Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.00 hodin)
Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní jako poslední vystoupí paní poslankyně Renáta Zajíčková. Prosím vašich 5 minut.
Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobré dopoledne. Já mám dva body, které bych chtěla navrhnout do dnešního programu schůze.
Ten první bod se jmenuje Vláda hledá peníze na nesprávném místě. A vlastně popisuje jednoduchou věc, kterou je, že vlastně vláda v navrženém rozpočtu rozhazuje miliardy korun v podstatě bez nějakého doložitelného efektu a obráceně úspory hledá tam, kde se šetřit nemá, a to je například školství.
Já bych to jenom krátce shrnula. České školství je dlouhodobě podfinancované, na tom si myslím, že se shodneme úplně všichni. V rezortu chybí desítky miliard korun. Pro příští rok je to konkrétně zhruba 50 miliard. Místo aby vláda akcentovala budoucí naše generace a investice do našich dětí, tak Ministerstvo školství zůstává zhruba o 1,5 procenta pod svým růstem. Čili to nestačí ani na to, co pan ministr předkládá, nebo Ministerstvo financí, abych byla přesná, nestačí ani na to, aby se pokryly mandatorní výdaje. To znamená, aby se pokryly například mandatorní výdaje, které souvisí s neveřejnými školami, nebo mandatorní výdaje, které souvisí s ostatními pedagogy, jako jsou školní psychologové, speciální pedagogové, trenéři a podobně. Ale ty peníze nestačí ani na investice do kapacit, které je potřeba v České republice zvyšovat.
Toto neříkám jenom já, toto sám přiznává i pan ministr školství. Sám mluví o tom, že mu v rezortu chybějí miliardy a že musí ještě vyjednat alespoň 3 miliardy, které mu schází. Máme tu ale právě velký paradox, kdy tedy premiér osekává školství navzdory vlastnímu ministrovi.
A teď kontrast, kvůli kterému tento bod navrhuji. Zatímco ve školství se přehrabujeme v podstatě v jednotkách miliard, hledáme jenom nějaké drobné a stejně tak je to například hledáme drobné u neziskových organizací nebo u jiných oblastí, které v podstatě nedokážou vygenerovat nějaké větší částky, tak rozhazuje pan premiér se svými ministry peníze tam, kde vlastně vůbec nepřinesou žádný efekt. Například chce zvýšit slevu na jízdném z 50 procent na 75 procent. Chce zastavit valorizaci dálniční známky. Zvyšuje platy státních zaměstnanců. Ale to jsou výdaje, které opravdu nepřinesou žádný efekt pro naši budoucnost.
A připomenou, co říkají ekonomové, včetně bývalých guvernérů například České národní banky nebo předsedy Národní rozpočtové rady. Varují, že s tak vysokými a rostoucími výdaji se žádná vláda k vyrovnanému rozpočtu neproinvestuje. Nelze na jedné straně rozdávat a na druhé straně předstírat konsolidaci tím, že seškrtám pár set milionů u znevýhodněných dětí, které například jsou v našich speciálních školách. Skutečné úspory se hledají úplně jinde. Skutečné úspory se hledají ve velkých kapitolách rozpočtu a v neúčinných výdajích, ne v drobcích, například ve vzdělávání.
Proto navrhuji, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a vláda vysvětlila: a) proč hledá úspory v drobcích v kapitole Školství místo ve velkých a neúčinných výdajích? Za druhé, proč dokáže najít miliardy na plošné slevy a zmrazené poplatky, ale ne na děti se speciálními potřebami a na učitele? A za třetí, jak chce dosáhnout zdravého rozpočtu, když na jedné straně rozdává a na druhé straně škrtá tam, kde se to nejvíce vymstí. Takže to je první bod, který bych chtěla zahrnout do programu dnešní Sněmovny.
A teď druhý bod. Děkuji za přenastavení času. A tento druhý bod začnu citací dopisu, který jsem před pár dny obdržela. A budu citovat. Nebudu citovat celý dopis, protože ten dopis je poměrně dlouhý, ale ilustruje tu zoufalost, kterou v podstatě tato vláda dělá a dělá ji vlastně na základě absolutní neznalosti prostředí, z které je právě tento dopis.
Takže čtu: „Obracím se na vás jako rodič dvou dětí navštěvujících soukromou základní školu v souvislosti s aktuální debatou o možném omezení, či dokonce zrušení financování soukromých a církevních škol ze státního rozpočtu. Rozumím tomu – a stále cituji – že stát musí hledat úspory a že je legitimní zkoumat každou významnější položku státního rozpočtu. Přesto bych chtěl velmi důrazně požádat, aby případná změna soukromého financování nebyla provedena pouze na základě jednoduché úvahy: je to soukromá škola, rodiče platí školné, tak proč ji má financovat stát? Podle mého názoru – míní autor – je taková úvaha příliš zjednodušující a přehlíží několik zásadních skutečností.“
Teď jsou tam nějaké další úvahy a pokračuju v citaci dál: „Máme pocit, že tradiční systém vzdělávání se v řadě věcí mění pomaleji než svět kolem nás. A právě proto jsme pro naše děti zvolili jiný vzdělávací přístup. Je to naše svobodné rozhodnutí, jsme připraveni za něj nést i finanční odpovědnost. A také ji neseme. Za soukromé vzdělávání dvou dětí platíme školné, k tomu samozřejmě stravu, výlety, pomůcky a další náklady. Pro naši rodinu to není zanedbatelná položka. Tyto peníze nám chybí jinde.“ (Předsedající svolal gongem do sálu kvůli blížícímu se hlasování poslance. Ti houfně přicházejí a výrazně se zvedl hluk v sále.)
Předseda PSP Tomio Okamura: Já vás požádám o klid v jednacím sále. Prosím o klid ještě jednou.
Poslankyně Renáta Zajíčková: Pokračuji v citaci z dopisu: „Přestože jsme se rozhodli tuto prioritu zachovat, protože vzdělávání našich dětí považujeme za jednu z nejdůležitějších investic, které můžeme jako rodič udělat, nežádáme přitom stát, aby nám školné platil. Žádáme pouze, aby stát nepřestal přispívat na zákonné základní vzdělávání našich dětí jen proto, že jsme si pro jeho poskytování vybrali jiného státem uznaného, a co je důležité, kontrolovatelného poskytovatele. Naše děti jsou přece úplně stejně občany České republiky jako děti navštěvující obecní základní školu. My jako jejich rodiče platíme stejné daně, odvody a ostatní veřejné příjmy jako rodiče dětí ve veřejných školách. Neexistuje žádná sleva na dani proto, že dítě chodí do soukromé školy.“
A zase to pokračuje dál. A zas je tady výčet: „Soukromá škola navíc není totéž jako zcela soukromá komerční služba. Školy zapsané ve školském rejstříku jsou součástí českého vzdělávacího systému, podléhají školskému zákonu, rámcovým vzdělávacím programům.“ A tak dále a tak dále.
Pak tady autor popisuje ekonomický dopad vlastně takového rozhodnutí: „Ve veřejné debatě může vznikat dojem, že stát financuje dítě v soukromé škole stejně jako dítě ve veřejné a rodiče k tomu ještě navíc platí školné. Tak jednoduché to ale není.“
Pak je tady poměrně fundovaný rozbor – v tom dopisu – rozbor toho, jak vlastně funguje financování soukromého školství. Je tady jedno velmi zajímavé číslo, které si myslím že bylo dobré, aby tady zaznělo.
Předseda PSP Tomio Okamura: Tak prosím o klid ještě. Prosím o klid v jednacím sále. Prosím.
Poslankyně Renáta Zajíčková: Veřejné náklady na žáka v obecní škole se pohybují zhruba na 130 až 140 tisících korun ročně. Takže si můžete spočítat, když zhruba normativ na žáka v soukromé škole, čili částku, kterou platí stát, se pohybuje zhruba, říkám zhruba, okolo 70 000, tak dítě v obecné veřejné škole stojí 130 až 140 000 korun. Tady vidíte ten nepoměr.
„Veřejná základní škola nečerpá navíc peníze na platy učitelů. Má také budovu, kterou zpravidla pořizuje veřejný zřizovatel.“ A tak dále a tak dále. Mohla bych číst dál, protože ten dopis má zhruba pět stránek a poměrně srozumitelně, lidsky tady vysvětluje, jak fungují neveřejné školy.
A protože toto téma tady nebo ve veřejném prostoru velmi intenzivně levituje, tak já navrhuji, abychom tento bod zařadili na pořad dnešní schůze. A ten bod má název: Skutečně soukromé školy zachrání stávající rozpočet nebo rozpočet pro rok 2027? Takže bod do dnešního pořadu schůze: Skutečně soukromé a církevní školy zachrání rozpočet pro rok 2027? Děkuji za pozornost. ***
