Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.30 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
A právě proto se mají média ptát - nakládá se s veřejnými byty adekvátně nebo jako s nějakou odměnou pro vyvolené? My jako Piráti proto navrhujeme úplně konkrétní řešení. Pozměňovací návrh je přidán k novele stavebního zákona a jeho podstatou je: ano, ať si politici mohou bydlet v obecním, ale ať to musí obhájit, ať je na to vidět, a ať je to zveřejněné v tom majetkovém přiznání, které stejně každoročně vyplňujeme. Ať to je pod tím drobnohledem.
Jasně, tato kontrola je někdy nepříjemná, zejména pro ty, kteří si zvykli, že veřejné statky jsou tak trochu jejich soukromé, že ten obecní je tak trochu jejich soukromý byt a že si ho přece budou držet pro dceru. Mě to tedy fakt připomíná doby, o kterých jsem doufala, že už se nikdy nevrátí a o kterých samozřejmě já jsem slyšela z vyprávění, nebo si o nich četla, ale takhle přesně si myslím, že to fungovalo za normalizace. A tuhle mentalitu přece zpátky nemůžeme dopustit.
Veřejnoprávní a svobodná média zkrátka chrání celou společnost, včetně těch, kteří nemají vlastní mikrofon, kteří nemají, jak dostat svůj hlas silně dál. Nebavíme se jenom o těch velkých institucích, o jejich rozpočtech. Bavíme se o konkrétních lidech, o těch, kdo sami vychovávají děti a řeší, jestli dřív zaplatí školní obědy anebo nájem.
Např. o paní, která mě potkala předevčírem v metru a sedla si vedle mě aby mi řekla že se prostě bojí jak zvládne další roky platit za bydlení. Bavíme se o mladých lidech, kteří nám Pirátům na každé debatě napříč republikou říkají, že by chtěli založit rodinu, ale bojí se, protože vědí, že na vlastní bydlení nikdy mít nebudou. Namísto plánování budoucnosti sledují raketový vzestup cen nájmů a cen bytů.
Musíme vidět ty konkrétní situace zdravotních sester, učitelů a učitelek, žen, které pracují jako pečovatelky, sociální pracovnice, konkrétní situace lidí, kteří drží naši společnost a celou naši zemi pohromadě, ale často si nemohou dovolit žít tam, kde pracují A právě tito lidé, kteří sami o sobě na to čas nemají, potřebují, aby někdo sledoval, co se děje s veřejným majetkem. Aby se někdo, kdo na to má čas, kdo k tomu má podklady, ptal, jaký má kdo přístup k různým výhodám. Aby byl někdo, kdo se nebojí říct, že tady něco nesedí a přímo tady něco smrdí. Veřejnoprávní a svobodná média dávají hlas těm, kdo nemají svoje PR agentury, kdo nemají peníze na právníky, kdo nemají marketingové týmy, přímé telefony na ministry ani přístup na pochybné narozeninové oslavy. A právě proto jsou tak důležitá.
Proč se jich tedy vláda bojí? Proč je právě teď takový tlak na změnu financování veřejnoprávních médií? Proč právě teď přichází návrhy, které Českou televizi a Český rozhlas finančně oslabí. Proč má přejít to financování pod státní rozpočet, když to jen znamená, že to bude stejně placeno námi všemi. A co víc, ještě to bude na dluh. Bude to znamenat, že se nám dál zvednou splátky státního dluhu, další stovky milionů korun každoročně navíc. Proč se tedy má dnes z transparentního systému poplatků stát politicky ovladatelná položka v rozpočtu? A proč se vláda tváří, že tím někomu peníze ušetří, když jenom přesune účet trošku jinam. A taky do budoucna zadluží naše děti kvůli svojí snaze ovládnout a kontrolovat média, která sama mají být kontrolou Babišovy vlády.
Jak dopadla původně svobodná média za Orbánovy vlády v Maďarsku?Jasně, že to začalo právě médii veřejné služby, jejich zestátněním, jejich ochočením, umlčením nepohodlných hlasů v nich. Jenže režim pokračoval v té likvidaci médií dál. Osobně jsem se několikrát setkala s novinářem, kterému nasadili odposlouchávací zařízení do mobilu. Špionský software proti novináři, patrně od vlastní vlády. Tohle se stalo v Maďarsku, nedaleko od našich hranic. Lidé, kteří vládě kladli nepříjemné otázky, nejdřív byli umlčeni, potom ignorováni, nedostávali odpovědi a nakonec odposloucháváni.
Nezávislá média jsou zkrátka pro moc nepohodlná, když ukazují na problematické zakázky, na klientelismus, kamarádšofty, prostě podivné obchody, na byty pro vyvolené, na střety zájmů, na politické tlaky. Tak se to Babišově vládě bytových bafuňářů nelíbí. Jasně, komu by se to líbilo? Akorát to řešení je jednoduché. Prostě to nedělat, nemít tyhle kauzy a toho, kdo je má, odvolat. Jenže Babiš si raději zvolil starý trik. Když tu otázku nelze umlčet přímo, tak prostě oslabím hlas toho, kdo ji pokládá.
Přece jenom ještě nejsme v zemi, kde lze novinářům říct napřímo - neptejte se. Proto se rozhodl nastavit systém, ve kterém si dvakrát rozmyslí, o kolik jim škrtnou rozpočet, když se zeptají, když tu otázku přece jenom položí. A když nemohu ovládnout redakci hned, tak vytvořím finanční nejistotu. Takový účinný náhubek. Odvážný reportér zjistí, že támhle kolega platí hypotéku. Odvážná reportérka dostane bokem od kolegů pochybnost, jestli to je fakt potřeba odvysílat právě teď a právě v této podobě. Redakce, která se bojí o svůj rozpočet, o peníze na zaměstnance, o regionální studia o investigativní tým, o zahraniční zpravodaje, o dětské pořady, o dokumenty, o krizové vysílání, je zranitelnější. Opatrná, prostě se začne bát. A takové médium se lépe tlačí ke zdi.
Opět jasné normalizační praktiky. Rozpočet jako vodítko na krku, jako vodítko, z kterého se snadno může stát pořádné škrtidlo. Samozřejmě někteří říkají, vždyť financování ze státního rozpočtu nemusí být problém. Vždyť můžou být nějaká pravidla, aby to byl mandatorní výdaj. Jenže k tomu potřebujete normální odbornou a věcnou debatu. Přípravu zákona, který bude nezávislý na jedné politické reprezentaci na jedné vládě. Výhled, který zajistí finanční stabilitu přes delší období nežli jeden rok. Potřebujete shodu napříč politickým spektrem. Ale tady se ani nejednalo, tady ani neproběhla normální pracovní skupina, koalice se s nikým z opozice, pokud vím, o tomto návrhu nebavila.
Ještě zpátky k tomu, co se stalo v Maďarsku. Ani tam, pokud vím, a to jsem se hodně tamější situaci médií věnovala, nebylo narušení nezávislosti vyloženě o tom, že by někdo zavolal a řekl běžnému redaktorovi - tohle neodvysíláte, to fakt ne. Ale spíš o tom, že když nějaká redakce kritický investigativní článek zveřejnila, přišla o inzerci. Firmy velice brzy zjistily, kde mohou a kde si nemohou platit reklamu.
A tím se opravdu ta mediální vydírací pozice vlády stala nástrojem s dopadem na celou zem. Právě proto je v situaci, kdy vláda rozhoduje o penězích pro média, tenhle tlak tak nebezpečný. Protože jde o útok na právo veřejnosti vědět, když se právě ty konkrétní firmy s politiky příliš zapletou.
A právě v tenhle okamžik si myslím, že je potřeba si ještě jednou připomenout - veřejnoprávní média nejsou nějaká vzdálená instituce, nějaké místo daleko na Kavčích horách. Nebo konkrétní jedna budova na Vinohradské ulici, potom regionální studia. Ne.***
