Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A tady se dostáváme k tomu, proč se kolem téhle novely mluví o takzvaném lex developer. Když máte návrh, který výrazně zasahuje do toho, jak se budou posuzovat a povolovat velké stavby, a současně se proti němu ozývají obce a lidé z praxe, tak je úplně legitimní se ptát, komu taková změna ve výsledku nejvíc pomůže, protože stát má přece nastavovat pravidla tak, aby byla předvídatelná a spravedlivá pro všechny. Ne tak, aby člověk, který má velký projekt, velké právní oddělení a dost peněz, měl proti běžnému člověku nebo malé obci ještě další výhodu.

Této vládě nejde o dostupné bydlení a řešení bytové krize. Váš návrh stavebního zákona je zaměřen hlavně na velké developery a upozaďuje obce, odborné názory a hlavně běžné lidi. Návrh stavebního zákona akorát od začátku obchází řádnou debatu se všemi, které v závěru ovlivní. Zkrátka nepůsobí jako transparentní cesta k rychlejší výstavbě, a tedy k řešení bytové krize.

A právě tady bych ráda opatrně upozornila i na další záležitost, a to všudypřítomné riziko korupce. Jestli někde máme prostředí, kde se rozhoduje o pozemcích, o miliardových investicích, změnách územních plánů a o tom, co může nebo nemůže vyrůst v konkrétní obci, tak tam prostě potřebujeme co nejvíce průhledná pravidla a kontrolu, protože čím větší hodnoty se v systému pohybují, tím větší musí být jistota, že se nerozhoduje podle toho, kdo má lepší kontakty nebo kdo si může dovolit lepší právní služby. A přesně tímhle směrem by podle mě stavební zákon jít neměl.

Kvůli všemu, co jsem doposud řekla, považuji za důležité, že Senát tuhle novelu zastavil. A chci za to senátorům a senátorkám poděkovat, jelikož se odmítli tvářit, že je v pořádku přijmout takhle zásadní změnu způsobem, který vyvolává tolik pochybností mezi lidmi, kteří se stavebním právem a výstavbou samotnou zabývají. Tahle senátní vratka je doopravdy užitečná i proto, že nám všem dává ještě jednu možnost ten extrémně obsáhlý zákon znovu přečíst nebo alespoň projít. Můžeme se podívat na to, co bude znamenat pro starostu nebo starostku, co bude znamenat pro člověka, který si chce postavit dům, pro projektanta nebo projektantku, co pod dokumentaci dává svoje razítko, pro úředníka nebo úřednici, když budou muset rozhodovat, nebo pro souseda a sousedku, kterým má za plotem vyrůst nová stavba. A můžeme se také podívat na to, jestli tento návrh opravdu přináší pravidla, která budou fungovat i za 5 nebo 10 let, nebo jestli se jen rychle a ukvapeně snaží vyřešit dnešní problém.

A jestli při tomhle druhém pohledu na návrh stavebního zákona zjistíme, že lidé z praxe měli v řadě věcí pravdu, tak není žádná ostuda říct, že jsme to měli udělat jinak a hledat jiné funkční řešení. Ostuda by podle mě byla spíš to, kdybychom všechny tyhle lidi vyslechli, znali bychom jejich připomínky a věděli bychom, že s návrhem nesouhlasí, ale přesto bychom ho teď ve Sněmovně schválili jenom proto, že už si vláda jednou řekla, že to takhle prostě schválí. Takže za mě je ta dnešní otázka vlastně docela jednoduchá. Není to o tom, jestli chceme stavět, to samozřejmě chceme všichni, otázka je, jestli kvůli tomu musíme oslabit pravidla, která mají chránit obce, lidi, přírodu a veřejný prostor, a jestli opravdu chceme přijmout tak zásadní změnu bez toho, aby před ní proběhla pořádná debata s těmi, kteří ji budou každý den používat.

Já si myslím, že to takhle dělat nemusíme, a proto jsem ráda, že to díky Senátu ještě jednou má teďka prostor na stole pro další hlasování. Děkuji. (Potlesk poslanců STAN.)

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní poslankyně. Nyní je přihlášena do obecné rozpravy paní poslankyně Olšáková. Paní kolegyně, máte slovo.

Poslankyně Eliška Olšáková: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážený pane ministře, vážený pane senátore, kolegyně a kolegové, já si taky dovolím pár slov k dnes projednávanému stavebnímu zákonu, který se nám vrátil ze Senátu. Nebudu podrobně rozebírat každé ustanovení komplexního pozměňovacího návrhu, ani teda už své pozměňovací návrhy, které jsem zde obhajovala, nebudu hovořit o absenci mezirezortního připomínkového řízení, ani o tom, kdo je autorem tohoto zákona, kdo jej zaplatil, ani o tom, že tam chybí lobbistická stopa. Já se chci soustředit na to, co po projednání v Senátu dostává ještě větší význam. Chci se zde ohradit proti tvrzení, že senátoři návrh nepochopili, nerozuměli jeho smyslu nebo nevěděli, o čem rozhodují. Takové hodnocení druhé komory parlamentu považuji za nepřijatelné. Senát není podřízeným orgánem Poslanecké sněmovny, ani místem, kam posíláme zákony jen k formálnímu potvrzení. Senát má vlastní ústavní odpovědnost návrhy zákonů posoudit, upozornit na jejich problémy a případně je vrátit nebo zamítnout.

A podívejme se na fakta. Pro zamítnutí tohoto návrhu hlasovalo 55 ze 66 přítomných senátorek a senátorů. Nešlo tedy o těsný výsledek, ani o rozhodnutí, které by se zrodilo během několika minut při závěrečném hlasování. Návrhem stavebního zákona se zabývaly 3 senátní výbory a všechny doporučily i jeho zamítnutí. V Senátu přitom byli přítomni zástupci předkladatelů. Ti měli prostor poslanecký návrh vysvětlit, reagovat na připomínky a odpovídat na otázky. Možná tedy není problém v tom, že by senátoři zákon nepochopili, ale spíše se předkladatelům nepodařilo jejich obavy rozptýlit. A ty obavy se netýkaly okrajových detailů, týkaly se skutečných nákladů celé reorganizace, personálního zajištění, přechodu zaměstnanců obcí a krajů pod stát, sídla a provozu nových úřadů i dopadů na obce, veřejné rozpočty a hlavně na občany. To nejsou otázky, které dokazují nepochopení zákona. Jsou to základní otázky, které musí zaznít pokaždé, když stát zásadně mění fungování veřejné správy, v tomto případě stavebního řízení.

Můžeme se závěrem Senátu nesouhlasit a můžeme jej přehlasovat, spor ale máme vést o argumenty, nikoliv o to, zda členové druhé komory parlamentu zákonu porozuměli, nebo jak dnes bylo při úvodní řeči paní ministryní sděleno, že Senát ovládla politika. My, když jsme zákon projednávali před třetím čtením, já jsem upozorňovala, že nejde o několik technických změn paragrafů, ale o celou reformu stavebního řízení. My rozhodujeme o tom, jak bude stát rozhodovat o výstavbě, zda budou stavební úřady občanům dostupné, jaké pravomoci zůstanou obcím a krajům a jaké převezme stát. My také rozhodujeme o pracovních osudech lidí, kteří dnes na stavebních úřadech působí, i o velmi konkrétních dopadech na veřejné rozpočty. Na to také upozornil Odborový svaz státních orgánů a organizací. Ti navržený způsob přesunu zaměstnanců podle § 338 až 345 písm. a) zákoníku práce zcela zpochybnili a sdělili, že ten je určen pro zcela jinou situaci. Na nového zaměstnavatele přechází také práva a povinnosti z kolektivních smluv, takže přebírat budeme nebo stát bude přebírat nejen zaměstnance, ale také jejich nároky.

A ještě k tomu rozpočtu. Já jsem se tady několikrát na náklady reorganizace opakovaně ptala. Využila jsem k tomu jak písemné interpelace na paní ministryni financí, tak také ústní interpelaci na paní ministryni pro místní rozvoj. Chtěla jsem znát počet potřebných zaměstnanců, kolik úřadů vlastně vznikne, chtěla jsem znát náklady na jejich přechod, provoz nových úřadů, provoz budov, informačních systémů i podklady, ze kterých ministerstvo vychází při uvádění úspor a ekonomických přínosů. Dnes se lze nějaké dílčí odpovědi – dnes je můžu vyčíst ze státního rozpočtu, a to ale nezmění nic na tom, že na ty otázky jsem odpovědi nedostala. Od paní ministryně financí mně bylo sděleno, že ještě zákon není schválen, takže se nezná jeho podoba. Já jsem se na to ptala před třetím čtením, kdy jsme už vlastně nemohli nic změnit, a od paní ministryně pro místní rozvoj jsem se dozvěděla nějaké miliardy, které samozřejmě se rozcházely s tím, co se objevovalo v dalších dostupných tiscích.

Jako poslankyně nemohu hlasovat pro reorganizaci za miliardy korun pouze na základě ujištění, že tento nový systém nám přinese úspory. Já mám právo vidět vstupní data a vědět, co bylo do výpočtu zahrnuto a co nikoliv. Nepovažuji to za přehnaný požadavek, ale za základní odpovědnost zákonodárce.

Zároveň chci připomenout, že jsem se se zákonem taky snažila pracovat. V některých věcech jsem předložila pozměňovací návrhy a hledala řešení. ***