Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.50 hodin)
(pokračuje Vojtěch Munzar)
A ten argument, který jste tady používala, byl, že je to přílišná zátěž pro podnikatele a podnikatelské prostředí. Nakonec jsme to v minulém volebním období právě z těchto důvodů zrušili. A také z těch důvodů, že rostl počet bezhotovostních plateb, na které se EET podle rozhodnutí Ústavního soudu nevztahovalo.
Původní politická obhajoba EET stála na několika tvrzeních a zase dnes slyšíme, za prvé narovná podnikatelské prostředí. Za druhé přinese miliardy do veřejných rozpočtů. Tehdy ještě jste se předháněli v těch odhadech. Dneska to, původně to bylo 18 miliard, 20 miliard, dneska jste podle důvodové zprávy na 14. Za třetí, pomůže to poctivým proti nepoctivým a za čtvrté podnikatelům to ve skutečnosti moc nákladů nepřinese. Je zajímavé se na to podívat, když potom jste to vlastně sami přerušili s tím, že je to přílišná zátěž pro podnikatele.
A my máme právo se ptát, co vlastně z těch tvrzení bylo za dobu EET prokázáno. Největší problém původní elektronické evidence tržeb nebyl technický. Největší problém byl politický a společenský. Aby se EET tehdy obhájila, byla nejdříve vytvořena atmosféra, ve které se živnostníkům a podnikatelům nasazovala psí hlava. Podnikatelé byli líčeni jako ti, kdo neplatí daně, kdo podvádějí, kdo musí být konečně přinuceni k pořádku. To byla podle mě jedna z největších škod původní elektronické evidence tržeb. Společnost se dá rozdělit lehce, ale těžko se dá spojit. A my vlastně dneska vidíme i podobnou argumentaci, přípravu na tento zákon, když se neustále hovořilo o tom, kolik podniků nepřijímá platební karty. Ale když se podíváte na reálná data, na reálná data, tak zjistíte, že počet plateb kartou velmi rapidně roste.
Elektronická evidence tržeb se tehdy stala a dneska se také stává vlajkovou lodí tažení proti podnikatelům a živnostníkům. Jejich tržby, které musíte, jejich tržby preventivně on-line sledovat a kontrolovat. A navíc ukládáte podnikatelům a živnostníkům povinnost, aby si tuto kontrolu ještě sami zajišťovali a sami platili. A to je podstata problému. Kontrolu, kterou si stát vymyslel pro sebe, přenesl nákladově i organizačně na podnikatele a chce to udělat zas. Stát si řekl: Chci data, chci kontrolu, chci analytiku. A podnikateli řekl: Ty mi ji zajistíš. Ty si pořídíš zařízení, ty se připojíš, ty se zaregistruješ, ty poneseš riziko chyby a ty poneseš i sankci. A to je přístup, který já nepovažuju za správný. Stát má mít nástroje kontroly, ale nemá z podnikatele dělat pomocný orgán vlastní kontroly.
A pokud jde o čísla, historie EET je historie velmi proměnlivých odhadů. Nejvyšší kontrolní úřad už ve stanovisku ke státnímu závěrečnému účtu za rok 2017 upozorňoval, že tehdejší odhadované dopady, a ty byly někdy 18 miliard, někdy 12 miliard, někdy 10, někdy 4 miliardy, takže upozorňoval, že odhadované dopady zaváděných opatření se v jednotlivých dokumentech Ministerstva financí významně lišily už za vaší vlády a věrohodnost těchto údajů je diskutabilní, protože byly zveřejňovány rozdílné hodnoty bez vysvětlení metody výpočtu a bez analýzy konkrétních dat.
Opět to tady máme, opět máme v důvodové zprávě nějaké tvrzení o 14 miliardách. Není vysvětlena metodika výpočtu. Je to, byla to tehdy velmi diplomatická řeč Nejvyššího kontrolního úřadu. Já to přeložím politicky jasněji: Když stát ukládá statisícům lidí povinnosti, nemůže opírat své rozhodnutí o čísla, která se mění podle toho, co je politickým zadáním na Ministerstvo financí.
A teď se dostávám k dnešku. Ministerstvo financí u EET 2.0 znovu slibuje velké výnosy. Znovu slyšíme miliardy. Znovu slyšíme, že se systém vyplatí a musíme být znovu velmi opatrní, z čeho ta čísla vycházejí. Abych byl úplně fér, návrh EET 2.0 není úplně rovnítkem, není úplně totožný s původní elektronickou evidencí tržeb. Některé nejviditelnější chyby původního systému se v tom návrhu neobjevují. Nemá být povinný tisk účtenky kvůli EET, nemá být například povinná cedule v provozovně. Rozsah zasílaných údajů má být užší a nemají se posílat informace o položkách nákupu, ani údaje o zákazníkovi. A to všechno jenom konstatuji.
Proti původní EET je možná snaha odstranit některé nejkřiklavější excesy. Jenže to není důvod návrh podpořit. Když z velmi špatného návrhu odstraníte několik nejhorších prvků, automaticky z něj nevznikne dobrý návrh. EET 2.0 stojí na nové konstrukci. Evidovat se mají takzvané kontaktní platby včetně těch bezhotovostních. A to je jeden z klíčových problémů, protože právě bezhotovostní platby byly předmětem zásahu a zrušení části původního zákona Ústavním soudem. A právě zde se ukazuje, že návrh sice formálně reaguje na nález Ústavního soudu, ale fakticky se snaží obejít jeho ducha. Totiž nález Ústavního soudu je pro tuto naši dnešní debatu i pro tento návrh zásadní. Ústavní soud nezrušil tehdy celý zákon o EET, to je pravda. Ale zrušil některé jeho části. A jednou z nejdůležitějších bylo právě zahrnutí části bezhotovostních plateb.
Ústavní soud tehdy jasně řekl, že smyslem evidence tržeb nemá být, aby správce daně měl co nejširší přehled o uskutečněných platbách. To je naprosto klíčová věta. Evidence tržeb nemá být nástroj pro maximální informační hlad státu. Nemá být postavena na logice – když data mohou být užitečná, tak si je stát vezme. Ústavní soud výslovně uvedl, že stát nemá disponovat údaji, které skutečně nezbytně nepotřebuje. A dodal, že tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou poměrně dobře dohledatelné, a proto není silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci. Podle něj se EET měla týkat primárně plateb, které jsou pro stát těžko dohledatelné, zejména plateb v hotovosti. Ústavní soud konstatoval, že tehdejší plošné zahrnutí karetních a obdobných bezhotovostních plateb nebylo dostatečně odůvodněné, protože tyto platby byly obecně dohledatelné jinak. A to není pro drobná poznámka na okraj, to je princip. Stát má dodržovat informační sebeomezení, má si brát jen ta data, která nezbytně potřebuje. Nemá vyžadovat údaje, které si může opatřit jinak a šetrněji.
A teď se podívejme na návrh EET 2.0. Ministerstvo financí říká ano, my známe nález Ústavního soudu, ale svět se změnil. Paní ministryně to tady říkala, kromě, karet máme například QR kódy. Ale pomíjíte, že každá jakákoliv bezhotovostní platba zachovává digitální stopu a dá se dohledat sice někdy s menšími, někdy s většími problémy, ale zavedení regulace, zavedení EET 2.0 nemá být, že stát si ulehčuje život a tím všechny zatěžuje. Proč má být znovu zatížena každá běžná platba kartou v malé kavárně, u kadeřnice, v obchodě nebo u řemeslníka? A proč má putovat do systému EET? Z existence rizikových případů, které mohou existovat, se nemá stát plošná povinnost pro všechny.
Ústavní soud tehdy řekl, že stát musí sám dodržovat informační sebeomezení. A já se vás, paní ministryně, ptám, kde je sebeomezení státu v návrhu, který zahrnuje i platby kartou a QR platby? Kde je sebeomezení v návrhu, který znovu říká: Raději budeme sbírat data plošně, než abychom cílili přesně. Tohle je podle mě jádro ústavně politického problému. Politicky a věcně se pohybuje na hraně principu proporcionality, který Ústavní soud tehdy jasně formuloval. A Sněmovna by se měla dnes ptát, zda je rozumné a měli by se ptát na tohle zejména koaliční poslanci, aby se nedostali do stejného problému, zda je rozumné znovu přijímat zákon, jehož jeden ze základních prvků je už teď postaven na velmi sporném výkladu dřívějšího nálezu Ústavního soudu. Stát totiž nemá říkat dejte nám data a my už si pro ně najdeme účel. Stát má nejdřív prokázat nezbytnost, přiměřenost a šetrnost zásahu a teprve potom smí chtít nějaká data. ***
