Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.20 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Tady ta hranice těch... (ukazuje levé straně sálu a ministru Macinkovi) Ta červená – to je to, co navrhujete. (ministr Petr Macinka mimo mikrofon: To jste maloval sám?) To jsem ano, maloval sám, ano. (ministr Petr Macinka mimo mikrofon: To jste šikovný.) Že jo, no, děkuju, děkuju. Tak já vám to pak... Můžete si to ofotit.
A pan premiér tvrdí, že to vrací před našinu (?) do roku 2024 (ukazuje na grafu). Ale on to vrací do roku 2008 (ukazuje na grafu pro levou stranu sálu), protože celou dobu se ty poplatky nezvyšovaly a výnos z nich. A my už nežijeme v roce 2008. Za těch 20 let vzrostly mzdy, rostly ceny energií, rostly výrobní náklady, náklady na technologie, na digitální služby. No vzrostly náklady na úplně všechno. Pouze vláda předstírá, že čas stojí.
Tady mám ještě jeden graf, ten jsem minule neukazoval. (Zdvihá nový graf a ukazuje ho levé straně sálu.) A tady to ukazuje vlastně reálnou hodnotu peněz. Tedy to, co je v roce 2024, tak mělo přirozeně v roce 2008 nebo 2006 nižší hodnotu, protože ta inflace dohromady snížila hodnotu těch prostředků peněz o celou jednu třetinu. Takže vy de facto nesnižujete ani na rok 2024, ale ani na rok 2008 (ukazuje na grafu), ale o třetinu níž roku 2008, o třetinu níž.
Takže to, co navrhujete, ty vysoké částky, jak říkal pan ministr zahraničí, tak ony jsou skutečně nejnižší v porevoluční historii České republiky.
Tak to byl problém první, financování. Druhým problémem je nezávislost. Zde jsou výhrady EBU, ještě závažnější. Evropská vysílací unie totiž výslovně upozorňuje, že ve veřejně představeném návrhu nevidí žádné, žádné odpovídající legislativní pojistky proti politickému ovlivňování budoucího financování. Znovu – žádné. A to je mimořádně vážné zjištění, což my samozřejmě víme také. Ostuda, že už to vědí i v zahraničí tedy. Jsme pro ostudu ve světě.
Pokud bude každý rok o financování České televize a Českého rozhlasu rozhodovat aktuální parlamentní většina, vzniká riziko, že se z financování stane politický nástroj. Vy budete tvrdit: Je to mandatorní výdaj. Ale my víme, že při schvalování rozpočtu vás zákony vůbec netrápí. Letos hospodaříte s rozpočtem, který je zcela jednoznačně protizákonný, notabene změnit tu částku pak můžete poměrně snadno. Ten postup likvidační jsme viděli postupný, který byl velmi rychlý nakonec i na Slovensku.
Takže z toho vzniká politický nástroj. A ona stačí vlastně existence jenom té možnosti. Stačí samotné vědomí, že o rozpočtu rozhoduje politická moc. Právě proto Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby média veřejné služby disponovala přiměřenými, udržitelnými a předvídatelnými finančními zdroji. Znovu – přiměřenými, udržitelnými, předvídatelnými. Ptám se proto vlády: Jak je předvídatelné financování, o kterém bude každý rok rozhodovat nová politická většina? Jak je udržitelné financování, které lze kdykoliv snížit jednoduchým hlasováním? Jak je přiměřené financování, které podle samotných médií veřejné služby neumožní plnit jejich zákonné poslání? A kde jsou ony záruky nezávislosti, které požaduje i evropská legislativa? Nevidíme je my, nevidí je EBU, nevidí je odborná veřejnost, nevidí je ani samotné veřejnoprávní instituce.
Třetím ze čtyř problémů je způsob, jakým vláda celý návrh připravovala. EBU ve svém červnovém stanovisku – ono jich vydává víc průběžně, bylo by to zajímavé čtení pro vládní představitele v tom jejich legislativním mediálním chaosu – tak v tom stanovisku upozorňuje, že návrh vznikl bez předchozí konzultace – jak tady v České republice všichni víme – bez předchozí konzultace s Českou televizí a Českým rozhlasem, bez jakéhokoliv skutečného dialogu, bez zapojení dotčených institucí, bez řádné odborné diskuse. A to je samo o sobě alarmující.
Pokud vláda připravuje změnu financování silnic II. a III. třídy, jedná s kraji. Pokud připravuje změnu financování školství, jedná se školami a s jejich zřizovateli. Pokud připravuje změnu financování nemocnic, zdravotnictví, jedná s nemocnicemi a s pojišťovnami. Pokud připravuje změnu financování, a to zásadní, médií veřejné služby, s médií veřejné služby nejedná. Jaký to prosím dává smysl? Jak může vzniknout kvalitní návrh bez účasti těch, kterých se nejvíc týká?
A tím se dostávám ke čtvrtému problému – k absenci veřejné debaty. EBU výslovně konstatuje, že reforma takovéhoto rozsahu si zaslouží širokou veřejnou, ale také parlamentní diskusi. Ne uspěchané rozhodnutí, ne oznámení na tiskové konferenci nebo politický diktát, ale otevřenou debatu – debatu s odborníky, debatu se zástupci médií, se zástupci z občanské společnosti a nakonec i debatu tady v Poslanecké sněmovně a té se domáháme už téměř půl roku. A právě proto taky je na místě zařadit tento bod na program dnešního jednání.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, EBU ve svém stanovisku připomíná ještě jednu důležitou skutečnost. Média veřejné služby dnes působí v prostředí dezinformací, rostoucí společenské polarizace, geopolitických tlaků a sílícího vlivu globálních technologických platforem. A právě v takové době podle EBU oslabování nezávislých médií veřejné služby znamená oslabování celé společnosti. To není tvrzení nás z opozice nebo vedení České televize nebo Českého rozhlasu, natož tvrzení jejich zaměstnanců. To je varování organizace, která sdružuje veřejnoprávní vysílatele napříč celou Evropou. A právě proto bychom mu měli věnovat patřičnou pozornost.
V závěru toho svého stanoviska EBU vyzývá české orgány, aby neoslabovaly systém, který po desetiletí zajišťoval stabilitu, nezávislost a veřejnou hodnotu českých médií veřejné služby. Vyzývá vládu k vytvoření skutečného, skutečného konzultačního procesu. Vyzývá ji taky k široké veřejné – a pozor – i parlamentní debatě. Vyzývá vládu k zakotvení silných právních záruk redakční a finanční nezávislosti České televize a Českého rozhlasu. ***
