Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.20 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
Navíc nová data zveřejnilo přímo Ministerstvo pro místní rozvoj. Jde o aktuální čísla, která byla sesbírána v dubnu letošního roku.
A co ukazují? Jsou to oficiální data z úřadu tady paní ministryně Mrázové, že za poslední rok a půl je průměrná délka toho stavebního řízení 98 dní a medián 78 dní, méně než tři měsíce. To jsou data. To jsou skutečná fakta.
Když se podíváme na čísla týkající se jenom bytových staveb, tak se dostaneme na průměr 103 dne. Opět je to okolo těch třech měsíců. Takže tady nestrašte lidi, prosím. Stavební řízení v Česku nemá ten zásadní problém v rychlosti povolování.
Co jsou ty problémy? A to zase budu citovat ČKAIT, ať tedy nejsem napadána z nějaké neobjektivnosti. Takže co v tiskové zprávě v postoji zveřejněném Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě stojí? Cituji: „Legislativní smršť je odůvodňována údajnou nadměrnou délkou stavebního řízení, která podle názoru některých zákonodárců a předkladatelů zákona trvá běžně několik let. Tato vyjádření ovšem nejsou ničím doložena. Podle inženýrské komory k tomuto omylu dochází tím, že se zaměňuje délka stavebního řízení s délkou trvání všech procesů od nabytí pozemku až po zahájení výstavby.“
A teď citace inženýra Roberta Špalka, předsedy ČKAITu: „Když si někdo koupí pozemek třeba bývalého nádraží a chce tam postavit bytové domy, tak si musí nejprve projít nezbytnou změnou územního plánu, a to včetně veřejného projednání. To opravdu trvá i řadu let.“
Takže jsme u toho. Výchozí argumentace neříká pravdu. To, co trvá, je, když se mění územní plán, ale když stavebníci podávají projekty v souladu s platným územním plánem, tak to funguje, tak to běží.
Potom je tu druhá věc. Předchozí verzi stavebního zákona odhlasovala naprostá většina Sněmovny. Bez dvou poslanců ji odhlasoval i celý klub ANO, i když byl tehdy v opozici. Byl to rozsáhlý právní předpis. Proč chcete ukvapeně, bez vyhodnocení té předchozí úpravy, přijímat další revizi? No protože vám se bude v chaosu dobře skrývat, co jsou ty vaše skutečné zájmy. Ale my na to prostě tady musíme konkrétně a podrobně upozornit, protože to není zájem naší země, není to zájem běžných lidí, kteří chtějí, abychom se jako země rozvíjeli a aby to zde fungovalo podle práva, předvídatelně a pro všechny s rovným přístupem.
A ty argumenty, které zde dnes na úvod chci uvést, sepsal i veřejný ochránce práv. Pokud někoho překvapuje, že zde vystupuji se stanoviskem, které zveřejnil pan doktor Stanislav Křeček, tak ujistím – ono jde totiž o výsledky analýz celého právního týmu, který funguje v Kanceláři veřejného ochránce práv. Jde o komplexní pohled. A samozřejmě Stanislav Křeček tehdy to zastřešil.
Jde o stanovisko z 19. ledna, takže ještě před tím komplexním pozměňovacím návrhem, co má těch více než tisíc stran. Ale přesto ten návrh na většinu těch výtek vůbec nereaguje. Naopak něco ještě zhoršuje. A co je šílené, úplně ignoruje návrh paní ministryně Mrázové i věci týkající se bezbariérovosti, přístupu pro lidi, kteří jsou na vozíku, lidi, kteří mají malé dítě, potřebují někam vjet s kočárkem, přístupu pro lidi, kteří si zlomí nohu a potřebují prostě několik týdnů, aby byly veřejné budovy co nejpřístupnější, jinak si to ještě třeba neuvědomují, jak je bezbariérovost důležitá, protože jsou mladí a zdraví. Bezbariérovost je prostě něco, co je za mě základ moderního přístupu, kdy si uvědomujeme, že v životě jsou různé fáze, že všichni budeme staří, že se nemají stavět zejména veřejné budovy a veřejné prostory na situace, kdy je člověku 25 a je mladý zdravý muž. Ne. Mají se stavět prostory, budovy zejména tak, abychom zohledňovali, že jsme společnost, která má fungovat pro všechny. A tohle píše i veřejný ochránce práv.
Já se k tomu dostanu, ale myslím, že na úvod je dobré odcitovat, jak vnímá shrnujícím způsobem ta problematická ustanovení navržené nové zákonné úpravy Stanislav Křeček:
Za prvé. Zákon nově upřednostňuje povolení staveb i tam, kde by dříve nebyly přípustné. To jsou ty vily, vily s bazénem v chráněných krajinných oblastech.
Za druhé. Dotčené orgány mají používat jen nejmírnější prostředky ochrany a jejich stanoviska mohou být nahrazena fikcí souhlasu, pokud se nestihnou vyjádřit v krátké lhůtě. To může v praxi znamenat, že se důležité dopady staveb vůbec neprověří.
Za třetí. Oslabení boje proti černým stavbám, zrušení pevné lhůty pro podání žádosti o dodatečné povolení a další důsledky. To už okomentuju později. Také se tomu bude podrobně věnovat naše odbornice na stavební zákon a architektka Veronika Kovářová. Jenom... Černé stavby, to jistě paní ministryni Mrázové něco připomíná.
Za čtvrté. Co kritizuje stanovisko veřejného ochránce práv? Nejasná a velmi volná pravidla pro posuzování hluku.
Za páté. Vznik takzvaných superúřadů, které mají rozhodovat o stavebních záměrech i o ochraně životního prostředí, zdraví nebo památek, aniž by bylo jasné, jak bude zajištěna jejich odbornost, a hrozí, že ta ochrana veřejných zájmů zůstane jenom formální.
A samozřejmě se tam také řeší ty další věci, ať už uvolnění pravidel v památkových rezervacích a zónách nebo ta širší ochranná pásma.
Ale já ještě vyjmu z té kritiky ombudsmana, že definice přístupnosti je zúžená pouze na osoby se zdravotním postižením podle blíže neurčeného zákona a opomíjí přitom další skupiny, které přístupnost potřebují, seniory, těhotné ženy nebo rodiče s kočárky. Zkrátka úplně to ignoruje společnost jako celek, která má fungovat pokud možno pro všechny.
Dále novela umožní, aby se při úpravách stávajících budov požadavky na přístupnost vůbec neuplatnily, případně aby byly odmítnuty jako ekonomicky nepřiměřené. Víte, co to znamená? Že jakmile máte nějaké omezení, tak nevíte, jestli se dostanete do budovy, kde byste si potřebovali dojít na toaletu, nevíte, jestli si vůbec budete schopni zajít tam, kde se třeba nově dostanete do restaurace, nebo jestli budete schopni se přepravovat i veřejnou dopravou efektivně.
Ty podmínky, které jsou dnes platné, postupně jako republika uplatňujeme. Je to klopýtavé. Není to vůbec ideální, ale postupně se stává bezbariérovost standardem. Pomáhá to všem od těch situací, kdy lidé jezdí s kočárkem, protože mají malé děti, až po ty situace, kdy ve stáří každý schod, každý obrubník představuje bariéru. Jenže to tahle novela zásadně oslabuje.
A nakonec zásadně oslabuje i právo lidí bránit se proti rozhodnutím úřadů. Opět cituji to stanovisko ombudsmana: „Za zvlášť problematické považuji, že proti rozhodnutím o největších stavbách“, tedy i těch stavbách pro hromadné bydlení, to je ta vzpomínaná ubytovna pro dělníky při možné drůbežárně, že i proti těm rozhodnutím o největší stavbách „není možné podat řádný opravný prostředek u správního orgánu.“ Potom: „Přezkum závazných stanovisek je časově velmi omezený a v praxi může být nemožný.“ Dále: „Soudní ochrana se zužuje tím, že žalobu nebude možné dodatečně rozšířit.“ A zásadním problémem je samozřejmě také oslabení závaznosti územních plánů. Stavební úřad bude moci povolit stavbu i v rozporu s nimi na základě vágně formulovaných podmínek.
Jak jsem říkala, toto bylo stanovisko z ledna, ale nejenom, že na něj ministerstvo nereagovalo, ale některé věci ještě dále zhoršilo. ***
