Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.20 hodin)
(pokračuje Michaela Moricová)
Jenomže tady nejde jenom o novináře, jde také o občany, protože novinář se neptá sám za sebe, ptá se za veřejnost, ptá se na věci, které mají právo vědět lidé v této zemi, na střet zájmů, na veřejné peníze, na bezpečnost, na rozhodnutí vlády, prostě na to, kdo nese odpovědnost. A premiér z mého pohledu se opravdu nemá takovým otázkám vysmívat. Má na ně odpovědět. Politika může být ostrá. Jenomže rozdíl mezi ostrou debatou a ponižováním, tady je docela rozdíl. Mezi nesouhlasem a dehonestací je rozdíl. Mezi politickým sporem a útokem na člověka, který dělá jenom svou práci, je rozdíl. A předseda vlády by ten rozdíl měl znát, a pokud ho nezná, je to problém. A pokud ho zná, a přesto jedná tak, jak jedná, tak je to možná ještě horší.
Proto navrhuji, aby se Sněmovna zabývala tím, jaký standard chování očekáváme od předsedy vlády vůči médiím, veřejnosti a především lidem, kteří mu kladou legitimní otázky, protože premiér opravdu nemusí být dokonalý, ale měl by být schopen alespoň jedné základní věci: odpovídat na dotazy ohledně práce pro Českou republiku bez urážek. Děkuju. (Potlesk poslanců Pirátů.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní vystoupí pan poslanec Baxa. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Martin Baxa: Vážený pane místopředsedo, paní vicepremiérko, milé kolegyně, milí kolegové, já navrhuji na pořad dnešní schůze Poslanecké sněmovny bod s názvem Proč chce vláda zrušit funkční státní kulturní politiku? A rovnou avizuji, že jej navrhnu zařadit jako šestý bod dnešního jednání Poslanecké sněmovny.
Je to téma, které může působit zdánlivě odtažitě. Proč by se měla Poslanecká sněmovna zabývat státní kulturní politikou, jedním ze strategických dokumentů, který vláda standardně projednává na základě nějaké přípravy, která probíhá na příslušném ministerstvu. Takto se také zpracovávala platná účinná státní kulturní politika, kterou přijala vláda Petra Fialy v říjnu roku 2025 a která nabyla účinnosti v letošním roce. Je to státní kulturní politika na léta 2026 až 2030. Tento dokument vznikal tak, jak mají vznikat strategické dokumenty. To znamená, na začátku bylo jasné silné zadání – má vzniknout strategie, jíž se má řídit nejenom vláda České republiky, ale měly by se jí velmi intenzivně zabývat i jiné orgány veřejné správy v naší zemi, samosprávy a další. Měla velkou analytickou část a poté, to jsem chtěl teď zdůraznit, prošla také velmi širokou komunikací s kulturní veřejností. Je absurdní, že by strategický dokument pro celou oblast měl vznikat bez spolupráce těch, jichž se týká. Je to pro mě úplně jako nemožná představa. Státní kulturní politika má vzniknout tak, že se Ministerstvo kultury, které je za její přípravu zodpovědné, má bavit s těmi, kteří kulturu vytvářejí, v kultuře pracují, pro které je kultura důležitá a kteří skrz kulturu také vytvářejí skvělé jméno naší země v zahraničí. To se všechno v době, kdy jsem stál v čele Ministerstva kultury, stalo, takto státní kulturní politika vznikala a já jsem do ní nijak politicky nezasahoval. Vznikala od samého počátku jako expertní dokument a v těch posledních měsících, kdy vlastně vznikla ta verze, kterou potom vláda projednala a schválila, tým pod vedením mého náměstka Davida Kašpara vlastně prováděl stovky různých konzultací, proběhlo 5 kulatých stolů, proběhla celá řada expertních setkání, on-line příležitostí, prostě všechno to, co má mít u strategického dokumentu prioritu, se opravdu stalo.
Najednou se zničehonic uprostřed léta objevila zpráva, že ministr Oto Klempíř chce prosadit novou státní kulturní politiku, bez jakéhokoliv předchozího v uvozovkách varování, bez jakéhokoliv avíza, bez jakékoliv komunikace, dokonce veřejně přiznal nebo řekl, sdělil, že tento návrh tohoto dokumentu, který já odmítám nazývat státní kulturní politikou, napsala jeho tisková mluvčí Barbora Šťastná. Takový dokument není strategickým dokumentem státu, nemůže být, nesplňuje základní podmínky k tomu, aby byl považován za strategický dokument.
Na Oto Klempíře se snesla veliká kritika, přesto Oto Klempíř velmi sveřepě pokračoval v projednávání státní kulturní politiky tím způsobem, že v nějakém neveřejném připomínkovém řízení všechno to, co se v něm objevilo, na Ministerstvu kultury smázli a takzvaně vypořádanou státní kulturní politiku předložili vládě. A tam Oto Klempíř už podruhé narazil na Andreje Babiše. Andrej Babiš shodil pod stůl jeho zákon o médiích veřejné služby. Teď Andrej Babiš shodil ze stolu státní kulturní politiku. A také Andrej Babiš se potkal s kulturními aktéry. Uskutečnila se schůzka s velmi reprezentativní sestavou, schůzka, kterou Oto Klempíř neudělal a Andrej Babiš vyslechl argumenty, které mu předložili kulturní aktéři. A já pevně věřím, že Andrej Babiš tak, jako to už jednou udělal, tak teď znovu řekne Otu Klempířovi, tenhle dokument jsem předkládat nebudeš, je konec. Možná se to změní, možná ne, ale v tomhle případě bych si přál, aby Andrej Babiš zasáhnul tak, jak už jednou zasáhnul.
Není zřejmé, zda o tomto dokumentu bude jednat vláda v pondělí. Já proto navrhuji, aby když se Oto Klempíř nebaví s kulturní obcí, alespoň v Poslanecké sněmovně, v uvozovkách v Poslanecké sněmovně, jíž vláda odpovídá přednesl to, proč celou tuto věc dělá, a proto navrhuji tento bod. Děkuju.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní vystoupí paní poslankyně Bartošová. Prosím.
Poslankyně Lucie Bartošová: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Já navrhuji zařadit na pořad této schůze nový bod s názvem Kdy už bude líp? A navrhuji ho zařadit jako první bod dnešního jednání. Ten název není moje invence. Je to otázka, kterou si začínají lidé pokládat, když jdou do banky pro hypotéku, když čtou, co se chystá s daněmi. Před rokem jim totiž bylo řečeno, že bude prostě líp. A proč právě teď? Ministryně financí představila 31. srpna návrh rozpočtu na rok 2027 se schodkem 389 miliard korun, druhým největším v historii této země. Vláda ho pravděpodobně schválí 21. září a do konce září ho pošle sem do Sněmovny. Ten rozpočet je účet za prvních 9 měsíců vlády, a než ho dostaneme, tak si myslím, že bychom se měli podívat na to, na jakých slibech stojí. A vezmu tři, které slyšel úplně každý.
Za prvé hypotéky. Slibovalo se, že budou dostupnější, že budou levnější. Jenže průměrná sazba je v srpnu zhruba 5,5 procenta. Rostla pátý měsíc v řadě. Je nejvyšší za 2 roky. Samozřejmě nebudu tvrdit, že vláda nastavuje sazby hypoték, to se nedovolím, ale když stát oznámí, že si půjčí na příští rok 389 miliard, tak to může nastartovat inflaci, a to samozřejmě trh zohledňuje. Ekonomové to po zveřejnění schodku říkali otevřeně. Vláda hypotéky nezlevňuje, vláda svým rozpočtem přidává důvod, proč vlastně mohou zdražovat. Pro mladého člověka, který nemá na výběr mezi nájmem a hypotékou, protože nájemní trh je ve složité situaci, každá desetina procenta rozhoduje.
Za druhé energie. Tady samozřejmě musím být férová, regulovaná složka ceny elektřiny od ledna klesla o zhruba 15 procent, protože stát převzal platbu za podporované zdroje. To vláda udělala, ale řekněme si, kolik to je. Podle Energetického regulačního úřadu ušetří byt, kde se na elektřině vaří, zhruba 388 korun za rok, rodinný dům zhruba 445 korun za rok. Když vezmeme dohromady ty hypotéky, kdy ročně ty rodiny zaplatí o několik tisíc korun navíc, tak v porovnání mezi mezitím – ty čtyři stovky a těch několik tisíc korun ročně navíc, prostě tomu se říká, že je líp? Tohleto celé je prostě vlastně na dluh. Mladý člověk dnes ušetří a za 20 let zaplatí i s úroky ze svých daní. A to nejsou levnější energie, to je prostě bohužel odložená faktura.
Za třetí daně. Při představení programového prohlášení premiér v této Sněmovně řekl, že se daně zvyšovat nebudou, že se budou snižovat. Slibovalo se snížení daně firmám. 3. září paní ministryně financí potvrdila, že některé daně se pravděpodobně budou muset zvyšovat – za hazard, zahřívaný tabák, nikotinové sáčky, investiční nemovitosti. ***
