Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslanec Lukáš Vlček: Děkuji za sjednání klidu. Takže zpátky k těm návrhům. Tedy tyto návrhy, které se zdánlivě tváří jako technické, tak tedy to, co přednesl, nebo to, co se k tomu vyjádřil předseda Národní rozpočtové rady, autority, která byla zřízena z jasných důvodů, tak označil za výrazné rozvolnění fiskálních pravidel a fiskální disciplíny, největší minimálně od času covidu, a za změnu základního rozpočtového paradigmatu. Takhle nemluví opozice. Já znovu opakuji, že takhle mluví hlava nezávislé instituce, kterou tady postavil sám Andrej Babiš, kterou inicioval v roce 2017, abych znovu připomněl.

Teď k tomu krátce, co ty pozměňovací návrhy konkrétně dělají.

Za prvé, pozměňovací návrh číslo 826 vytváří úplně novou únikovou doložku. Co to znamená? Že vláda dosud měla zákonný strop, kolik smí ročně utratit nad určité výdaje. Stávající výjimka platila pro obranu a o tom jsme se tady už přece v minulosti mnohokráte shodli a ta pravidla s tím počítala. Válka na Ukrajině je realitou. Obranu naší země potřebujeme, a to nejenom z toho důvodu, že to po nás chce NATO, ale protože prostě je to v našem vlastním zájmu, pro naši vlastní bezpečnost.

Ale tato úniková doložka rozšiřuje další výjimku – na strategické infrastrukturní stavby, dálnice, železnice, přehrady – bez jakéhokoliv omezení, bez jakéhokoliv stropu. A já bych s tím možná mohl i souhlasit, že je potřeba, aby státní rozpočet ve své vlastní struktuře měl větší objem nebo větší procentuální zastoupení právě na ty samotné investice. Ale není to možné dělat touto formou. Prostě ty finanční možnosti, které máme, jsou jenom jedny.

Pak se spíše ptám, jaký plán vláda má, jestli tedy hodlá vláda i v dalších letech dělat ty určité strukturální reformy právě proto, abychom měli větší objem prostředků na investice a nemuseli si takto bezbřeze a bezhlavě a nesmyslně tedy půjčovat od našich dětí?

Předseda Hampl k tomu spočítal, že u Státního fondu dopravní infrastruktury, který má letos rozpočet zhruba 160 miliard, by se tato výjimka mohla týkat 60 až 70 procent všech jeho výdajů. Je to 100 miliard ročně, které budou minimálně mimo oficiální schodek a mimo dohled rozpočtových pravidel.

Co je ještě absurdnější, tak stavby, které touto doložkou chce vláda vyvést mimo deficit, už dnes zohledňuje takzvaný fiskálně strukturální plán, takže ne že by tyhle peníze nebyly nikde započítány, ony započítány jsou, jenže touto doložkou je odsud vláda vyndá a započte si je už jenom jednou v té volnější kategorii.

Centrum veřejných financí, taktéž podle mého názoru respektovaná autorita, to nazývá dvojím započítáváním ve prospěch vlády. Je to prostě opět takovéto kreativní účetnictví, které si myslím, že není dobře.

Za druhé, pozměňovací návrh číslo 826 dále zavádí takzvané mimořádné okolnosti. A tedy co to jsou ty mimořádné okolnosti? Je to opravdu velmi vágně definováno. Ty zákon definuje, já cituji, jako zhoršenou bezpečnostní situaci. O tom, jestli taková situace nastala, tak jenom připomenu, že rozhoduje Bezpečnostní rada státu. A kdo v ní zasedá? Samozřejmě členové vlády. Tedy vláda si touto formou bude tedy sama rozhodovat, jak se jí to hodí, nebo nehodí o tom, zda tyto okolnosti nastávají, nebo nenastávají, na základě kterých si tedy sama smí navýšit výdaje o 10 procent.

Připomenu, že 10 procent z toho současného rozpočtu, který je ve výši zhruba 2 bilionů 400 miliard, je 240 miliard korun. Tedy 240 miliard korun, na které nebude potřeba souhlas Poslanecké sněmovny. Žádná debata, žádné limity, vláda se rozhodne, vláda si schválí, vláda utratí. Tedy opět mimo řekněme jasný rámec brzd a rovnováh (protiváh?), který ve standardní demokracii platí a platit by měl. Takto to opět obchází základní principy fungování demokracie. A to je podle mě, dámy a pánové, takový bianko šek. A není to to dobře.

Za třetí, pozměňovací návrh číslo 825 mění postup stanovení výdajových rámců, legalizuje retroaktivně postup, který si vláda zkusila už při sestavování rozpočtu na letošní rok. Já připomenu, že státní rozpočet na rok 2026 byl touto Poslaneckou sněmovnou vrácen vládě k přepracování a vláda v tu chvíli zaujala takové stanovisko, že na vrácený rozpočet už se rozpočtová pravidla nevztahují. Opět v rozporu s názory odborníků, s názory Národní rozpočtové rady, která konstatovala, že tato pravidla byla porušena.

Tedy vláda nejprve ten zákon tak říkajíc napne, když ji za to někdo chytí, přepíše ten zákon tak, aby to bylo legální nejen do budoucna, ale fakticky i zpětně. Tohle fakt není ta rozpočtová odpovědnost, kterou jsme třeba od Motoristů slyšeli a ti to slibovali. Ti tady vlastně dneska ani nesedí. Vlastně, nevím zase, kde jsou.

Za čtvrté, a tady už opouštím čistě rozpočtová pravidla a dostávám se k té druhé, neméně závažné lince tohoto návrhu, vláda v tisku 90 ruší povinnost předkládat Poslanecké sněmovně čtvrtletní zprávy o plnění státního rozpočtu. Tato povinnost existuje od roku 2000, 25 let. 25 let respektovaly všechny vlády – vláda Zemanova, Špidlova, Topolánkova, Nečasova, Sobotkova, první Babišova, Fialova, že prostě předstoupí před Sněmovnu a složí účty, protože to prostě je důležité a je to dobré a je to prostě součástí, řekněme, nějaké politické kultury a toho, že vláda se zodpovídá Sněmovně. Ale prostě této vládě se to nehodí. Takže opět to vypne.

Co k tomu vláda říká? Že to je nadbytečné, že to je nadbytečná pracovní agenda, že to zdržuje a tak dále. Chápu, může to zdržovat. Ale prostě ta pravidla byla nějakým způsobem nastavená a byla nastavena dobře, byla nastavena zdravě. A je jasné, že se vláda musí Sněmovně ve svých aktivitách zodpovídat, že data jsou stejně k dispozici na internetu, slyšíme.

Dámy a pánové, parlamentní kontrola přece nestojí na tom, jestli si někdo otevře nějakou tabulku na webu Ministerstva financí. Parlamentní kontrola stojí na tom, že tady před vámi stojí ministr nebo ministryně financí a vy mu položíte otázku, kterou musí zodpovědět – nahlas a veřejně – a dokázat ji obhájit. To je rozdíl mezi datovým souborem a politickou odpovědností. A přesně tuhle politickou odpovědnost nám vláda vlastně chce vzít.

Mimochodem OECD doporučuje pravý opak tohoto systému nebo tohoto návrhu. Ale proč poslouchat OECD, že? Parlament má vést debatu po každé klíčové fázi rozpočtového cyklu. Takhle nás vrací opravdu tento návrh zhruba o čtvrt století zpět.

Za páté – a to je věc, která mě jako poslance se dotýká osobně, protože jde o samotnou právě podstatu dělby moci a už jsem to krátce zmínil – pozměňovací návrh číslo 825 mění pravidla rozpočtů takzvaných parlamentních kapitol. Jsou to rozpočty Kanceláře prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny, Senátu, Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, Kanceláře veřejného ochránce práv a úřadu Národní rozpočtové rady. Tedy přesně těch institucí, jejichž jediným úkolem je právě hlídat moc výkonnou, tedy vládu. A jak vidíme, vládě se to nehodí, takže opět omezíme kompetence a dosah těchto institucí, které právě by měly vyvažovat dobře fungující parlamentní demokracii.

Víte, dnes platí, že rozpočet těchto institucí může změnit pouze Poslanecká sněmovna nebo její rozpočtový výbor, kde sedí zástupci všech stran. Po přijetí pozměňovacího návrhu 825 to bude moci Ministerstvo financí udělat pouhou dohodou, tedy vlastně fakticky jednostranně. Tohle je zásah do ústavního principu dělby moci. A nejsou to jen moje slova, cituji ze stanoviska, na kterém pracovala má kolegyně paní doktorka Sedmihradská, která se veřejným rozpočtům odborně věnuje dlouhou dobu.

Dovolte mi teďka ale ještě vystoupit z paragrafu a ptát se, proč to vláda vlastně dělá, proč se tak žene rozvolnit pravidla, která ještě jednou připomínám, do našeho právního řádu sám vepsal jako ministr financí Andrej Babiš osobně v roce 2017? Tedy proč? Ten samý člověk, který tehdy sliboval, že povede stát jako firmu transparentně a efektivně. A teď ty mantinely chce sám sobě odstranit. Jednoduše – protože se mu to prostě nehodí. Protože se mu to nehodí do krámu, tak tedy ta pravidla změní.

Odpověď je prostě bohužel prostá. Krom toho, že ta pravidla se nehodí, tak jsou to dávky, dotace, dárečky. A protože jednou navýšený výdaj se těžko vrací, nabaluje se to, jednou vyplacený miliardový balíček vytvoří očekávání pro další rok. Nároková ekonomika. A to je špatně. A snadno se zadlužit roste opravdu exponenciálně.

Dámy a pánové, kolegyně, kolegové, dovolte mi ještě shrnout na závěr, o čem dnes v této Sněmovně skutečně rozhodujeme? Rozhodujeme o tom, zda hodíme přes palubu pravidla, která tuhle zemi chránila v každé krizi, jakou jsme od roku 2000 zažili. A těch krizí opravdu bylo mnoho. Rozhodujeme o tom, jestli zítra může vláda, jakákoliv budoucí vláda, nejen tato, legálně utratit o 400 miliard víc, jestli si to může reálně dovolit. A rozhodujeme o tom, jestli instituce, jejichž jediným úkolem je vládu hlídat, budou napříště finančně závislé na dobré vůli těch, které právě mají hlídat. ***