Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.30 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Já si myslím, že pokud to říká Evropská vysílací unie, pokud toto říkají mezinárodní novinářské organizace, pokud to říkají zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu, pak nejmenší, co pro to může Poslanecká sněmovna udělat, je vést o této věci otevřenou debatu.
Proto tedy navrhuju tento bod s názvem Porušování evropských standardů při přípravě změn financování České televize a Českého rozhlasu. Tak to byl první bod.
A druhý bod, který považuji také za velmi významný, tak si dovolím navrhnout zařazení opět nového bodu, v tomto případě, aby byl pevně zařazen jako druhý bod dnešního jednání, a ten bod by se jmenoval následovně: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou. Tak ještě jednou pro pana předsedajícího, kterému děkuji, že pečlivě zapisuje: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak já to přečtu radši: Rozpor mezi fiskálně-strukturálním plánem vlády a její skutečnou rozpočtovou politikou.
Poslanec Jan Jakob: Výborně. Děkuju.
Vláda, jak víme, schválila Fiskálně-strukturální plán České republiky pro období 2027 až 2030. To je dokument, který musí být předložen Evropské komisi. Dokument, který má ukázat, jak chce Česká republika v následujících letech hospodařit.
Já chci hned na začátku říct jednu poměrně důležitou věc: s řadou cílů uvedených v tomto materiálu souhlasím. Souhlasím s tím, že schodky veřejných financí mají klesat. Souhlasím s tím, že veřejný dluh musí zůstat pod kontrolu. Souhlasím s tím, že fiskální politika musí být odpovědná. A souhlasím konečně s tím, že stát nesmí dlouhodobě utrácet víc, než si může sám dovolit. Právě proto ale považuji za nezbytné otevřít debatu o tom, zda vláda skutečně dělá to, co sama píše do oficiálních dokumentů. Protože mezi tím, co vláda slibuje Bruselu, a tím, co dělá doma, existuje stále větší rozpor.
Vláda v plánu předpokládá postupné snižování schodků. A teď se možná... V roce 2027 na úroveň 2,8 procenta HDP. A teď bacha. Teď se to rozjede. V roce 2028 na 2 procenta. V roce 2029 na 1,6 procenta. V roce 2030 dokonce na 1,2 procenta HDP. (Ministr Macinka: To je super, ne?) To je super. Souhlasím. Skvělé. Nevím, jestli bude souhlasit pan ministr práce a sociálních věcí, když nebude mít na to, aby mohl vyplácet dávky, důchody a jiné mandatorní výdaje.
A souhlasím, jsou to velmi ambiciózní čísla. Ale otázka zní: Jak se k nim chce vláda dostat? Kde jsou ty reformy? Kde jsou skutečné úspory? Kde je zeštíhlování státu, rušení neefektivních výdajů, redukce dotační ekonomiky? Kde je plán, který by odpovídal ambicím uvedeným v tomto dokumentu? Já ho nevidím. Bohužel nejsem sám. Nevidí ho nikdo v téhle zemi. Bohužel ani pan premiér ani paní ministryně financí.
Vidím naopak vládu, která současně mluví o konsolidaci prostřednictvím tohoto dokumentu a současně vytváří nové výdajové závazky. Vidím vládu, která prostřednictvím tohoto dokumentu mluví o rozpočtové odpovědnosti a současně rozdává nové a nové sliby. Vidím vládu, která tvrdí prostřednictvím tohoto schváleného dokumentu, že chce stabilizovat veřejné finance, ale současně rozšiřuje okruh výdajů, které bude muset stát v budoucnu financovat.
A právě to je ten problém. Protože fiskální odpovědnost není o tom, co napíšete a schválíte v jednom dokumentu. Fiskální odpovědnost je o tom, jaká rozhodnutí děláte každý den, každé zasedání vlády.
Zaujala mě jedna pasáž tohoto materiálu, která už je trochu méně ambiciózní. Česká republika podle něj obdržela od Evropské komise doporučení dosáhnout v roce 2030 primárního strukturálního – pozor – přebytku – přebytku – ve výši 0,5 procenta HDP. Vláda ale sama navrhuje cíl nižší – tady už ji ty ambice opustily – pouze 0,3 procenta HDP. Jinými slovy, ještě než začala skutečně konsolidovat veřejné finance, a ona asi bohužel nikdy nezačne, už žádá o mírnější podmínky. Ještě než předložila zásadní reformy, kterých se asi nedočkáme nikdy, už vysvětluje, proč by měla mít nižší ambice.
Já se ptám proč? Proč jste tak málo ambiciózní? Co vládě brání dosáhnout toho původního cíle? Jaké reformy nechce udělat? Jaké výdaje nechce omezit? Jaké úspory nechce hledat? Protože pokud vláda sama nevěří, že dokáže splnit ambicióznější cíl, proč by tomu měl věřit kdokoli ostatní? Nejenom my tady v opozici, ale všichni občané v naší zemi.
Největším problémem českých veřejných financí dnes není nedostatek strategií, schválených dokumentů. Těch máme dost. Problém je nedostatek odvahy. Odvahy říci, že stát nemůže financovat úplně všechno. Odvahy říci, že některé výdaje nedávají smysl. Nebo odvahy říci, že některé dotace musejí skončit. Odvahy říci, že stát musí fungovat efektivněji.
Právě zde podle mého názoru vláda bytostně selhává. Místo reforem nabízí líbivý marketing. Místo priorit nabízí dlouhý katalog slibů. Místo dlouhodobé strategie nabízí krátkodobou populistickou politiku. A pak se diví, že veřejnost nevěří jejím slibům, natož slibům o nějaké konsolidaci. ***
