Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(12.10 hodin)
(pokračuje Vojtěch Munzar)
Protože kdyby prošel ten 1. leden, tak máme dvě lhůty účinnosti – dělená účinnost, protože v případě, že projde pozměňovací návrh, který podpořil rozpočtový výbor, to jsou ty bezúročné úvěry, tak tam je účinnost od 1. 2., tak je zbytečné, abychom měli dělenou účinnost, a zároveň když to protáhneme alespoň od 1. února, tak necháme čas všem těm poskytovatelům, aby se na to nejenom legálně, ale prakticky se svými IT systémy připravili. Takže proto bych chtěl navrhnout a avizuji, že to navrhnu při proceduře tak, jak se má podle § 95 odst.2 jednacího řádu – navržení, že tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. února 2027.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, já vám děkuji, pane poslanče. Bavili jsme se o tom, takže to bude v rámci těch návrhů LEKTECH. V této chvíli opět je na řadě pan poslanec Štěpán Slovák. Jestli, kolegové, on je omluven nebo tady není, já nevím? Tak já ho zase dám dozadu. A v tom případě vystoupí pan předseda Jan Jakob. Připraví se Olga Richterová.
Já předám řízení této schůze. Pane poslanče, pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Jan Jakob: Děkuju oběma předsedajícím. Vážená paní ministryně, vážené kolegyně, vážení kolegové, k tomuto návrhu jsem vystoupil už v prvním čtení. Upozorňoval jsem na přemíru informačních povinností, na některé neurčité pojmy, na případná rizika špatně nastaveného cenového stropu, na nejasnosti kolem automatizovaného rozhodování a také na to, že pod označením transpozice nesmíme bez rozmyslu schválit každé národní zpřísnění.
Dnes jsme ve třetím čtení. Nebudu samozřejmě opakovat to, co jsem říkal při čtení prvním. Chci říct, co se od té doby změnilo, které úpravy považuji za důležité a proč má po jejich přijetí smysl podpořit zákon jako celek. Hlavní otázka je podle mě jednoduchá. Jak chránit člověka před dluhovou pastí, aniž bychom ho vytlačili z legálního a kontrolovaného trhu? Spotřebitel potřebuje ochranu, poskytovatel potřebuje jasná pravidla, stát musí hlídat, aby jeho regulace skutečně řešila problém, místo aby ho pouze přesunula jinam.
Za prvé – spotřebitel musí rozumět tomu, co podepisuje. V prvním čtení jsem varoval před informačním zahlcením. Tento návrh přidává další formuláře, upozornění a vysvětlení. Jenže počet stran smlouvy není měřítkem ochrany spotřebitele. Člověk může dostat 20 stran textu, všechno formálně potvrdit, a přesto nevědět dvě základní věci – kolik si půjčuje a hlavně kolik celkem zaplatí
Právě proto považuji za správný pozměňovací návrh G5 kolegy Jurečky. Ten požaduje, aby byly na úvodní straně smlouvy zřetelně uvedeny celková výše úvěru a celková částka, kterou spotřebitel zaplatí. To je přesně ten typ informace, který má praktickou hodnotu. Ne další drobné písmo, poznámka pod čarou, ale dvě jasná čísla na místě, které nelze přehlédnout. Stejný návrh doplňuje do reklamy upozornění, že nesplacení úvěru může vést k exekuci. Může to vypadat úsměvně, lze diskutovat o přesné formulaci, nelze ale předstírat, že reklama má ukazovat jen snadno získání peněz a mlčet o nejvážnějším následku jejich nesplácení.
Podobnou logiku má i pozměňovací návrh G4 – před zesplatněním úvěru, před předáním pohledávky k vymáhání nebo před zahájením výkonu rozhodnutí má věřitel spotřebiteli jasně rozepsat, kolik tvoří jistina, kolik řádný úrok, kolik úrok z prodlení, kolik smluvní pokuty a kolik další náklady. Dluh se nesmí zaměnit v neprůhledné číslo, kterému dlužník nerozumí. Jestli chceme, aby člověk svou situaci řešil včas, musí nejprve vědět, co přesně má řešit. Tyto návrhy podporuji. Nenahrazují odpovědnost spotřebitele, dávají mu informace ve chvíli, kdy je může skutečně použít.
Za druhé – cenový strop musí chránit, ale nesmí zavřít legální trh. Evropská směrnice požaduje účinná opatření proti nepřiměřeně vysokým cenám úvěru. Konkrétní vzorec ale nepředepisuje. Je to naše národní volba a za její důsledky poneseme přirozeně odpovědnost my. Vládní návrh pracuje s pohyblivým stropem, při minimální započtené reposazbě činí 48 procent. Pozměňovací návrh F3 kolegy Haase jej v této nejnižší variantě posouvá na 60 procent. Je třeba jasně říct, že jde o strop, nikoliv o doporučenou cenu. Současně ale musíme počítat s tím, že příliš nízká hranice může z legálního trhu vytlačit rizikovější klienty. Jejich potřeba půjčit si tím nezmizí. Jen se mohou přesunout k nelegálním poskytovatelům, kde žádný cenový strop, dohled a hlavně ani ochrana neplatí.
Proto podpořím návrh F3. Považuji za rozumnější pojistku proti tomu, aby dobře míněná regulace nezhoršila postavení právě těch lidí, které má chránit. Vyšší cenový strop však musí být doprovázen účinnými zábranami proti obcházení pravidel. Proto podporuji také návrhy G2 a G3 kolegy Jurečky.
Návrh G2 uzavírá mezeru, která by umožňovala řetězit malé krátkodobé úvěry přes různé společnosti ze stejné podnikatelské skupiny a znovu vybírat paušální část nákladů. Zákaz řetězení musí dopadnout na skutečnou ekonomickou skupinu, nejen na jedno obchodní jméno. Vedle toho návrh G3 u úvěru do 20 000 korun se splatností do jednoho roku stanoví, že celková částka splatná spotřebitelem včetně plateb spojených s prodlením nesmí přesáhnout dvojnásobek jistiny. Náklady soudního nebo exekučního řízení tím dotčeny přirozeně nejsou. To je podle mého srozumitelná krajní brzda. Malá půjčka se nesmí jen součtem úroků, poplatků a sankcí změnit v několikanásobný dluh. Tato kombinace dohromady dává smysl. Cenový strop nesmí zlikvidovat legální nabídku. Současně nesmí zůstat otevřené cesty, jak na zranitelném klientovi vydělat opakováním paušálu nebo nekonečným růstem dluhu.
Za třetí – posouzení úvěryschopnosti nesmí být ani formalita, ani zbraň proti platným smlouvám. Tady jde o jednu z nejcitlivějších částí zákona. Poskytovatel má povinnost zjistit, zda člověk může úvěr splácet. To je základ odpovědného úvěrování. Zároveň ale neplatí, že každá procesní chyba musí automaticky znamenat neplatnost smlouvy, i když byl spotřebitel objektivně schopen splácet. Soudní praxe už dnes zdůrazňuje materiální pohled. Rozhodující není jen to, zda byla odškrtnuta každá kolonka, rozhodující je také skutečná úvěryschopnost člověka v době poskytnutí úvěru. Za asi nejpřesnější řešení považuji návrh G1 kolegy Jurečky – poskytovatel musí prokázat, že úvěryschopnost řádně posoudil. Pokud spotřebitel doloží konkrétní okolnost, která jeho tehdejší úvěryschopnost zpochybňuje, musí poskytovatel prokázat, že úvěr mohl být poskytnut i při řádném posouzení. ***
