Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Proto říkám: ano, řešme recyklaci, ano, řešme odpovědnost výrobců a ano, řešme ekologické nakládání s výrobky na konci jejich životnosti, ale zároveň se ptejme, kdo systém kontroluje, kdo ho platí, kdo z něj profituje a zda je nastaven opravdu férově. Nejde jen o recyklaci, jde také o správu miliard korun vybraných od výrobců a nepřímo od občanů. A tady musíme být jako zákonodárci velmi důslední.

První otázka je transparentnost. Pokud stát ukládá výrobcům povinnost odvádět peníze do kolektivních systémů, musí být zcela jasné, jak se s těmi prostředky nakládá, kolik peněz se skutečně použije na sběr, třídění, recyklaci a ekologickou likvidaci, kolik stojí administrativa, kolik stojí marketing, kolik stojí provoz systému a kolik zůstává v rezervách. To nejsou nepodstatné detaily. To je podstata důvěry v celý fungující systém. Jestliže občan při nákupu elektrospotřebiče, baterie nebo pneumatiky v ceně výrobku fakticky platí i budoucí náklady na jeho likvidaci, má mít jistotu, že tyto peníze skutečně slouží k účelu, pro který byly vybrány.

Druhá otázka je konkurence. Musíme si dát pozor, aby zákon nevytvářel uzavřený prostor pro několik málo velkých hráčů. Kolektivní systémy nesmí fungovat jako pohodlný monopol nebo oligopol, který jenom vybírá peníze, ale nemá dostatečný tlak na to, aby byl efektivní, tlak na kvalitu služeb a rozumné ceny. Tam, kde není konkurence, cena roste. Tam, kde není kontrola, roste riziko neefektivity, a tam, kde se točí miliardy korun, musí být dohled státu obzvlášť pečlivý, zvlášť když k tomu nastavoval pravidla.

Třetí otázka je byrokracie. Byrokracie vždy dopadá nejtvrději na malé firmy. Velká firma si najde právníky, poradce, administrativní oddělení a specialisty na reporting. Malý podnikatel to často řeší sám po večerech. A proto je legitimní se ptát: Nepřidáváme tímto zákonem další formuláře, další hlášení, další evidence a další rizika sankcí právě těm, kteří nemají aparát velkých firem? Stát by neměl trestat poctivé jenom proto, že se ztratí v nepřehledné administrativě. Pravidla mají být srozumitelná, proveditelná a přiměřená. Nemají být napsána tak, že jim rozumí jen úzký kruh právníků a specialistů-úředníků.

Čtvrtá otázka jsou náklady pro občany. V politice se někdy tváříme, že ekologické povinnosti někdo někde zaplatí, že je zaplatí výrobce, dovozce, kolektivní systém nebo trh, ale ve skutečnosti je velmi často platí občan. Platí je v ceně výrobku, ve službě, v poplatku, v nákladech obce nebo v ceně dopravy. Proto bych byl velmi nerad, aby se za hezkými slovy o recyklaci schovalo jen další zdražování. Každá povinnost musí mít jasný přínos. Každý nový náklad musí být obhájen a každá regulace musí odpovídat skutečnému problému, nejen snaze vykázat další aktivitu.

Pátá otázka je role státu. Stát má nastavovat pravidla a dohlížet na jejich dodržování, ale zároveň musí umět sám sobě položit nepříjemnou otázku: Opravdu kontrolujeme efektivitu systému, nebo jen kontrolujeme, jestli všichni vyplnili správný formulář? Smyslem zákona nemá být vytvořit dokonalou evidenci, smyslem zákona má být funkční sběr...

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Moc prosím o klid v sále tady! Děkuji.

Poslanec Petr Bendl: ...skutečná recyklace, omezení černých skládek, ochrana životního prostředí a férové nakládání s penězi, které do systému proudí. Jestli budeme mít krásné tabulky, ale drahý a neprůhledný systém, tak jsme jako zákonodárci selhali. A proto říkám, podporujeme rozumnou ochranu životního prostředí, podporujeme odpovědnost výrobců, podporujeme recyklaci a oběhové hospodářství, ale nepodporujeme zbytečnou byrokracii, nepřehledné toky peněz a další náklady, které se bez dostatečné kontroly přenesou na občany.

Ještě tu mám jednu věc, kterou považuji za důležitou zdůraznit. Pokud má být systém výrobců s ukončenou životností férový, musí platit pro všechny stejně. Nesmíme připustit, aby poctivé firmy odváděly příspěvky, plnily evidenční povinnosti, financovaly sběr a recyklaci, zatímco jiní se systému vyhýbají. Týká se to zejména části dovozů, internetového prodeje a prodejců, kteří uvádějí výrobky na český trh, ale nenesou odpovídající odpovědnost. To je dvojí problém.

Za prvé je to neférové vůči poctivým a za druhé to znamená, že náklady se nakonec rozpočítají mezi ty, kteří pravidla dodržují. Jinými slovy, poctiví platí i za nepoctivé. Stát proto musí hlídat nejenom papírovou evidenci, ale také skutečné černé pasažéry systému. Stejně tak nesmíme zapomenout na obce. Právě obce a jejich sběrné dvory často nesou praktickou část celého systému. Občan nepřijde s vysloužilým výrobkem na ministerstva. Přijde na sběrný dvůr, na obec, k místní službě, a pokud systém nebude dobře financován a dobře organizován, dopadne právě na samosprávy. Proto musí být jasné, zda kolektivní systémy obcím skutečně hradí odpovídající náklady, zda je síť sběrných míst dostatečná a zda stát nemá tendenci přenášet povinnosti dolů, ale peníze a odpovědnost nechávat jinde.

A nakonec bych chtěl říct jenom ještě jednu věc. Nesmíme měřit úspěch zákona podle formulářů a jeho počtu. Musíme ho měřit podle výsledku, kolik výrobků se skutečně sebere, kolik materiálu se skutečně zrecykluje, kolik se ho vrátí zpět do výroby, kolik odpadu neskončí na černých skládkách a kolik výrobků se podaří opravit nebo znovu použít, protože nejekologičtější odpad je ten, který vůbec neexistuje. Děkuji vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane poslanče. A další přihlášený do rozpravy je pan poslanec Kučera.

Než dorazí, já načtu omluvy. Martin Baxa se omlouvá od 18 hodin do 19 hodin z pracovních důvodů, Jakub Janda od 18 hodin do 19 z pracovních důvodů, Barbora Pipášová bere zpět svou omluvu od 17 hodin z rodinných důvodů a pan poslanec Ševčík od 18.30 se omlouvá z pracovních důvodů.

Pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Michal Kučera: Ještě jednou děkuju za slovo, ještě jednou dobrý den. Jak už tady bylo zmíněno, tato novela přichází se třemi významnými změnami nebo ve třech oblastech. Samozřejmě je to implementace evropského nařízení o bateriích, financování budoucí recyklace baterií, odstranění některých nedostatků z praxe po 4 letech fungování zákona. Ministerstvo životního prostředí nám tady slibuje, že nic navíc v této novele není. Jak už jsme se tady dneska několikrát bavili, že je to čistá implementace, že žádná česká regulace tam nepřichází. Samozřejmě ta největší – nebo co se mění, tak ta největší část se týká baterií, to znamená průmyslových baterií, bateriových úložišť, baterií z fotovoltaických elektráren, baterií z elektrokol a baterií z elektrokoloběžek.

Jedním z hlavních témat je takzvaný freeriding, to znamená, že se musí řešit případy, kdy výrobce zmizel z trhu nebo dovozce nebyl dohledatelný, případně kdy ty náklady nesl kolektivní systém nebo ostatní výrobci. Zpřesňuje se tady odpovědnost tak, aby náklady nesl skutečně výrobce nebo dovozce. Rozšiřují se sankce, zpřesňují se certifikace, pravidla certifikačních orgánů. O tom všem tady hovořili kolegové. Samozřejmě u tohoto zákona je třeba si jednoznačně říct, opět přináší vyšší administrativu, to znamená, výrobci tady upozorňují, že se přichází s novými registry, s novými evidencemi, s takzvanými digitálními pasy, s rozsáhlejšími reportováním. Je to samozřejmě další zátěž směrem na ten podnikatelský sektor. To evropské nařízení je poměrně složité, takže tady bude skutečně důležité, aby Ministerstvo životního prostředí, a já si myslím, že by to mělo sledovat právě i Ministerstvo průmyslu nebo dneska už Ministerstvo hospodářství? Nevím, jestli už jste změnili – ještě jste to nezměnili, tak zanedlouho Ministerstvo hospodářství, aby skutečně tuhletu novelu taky pohlídalo a podívalo se, zda tam nepřináší něco navíc právě pro podnikatelský sektor, protože obávám se, že ta kreativita možná i v těch pozdějších, v těch podzákonných normách může být poměrně velká.

Samozřejmě ty vyšší náklady, které to přináší, je to taky jasné, to znamená vyšší příspěvky výrobců, vyšší administrativní náklady, náklady na certifikaci, což se samozřejmě může promítnout i do ceny baterií jako takových. Poměrně vysoké nebo velmi diskutované téma je téma fotovoltaik, to znamená, kdo zaplatí tu recyklaci, která byla u baterií instalovaných už před několika lety. Ministerstvo životního prostředí chce zabránit tomu, aby účet jednou zaplatil stát, a tady je samozřejmě otázka, jakým způsobem to chce udělat. Nic proti tomu nemám, ale otázka je, jakým způsobem to chtějí udělat. Malí dovozci upozorňují na nové povinnosti, které jsou nastaveny podobně jako pro velké výrobce. A proti tomu se tam musíme skutečně ohradit, pokud budou mít malé firmy mít stejné povinnosti jako ty velké firmy, tak to prostě správně není. ***