Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Protože bez toho nelze vyčíslit skutečný fiskální efekt a právě tato čísla návrhu chybí a to je podle mého názoru mimořádně závažný problém, protože bez těch čísel vlastně nevíme, o čem hlasujeme. Nevíme, zda vytváříme efektivní nástroj nebo zda vytváříme nástroj nákladný. Nevíme, zda přínosy převýší náklady a nevíme, zda čistý efekt bude vůbec kladný. Já o tom velmi pochybuji. A pokud to nevíme, měli bychom být mimořádně, mimořádně opatrní.
A zde se dostávám k další zajímavé části toho návrhu, takzvané přirážce za vystoupení ze systému. Právě zde totiž vláda nechtěně odhaluje skutečnou podstatu celé konstrukce, protože část podnikatelů nebude evidovat tržby, ale zaplatí za to vykoupení se, zaplatí zvláštní přirážku ve výši 1 400 korun ročně. Položme si jednoduchou otázku. Co to vlastně znamená, pokud je EET nezbytné pro ochranu veřejných financí, proč lze tuto povinnost nahradit paušální částkou? To přece nedává logicky smysl. Ve skutečnosti zde vláda sama popírá vlastní argumentaci. Na jedné straně tvrdí, EET je nezbytné, bez evidence nelze zajistit spravedlivý výběr daní. Na druhé straně říká, ale pokud zaplatíte, nezbytné není. To jsou dvě navzájem neslučitelná tvrzení. Obě současně přirozeně platit nemohou. Tato přirážka má ještě jeden rozměr. Je to vlastně mimořádně zajímavé přiznání, protože vláda tím fakticky říká, buď budete evidovat, nebo budete platit. Jinými slovy, EET přestává být pouze kontrolním nástrojem, stává se fakticky zvláštní finanční povinností. A to je velmi podstatný posun, protože původní argumentace byla postavena na kontrole, ne na vykupování se z kontrol, ne na náhradních platbách, ne na těch zvláštních přirážkách.
Stejně zajímavá je sleva na evidenci tržeb. Přiznám se, že právě tato část návrhu mě zaujala možná nejvíce, protože vláda zde podnikatelům v podstatě říká: ukládáme vám novou povinnost, ukládáme vám nové náklady, ukládáme vám novou administrativní zátěž, ale protože víme, že vás zatěžujeme, dáme vám daňovou slevu. To je poměrně fascinující přiznání. Vláda sama přiznává, že EET není zadarmo. Vláda sama přiznává, že EET vytváří náklady. Konečně vláda sama přiznává, že podnikatelé budou muset vynakládat čas a prostředky a pokud je tomu tak, pak bych očekával velmi přesnou odpověď na poměrně jednoduchou otázku. Kolik bude čistý přínos tohoto návrhu? Ne odhad, ne teoretický, ale skutečný, po odečtení všech těch výjimek zaváděných, po odečtení všech slev, všech osvobození, všech nákladů finanční a celní správy, všech nákladů podnikatelů, všech nákladů na provoz systému, protože právě toto číslo nás má velmi, ale velmi zajímat. Já mám obavu, že bude se znaménkem minus na začátku.
Mám stále silnější pocit, že návrh vznikl obráceně, než by měl. Nejprve vzniklo politické rozhodnutí vrátit EET a teprve následně jste začali hledat argumenty, proč by to mělo vlastně dávat smysl místo toho, aby vláda nejprve prokázala ekonomickou efektivitu, aby nejprve doložila skutečný přínos, aby nejprve předložila tvrdá data. Nejdříve padlo politické rozhodnutí a teprve následně vznikala argumentace. To je opravdu špatný postup. Veřejná správa totiž nemá fungovat na základě nostalgie, nemá fungovat na základě politických symbolů a má fungovat na základě dat, na základě analýz, na základě měřitelných výsledků. A právě tato data v návrhu zcela postrádám. Po celou dobu posloucháme argument o ochraně veřejných financí. Jenže současně vláda přichází s novými daňovými výjimkami, novými osvobozeními, zvláštními režimy. To je přece vnitřní rozpor.
Podívejme se na jednu z nejviditelnějších ukázek tohoto přístupu. Jde o spropitné, protože právě tam vláda opouští princip daňové neutrality, a to zcela a úplně. Tedy k otázce spropitného. Na první pohled může jít o dobrou věc, o několik technických ustanovení. Jenže právě na těchto zdánlivých detailech se často nejlépe ukazuje, zda je návrh postaven na obecných principech nebo na nahodilých výjimkách. Právě zde podle mého názoru vláda opouští principy, které na úvod deklaruje a nastupují zde výjimky. Po celou dobu posloucháme argument o rovnosti podmínek, o narovnání podnikatelského prostředí, o stejných pravidlech, o férových podmínkách. Jenže když se podíváme na konkrétní ustanovení návrhu, vidíme něco úplně jiného. Vidíme výjimky a vidíme privilegia. Vidíme zvýhodnění vybraných skupin. A právě spropitné je toho možná nejlepším příkladem.
Návrh zavádí zvláštní režim pro spropitné ve stravovacích službách. Já se ptám, proč právě ve stravovacích službách? Proč právě tato profesní skupina? Proč právě tento sektor? Jaký je ekonomický důvod nebo daňový důvod? Hlavně věcný důvod. Protože pokud žádný takový důvod neexistuje, pak rozhodně nejde o systémové opatření, pak jde pouze o politicky vybranou výjimku a to je něco úplně jiného. Představme si úplně běžnou situaci. Host odejde z restaurace, je spokojený, nechá číšníkovi spropitné. Dobře, podle vlády si tato situace zaslouží zvláštní daňové zacházení. Ale druhý den si tentýž člověk nechá ostříhat vlasy. Je spokojený, nechá spropitné kadeřnici. Proč je tato situace jiná? ***
