Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.50 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Jaký je rozdíl mezi oceněním kvalitní obsluhy v restauraci a oceněním kvalitní práce kadeřnice? Nevím jak vy, já ten rozdíl nevidím. A můžou být další příklady. Turista využije služeb průvodce. Host odjíždí z hotelu, kde byl spokojen. Klient využije masáže, cestující využije taxislužbu. Roznášková služba, kterých je čím dál víc, doručí bryskně objednávku. Klient je spokojený, nechá spropitné. Proč je tato situace jiná? Já v tom opravdu rozdíl nevidím.
Daňový systém má být pokud možno neutrální, nemá rozhodovat o tom, která profese je lepší. Nemá rozhodovat o tom, která služba je hodnotnější. A nemá rozhodovat o tom, komu stát poskytne privilegium. Má vytvářet obecná pravidla, stejná pravidla pro všechny, předvídatelná, srozumitelná pravidla. A právě proto považuji tuto výjimku za velmi, velmi problematickou, protože každá takováto výjimka vytváří precedent. Každá taková výjimka vytváří tlak na vznik dalších výjimek. A každá další profesní skupina si následně zcela oprávněně položí otázku – proč oni ano a my ne? A bude mít samozřejmě pravdu, protože vláda jí nebude schopna dát přesvědčivou odpověď. Takto totiž vzniká komplikovaný daňový systém. Nevzniká jednou velkou reformou. Vzniká po malých krůčcích jednou výjimkou, druhou výjimkou, třetí. Jedním zvýhodněním jedné skupiny, dalším zvýhodněním druhé. A po několika letech už nikdo netuší, proč jednotlivé výjimky vlastně existují. A přesně touto cestou se dnes vydáváme.
Ale problém není pouze ve spropitném, problém je mnohem širší. Po celou dobu totiž vláda argumentuje narovnáním podnikatelského prostředí. Jenže současně vytváří systém, který je plný zmiňovaných výjimek, zvláštních režimů, odlišných pravidel pro různé skupiny různého zacházení. To není přece žádné narovnání prostředí, to je vytváření nových a nových rozdílů.
Jedni budou evidovat, druzí budou mít zvláštní režim. Jedni budou mít slevu, druzí budou mít přirážku. Jedni budou mít výjimku, druzí budou osvobození. Jedni budou mít zvýhodněné spropitné, druzí nikoliv. A výsledkem rozhodně není rovnost. Výsledkem je větší složitost, větší nepřehlednost, více výjimek, více sporů. To znamená více nerovností a nesrovnalostí.
A právě zde se podle mého názoru rozpadá jeden z hlavních argumentů vlády, protože pokud má být hlavním cílem narovnání podnikatelského prostředí, pak musí platit jednoduché pravidlo. Stejná pravidla pro všechny. Stejné podmínky pro všechny a stejné zacházení. Jenže přesně to návrh nedělá. Dělá úplně pravý opak.
Tak ale nyní se dostávám k nejdůležitější části toho mého proslovu, protože fiskální argumenty mohou být předmětem sporu, to uznávám. Odhady výnosů mohou být také sporné. Názory na daňové výjimky mohou být předmětem sporu. Ale existuje jedna oblast, kde by spor existovat neměl. A tou je respekt k Ústavnímu soudu. Respekt k principu proporcionality, respekt k hranicím státní moci. A právě zde podle mého názoru vládní návrh naráží na svůj největší problém.
A ano, dostávám se k otázce bezhotovostních plateb. Proto musím upozornit na nález Ústavního soudu z 15. prosince 2017. A tím se dostáváme k otázce, zda Parlament České republiky bude respektovat závěry Ústavního soudu. A tomu chci věnovat závěrečnou část mého vystoupení. Považuji to totiž za nejdůležitější z celého dnešního projednávání.
Otázka evidence bezhotovostních plateb, otázka proporcionality a hlavně otázka respektu k rozhodování Ústavního soudu. Zkusme se na to podívat úplně jednoduše. Co je hlavním argumentem vlády? Že stát potřebuje více informací, potřebuje větší kontrolu a potřebuje větší přehled o ekonomických transakcích. Dobře. Ale v právním státě nestačí pouze říct, že stát něco chce. Stát musí také vysvětlit, proč to potřebuje. Musí vysvětlit, proč nestačí nástroje, které už má k dispozici. Musí vysvětlit, proč je nový zásah nezbytný. Musí vysvětlit, proč nelze stejného cíle dosáhnout méně zatěžujícím způsobem. A právě zde podle mého názoru ten vládní návrh zcela selhává, protože bezhotovostní platba není anonymní. Ta platba prostě nezmizí. Bezhotovostní platba zanechává velmi přesnou digitální stopu. A právě proto se musíme ptát, jakou novou informaci stát získá evidencí bezhotovostních plateb, jaký nový údaj obdrží, jakou novou možnost kontroly získá? A pokud na tuto otázku neumíme odpovědět, pak vzniká velmi závažný problém.
Ústavní soud se totiž touto otázkou zabýval. Nezabýval se jí okrajově, věnoval jí rozsáhlou část svého nálezu. Dospěl k velmi důležitému závěru. Doslova uvedl – cituji: „Tržby plynoucí z bezhotovostních převodů jsou obecně poměrně dobře dohledatelné a není tedy dostatečně silný a legitimní zájem státu na jejich plošné evidenci.“ Tolik první část citace toho nálezu.
Dámy a pánové, to je ale přece mimořádně silné tvrzení. To není nějaký politický názor, který si tady můžeme vyměňovat. To je přece závěr Ústavního soudu České republiky. A právě na základě tohoto závěru byla část původní právní úpravy toho EET1 zrušena. Jinými slovy Ústavní soud neřekl – stát nesmí vybírat daně. Neřekl – nesmí bojovat proti daňovým únikům nebo nesmí využívat moderní technologie. Řekl něco mnohem důležitějšího. Řekl, že pokud stát již určité informace má, musí velmi přesvědčivě vysvětlit, proč je chce získávat ještě jednou. ***
