Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.40 hodin)
(pokračuje Michal Zuna)
Bohužel se na tomto místě nabízí paralela s jednou z nejbolestivějších kapitol našich dějin. Psal se rok 1929 a nad Evropou se stahovala mračna nejničivějšího konfliktu historie. V říjnu 1929 došlo ke krachu na Newyorské burze, kterému říkáme Černý pátek a třicátá léta tak byla ve znamení ekonomických problémů, které způsobily i radikalizaci některých skupin obyvatel Československa. Samozřejmě ke stejné radikalizaci docházelo i u našich sousedů.
V roce 1933 se Adolf Hitler dostal k moci demokratickou volbou. S jakým programem tehdy zvítězil? Snadná řešení, peníze pro dělníky, nenávist vůči konkrétní skupině lidí, která údajně mohla za problémy státu i těch správných občanů. Tento populismus mi lehce něco připomíná i u nás.
V roce 1934 jsme i u nás v Československu cítili vzrůstající ohrožení. Tedy alespoň někteří, ti, kteří apelovali na vyšší výdaje na obranu, zajištění bezpečnosti na rizikové hranici a zajištění armády. Pak tu byli tací, kteří pokládali podobné apely za zbytečné strašení a samotný akt vojenské agrese za něco absurdního. Nebudeme slušní, budeme jmenovat. Byli to českoslovenští komunisté a nacisté. Tehdy ale byli v menšině.
V kritickém roce 1938 jsme tak na obranu vynakládali 21 procent HDP. Ano, je to neuvěřitelných 21 procent HDP, což bylo více, než vynakládaly tehdy Spojené státy či Velká Británie. Náš obranný systém, husté sítě stálého opevnění a protivzdušné obrany státu nám záviděla tehdy celá Evropa.
Bohužel jsme nakonec byli opuštěni našimi spojenci a prodáni s vidinou zajištění míru. Ten obchod zněl jednoduše. Okupace pro Československo a klid pro všechny ostatní. Historická paralela je krystalicky jasná. V roce 1938 Československo vydávalo na obranu 21 procent HDP a proti byli pouze komunisté a nacisté. Je vidět, že některé věci se nemění.
Ono to bohužel dává smysl. Demokratický stát, který se umí bránit, extremistům překáží. Armáda demokratické republiky jim překáží, spojenectví se západem jim překáží, pevnost svobodné země jim překáží. Když dnes slyšíme věci a řeči, že na obranu nemáme dávat tolik peněz, že NATO nás zatahuje do problémů, že se máme stáhnout, nevyčnívat, neprovokovat, vyčkávat, přepočítávat svobodu na drobné, člověk si říká, že některé politické tradice mají u nás opravdu tuhý kořínek.
Tehdy proti obraně demokratického Československa stáli nacisté a komunisté. Dnes se stejná melodie ozývá ze Strakovky. Melodie, jejímž cílem je oslabit důvěru v armádu, oslabit důvěru v NATO, oslabit důvěru v západ a ochotu bránit vlastní zemi. Stávající vláda těmto hlasům možná nepřikyvuje vždy nahlas, ale svým rozpočtem jim nechává otevřené dveře. V politice často nejde jen o to, co vláda říká. Jde o to, komu svým jednáním uvolňuje prostor.
Jestliže vláda nedává obraně prioritu, posiluje všechny, kdo obranu zpochybňují. Pokud vláda z aliančního závazku dělá předmět domácího handlu, stejně jako handlovala s komunisty v předminulém volebním období, posiluje tím všechny, kdo NATO, a prozápadnímu směrování země nikdy nepřáli. Jestliže vláda místo vážné debaty o bezpečnosti nabízí výmluvy, posiluje všechny, kdo chtějí Českou republiku slabší, osamělejší, zranitelnější a méně čitelnou. To je neodpovědné nejen politicky, ale i historicky.
Víte, občas se říká, že opozice straší. Že když mluvíme o obraně, jen strašíme, že když mluvíme o Rusku, jen strašíme, že když mluvíme o NATO, tak strašíme, že když připomínáme rok 1938, tak strašíme. Ale ne, to není strašení. My si jen pamatujeme historické souvislosti. Paměť není hysterie. Paměť je nástroj přežití a upevnění svobody země. Národ, který zapomene, proč kdysi stavěl pevné a stálé opevnění a který vystavěl skvělou protivzdušnou obranu, proč se na obranu skládal i z vlastní kapsy, národ, který zapomene, že demokracie bez síly je zranitelná, takový národ může velmi snadno znovu uvěřit, že klid se dá koupit ústupkem a bezpečnost mlčením. Nedá. Klid bez síly k odstrašení je jen pauza, kterou vám dopřál někdo jiný. Bezpečnost bez obrany je jen přání a svoboda bez odvahy investovat do její ochrany je jen krásně nasvícená kulisa.
Do tohoto obrazu dokonale zapadá i kauza účasti prezidenta Petra Pavla na summitu NATO. Řekněme si to bez vytáček, způsob, jakým se vláda zachovala k prezidentovi a vrchnímu veliteli ozbrojených sil, byl trapný a malý. Můžeme se přít o kompetence či o zahraniční politiku. Můžeme mít různé politické názory na prezidenta republiky, ale existují chvíle, kdy má stát působit jako stát, ne jako parta lidí, kteří se hádají o místo u stolu, zatímco spojenci čekají, jestli se Česká republika konečně přestane zabývat sama sebou. Summit NATO je přesně taková chvíle.
Prezident Petr Pavel je člověk s mimořádnou bezpečnostní a alianční zkušeností. Byl vysokým představitelem NATO, má osobní autoritu v prostředí, kde se autorita nedá koupit reklamou, má zkušenost a respekt. Normální vláda by takovou výhodu využila ve prospěch České republiky. Vláda Andreje Babiše tuto výhodu promarnila a udělala z ní jen domácí politickou potyčku. Místo, aby Česká republika do NATO vyslala obraz jednoty, vyslala obraz uražené ješitnosti. Místo, aby vláda využila prezidenta jako silný hlas republiky v alianci, rozhodla se ho odstrčit, protože politicky překáží. To je přesně ten typ malosti, která je v běžné politice otravná a v bezpečnostní politice nebezpečná.
Summit NATO není prostor, kam si jednotlivé členské země jezdí vyřídit domácí komplex z prezidenta republiky. NATO je obranná aliance, a když na summit Česká republika přijíždí, má působit jako spolehlivý a dospělý spojenec. Ne jako země, která si na cestě na summit ještě doma pere špinavé prádlo a pak se diví, že to všichni vidí. Oni to opravdu všichni vidí. Spojenci vidí, že máme vládu, která má problém plnit své základní obranné závazky. Spojenci vidí, že máme vládu, která vede spor s prezidentem zrovna ve chvíli, kdy se řeší bezpečnost Evropy. To je přesně to, co si Česká republika v této době nemůže dovolit.
Premiér často mluví o tom, že hájí české zájmy. Ten český zájem v jeho podání je přesně co? Aby byl demokraticky zvolený prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil pokořen, aby mu to vláda takzvaně nandala? Český zájem je, aby nás spojenci brali vážně. Tady se hraje o důvěryhodnost země. Důvěryhodnost republiky tato vláda ničí po kapkách. Jednou rozpočtem, jednou útokem na prezidenta, jednou výmluvou vůči NATO, jednou relativizací obranných závazků, jednou ústupkem těm, kdo by naši zahraniční politiku nejraději otočili někam mezi Orbána, Kreml a domácí mudrování. ***
