k těm nejnižším v celé Evropě.

Každý zaměstnanec má možnost a autonomní vůli se rozhodnout, jestli v takovém poměru setrvá, nebo půjde jinam. Stát by k omezujícím opatřením a omezování svobodné vůle měl sahat jen v těch skutečně nejzazších případech, a to prodej ledniček o státním svátku opravdu není.

Když už se bavíme o rodinném životě, nemohu nezmínit jeden naprostý paradox a absurditu, kterou tento zákon přinesl. Aby stát zajistil, že jsou velké prodejny zavřené, musel uložit novou agendu a povinnost pracovníkům České obchodní inspekce. Zákon jim nařizuje provádět kontroly dodržování tohoto zákona. A kdy tyto kontroly dělají? No samozřejmě přímo v oněch vybraných svátcích. Tedy přesně ve dnech, kdy podle předkladatelů zákona mají být lidé s rodinou, vyhání stát své vlastní inspektory do terénu, aby kontrolovali, jestli náhodou někdo jiný nepracuje. A pokud náhodou objeví porušení, padají astronomické sankce, pokuty až do milionů korun, při opakovaném porušení až 5 milionů korun. Zrušením zákona. Tato nerovnost a absurdní byrokratická zátěž pro státní aparát zcela odpadne a ušetříme nemalé finanční i lidské kapacity na zbytečný dozor.

Dovolte mi podívat se na věc ještě z pohledu regionu. Zvlášť v regionech, jako je moje domovské Karlovarsko, kde žijeme z turismu a služeb, působí tyto plošné zákazy doslova jako pěst na oko. Turista, který přijede do lázeňského města, se chce rekreovat, utrácet peníze, podporovat místní ekonomiku. Zahraniční návštěvník opravdu neřeší a nezná naše vnitřní ideologické boje ohledně kalendáře. Takový návštěvník si chce koupit suvenýr, chce si nakoupit jídlo na cestu domů a my jako stát ho přivítáme tím, že mu zabouchneme dveře před nosem a řekneme – sorry, dneska máme státní svátek, tak jsme to tady pro jistotu všecko zamkli. I přesto, že obchodník by tu pro vás rád byl a prodavač by si rád přivydělal dvojnásobek.

Ptám se znovu, vážené kolegyně a kolegové, takhle se buduje moderní, prosperující, otevřená ekonomika? Takhle chceme do našich regionů lákat lidi a investice? Pokud tento zákon zrušíme, dojde přirozeně k nárůstu tržeb podnikatelů. I když budou mít vyšší mzdové a režijní náklady, tyto náklady budou v porovnání s tržbami nepoměrně menší.

Zároveň se zvýší příjmy státního rozpočtu ze zdanění těchto zisků. Dopad na podnikatelské prostředí tak bude jednoznačně pozitivní.

Často z řad zastánců zákona slýchám, že Ústavní soud přece potvrdil, že zákon není protiústavní. Ano, Ústavní soud kdysi řekl, že zákon vysloveně ústavu neporušuje. Ale to přece vůbec neznamená, že je takový zákon správný, logický nebo společensky potřebný. Ústavní soud posuzuje krajní meze, my tu máme posuzovat smysl a efektivitu. My jsme zákonodárci, my máme tu pravomoc a povinnost napravovat chyby, které se v minulosti staly a tento zákon zásadní chybou je.

Zrušovaná právní úprava neoprávněně zasahuje do práva na podnikání, do svobody podnikání a klade na podnikatele další zbytečné omezení v situaci, kdy jsou už tak stiženi neúměrným množstvím byrokratických povinností. Podnikání je přece motorem, základem a stavebním kamenem každé zdravé ekonomiky. Atraktivní a svobodné prostředí vede ke zlepšení životní úrovně celé společnosti, tedy i zaměstnanců.

Dovolím si na tomto místě zacitovat disentní stanovisko pětice ústavních soudců, mimo jiné Vojtěcha Šimíčka, Kateřiny Šimáčkové nebo Jaromíra Jirsy. Ti varovali, že tuto regulaci nelze hodnotit izolovaně, ale v kontextu dalších zásahů do podnikání. Je to prý příslovečná další kapka a jak známo, každý pohár může jednou přetéct. Další a další regulace, byť skryté za vznešené argumenty ochrany kdečeho, nakonec nutně vedou k potlačení svobody.

Já se s nimi naprosto ztotožňuji. Právo svobodně podnikat je jedním z hlavních výdobytků polistopadového vývoje a my bychom o něj měli neustále pečovat, nikoliv ho okrajovat. Jakékoliv zásahy a omezení by měly být naprosto nezbytné a co nejméně invazivní. Tento zákon takový rozhodně není. Je to jen relikt doby, kdy se věřilo, že stát z pozice síly ví všechno nejlépe.

Sněmovní tisk číslo 129 není z mé strany žádná provokace. Je to naopak snaha o návrat respektu k dospělému člověku, k dospělému občanovi, o kterém si nemyslíme, že je nesvéprávný a že mu musíme jako malému dítěti diktovat, kdy přesně má mít v tašce svůj nákup a kdy si má nakoupit rohlíky.

Vždyť se podívejte na stanovisko samotné vlády. Je neutrální. I vláda v hloubi duše cítí, že tento stav je nesmyslný. Jen neví, jak z toho ven. Cestu ven nabízíme my. Tato Sněmovna se opakovaně věnuje digitalizaci. Denně tu řešíme svobodu podnikání a odstraňování bariér. Pojďme tedy tyto deklarované hodnoty spojit v jeden smysluplný celek. Máme jedinečnou šanci ukázat veřejnosti, že nám v této budově nechybí odvaha k jednoduchým, ale naprosto zásadním krokům pro svobodu nás všech.

Proto tedy navrhuji tento procesní postup. Žádám o pevné zařazení sněmovního tisku 129 na pořad této schůze, a to dnes jako bod číslo 2. Pojďme už konečně a jednou provždy odstranit tento legislativní zmatek z našeho kalendáře. Pojďme zrušit zákon, který de facto nikomu hmatatelně nepomáhá a všechny okolo jen zbytečně plete a obtěžuje. Vraťme lidem jejich svobodu rozhodování a obchodníkům férové a rovné prostředí bez ohledu na to, kolik čtverečních metrů má jejich provozovna.

Věřím, že se k mému návrhu připojí i celý klub Motoristů, který – myslím si, že to není tak dávno a možná to bylo i po volbách – deklaroval, že přesně tento zákon navrhnou ke zrušení a prosadí jeho zrušení. Zatím jsem si ho tedy v seznamu předložených materiálů, sněmovních tisků, nepřečetl, že by ho předložili, tak doufám že se připojí aspoň k tomuto mému návrhu.

Nyní bych rád pohovořil o další materii. Je to věc na které by měla mít vláda eminentní zájem, tedy minimálně ministr životního prostředí. Jde o sněmovní tisk 58. Dovoluji si tedy předstoupit – a to s plným vědomím odpovědnosti, kterou zde jako zákonodárci neseme – a navrhnout další úpravu našeho pracovního harmonogramu. Konkrétně si dovoluji navrhnout, aby byl vládní návrh zákona zařazen na program naší středeční schůze Poslanecké sněmovny. Hovořím zde o návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností a další související zákony. Tento důležitý materiál všichni známe jako sněmovní tisk 58. Můj konkrétní procesní návrh zní, aby tento tisk byl zařazen na program zítřejší schůze jako první bod.

Dovolte mi prosím, abych tento svůj návrh nyní blíže a velmi zevrubně odůvodnil, neboť si to situace a povaha samotného zákona bezpodmínečně žádají. První argumentační pilíř. Nejde o běžnou transpozici, ale o zásadní adaptaci. Za prvé – to musíme mít na paměti po celou dobu naší rozpravy – jedná se o rozsáhlou novelu. Zároveň se jedná o novelu velmi komplexní. Její hlavní účel je naprosto zřejmý. Je jím adaptace českého právního řádu na přímo použitelné nařízení Evropské unie o bateriích a odpadních bateriích.

Chci zde velmi důrazně upozornit na jeden zásadní právní a procedurální fakt. Nejde tedy o klasickou transpozici směrnice, na kterou jsme zde zvyklí a u které máme určitý manévrovací prostor pro to, jak přesně naplníme její cíle. V tomto případě se jedná o nezbytné vytvoření funkčního národního rámce. Právě tento národní rámec umožní vymahatelnost evropských pravidel. Tento rámec je předpokladem pro kontrolu a vůbec pro praktické fungování těchto pravidel v našem specifickém českém prostředí.

Co se stane, pokud tuto novelu nepřijmeme včas? Bez této novely vznikne v řadě oblastí nebezpečné právní vakuum. Povinnosti budou platit přímo z evropského nařízení. Problém je ale v tom, že bez našeho zákona nebude jasně stanoveno, kdo je má v České republice vymáhat. Nebude stanoveno, jak se mají vymáhat a nebude vůbec definováno, s jakými sankcemi se tyto povinnosti mají vymáhat. To by vedlo k naprostému selhání státu v jedné z jeho základních rolí.

Za druhé, tento návrh má velmi široký věcný dopad. Stejně tak má obrovský praktický dopad. Nejedná se o nějakou úzkou marginální normu. Zákon se dotýká celého řetězce subjektů v naší zemi. Týká se přímo výrobců baterií, dopadá na výrobce elektrozařízení, ovlivní podnikání dovozců. Zásadně se dotkne distributorů, zasáhne provozovatele kolektivních systémů, dopadne na hospodaření a povinnosti našich obcí, určuje nové pravomoci a úkoly pro kontrolní orgány. V konečném důsledku, dámy a pánové, se dotkne i konečných uživatelů, tedy každého občana naší republiky.

Co všechno tento zákon řeší a proč je tak důležitý? Zákon řeší mimo jiné zcela nové skupiny baterií, které na trhu dříve nebyly, zavádí povinné kolektivní plnění u vybraných kategorií výrobků, mění a nastavuje nová pravidla zpětného odběru, zpřísňuje evidenci, zavádí rozsáhlé informační povinnosti, upravuje a specifikuje sankční režim a nově definuje celkový dohled nad trhem. To vše, vážené kolegyně a kolegové, jsou obrovské změny, které mají přímý a tvrdý dopad do každodenní praxe. Právě proto tyto změny vyžadují dostatečný čas na poctivou odbornou diskusi.

Za třetí – to z mého pohledu jako předkladatele tohoto procesního návrhu považuji za naprosto zásadní – náš časový prostor je v tuto chvíli velmi omezený. Musíme si uvědomit, v jaké fázi se nacházíme. Nařízení Evropské unie o bateriích je již účinné, je již použitelné, přičemž jednotlivé povinnosti pro subjekty na trhu nabíhají v přesně stanovených termínech. Jak na to náš navrhovaný zákon reaguje? Ten má nabýt účinnosti bezprostředně po vyhlášení. Výjimky z tohoto pravidla jsou pouze dílčí.

Jinými slovy, dámy a pánové, ocitáme se v situaci, kdy se čas na projednání úpravy a následnou implementaci do praxe počítá v týdnech. Skutečně se počítá v týdnech, nikoliv měsících, jak bychom si možná u takto složité normy přáli. Z toho logicky vyplývá jediné. Každé jedno zbytečné odsouvání projednání tohoto tisku na okraj naší schůze prudce zvyšuje riziko, že se dotčené subjekty ocitnou v naprosté právní nejistotě. Zároveň riskujeme, že samotný stát nebude mít v rozhodující chvíli k dispozici účinné nástroje dozoru a kontroly nad dodržováním těchto nových pravidel.

Za čtvrté se dostávám k samotné povaze textu. Jde o materiál, který je vysoce technický, obsahuje obrovské množství novelizačních bodů. Vyznačuje se velmi složitou provázaností na další platné právní předpisy naší země. Právě z těchto důvodů považuji za nanejvýš odpovědné, aby byl tento složitý tisk projednán v plné pozornosti Poslanecké sněmovny. Nesmíme dopustit, aby byl takový zákon tlačen ve zkráceném režimu. Nesmíme dovolit, aby se o něm hlasovalo a debatovalo v nedůstojném časovém presu, třeba někdy na konci jednacího dne.

Zařazení tohoto bodu na zítřejší schůzi nám naopak vytváří ten tolik potřebný prostor pro skutečně věcnou rozpravu. Dává nám to šanci na jasné vymezení sporných otázek, se kterými pak budou moci dále pracovat naše výbory.

V konečném důsledku to zajistí kvalitní legislativní práci v dalších neméně důležitých fázích projednávání tohoto zákona. Rád bych na tomto místě, aby nevznikla sebemenší pochybnost, jasně zdůraznil, že tento můj procesní návrh nepředjímá naprosto žádný obsahový postoj k samotné předložené novele. Neříkáme tím, že návrh je dokonalý a bezchybný. Stejně tak neříkáme, že snad nemá být z naší strany měněn či doplňován. Právě naopak. Včasné a systematické projednání je tou základní nezbytnou podmínkou pro to, aby tato Poslanecká sněmovna vůbec mohla návrh případně upravit, abychom jej mohli zpřesnit a abychom mohli společně odstranit rizika, která by se jinak zcela jistě projevila až na tvrdé praxi.

Závěrem si tedy dovolím celé své zdůvodnění shrnout. Navrhuji zařazení tohoto tisku, a to z těchto pádných důvodů: Za prvé, jde o klíčovou adaptační legislativu k přímo použitelnému právu Evropské unie. Za druhé, jde o návrh s rozsáhlými dopady na podnikatelské prostředí, na veřejnou správu i na samotnou ochranu našeho životního prostředí, a především jde o materiál, u něhož v tuto chvíli opravdu nemáme času nazbyt. Z těchto všech podrobně vysvětlených důvodů navrhuji, vážená paní předsedající, aby byl sněmovní tisk 58 zařazen na program naší středeční schůze, a to pevně jako první bod.

Poslední můj návrh se týká sněmovního tisku číslo 114. Podle mého názoru taky velmi důležitá věc pro vládu České republiky, speciálně pro ministra životního prostředí. Mým cílem a mou povinností je zde navrhnout, aby byl vládní návrh zákona zařazen na program naší schůze Poslanecké sněmovny, protože v tom návrhu, který jsme dostali, v těch podkladech nefiguruje. Konkrétně se jedná o návrh, kterým se mění zákon o látkách poškozujících ozonovou vrstvu a o fluorovaných skleníkových plynech. Tento materiál všichni jistě dobře známe jako sněmovní tisk číslo 114.

Dovolte mi nyní, vážené kolegyně a vážení kolegové, abych tento svůj procesní návrh podrobněji a především velmi pečlivě odůvodnil. Věřte mi, že se zde nejedná o nějakou běžnou administrativní rutinu nebo o nějakou zdržovací taktiku, ale o záležitost, která zkrátka a dobře nesnese odkladu. Každá minuta, o kterou tento proces posuneme, může mít vážné následky, a proto cítím povinnost vám celou situaci co nejpečlivěji objasnit.

Za prvé, a to musím zdůraznit hned na samém začátku, se jedná o implementační novelu, která je mimořádně rozsáhlá. Není to jenom pár stran textu, je to komplexní dokument, a co více, je to novela technicky velmi náročná. Jejím hlavním naprosto prvořadým smyslem je přizpůsobit náš stávající český právní řád zbrusu nové evropské legislativě. Tato evropská legislativa, ke které se musíme postavit čelem, se týká oblasti fluorovaných skleníkových plynů a látek poškozujících ozonovou vrstvu. Chci zde na tomto místě před celou Poslaneckou sněmovnou zcela jasně a zřetelně deklarovat jednu zásadní věc. V tomto konkrétním případě nejde o žádný politický spor. Nejde zde ani o žádný ideový spor. Prosím, odložme politická trička. Jde tu o naprosto nutnou právní adaptaci. Je to adaptace, bez které nebude vůbec možná evropská pravidla v České republice řádně aplikovat. A pokud je nedokážeme řádně aplikovat, pak je logicky nebudeme moci ani následně spravedlivě a efektivně kontrolovat. Bez této úpravy bychom se ocitli v právním vakuu, což si jako odpovědní zákonodárci nesmíme dovolit.

Za druhé se musím podívat na to, co tento zákon znamená v praxi. Tento návrh má před sebou mimořádně široký praktický dopad. Není to zákon, který by měl zůstat ležet v šuplíku. Dotýká se doslova tisíců subjektů v celé naší republice. A kdo jsou tyto subjekty? No, tak jsou to velké průmyslové firmy. Ty tvoří páteř naší ekonomiky a tento zákon na ně přímo dopadá. Jsou to ale také drobní živnostníci, lidé, kteří každodenně pracují v terénu a pro které každá změna znamená obrovskou zátěž. Jsou to také technici a projektanti, odborníci, kteří budou muset s těmito novými pravidly reálně pracovat a integrovat je do svých návrhů. Ale jsou to také veřejné instituce. Ani státní a veřejný sektor nezůstane ušetřen. I jich se tato změna hluboce dotýká. Bavíme se zde o naprosto klíčových oborech a sektorech, které udržují chod naší moderní společnosti.

A o jaké obory se jedná konkrétně? Tak na prvním místě je to jistě chlazení a klimatizace. Ale jsou to taky tepelná čerpadla, která se dnes tak masivně rozšiřují do domácností i firem. Týká se to ale taky naší energetiky. Dopadá to na systémy pořádní ochrany, zasahuje to i do oblasti dopravy, a dokonce se tento návrh dotýká i tak nesmírně citlivého sektoru, jakým je naše zdravotnictví. Pro všechny tyto vyjmenované subjekty zavádí předložený vládní návrh zcela nové povinnosti a tyto povinnosti nejsou vůbec zanedbatelné. Zavádí se nové povinnosti v oblasti certifikací, zavádí se povinné pravidelné proškolování pracovníků, bude taky nutná detailní evidence, přibude povinností v reportingu a v neposlední řadě se zavádí samozřejmě i nová sankce pro ty, kteří by tato pravidla nedodržovali.

Dámy a pánové, to všechno jsou ohromné změny. Jsou to změny, které naši podnikatelé a naše instituce zkrátka a dobře nemohou zvládnout ze dne na den. Tyto subjekty zcela objektivně vyžadují dostatečný čas na přípravu v reálné praxi. Nemůžeme po nich chtít nemožné. Musíme jim dát prostor se na tyto obrovské zásahy do jejich fungování připravit.

Za třetí, a to vnímám v kontextu dnešního dne, kdy zde stojím před vámi, jako naprosto klíčové. Náš časový prostor pro zodpovědné projednání je již nyní kriticky omezený. Podívejme se na data. Účinnost tohoto zákona je v samotném návrhu stanovena již od 1. července tohoto roku. Tento termín je neúprosný. Co to pro nás jako pro Sněmovnu znamená? Znamená to, že pokud má být tento nesmírně složitý zákon projednán standardním a kultivovaným způsobem, nemáme už absolutně žádný čas nazbyt. Co si představuji pod oním standardním a kultivovaným způsobem? Tak určitě to znamená poctivou práci výborů, které musí návrh detailně prostudovat. Znamená to také zapracování případných úprav a pozměňovacích návrhů v rámci druhého čtení. Znamená to následnou přípravu nezbytných prováděcích předpisů a v neposlední řadě to také znamená včasné informování dotčených subjektů, aby věděly, co je čeká.

Pokud tyto kroky nestihneme, hrajeme nebezpečnou hru. Každý další týden zdržení se tady v této místnosti naprosto reálně a velmi tvrdě promítá do venkovního světa. Promítá se do obrovského rizika chaotické implementace celého předpisu. Promítá se do zbytečné právní nejistoty pro občany a firmy. A promítá se taky do hlubokých problémů v každodenní praxi těch, kterých se zákon týká.

Za čtvrté se dostávám k samotné podstatě procesního návrhu. Právě z těchto výše zmíněných a podrobně popsaných důvodů považuji za vysoce korektní a politicky odpovědné, aby byl tento bod pevně zařazen hned na začátek programu. Je nepřípustné, aby se takto důležitý bod zbytečně odsouval někam až na konec naší schůze. Je to vysoce technický zákon a jako takový si bezesporu zaslouží naši plnou pozornost. Zaslouží si naši čerstvou pozornost, kdy nejsme unaveni z dlouhých nočních jednání, zaslouží si i naši soustředěnou pozornost. Tento zákon si žádá klidnou a věcnou debatu. Vyžaduje především jasné vymezení sporných otázek, se kterými se následně budou muset popasovat garanční výbory. Zařazení tohoto návrhu jako druhý bod zítřejšího dne nám všem v sále dává tolik potřebný prostor. Dává nám prostor projednat tento vládní návrh bez zbytečného a stresujícího časového tlaku, dává nám prostor projednat jej bez zbrklých improvizací a shodneme se snad všichni, že zbrklé improvizace u takto složité a takto plošné materie rozhodně nejsou na místě.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, rád bych zároveň ještě jednou a velmi nahlas zdůraznil jednu věc. Tímto svým procesním návrhem nijak, ale opravdu nijak nepředjímám samotný výsledek našeho společného legislativního procesu. Nestojím tu a neříkám vám, že je tento předložený návrh perfektní. Neříkám, že je bezchybný, a už vůbec neříkám, že snad nemá být z naší strany upravován. Zastávám názor zcela opačný. Právě brzké a včasné zařazení tohoto bodu na program schůze je tím naprosto základním předpokladem pro naši další práci. Je to předpoklad toho, abychom my všichni měli reálnou možnost tento návrh kvalitativně projednat.

Dává nám to šanci návrh případně i zpřesnit. Dává nám to čas opravit ho všude tam, kde to praxe ukáže jako nezbytně nutné. Umožní nám to reagovat tam, kde probíhající odborná diskuse odhalí slabá místa. Přesně v tom to přece spočívá, ten nejhlubší smysl a samotná podstata naší práce zde v Poslanecké sněmovně.

Závěrem si tedy dovolím celé své dnešní vystoupení shrnout do několika jasných bodů. Navrhuji zařazení tohoto bodu z tohoto prostého důvodu, že: za A jde o povinnou implementaci evropského práva, za B jde o materiál, který má velmi široké praktické dopady na naši ekonomiku, za C jde o zákon s velmi blízkou a neúprosnou účinností a za D a konečně jde o téma, které si plně zaslouží naše klidné, systematické a naprosto... (Hluk kvůli vcházejícím poslancům do sálu.) Odpovědné projednání.

Proto, vážená paní předsedající, vážené kolegyně a kolegové, navrhuji tedy ještě jednou formálně, aby vládní návrh zákona a sněmovní tisk číslo 114 byl zařazen na zítřejší program Poslanecké sněmovny jako druhý bod jednání.

Děkuji vám všem za vaši pozornost a pevně věřím ve vaši podporu tohoto logického a nezbytného procesního kroku.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já vám děkuji, pane poslanče. (Potlesk poslanců opozice.) A s přihláškou k návrhu na změnu pořadu je nyní přihlášen pan poslanec Martin Baxa.

A než se dostaví k pultíku, tak já si dovolím načíst omluvy: pan kolega Činčila je omluven od 18.30 do 21.30 z pracovních důvodů a pan poslanec Marian Jurečka od 14.45 do 16.45 také z pracovních důvodů.

Pane poslanče, je to vaše.

 

Poslanec Martin Baxa: Děkuju za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové, já nejprve přednesu návrh bodu nebo název toho bodu. Navrhuji, aby na program jednání Poslanecké sněmovny byl zařazen bod pod názvem Ať vláda stáhne návrh zákona ke zrušení nezávislosti médií veřejné služby. Ať vláda stáhne návrh zákona ke zrušení nezávislosti médií veřejné služby. A navrhuji, aby tento bod byl zařazen jako druhý bod úterního jednání Poslanecké sněmovny, tedy toho dnešního.

Tak já jsem se, dámy a pánové, rozhodl přistoupit k odůvodnění tohoto bodu trochu jiným způsobem, než tady dosud zaznělo. Řada řečníků s přednostním právem tady přednesla obsáhle a velmi kvalifikované zdůvodnění toho, proč ten návrh zákona o ovládnutí médií veřejné je špatný a proč vlastně vláda chce ovládnout média veřejné služby, jaké zlé úmysly tím má.

A já, abych neříkal obdobné argumenty možná trošku obohacené tím, že jsem byl tím, kdo prosadil tu zásadní novelu mediálních zákonů, díky nimž dnes Česká televize a Český rozhlas by bývávaly byly měly zajištěné dobré dlouhodobé fungování na duálním mediálním trhu, tak se obrátím přímo ke zdrojům.

Chtěl bych tady obsáhleji citovat studii Jak financovat média veřejné služby: Expertní analýza evropských modelů a jejich fungování v praxi. Je to studie, kterou publikovaly v dubnu roku 2026 expertky a jeden expert z české akademické sféry v čele autorského kolektivu stála docentka Alice Němcová Tejkalová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, s kolegyněmi z téže fakulty a kolegou z téže fakulty a také s expertkami z Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého.

Jedná se o velmi odbornou studii, která nejenom shrnula aktuální situaci kolem médií veřejné služby, ale která využila mezinárodní sítě českých expertek a expertů a vlastně přinesla několik velmi konkrétních případových studií toho, jak média veřejné služby fungují v některých evropských státech, ale především to, jakým způsobem probíhala ta transformace, protože zaznívá-li v té veřejné debatě často argument, že v řadě evropských států se přešlo od systému poplatků buď k jiným formám přímého financování anebo k financování ze státního rozpočtu, tak je třeba si pak na těch konkrétních příkladech, které já tady budu přednášet ve chvíli, kdy do prvního čtení vstoupí ten zákon, uvědomit zásadní odlišnost té situace zde v Česku a v těchto zemích, a to zejména proto, že v řadě těch států, kde k té transformaci došlo – já uvedu alespoň dva konkrétní, Dánsko a Norsko – prostě ta debata vypadala úplně jinak, než nevypadá u nás – záměrně nechci říct vypadá u nás – jak nevypadá u nás, protože ani vláda, ani premiér, ani ministr kultury Oto Klempíř – a jsem rád, že je přítomen zrovna, když já přednáším ten svůj návrh tohoto bodu – tu odbornou debatu nechtěli vést, nevedou a nejspíš ani nepovedou, protože ve chvíli, kdy ten návrh zákona už tady je, tak nechci říct, že je pozdě, ale prostě ten čas té rozhodné debaty o všech souvislostech takové transformace minul a přenesl už se tady přímo na parlamentní půdu, kde mimo jiné v těch rozpravách nemohou vystoupit expertky a experti a kdy se základ už odehrává přímo v té budoucí parlamentní nebo bude odehrávat v té budoucí parlamentní bitvě, nikoliv na té expertní půdě.

Ale zpátky k té studii. Já si tady dovolím přečíst – jsou to dvě stránky textu – executive summary této studie. To znamená nějaké shrnutí všech těch závěrů, které expertky a expert z celého autorského týmu přinesli.

Možná se sluší, abych ta jména zmínil všechna: docentka Marína Urbaniková z Masarykovy a Karlovy univerzity, doktorka Klára Smejkal z Masarykovy univerzity, docentka Alice Němcová Tejkalová z Karlovy univerzity, docentka Lenka Waschková Císařová z Masarykovy univerzity, docent David Klimeš z Karlovy univerzity a docentka Andrea Hanáčková z Palackého univerzity v Olomouci. Tak v několika bodech vlastně chci tady přednést to shrnutí, ke kterému tento autorský kolektiv dospěl.

Bod 1: „Tato analytická studie reaguje na aktuální debatu o změně financování médií veřejné služby v České republice, kterou otevřela vláda návrhem na zrušení televizních a rozhlasových poplatků, aniž by dosud představila konkrétní alternativu.“

Tady musím dodat, že ta studie byla publikována v dubnu, v polovině dubna, to znamená ještě předtím, než byl zveřejněn nejdříve ten původní návrh Oty Klempíře a předtím, než potom byl předložen sněmovní tisk 231, tedy ten aktuální návrh.

„Cílem studie je identifikovat hlavní modely financování v Evropě, zhodnotit jejich fungování v praxi a posoudit jejich přenositelnost do českého prostředí. Analýza vychází z komparace třinácti evropských zemí a ze strukturovaných konzultací s národními expertkami a experty na jednotlivé mediální systémy.“

Bod 2: „Český model financování založený na poplatcích, nově doplněný o automatickou valorizaci navázanou na míru inflace, naplňuje požadavky na stabilitu, předvídatelnost a přiměřenost financování i na ochranu redakční nezávislosti, jež vyžaduje Evropský akt o svobodě médií, EMFA.“

Zatřetí: „V Evropě lze rozlišit dva hlavní modely financování médií veřejné služby: přímé financování veřejností a financování ze státního rozpočtu. Přímé financování má tři základní podoby – poplatek vázaný na vlastnictví zařízení, plošný poplatek na domácnost a samostatnou daň. Financování ze státního rozpočtu může probíhat buď na základě každoročního diskrečního politického rozhodování, nebo prostřednictvím zákonem stanoveného mechanismu, například navázaného na makroekonomický ukazatel, výnos DPH či HDP. Oba hlavní modely jsou v Evropě přibližně stejně rozšířené a ve většině zemí je doplňují příjmy z reklamy a dalších komerčních aktivit, které však mají pouze vedlejší význam.“

Začtvrté: „Pro hodnocení jednotlivých modelů lze použít osm analytických kritérií vycházejících ze zákonného rámce, zejména z EMFA, z mezinárodních doporučení k fungování médií veřejné služby a z odborné literatury: zaprvé nezávislost na politické moci; zadruhé adekvátnost a udržitelnost financování; zatřetí předvídatelnost; začtvrté spravedlnost z hlediska vymezení okruhu plátců i výše příspěvku; zapáté transparentnost; zašesté odpovědnost a vztah k veřejnosti; zasedmé administrativní náročnost a náklady na správu systému; a zaosmé kompatibilita s digitálním mediálním prostředím.“

Komparativní analýza ukazuje, že jednotlivé modely financování a jejich varianty se z hlediska většiny kritérií významně liší.

Za páté, přímé financování od občanů obecně dosahuje lepších výsledků v oblasti politické nezávislosti, adekvátnosti a předvídatelnosti financování, například Německo, Velká Británie, Portugalsko, a to i díky vyšší transparentnosti a přímé vazbě mezi veřejností a financovanou institucí. Stabilitu tohoto modelu lze dále posílit nástroji jako je automatická valorizace, případ Česka, tedy v aktuální legislativě, stanovení výše poplatku nezávislým orgánem, případ Německa, nebo víceletý finanční rámec, Velká Británie. Jeho slabinami zůstávají vyšší administrativní náročnost a nižší míra sociální redistribuce.

Za šesté, financování ze státního rozpočtu naopak vykazuje v řadě dimenzí vyšší míru rizika a méně příznivé výsledky, zejména pokud jde o politickou nezávislost, transparentnost, adekvátnost a předvídatelnost financování i odpovědnost vůči veřejnosti. Mimo jiné proto, že oslabuje přímou vazbu mezi občany a médii veřejné služby. Financování ze státního rozpočtu je citlivější na politický kontext a výkyvy politického cyklu, což může negativně ovlivňovat nezávislost, dlouhodobé plánování i přiměřenost financování, příklady Španělsko, Francie, Estonsko, Slovensko a Maďarsko. Maďarsko samozřejmě ještě v době orbánovského režimu.

V zemích s vysokou mírou politického konsenzu a stabilní politickou kulturou respektující nezávislost médií veřejné služby může fungovat relativně efektivně, například Norsko nebo Dánsko, avšak ani zde není zcela imunní vůči politickým zásahům. Jeho výhodou je naopak nižší administrativní náročnost a potenciálně vyšší míra sociální spravedlnosti v případě progresivního daňového systému.

Za sedmé, analýza ukazuje, že argument o nutnosti změny českého poplatkového modelu kvůli jeho nespravedlnosti při vymezení plátců není přesvědčivý. Žádný z alternativních modelů není založen na principu skutečného užívání médii veřejné služby a povinnost přispívat ve všech případech dopadá na širokou populaci. Přechod na financování ze státního rozpočtu by navíc nutně neodstranil ani spravedlnost z hlediska výše platby, protože ta závisí na konstrukci daňového systému. Zatímco v progresivních systémech, příklad Norsko nebo Dánsko, je tento model spravedlivější než plošný poplatek, v českém kontextu je třeba zohlednit relativně vysoké zdanění nízkopříjmových zaměstnanců.

Za osmé, dvě identifikované slabiny současného českého modelu – administrativní náročnost výběru a vymáhání poplatků včetně s tím spojených nákladů a nižší míru sociální spravedlnosti v důsledku jejich plošného nastavení – lze řešit i dílčími úpravami bez nutnosti systémové změny.

Předposlední bod, z analytické studie nevyplývá, že by změna stávajícího modelu byla nezbytná. Z analytické studie nevyplývá, že by změna stávajícího modelu byla nezbytná. S ohledem na aktuální politickou diskusi přesto představuje tři možné alternativy: plošný poplatek na domácnost, samostatnou daň a financování ze státního rozpočtu s formulovým mechanismem a posílení ústavních pojistek, aby jeho změna vyžadovala širší parlamentní konsenzus místo pouhé většiny jako analytické scénáře. Ty zároveň ukazují, že navrhnout a implementovat funkční náhradu poplatkového modelu bez vzniku nových významných rizik je institucionálně i politicky náročné.

Závěr, nebo poslední bod, případná reforma financování médií veřejné služby by měla být založena na jasně identifikovaných nedostatcích stávajícího systému, komplexním posouzení dopadů a realistickém zhodnocení přenositelnosti zahraničních modelů. Zahraniční zkušenosti nelze mechanicky přebírat a jejich úspěšnost je podmíněna specifickým institucionálním a politickým kontextem. Jakákoliv změna by proto měla být výsledkem dlouhodobé a inkluzivní diskuse zahrnující vládu, opozici, dotčená média veřejné služby i odbornou veřejnost a směřovat k co nejširšímu kontextu.

Tolik citát z této studie.

Já si myslím, že pro dlouhodobě, jsem přesvědčen o tom, že politické rozhodování má samozřejmě vycházet z dat a samotné politické rozhodování má ale samozřejmě brát v potaz řadu dalších faktorů – voliči, jejich názor, aktuální stav ve společnosti, mezinárodní kontext a podobně. Nechci proto jakoby apriorně říct, že když tato studie řekla, že ta stávající změna nebo ta navržená změna prostě není vhodná, tak to tak je – podtrženo, sečteno.

Ale je holou pravdou, že tato akademická studie vystavuje velmi nepěkné vysvědčení tomuto stávajícímu vládnímu snažení. Ostatně my, když jsme dneska zveřejnili to vysvědčení vládě, tak já jsem dal určitě nedostatečnou právě na otázku ochrany médií veřejné služby.

Tato studie vlastně ukazuje, že ta transformace, která probíhá v Evropě už dlouhou dobu, je to minimálně 10 let, leckde i více, je prostě existujícím faktem. A já v žádných veřejných debatách nepopírám to, že jsou země, které se vydávaly různou cestou, myšleno země, které ustoupily od poplatkového modelu.

Ostatně velká mediální novela, kterou jsme prosadili, kterou připravilo ministerstvo v době, kdy jsem stál v jeho čele, a kterou jsme prosadili bohužel až na samotném závěru volebního období vlády Petra Fialy, se také inspirovala ze zahraničí. To, že se rozšířil okruh poplatníků na přístroje, které umožňují sledovat televizní nebo rozhlasové vysílání, je prostě významná technologická změna. Změnili jsme po německé inspiraci způsob, kterým hradí poplatky právnické osoby. Tak čerpali jsme to, co se v zahraničí ukázalo jako solidní. Dělo se tak po expertní diskusi.

Já jenom připomenu, že jedním z důvodů, proč trvalo to projednávání tak dlouho, bylo právě to, že my jsme velmi intenzivně prováděli odbornou diskusi k této věci. Dokonce připomenu to, že první verze, kterou jsme představili na podzim roku 2023, narazila na tak silný odpor na duálním mediálním trhu, že jsme nakonec provedli přepracování toho návrhu. Fakt je to jako významné tohle tady říct, že ten proces nebyl hladký, ta cesta nebyla bez zákrut. Ale stalo se tak proto, že my jsme dbali na velkou odbornou diskusi.

Pokud jsme se dostali do situace, pane ministře, kdy proti vašemu návrhu tehdy se dokonce postavila soukromá média, a přitom to byl návrh, který znamenal významné omezení financování médií veřejné služby, tak se prostě evidentně ukazuje, že něco bylo špatně už v samotném základu.

Nepřenositelnost zahraničních modelů současně je vlastně velkou výzvou pro všechny, kteří připravují takovou reformu k tomu, aby fakt si řekli, pokud chceme tak zásadní systémovou změnu provést, není třeba spěchat. Není dokonce třeba spěchat ani tak, že to předložení prostě nemuselo být v první měsíce vlády Andreje Babiše a ministerského působení Oty Klempíře. My bychom určitě ten návrh kritizovali prostě proto, že ten stávající systém, jak prokázala tato studie, je funkční. Ale nemuseli jsme, nemuseli jste – nemuseli jste – takhle jako překotně tu věc hnát kupředu.

Ten způsob toho projednávání podle mě vstoupí do takové té mikrohistorie české legislativy jako případová studie toho, jak se to nemá dělat. Návrh zákona rozcupovaný stovkami připomínek, pravděpodobně vzniklý mimo ministerskou legislativu. Následně tvrdý zásah premiéra. Připravení nového návrhu, který mezitím ale doznal stejnou změnu. Vládní návrh zákona financování médií veřejné služby se nakonec změnil vlastně jako v prostý změnový změnový zákon zákona o České televizi a Českém rozhlasu, prostě nevydařený, zpackaný proces od samého začátku a ten výsledek ostatně takto vypadá.

Pokud vláda chce provést zásadní strukturální změny, je to legitimní krok. Stejně tak je ale legitimní krok, abychom my jako politická opozice, zástupci expertů i občanské společnosti žádali věcné relevantní obsahové vysvětlení, řečeno právnickou terminologií, meritorní vysvětlení těch kroků a transparentní proces, který samozřejmě nakonec nemusí vést k tomu, že získá hlas opozice pro to, jak se to podařilo v řadě jiných zemí, která transformovala nebo kde provedla, kde došlo k této změně, ale který bude alespoň odborně podepřen.

Náš radikální odpor proti této mediálně reformě, a na ní nechci říct mediální reformou, tomto pokusu o ovládnutí médií veřejné služby mimo jiné vyplývá z toho, že ten způsob, kterým je prováděn, prostě nutně musí vyvolávat, a znovu říkám, musí vyvolávat pocit, že ty úmysly nejsou dobré.

Martin Kupka tady citoval řadu konkrétních výroků, možná i časově vzdálenějších jednotlivých představitelů opozice, které kritizovaly média veřejné služby naprosto nepřijatelným způsobem. Já k tomu dodávám ten můj oblíbený případ Andreje Babiše, který zrovna, bych řekl, se dostal do takového rauše tady někdy na podzim roku 2024 a křičel, že Česká televize je nenažraná hydra. Tak jak pak můžeme věřit tomu, že tato transformace je dobře a seriózně míněna.

Rozhodnutí Andreje Babiše shodit pod stůl návrh Oty Klempíře, návrh zákona o médiích veřejné služby, odstranil některé z křiklavých problémů této mediální reformy. Ten paskvilní zákon, o kterém jsme s panem ministrem vedli také některé přímé televizní debaty, obsahoval věci, které jsou vlastně mimo rámec jakéhokoliv standardního procesu tvorby zákonů. Chyběly tam definice... (Odmlka.) Učitelská přestávka sama způsobila zklidnění, takže paní místopředsedkyně, nežádám vás o zásah. Děkuju za jeho ochotu. (?)

Ten samotný způsob – no a teď jsem ztratil nit, ale v každém případě ten samotný způsob, kterým k tomu vláda přistoupila, vlastně jako vede k tomu, že my máme naprosto oprávněný pocit o nedobrých úmyslech.

Dnes tady máme návrh zákona, který je sněmovní tisk 231, který je obsahově skrovný, reálně obsahuje vlastně jenom v uvozovkách zdůrazňuji jenom tu nejzásadnější změnu, to znamená zrušení nezávislosti financování médií veřejné služby, ale i tak obsahuje řadu vážných problémů, které ne v úplném detailu, to si nechám na první čtení toho návrhu zákona, ale který prostě obsahuje řadu závažných problémů, které bych já rozdělil do čtyř skupin a které bych chtěl teď krátce okomentovat.

Protože nazval-li jsem svůj bod Výzva vládě, aby došlo ke stažení tohoto návrhu zákona, tak je správné poté, co jsem představil, proč ten návrh zákona vlastně vůbec není potřebný z hlediska té věcné legislativy nebo z hlediska toho věcného, proč navrhuji, aby ho vláda stáhla.

Důvod číslo 1 jsou nejasnosti v samotné legislativě. Ministerstvo kultury poprvé vlastně získá takovou kompetenci. Existuje určitá analogie s majetkovým vypořádáním církví, to znamená s vyplácením takzvaných církevních restitucí. Ale ani to samozřejmě není analogie úplně přesná, protože zákon o majetkovém vypořádání vlastně směřuje k tomu, aby se nahradily nějaké historické křivdy. Tady ten příspěvek Ministerstva kultury bude vyplácen institucím, které poskytují veřejnou službu speciálního druhu, postavenou na základě toho, že před mnoha desítkami let na začátku existence svobodné společnosti, svobodného tehdy Československa, později České republiky, se ustavila shoda na tom, že máme mít média veřejné služby. Takže ten budoucí vztah Ministerstva kultury, potenciální budoucí vztah, my ten zákon nechceme a doufáme, že zabráníme tomu, aby byl přijat, ale ten potenciální budoucí vztah je vlastně terra incognita, neznámý prostor, kde každé písmeno, každý vztah, každá vazba může mít naprosto zásadní roli. Je otázka, zda třeba hypoteticky může ministerstvo kontrolovat ty finanční prostředky, které budou poskytnuty z jeho rozpočtu. Nebo to, zda může nějak vypadat skladba, ve kterých (?) ty peníze budou vyplaceny.

Druhé téma, které se týká té samotné legislativy, je kompatibilita s evropskými předpisy. Amsterdamský protokol, to znamená, zda ta změna systému bude vyžadovat notifikaci, zda se jedná o tak zásadní změnu, kdy bude provedena nebo kdy má být provedena notifikace. My jsme – to chci zdůraznit – se ocitli pod velkou opoziční palbou tehdy z toho hlediska, že jsme notifikaci neprovedli. My jsme systém neměnili. My jsme systém neměnili, zůstal zachovaný systém. Mírně se zvýšily příjmy médií veřejné služby podle našeho názoru pod hranici, která tam bývá definována, byť ta finanční hranice není jediným kritériem. A vedle toho jsme měli analogie z jiných evropských států, že takové změny notifikací nebyly. Tady se úplně mění systém, úplně, a vedle toho se v tomto případě výrazně snižují finanční prostředky, což od Amsterdamského protokolu nás přesouvá k Evropskému aktu o svobodě médií, k EMFA, kde je to téma předvídatelnosti, transparentnosti, prostě financování tak, jak ten zákon předpokládá.

Bod 2 je otázka pojistek k nezávislosti v tom zákoně. Deklarace že bude ten zákon dávat nezávislost médiím veřejné služby, nepostačuje. Nepostačuje. Prostě mění se zásadně systém toho přímého financování od domácností, od lidí k médiím veřejné služby. Vzniká tam, padá ta zeď, která byla mezi exekutivní mocí, mezi exekutivou a mezi financováním médií veřejné služby, a my chceme vědět, zda vláda postaví nějakou zeď novou. Například takovou a to je náš návrh, který je předložen u novely ústavy, že zákony o financování médií veřejné služby, což by byl případ tohoto zákona, kterým se mění zákony o České televizi a o Českém rozhlasu, by podléhaly schválení obou parlamentních komor. Někdy se proto používá takový ten zjednodušený termín organického zákona. Pokud by se podařilo vládě tuto legislativu prosadit, byla by částka napsaná v rozpočtu, pak by jakákoliv budoucí změna proběhla změnou zákona, ale pak už by měla být ta podmínka schválení, schválení oběma komorami. Takže pojistka nezávislosti.

Nechávám úplně stranou nebo ne nechávám stranou, ale prostě často si tady citujeme výrok poslance Nerušila, že je třeba provést kontrolu obsahu. Řada představitelů vlády včetně pana ministra se od něj distancovala, ale to prostředí prostě vyvolává to, že dochází k takovým jako komentářům a k takovým diskusím a logicky se ptáme, zda míní vláda, vládní koalice uvažovat o kontrole nebo o zásahu do obsahu zejména nezávislé žurnalistiky a publicistiky v médiích veřejné služby.

Bod třetí jsou memoranda. Já vlastně nerozumím tomu, proč ten návrh zákona sněmovní tisk 231 neobsahuje vypořádání s existencí těch memorand. Prostě není možné, aby memoranda o službě, kterou poskytují média Česká televize a Český rozhlas na pět let, která byla schválena radami podle už zákona kontrasignována ministrem kultury tehdy mnou, tak byla vlastně jako hozena pod stůl.

Česká televize na základě těchto memorand uzavřela řadu konkrétních smluv a uskutečnila kroky, které prostě vycházely z předvídatelného financování, tak jak je nastavila naše legislativa. Včera se ptala paní senátorka Vildumetzová Mračková v debatě na půdě Senátu, zda memoranda jsou závazná – jsou závazná, tady to slovo memorandum, které je ukotveno v zákoně, mluví o právně závazném právním kroku.

A čtvrtá věc je, jak má vypadat nový rozsah služeb médií veřejné služby, co vlastně za situace, kdy jim zmizí z roku na rok 15 procent rozpočtu, bude veřejná služba... bude veřejná služba, protože dojde prostě k zásadní změně: Lidé nedostanou už to, co dostávali od médií veřejné služby dosud. A já bych takto jako (Gestikuluje.) symbolicky chtěl vyzvat rady obou médií k tomu, aby žádaly managementy České televize a Českého rozhlasu k definici toho, co zmizí, co lidé přestanou dostávat, protože je iluzorní si myslet, že miliarda z roku na rok, a to je miliarda jakoby ten přímý škrt nebo stovky milionů v případě Českého rozhlasu, později rozšířená o výjimku z DPH – neřeklo se, jestli bude vláda ochotna pokračovat v té výjimce – prostě znamenají zásadní změny. Tak to jsou nějaké čtyři tematické okruhy, které souvisejí se sněmovním tiskem 231. Každý z nich sám o sobě znamená velké riziko, nejasnost, nesrozumitelnost, anebo ohrožení, a proto já navrhuji zařadit a jako druhý bod dnešního jednání projednat výzvu, aby vláda stáhla ten návrh zákona z projednávání v Poslanecké sněmovně, tak jak jsem jej nahlásil (Otáčí se k předsedající.), ten název bodu, i čas zařazení paní místopředsedkyni. Kolegyně a kolegové, děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já vám děkuji, pane poslanče. A nyní je přihlášen k návrhu na změnu pořadu pan poslanec Lukáš Vlček.

Než se dostaví k pultíku, tak přečtu omluvu: paní poslankyně Bartošová do 20 hodin ze zdravotních důvodů.

 

Poslanec Lukáš Vlček: Paní místopředsedkyně, já vám děkuji za slovo. Vážení páni ministři, já osobně, než to patřičně odůvodním, bych chtěl tedy na program dnešního jednání načíst dva nové body. Tím prvním je bod s názvem Akční plán pro Dukovany a tím druhým je bod s názvem Plán pro hospodářsky a sociálně slabé regiony.

Já osobně moc nerozumím tomu, proč vlastně s časem Sněmovny, který je omezený, tak je nakládáno tak, jak je nakládáno, proč je Sněmovna zaplevelelována zbytečnými tématy ze strany vládní většiny. Jako bych si kladl otázku, že zde nemáme důležitější témata k řešení, a jestli tedy vládě tady není jedno, jak se v naší zemi žije, co je možné zlepšit, co je možné zlepšit k lepšímu. A změny ve financování veřejnoprávních médií jsou podle mě například takovým konkrétním příkladem, kde opravdu dodnes nikdo nevysvětlil, proč k té změně vlastně vůbec dochází, jak bude probíhat financování, spíš od úst některých vládních představitelů slyšíme, že to nebude z daní, že to bude placeno ze státního rozpočtu. To mě vždycky rozesměje, tahleta formulace, protože si říkám, z čeho tedy to bude placeno, protože státní rozpočet nemá jiné prostředky, než jsou prostředky z daní. A to je opravdu, tyhlety věci jsou jako směšné, je to spíš jako jasné nepochopení toho, jak vlastně vůbec státní rozpočet funguje.

Otázky, jak bude ošetřena nezávislost České televize a Českého rozhlasu, když tato média budou tedy závislá na vůli vládní většiny – tedy jakápak nezávislost. Tedy opravdu těch otázek je mnoho, ale opravdu hlavní otázka, která mě napadá, na kterou nebylo odpovězeno, je tedy vlastně proč, proč se to vlastně celé dělá. A není možné se ubránit dojmu, že to hlavní, proč se to tak dělá, je tedy média veřejné služby ovládnout, vydírat je přes financování, tak jak jsme to v minulých letech viděli vlastně v jiných zemích.

No, já osobně si myslím, že bychom se měli radši věnovat úplně jiným tématům, řešit problémy České republiky, které občany trápí, a proto právě navrhuji dva zmíněné body, tedy bod číslo 1 nebo první bod je Akční plán pro Dukovany a druhý je Plán pro hospodářsky a sociálně slabé regiony.

No a začnu tedy odůvodňovat, nejdříve tedy bod první, tedy Akční plán pro Dukovany. O Dukovanech se tady hovoří jak v předchozí vládní hospodářské strategii, tak v současné, tedy o projektu století, základním pilíři naší energetiky a energetické bezpečnosti, o projektu, který má ohromný potenciál pro český průmysl, a proto mě celkem jako mrzí, že mám z toho pocit, že tomu projektu není věnován dostatečný prostor, protože vlastně ten samotný projekt není jenom vybudování nových jaderných bloků v Dukovanech, ale je to právě i o budování všech těch dalších navazujících projektů a věcí, které s tím souvisí, ať je to otázka dopravní infrastruktury, nebo otázka bydlení či kapacit integrovaného záchranného systému – a tyto věci se prostě bohužel jaksi zastavily. Prostě zároveň vidíme určité zpochybňování závazků státu vůči Vysočině a jižní Moravě, a to s sebou bohužel prostě nese zvyšující se nervozitu a zbytečné narušování důvěry regionů v úspěšnou realizaci tohoto projektu. Města – a sám jsem toho svědkem téměř každý týden v tom regionu, okolo Dukovan se snažím být velmi aktivní, jezdit tam vlastně téměř každý týden – tak města a obce si stěžují na výrazné ochladnutí komunikace ze strany státu. No a to, co já tady v tomto bodě tedy navrhuji, abychom debatu, která je opravdu velmi důležitá, tedy otevřeli na plénu Sněmovny a abychom opravdu diskutovali, kromě jiných, za mě úplně zbytečných témat, tak právě komplexní řešení tohoto projektu, jakým způsobem financovat související věci, jak vytvořit konkrétní programy, jejich implementaci, jak zapojit jednotlivá města, obce, jak vybudovat nové návozové trasy, jak lidem zlepšit potenciální rizika v oblasti dopravy a tak dále – a mohl bych pokračovat.

Opravdu ty velké investice, které se v regionu jižní Moravy a Vysočiny musí vybudovat, tak se nevybudují vlastně přes noc. A to není jenom otázka už mnoho let budovaných návozových tras na ty takzvaně nadrozměrné komponenty, ale jsou to i návozové trasy na materiál, no, anebo projekty, které právě mají jít do oblasti bydlení či školství, a to jsou opravdu věci, které i s ohledem na kapacitu stavebního trhu a tak dále, tak se musí budovat už teď, v situaci, kdy víme, že v těch regionech je řada projektů vlastně připravená, tedy projektů, které jsou jak majetkoprávně vypořádány, mají stavební povolení, mají konkrétní rozpočty, ale prostě jenom čekají na nějaké vhodné financování, které bohužel ze strany státu tedy nepřichází.

Já sám jsem například při projednávání státního rozpočtu pro rok 2026 navrhoval, aby státní rozpočet obsahoval položky, které půjdou právě na financování těchto projektů, ale bohužel to bylo zamítnuto. No, když se podívám například do akčního plánu pro řešení dopadů dostavby jaderné elektrárny Dukovany, který tedy prošel i jednáním vlády, má schválené usnesení vlády, je to strategický dokument pro období let 2026 až 2038, tak on vlastně zahrnuje 35 konkrétních opatření, která jsou rozložena napříč oblastmi dopravy, bezpečnosti, bydlení, školství, zdravotnictví, s celkovým rozpočtem zhruba 15 miliard korun. A to opravdu nejsou malé prostředky, to opravdu jsou stovky projektů, které musí být v regionu Vysočiny a jižní Moravy vybudovány, abychom se na konci mohli bavit o úspěšném projektu, nejenom z pohledu vybudování nových jaderných bloků, ale právě těchto navazujících projektů.

A já, když se podívám do harmonogramu jenom samotného budování nových jaderných bloků v Dukovanech, tak tedy máme za sebou nějakou základní, přípravnou fázi, a aktuálně nepochybně jste ji zaznamenali, tak jsou vlastně dokončeny takové ty průzkumné vrty, které ukazují, v jakém stavu je podloží pro vybudování té základní, takzvaně základové desky. To všechno je hotovo, jsou už budovány určité základní, hrubé terénní úpravy a je dobře, že se dokázala vysoutěžit projekční příprava u českých firem, to si myslím, že je velmi dobrá zpráva pro české firmy, protože to určitě zavdává jejich větší šanci na zapojení (do) toho projektu, které věřím, že osobně – a udělali jsme pro to mnohé, protože na začátku jsme startovali z nuly, podařilo se nám to roztlačit v situaci, kdy původní zadávací dokumentace z řady ještě předchozí vlastně Babišovy vlády vůbec nepočítala se zapojením českého průmyslu. Nám se to podařilo tedy nastartovat, dokázat dát záruky a v těch věcech se pokračuje – a to je dobře – a projektový management je v tom opravdu velmi důležitá část, tedy aby se projektovalo v českých rukách. Takže to je taky další věc, která je rozběhnutá.

No, ale já když tady před sebou vidím harmonogram toho projektu a vidím, že tedy zkušební provoz prvního bloku už má být zhruba za 11 let, tedy za tu dobu bude probíhat velmi intenzivní investice, příprava, v tom regionu se budou pohybovat tisíce a tisíce lidí, kteří musí někde bydlet, přivedou si mnohdy své rodiny, děti musí chodit do nějakých škol, ti lidé budou chtít určitě chodit někam sportovat, někam za kulturou – no a tak ten region na to tu kapacitu nemá.

A pak je opravdu tedy potřeba, abychom rozjeli takové programy, které tu kapacitu patřičně nastartují, aby se ta kapacita vybudovala.

Já když se podívám na ta základní zjištění socioekonomické studie, kterou tedy zpracovávala poradenská společnost KPMG a která, jak jsem říkal, prošla tedy i usnesením vlády, tak když se podívám na ta základní socioekonomická zjištění nebo základní projekce, tak pokud se krátce dotknu těch finančních dopadů, kde ta celková investice ve výši 400 miliard korun, tedy na ty dva bloky dostavby Dukovan, tak vygeneruje pro národní hospodářství České republiky za období výstavby, tedy mezi těmi lety 2026, 2027, respektive 2025 až 2040 efekt ve výši téměř dvojnásobný, nějakých zhruba 794 miliard korun. Jak sami vidíte, ten projekt má opravdu ohromný multiplikační efekt a opětovně nemusím více zdůrazňovat, že samozřejmě i efekty, které se týkají i oblasti energetické bezpečnosti a nezávislosti, zde jsou tak říkajíc k nezaplacení, no, tak vlastně další věc od roku 2025 se v souvislosti se zahájením dostavby začne zvyšovat počet osob. To si myslím, že v tom celém je celkem jako klíčové, protože celá ta infrastruktura musí být budována právě i na určitý počet osob, který se tam navýší. A ten počet opravdu není malý, kde tedy i včetně když do toho budeme počítat rodinné příslušníky přítomné v dotčeném území, tak přibližně v letech jenom 2033 až 2036, tak to bude zhruba 9 700 osob. To opravdu není málo. V době zahájení prací bude zhruba 80 procent osob tvořeno pracovníky podílejícími se právě na té samotné dostavbě. No a postupně se ten podíl bude v čase snižovat, protože samozřejmě logicky na začátku jsou ty největší stavební práce, bude tam největší pohyb na tom tak říkajíc mraveništi a pak se bude nějakým způsobem ten počet snižovat, ale i tak to prostě budou tisíce osob, které v tom regionu mnohdy zakotví po dlouhou dobu, protože to není jenom o té otázce výstavby, ale je to i potom o otázce rozjetí provozu a nějaké základní údržby. A opravdu ty počty jsou, jsou velké.

No, jinak v tom začátku, jak jsem říkal, to budou spíše převažovat dělnické profese, a jejich vlastně příslušníci v těch stavebních a základních technických věcech. A je i počítáno, samozřejmě, když se zjišťuje tedy, kdo fyzicky na té elektrárně bude pracovat, tak určitě to bude i velký počet vlastně cizinců a opět lidí, kteří v tom regionu nemají nějaké zázemí a to zázemí se pro ně bude muset vybudovat.

Jinak když se dál podívám do té celkem jako zajímavé studie KPMG, která má řadu konkrétních doporučení, kterými by se měla kterákoliv vláda tedy zaobírat a naplňovat ta doporučení, tak ta doporučení jsou řazená do několika hlavních tematických okruhů. Já se řady z nich dotknu, ať je to v otázkách bezpečnosti, integrace a krizového řízení, což je například posílení personálu Policie České republiky, Hasičského záchranného sboru či podpora integrovaného záchranného systému jako celku a vytvoření vládního programu pro ekonomickou migraci.

No, pak samozřejmě otázka bydlení a veřejné infrastruktury, tedy investovat do podpory výstavby a rekonstrukce dostupného nájemního bydlení a rozvoje například i vodohospodářských sítí, protože samozřejmě veškeré ty nové kapacity bydlení, tak budou potřeba, aby byla vybudována veškerá jak vodárenská infrastruktura, infrastruktura pro oblast, například odpadové hospodářství anebo třeba i návaznosti na připojení na elektroenergetické a jiné sítě. No, samozřejmě otázka dopravy, což je zajištění hlavně bezpečnosti provozu a rekonstrukce dotčených komunikací v mnoha ohledech jejich výrazné zkapacitnění i určitá technologická úprava, protože se po těch komunikacích mnohdy budou pohybovat vozidla, které budou ve vyšší tonáži. No, ale samozřejmě hlavně pokračovat v těch investicích, které se v regionu dělají již několik let. A to je tedy zkapacitnění těch návozových tras, aby hlavně ty nadrozměrné komponenty bylo jak do Dukovan dostat.

No pak je to samozřejmě otázka školství a zdravotnictví, tedy hlavně pak navýšení kapacit mateřských a základních škol a posílení zdravotnické infrastruktury v regionu. No a tady opět mohu říct, že tak jak sám jsem se starosty ve velmi intenzivním kontaktu, tak prostě je připravena řada projektů, které mají stavební povolení a mají rozpočty, vědí co chtějí dělat. Logicky jsou to ty školská zařízení v těch největších sídlech, jako je například Třebíč. No a oni čekají, jestli tedy stát se konečně k něčemu rozhoupe nebo nerozhoupe, jestli to ten projekt má tady jenom proklamace jenom v nějakých vládních strategiích anebo opravdu se reálně ty projekty začnou vlastně financovat. No, dále si myslím, že je potřeba i zmínit samozřejmě i ta dotčená území, kterých se to týká, na které by ty samotné programy měly být převážně tedy situovány.

Ať je to například oblast Třebíče, Moravského Krumlova, Ivančic, Náměště nad Oslavou, Hrotovic či Jaroměřic nad Rokytnou a dalších sídel, to jsou, řekněme, ta největší s tím, že je i trochu pozitivní, a to je potřeba také zmínit, že ten region se bohužel dlouhodobě vylidňuje a ten příchod těch nových lidí bude mít i pozitivní dopad v otázkách demografického vývoje.

No, já se krátce vrátím k tématu dopravy, protože opravdu ta stávající silniční infrastruktura většinou svému zatížení úplně jako neodpovídá. A když se podíváte na ty návozové trasy, tak ono v mnoha ohledech jsou to lokální úseky, které bude potřeba výrazně zmodernizovat a opět to všechno připravit, naprojektovat, majetkoprávně vyřídit, nebude opravdu jednoduché, a proto je potřeba tu debatu vést už dnes. Vést debatu o vytvoření konkrétních programů a jejich finanční saturaci, aby právě nedošlo k tomu, že se nikde nějaká část z toho projektu zastaví z toho důvodu, že nejsou připraveny dopředu a právě tam někdy ta úzká místa, ta úzká hrdla a pak to samozřejmě může některou věc zastavit. V těch obcích, když se s nimi bavíte, tak tam je celkem legitimní obava o to, že tam bude větší hlučnost, prašnost a opět s těmi lidmi je potřeba mluvit, vysvětlovat. To se bohužel dneska vůbec neděje.

Bude potřeba více investovat i do takových bezpečnostních věcí, jako jsou třeba nové chodníky, nové přechody, řízení dopravy a to je potřeba samozřejmě připravit. No, kde to půjde a to s tím také úzce souvisí a v té debatě je důležité, tak samozřejmě co půjde, tak dostat samozřejmě na kolejovou dopravu, aby jsme v tom regionu tedy neprohlubovali, jak se tomu říká takzvaně negativní externality.

No, potom je to otázka samozřejmě zdravotnictví a sociálních služeb a ta dostupnost zdravotní a sociální péče v dnešní době už naráží na některé své limity. Přece jenom Třebíčsko je region, který je a já se k tomu dostanu i v tom druhém bodě, ale to ještě bude chvilku trvat, tak je regionem, který bohužel tím, jak se vylidňuje, tak bohužel odsud odchází i lékaři do větších měst. Tedy i tohleto je věc, na které je potřeba už jako včas začít pracovat, aby ta samotná investice ještě neprohlubovala už ty současné problémy, který ten region má, a to například jak v otázkách praktických lékařů, pediatrů, stomatologů, ale třeba i jiných specialistů, a to v otázkách dostupnosti napříč celým územím.

No, pak je tady otázka krizového řízení a kapacit integrovaného záchranného systému. To opravdu není jako zanedbatelné. Přece jenom tím větším pohybem lidí, tak bude potřeba posílit i kapacity například policie v tom regionu. Víme, že jsou připraveny opět i projekty, které právě jdou směrem na technologii nebo na kapacity IZS. A jsou to nejenom sbory dobrovolných, ale i profesionálních hasičů. Tam bude taky potřeba investovat nemálo prostředků. A opětovně říkám, ty projekty jsou připraveny a jenom čekají na nějaké financování, a proto říkám, že by bylo velmi dobře, kdyby Sněmovna o tom tu debatu vedla a dokázala najít oproti jiným zbytečným tématům na tomto shodu a začít tyto věci tedy konečně konečně financovat.

A pak velký problém bude otázka ubytování a bydlení a volnočasových aktivit. Dneska podle té socioekonomické studie, kterou tedy zpracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s krajem Vysočina, a s Jihomoravským krajem, tak reálně je k dispozici v tom regionu zhruba nějakých 7 500 lůžek, z čehož je zhruba 2 600 v tom primárním dotčeném území, což je vlastně málo.

Pro ten projekt bude potřeba opravdu dobudovat další tisíce ubytovacích zařízení nebo bytů jako takových, aby právě ty lidi bylo možné kde vlastně ubytovat, předpokládá se, že bude potřeba vybudovat zhruba nějakých 3 000 nových bytů v bytových a v rodinných domech.

Jinak i tady jsou vlastně už i odhadnuty, konkrétně investiční náklady v nominálních cenách roku 2024, kde na výstavbu těchto bytů je plánováno nebo odhadováno zhruba něco k 11 miliardám korun, kdy minimálně 20 procent z tohoto počtu by mělo být realizováno jako sociální a dostupné bydlení.

Taktéž s tím souvisí velké téma, aby to nebyly pouhé byty, ale aby ti lidé měli tedy kam chodit si zasportovat, mohli nějak rozumně využít svůj volný čas, tak je to vybavenost území z hlediska volnočasového, kulturního využití. Ta v regionu dneska tedy už nějakým způsobem i díky investicím samospráv zanedbatelná úplně není, ale právě novým přílivem nových lidí se samozřejmě zvýší nároky a opět říkám, tak jako i v předchozích oblastech, že ty investice jsou opravdu nutné, aby to neprohloubilo určitou dostupnost nebo určitou kvalitu, na kterou jsou dneska ti obyvatelé zvyklí.

No, pak je tu oblast školství a vzdělávání. A v tom dotčeném území nebo území dotčeném dostavbou nových bloků v Dukovanech je z hlediska kapacity dostatečná nabídka předškolního, základního školního vzdělávání. To je celkem jako pozitivní zpráva. Ale na druhou stranu jsou tam určitá místa v tom regionu, kde bude potřeba upravit ty prostory a opět ta úprava bude trvat nějakou dobu, je potřeba na tom pracovat už dnes, projekty jsou připraveny. Kde ale ta kapacita je potenciálně potřeba rozvíjet, což je třeba například v otázce středního vzdělávání, například střední průmyslovka v Třebíči je na to připravena. V minulosti rozšiřovala kapacity a pro tento projekt i ty kapacity dalších navýšení určitě je ku prospěchu, protože ta poptávka po těch pracovních místech je tady opravdu vlastně velká.

Určitě je potřeba i zmínit otázku financování. Ty věci, které jsou tou studií podchyceny, tak se v té studii hovoří o tom, že ty celkové náklady se odhadují zhruba na 15 miliard korun, tedy v cenách roku 2025, kdy je s obcemi od začátku diskutováno a víceméně je proklamováno, že to rozdělení podílu by mělo být, zhruba v 80 procentech, by měl hradit stát. Dotčené kraje, tedy kraj Vysočina, Jihomoravský 10 procent, a 10 procent tedy dotčené obce. Teď ale bohužel tak, jak co jsem zaznamenal v médiích, se od toho nějakým způsobem couvá a opravdu to vyvolává nemalou úroveň nervozity, nejistoty, ale zároveň i ochoty měst a obcí, aby ty projekty připravoval. Aby potom... Prostě se ušetřil nějaký čas a ty věci opravdu připravit není hned. Samozřejmě ty věci, které se budou týkat výkonu státní správy, ať je to otázka kapacit policie či hasičů, tak samozřejmě státem budou hrazeny ze sta procent.

Jak jsem již říkal, já sám jsem se pokoušel navrhnout při projednání státního rozpočtu už rozjetí základního programu, například pod Státním fondem podpory investic pro rok 2026. To se bohužel nepovedlo, každopádně to budu znovu zkoušet pro přípravu rozpočtu pro rok 2027. A věřím, že i zástupci vládní většiny toto již konečně pochopí a i sami si řeknou, že je potřeba tyto programy rozjet, aby ta související infrastruktura nebyla nějakým způsobem zdržována a byla realizován.

Jinak kromě té zmíněné socioekonomické studie, kterou tedy zpracovalo Ministerstvo pro místní rozvoj právě ve spolupráci s Jihomoravským krajem a s Vysočinou. Tak vedle toho, pokud někdo říká, že to není jasně definováno, tak to není pravda, protože vedle toho je tady ještě akční plán Jihomoravského kraje, který si ten kraj zpracoval a akční plán Kraj Vysočina, tedy i oba dva ty kraje se snaží už mnoho let intenzivně pracovat na tom, aby jasně věděly, co se konkrétně od toho očekává. Jaké budou... Jaká je poptávka, jaká je kdejaká kvantita a kvalita infrastruktury, aby se jasně vědělo které projekty mají být vybudovány.

Tak tohle je tedy k tomu prvému bodu. Já to nechci v tomto případě více protahovat, takže jako první můj návrh pro jednání na pořad schůze navrhuji bod s názvem: Akční plán pro Dukovany. A navrhuji, aby byl zařazen jako bod číslo jedna té schůze.

No a pak mám druhý bod, který také velmi krátce okomentuji a tady už jen pouze z hlavy, a to je plán, a to je bod s názvem: Plán pro hospodářské a sociálně slabé regiony. No, co mě k tomu vede? Vede mě k tomu to, že bohužel od devadesátých let, a to je chyba všech předchozích vlád, tak se prostě bohužel výrazně prohlubují a rozevírají takzvané nůžky mezi těmi hospodářsky a sociálně slabšími regiony a mezi těmi, řekněme, poli růstu, které můžeme hlavně najít nebo definovat v těch největších městech, jako je Praha, Plzeň, Ostrava či Brno. A to je určitě špatně, protože když se podíváme na základní statistiky, my jsme teď například na posledním jednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj, tak tu mělo prezentaci Ministerstvo pro místní rozvoj nad strategií, novou strategií regionálního rozvoje. Tak tam bylo jasně ukázáno, jakým způsobem v mnoha ohledech se ty nůžky rozevírají – jako je otázka například kvality vzdělávání, její dostupnosti, jako je otázka třeba kvality bytového fondu nebo třeba i úspěšnost na trhu práce, a nebo třeba i to, jakým způsobem vlastně tečou určité prostředky, jak vlastně z evropských zdrojů či národních právě do těch hospodářsky sociálně ohrožených regionů. Tedy já osobně si myslím, že to je opravdu velmi důležitý bod, kterému by se Sněmovna měla věnovat, k čemu by měla věnovat svoji pozornost a to, jakým způsobem Česká republika pro budoucnost nastaví právě určité programy, které by měly tyto pomyslné nůžky tedy ne dál rozevírat, ale jak je nějakým způsobem k sobě přibližovat.

Na závěr navrhuji jako druhý svůj návrh, a to je bod s názvem: Plán pro hospodářské a sociálně slabé regiony. A to navrhuji jako druhý bod pořadu schůze. Tolik za mě a děkuji za slovo.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak děkuji. A nyní vystoupí s přednostním právem předseda klubu KDU-ČSL Marian Jurečka. Toho zde nevidím, takže vystoupí pan ministr Igor Červený, toho zde také nevidím. Takže teď je připravená paní poslankyně Eva Decroix, tu zde taky nevidím. Teď je připravená paní poslankyně Eliška Olšáková. Tak prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Eliška Olšáková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové poslanci, já bych se taky velmi krátce v pár větách vyjádřila k debatě, která byla vyvolána rozhodnutím vlády změnit financování médií veřejné služby. Spolu s tím se znovu otevírá otázka jejich nezávislosti a budoucího fungování. Já bych právě v této souvislosti chtěla připomenout, že veřejnoprávní média nesmí být závislá na aktuální politické reprezentaci, ani rozhodnutí vlády, která je právě u moci.

Jejich síla spočívá v tom, že slouží veřejnosti a nikoliv politikům. Půjčím si takové přirovnání mediální, které zaznívalo opakovaně – mají to být média veřejné služby, nikoliv veřejné služebnosti. A to máme obavu, že by se změnou tady těchto z tohoto financování mohlo stát. Nezávislá média veřejné služby jsou jedním z pilířů demokratické společnosti, přinášejí otevřené informace, vytvářejí prostor pro veřejnou debatu a poskytují službu všem občanům bez ohledu na jejich politické názory. My bychom měli velmi pečlivě zvažovat veškeré kroky, které by mohly vést k jejich nezávislosti nebo oslabit jejich nezávislost.

To jenom tak na úvod. Já jsem se ale přihlásila s jiným bodem. Já bych vás dnes chtěla požádat o předřazení bodu na programu jednání Poslanecké sněmovny, který se týká návrhu, který upravuje oblast veřejného opatrovnictví. Tady tato novela je nahrána v systému jako sněmovní tisk číslo 100.

Je to téma, které se dlouhodobě vrací. Opakovaně je odborně diskutováno a zároveň je zcela zřejmé, že jeho řešení dopadá na jednu z nejzranitelnějších skupin obyvatel – osoby, které potřebují podporu při právním jednání. Předložený návrh zákona reaguje na konkrétní a dlouhodobě identifikované problémy v praxi. Nejde o teoretickou debatu, ani o marginální úpravu. Ale o snahu systémově nastavit fungování veřejného opatrovnictví tak, aby odpovídalo realitě v obcích, možnostem veřejné správy a především potřebám samotných opatrovanců (opatrovníků?). A proč si myslím, že je nutné sněmovní tisk 100 předřadit? Protože současná právní úprava je v řadě ohledů nejednoznačná a nedostatečná. Obce dnes nesou odpovědnost za výkon veřejného opatrovnictví, ale nemají vždy jasně stanovené nástroje, jak tuto agendu efektivně a kvalitně vykonávat.

V praxi tak dochází k situacím, kdy některé obce, zejména ty nejmenší, nejsou personálně ani odborně vybaveny, není jednoznačně umožněn přenos agendy mezi obcemi, chybí systémový sběr dat a návaznost na financování, a co je velmi důležité, není jasně určena gesce na úrovni státu.

To všechno vede k právní nejistotě, nerovnoměrné kvalitě výkonu opatrovnictví a v konečném důsledku k ohrožení práv opatrovanců.

Je třeba tady otevřeně říct, že tento problém není nový. Návrh vychází z předchozích legislativních iniciativ, které byly již v minulosti připraveny, dokonce projednány, avšak nedošlo k jejich schválení. Stejně tak tomu bylo i v minulém volebním období. Přitom mezi odbornou veřejností, rezorty i samosprávami panuje na potřebě změny dlouhodobá shoda.

A co ta navrhovaná úprava přináší? Jsou to klíčové změny, které mají zásadní význam pro fungování celého systému. Je to možnost přenosu veřejného opatrovnictví mezi obcemi na základě veřejnoprávní smlouvy. To je zásadní krok zejména pro malé obce, které dnes často čelí nepřiměřené zátěži, hlavně tam, kde je například pan starosta jako neuvolněný, dále přináší flexibilnější určení opatrovníka soudem. To znamená, že soud bude mít možnost jmenovat jinou vhodnou obec, pokud je zřejmé, že původně příslušná obec není schopna funkci řádně vykonávat. Tím se posiluje důraz na kvalitu služby, nikoliv pouze na formální příslušnost.

Dále se bude jednat o zavedení systematického sběru dat. A co je z mého pohledu velmi důležité, navrhuje se jednoznačně stanovit v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí pro oblast veřejného opatrovnictví, což odstraní dosavadní nejasnosti v řízení a metodickém vedení. A já vím, že konkrétně tady toto jasné stanovení gesce Ministerstva práce a sociálních věcí bylo už v minulém období velmi intenzivně diskutováno se samým rezortem a i s bývalým panem ministrem Marianem Jurečkou.

Je také důležité zdůraznit, že tento návrh není jen o administrativě, ale je o lidech. Veřejné opatrovnictví se týká osob, které často nemají možnost se samy účinně bránit, rozhodovat anebo hájit svá práva. Kvalita výkonu opatrovnictví proto přímo ovlivňuje jejich důstojnost, bezpečí a každodenní život.

Navrhované změny proto zvyšují šanci, že opatrovanec bude mít kompetentního a dostupného opatrovníka. Umožňují pružnější reakce na konkrétní situace, podporují rovnoměrnější rozložení zátěže mezi obcemi a také přispívají k transparentnějšímu a spravedlivějšímu financování.

Současně je třeba říci, že návrh nepřináší zásadní nové finanční nároky na obce. Ty již dnes tuto agendu vykonávají. Spíše vytváří podmínky pro to, aby ji mohli vykonávat lépe a efektivněji.

Téma veřejného opatrovnictví se zde v Poslanecké sněmovně řeší opakovaně již několik volebních období. To už jsem zmiňovala. Přesto se dosud nikdy nepodařilo přijmout funkční legislativní řešení. My zde máme návrh, sněmovní tisk 100, který nevznikl narychlo, ale je výsledkem dlouhodobé práce, odborné shody a praktických zkušeností. Je proto na místě, aby byl touto Poslaneckou sněmovnou projednán.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, nejde o ideologické téma. Nejde o politický střet. Jde o základní funkci státu, o ochranu těch, kteří se nemohou plně chránit sami. Zařazením, neboli předřazením tohoto bodu, sněmovního tisku 100, na program jednání dáváme najevo, že jsme připraveni tuto odpovědnost přijmout, že chceme systém, který je srozumitelný, funkční a spravedlivý, a proto já vás tady žádám o zařazení tohoto bodu jako druhého bodu dnešního jednacího dne.

Děkuju za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Děkuju, mám poznamenáno. Takže nyní vystoupí pan poslanec Václav Pláteník a připraví se paní poslankyně Jana Patková. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Václav Pláteník: Dobrý podvečer. Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, dámy a pánové, nevím, jestli tady dneska už někdo hovořil o veřejnoprávních médiích. Pochybuji o tom, takže já bych tady to téma chtěl zvednout možná v méně očekávaném kontextu. Já se samozřejmě ztotožňuji s těmi argumenty, které tady padly. Nemyslím si, že je správné přesouvat financování pod státní rozpočet, aby tak média veřejné služby byla takto pod vlivem vládnoucí garnitury. Považuji to za nebezpečné, za něco, co není žádoucí a je to zbytečné a tak bych před tím varoval.

Nicméně jsem tady dneska z jiného důvodu. Já tady dneska zastupuju organizace, které se věnují zastupování zájmů osob s postižením nebo ohrožených dětí. Tyto organizace, jako jsou třeba Raná péče EDA, Společnost pro ranou péči, Pohoda, Společnost pro normální život lidí s postižením, Klub vozíčkářů Petýrkova a mnohé další, se oprávněně domnívají, že změna financování veřejnoprávních médií, a to proškrtání rozpočtu a ten finanční tlak, který na média veřejné služby vláda vyvíjí, může v důsledku vést k nežádoucímu jevu, že bude šetřeno právě na funkcích nebo úkolech veřejnoprávní služby, která se dotýká právě těchto osob.

Proto mi tady dovolte prezentovat prohlášení iniciativy Média bez bariér. Budu zde citovat společné prohlášení na obranu nezávislosti a dostupnosti veřejnoprávních médií pro lidi s postižením a rodiny ohrožených dětí: „My, níže podepsání zástupci organizací pomáhajících lidem se zdravotním postižením, organizací na podporu ohrožených dětí a rodin, poskytovatelé sociálních služeb a zástupci veřejnosti, vyjadřujeme vážné obavy z dopadů chystaných vládních změn financování veřejnoprávních médií, včetně opatření, která směřují ke zrušení či radikálnímu oslabení koncesionářských poplatků České televize a Českého rozhlasu na život lidí s postižením a rodiny ohrožených dětí. Pro statisíce občanů s tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním či kombinovaným postižením, stejně jako pro rodiny v nepříznivé sociální situaci, samoživitele, pěstouny a děti ze znevýhodněného prostředí představují veřejnoprávní média klíčový zdroj informací, kultury, vzdělávání a kontaktu se světem. Jsou garantem toho, že společnost na jejich specifické potřeby nezapomíná. Vyzýváme proto vládu, aby při svých krocích a zásazích do stávajícího systému financování veřejnoprávních médií tuto skutečnost reflektovala a garantovala, že veřejnoprávní média budou moci tuto svou klíčovou úlohu i nadále naplňovat a budou mít k tomu zajištěné adekvátní financování. Chystané oslabení nebo zrušení poplatků nevnímáme jako ekonomickou úsporu, ale jako přímé ohrožení práv na informace pro ty nejzranitelnější z nás, proč se spojujeme. Podpisem tohoto prohlášení společně deklarujeme následující fakta a hodnoty: za prvé právo na informace a kulturu bez bariér. Česká televize a Český rozhlas jsou jediné instituce, které systematicky zajišťují vysílání a vytvářejí obsah přímo zaměřený pro dospělé a děti se znevýhodněním. Komerční trh nemá ekonomický důvod ani povinnost investovat do nákladných služeb, jako jsou audio popisy pro nevidomé, skryté titulky nebo tlumočení do znakového jazyka v tak masivním rozsahu. Rozhlas jako průvodce životem.

Za druhé, pro lidi se zrakovým postižením je Český rozhlas nenahraditelným společníkem. Nabízí mluvené slovo, špičkovou publicistiku a rozhlasové hry, které nevidomým kompenzují ztrátu zraku a pomáhá jim plnohodnotně vnímat svět.

Za třetí, bezpečný rozvoj a edukace pro ohrožené děti. Česká televize a Český rozhlas jsou pro rodiny ze znevýhodněného prostředí, samoživitele či pěstouny nenahraditelným partnerem. Nabízejí bezplatný, kvalitní a bezpečný vzdělávací obsah bez komerčního tlaku a agresivní reklamy. Pro děti ohrožené sociálním vyloučením jsou tato média často jediným dostupným oknem do světa kultury a moderního vzdělávání, který jim pomáhá stírat rozdíly startovní čáry v životě.

Za čtvrté, ohrožení specializovaných služeb. Při jakémkoliv plošném krácení rozpočtu veřejnoprávních médií hrozí, že z ekonomických důvodů budou jako první omezovány právě tyto nákladné, technologicky velmi náročné služby pro lidi se specifickými potřebami. To by pro handicapované znamenalo uvržení do hluboké sociální izolace.

Za páté, zdravotní osvěta a prevence jako veřejný zájem. Média veřejné služby jsou významným partnerem zdravotnických odborníků při šíření ověřených informací o zdraví, prevenci a péči o děti i dospělé. V situaci, kdy je zdravotní systém stále více zatížen a dostupnost zdravotní péče není všude stejná, představuje zdravotní edukace veřejnosti jeden z nejúčinnějších nástrojů ochrany zdraví populace.

Jako signatáři této iniciativy se společně obracíme na vládu České republiky s naléhavou výzvou. Žádáme zachování stabilního, předvídatelného a na politické moci nezávislého financování České televize a Českého rozhlasu. Odmítáme kroky, které by vedly ke snižování dostupnosti, kvality a rozsahu vysílání pro lidi se smyslovým či jiným postižením a pro rodiny s dětmi, které jsou závislé na bezplatných vzdělávacích a integračních programech.

Spojujeme své hlasy, abychom toto téma vnesli do veřejné debaty a hájili zájmy všech, jejichž hlas je v politických diskusích o financování médií často opomíjen.

Dostupnost informací a kultury pro každého občana bez rozdílu je základním znakem civilizované solidární společnosti. Nenechme lidi se specifickými potřebami padnout do izolace.

Je to podepsáno v Praze 10. 6. a jak jsem zmiňoval, mezi zakladatele této iniciativy jsou společnosti, které se věnují sociálním službám a péči o znevýhodněné či zdravotně postižené, EDA, Společnost pro ranou péči, Centrum LIRA, Raná péče Kuk, Ponton, POHODA – společnost pro normální život lidí s postižením, Klub vozíčkářů Petýrkova, Fosa a další.

Já jako člen Evropské společnosti pro ranou péči jsem se k této iniciativě sám rád přihlásil. A podobně jako tato vláda zapomíná třeba na osoby s postižením ve stavebním zákoně, kde osekává přístupnost, i tady je na místě upozornit na to, aby plošné škrty ve financování nevedly k tomu, že se bude šetřit zase na těch nejslabších v této společnosti, kteří mají nejméně možností se bránit.

Proto jsem tady tuto výzvu – veřejné prohlášení iniciativy Média bez bariér přednesl. Děkuji vám za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní vystoupí paní poslankyně Jana Patková a připraví se paní poslankyně Eva Šrámková. Prosím.

 

Poslankyně Jana Patková: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, bod, který na dnešní jednání navrhuji zařadit, nese poněkud direktivní název, a to – Rozhodlo o novém řediteli České inspekce životního prostředí jeho jméno, stranická příslušnost nebo něco jiného?

Dovolte mi u tohoto pultíku rozebrat tyto tři hypotézy. Berte to jako takový malý sněmovní kvíz, u kterého bohužel všichni tak trochu prohráváme.

Začneme možností a) rozhodlo jméno? Pan Pavel Straka. Přiznám se, že pomineme-li čistě ornitologický rozměr příjmení, v odborných kruzích ochrany životního prostředí toto jméno příliš nerezonuje. Pokud ho hledáme u environmentálních právníků, nenajdeme ho ani mezi experty na ekologii a ani mezi lidmi s mnohaletou praxí ve státní správě. Stále hledáme marně. Troufám si tedy říct, že jméno samo o sobě nebylo tím hlavním triumfem.

Pojďme na možnost b) stranická příslušnost. Tady už začíná být situace zajímavější, ačkoliv o to více absurdnější. Pan ředitel je podnikatelem v oblasti nemovitostí, štědrý sponzor a volební kandidát hnutí Motoristé. Možná si komise na ministerstvu řekla, kdo jiný by měl chránit přírodu než člověk z hnutí, pro které je ekologie sprosté slovo? Ale budiž. Možná jsme jen svědky inovativního manažerského přístupu udělat kozla zahradníkem a doufat, že získá respekt k zelí.

Anebo je správně možnost c) něco jiného? A v tom případě co by to jiného mohlo být? Byla to snad jeho tajná, před světem dosud skrytá hluboká odbornost? Oslnil komisi natolik brilantní koncepcí reformy inspekce, že porazil i lidi, kteří v této agendě aktivně pracují? Anebo o jeho vítězství rozhodla politická dohoda v pozadí, o které veřejnost nemá ani tušení?

Ale teď už zcela vážně. Česká inspekce životního prostředí není trafika pro sponzory. Je to klíčový úřad, který nesmí uhnout před velkými znečišťovateli, ať už mají jakékoliv politické krytí. Z veřejných zdrojů víme, že ve výběrovém řízení byli skuteční odborníci. Skončili ale v poli poražených. Jakou důvěru mohou mít v nového ředitele řadoví inspektoři, kteří denně bojují v terénu za ochranu české přírody? Jaký signál tímto krokem vláda vysílá veřejnosti? Že odbornost definitivně ustoupila politickému handlu?

Piráti vždy prosazovali, aby státní správu řídili lidé na základě své kompetence. Vyzývám proto Ministerstvo životního prostředí, aby neprodleně a transparentně zveřejnilo kompletní výsledky, zápisy a další dokumenty týkající se tohohle výběrového řízení.

Pokud je pan Straka skutečně tím nejlepším expertem, kterého v dané zemi máme, ukažte nám to černé na bílém.

A teď k mému druhému bodu. Chci zde dnes otevřít jedno zdánlivě lokální téma, na kterém se ale v plné nahotě ukazuje, jak Ministerstvo životního prostředí pod vedením Motoristů rezignovalo na ochranu české přírody.

V Hradci Králové, odkud pocházím, se nachází přírodní památka Na Plachtě, takzvaná Plachta. O ochranu tohoto cenného území usilovali ekologové už před rokem 1989. Podařilo se to až ve svobodných poměrech. Jenže dnes je tato přírodní památka znovu v ohrožení. Zkrátka to, co nezničili komunisté, teď můžou nenávratně zničit Motoristé pod svými koly.

A co přesně se stalo? Ministerstvo životního prostředí pro letošní rok úplně stoplo dotační program podpory obnovy přirozených funkcí krajiny. Organizace, která o lokalitu pečuje, tak nemá peníze na sečení luk nebo péči o tůně, přitom v případě Plachty jde o stovky tisíc ročně. Reálně hrozí, že tento jedinečný kus přírody s ohroženými korýši, obojživelníky či vážkami zanikne, tůně vyschnou, písčiny zarostou trávou a unikátní druhy jednoduše zmizí.

A zdaleka nejde jen o Plachtu. Podobný osud může potkat řadu dalších cenných lokalit napříč celou Českou republikou. Z veřejných zdrojů se dá dohledat, že jde třeba o oblíbenou jihomoravskou Pálavu. Přitom o tyto lokality se z velké části starají dobrovolníci, kteří se nebojí obléknout do pracovního a jdou posekat louku nebo vyčistit tůň. Každou korunu od státu tito lidé mnohonásobně zhodnotí vlastní poctivou prací.

Proto bych tady chtěla od pana ministra Červeného slyšet, jak bude reálně probíhat péče o lokality, jako je Plachta. Já mám velké štěstí, že bydlím kousek od ní a můžu tam svým dětem ukazovat vzácné živočichy a rostliny. Nechci, aby je znaly jenom z encyklopedií, protože stát nechal vzácné orchidejové louky zarůst křovím.

Očekávám, že koalice se o těchto nepříjemných tématech nebude chtít bavit a body nebudou schváleny na program této schůze. Pak budu samozřejmě pana ministra interpelovat, protože Plachta – a nejen ona – si zaslouží naši ochranu. Děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí paní poslankyně Eva Šrámková a připraví se paní poslankyně Michaela Moricová. Tak prosím.

 

Poslankyně Eva Šrámková: Dobrý den. Já mám na zařazení dva body, nejdřív přečtu ten první: Návrh na zařazení nového bodu na pořad schůze – Když matematika potká Ministerstvo obrany.

Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovoluji si navrhnout zařazení nového bodu na pořad této schůze. Důvod je prostý a časově naléhavý. Už za týden 30. června jedná technický výbor Evropské unie pro motorová vozidla o systému, který se přímo dotýká tisíců českých řidičů. A Česká republika dosud veřejně neřekla, s jakou pozicí na téma jede.

Krátce o co jde, ať si rozumíme. V Evropě se postupně zpřísňuje systém Tesla Full Self-Driving ve verzi supervize. Je to systém, který v běžném provozu, tedy i ve městě, sám řídí, ale řidič po celou dobu dohlíží a nese plnou odpovědnost za jízdu úplně stejně jako u adaptivního tempomatu. Právě jde o asistenční systém úrovně SAE 2. Není to samořídící auto a já ho takto nepředkládám.

Nizozemský úřad RDW vydal 10. dubna prozatímní schválení, a to výjimkou postupem podle čl. 39 evropského nařízení, které je určeno právě pro nové technologie, na něž ještě nesedí plně harmonizovaná pravidla.

(Vzhledem k nočnímu jednání Poslanecké sněmovny budou další stenoprotokoly přepsány v nejbližší možné době. Děkujeme za pochopení.)

Aktualizováno 24. 6. 2026 v 0:51.