Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.50 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Pokud Ministerstvo financí nedokáže kvantifikovat dopady vlastních fiskálních rozhodnutí, pak je to alarmující zpráva o stavu řízení veřejných financí. Právě toto ministerstvo sestavuje státní rozpočet, vytváří makroekonomické prognózy, hodnotí dopady legislativy a komunikuje s evropskými institucemi a nyní nám říká, že není schopno vyčíslit dopady rozhodnutí na saldo a dluh. Pokud je to pravda, tak je to velmi vážné, a pokud to pravda není, pak je toto stanovisko pouhou záminkou, proč nezvyšovat transparentnost. Ministerstvo navíc argumentuje, že v některých případech jsou dopady malé. Ale malé dopady přece lze kvantifikovat a právě kvantifikace umožňuje věcnou diskusi. Argument dopad je zanedbatelný není argument proti transparentnosti, naopak je to argument pro to, že požadavek lze splnit velmi snadno.
Všechny ty čtyři naše pozměňovací návrhy spojuje jedna základní filozofie. Fiskální pravidla musí být předvídatelná, transparentní, vymahatelná a institucionálně ukotvená. Bez těchto vlastností se z nich stává pouhá deklarace. A to si Česká republika nemůže dovolit. Veřejný dluh roste, úrokové náklady rostou a ten rozpočtový prostor není donekonečna neomezený. Každá vláda má přirozenou tendenci utrácet více. Právě proto ale existují tato pravidla a právě proto existují i nezávislé instituce. Národní rozpočtová rada není politickým aktérem. Je odbornou institucí, kterou stát vytvořil proto, aby poskytovala právě nezávislé hodnocení. Pokud její stanoviska nemají praktický dopad, pokud je lze bez důsledků ignorovat, pak se ptám, proč jsme ji vlastně vůbec zřizovali. Jen proto, aby upozorňovala na rizika, která může vláda bez jakýchkoliv nákladů přehlédnout? To by bylo málo, za mě velmi málo. Vyspělé země vědí, že důvěryhodnost veřejných financí nestojí jen na dobrých úmyslech. Stojí na institucích, na pravidlech, na korekčních mechanismech a hlavně také na transparentnosti. A právě tímto směrem směřují i ty naše pozměňovací návrhy. Nedělají nic revolučního, pouze doplňují to, co ve vládním návrhu chybí.
Vážení, dnes můžeme rozhodnout dvěma způsoby. Buď přijmeme zákon, který bude obsahovat pravidla bez skutečných následků, nebo přijmeme zákon, který bude znamenat skutečný závazek odpovědného hospodáře. Naše pozměňovací návrhy nejsou ideologické, neomezují legitimní politická rozhodnutí, nevytvářejí veto natož nějakou paralýzu. Pouze zajišťují... (U vládní lavice probíhá diskuse.) Moc omlouvám, děkuju. Pouze zajišťují, že pokud se od pravidel odchýlíme, budeme to muset vysvětlit, kvantifikovat a hlavně napravit. A to je minimum, které by měl občan od státu očekávat. Když pravidla platí pro občany, musí platit i pro vládu. Když stát vyžaduje odpovědnost od daňových poplatníků, musí ji vyžadovat i sám od sebe. A když zřizujeme nezávislé instituce, musíme respektovat jejich odborný hlas.
Proto vás žádám o podporu těchto našich pozměňovacích návrhů. Tady nejde o to, kdo je v opozici a kdo v koalici. Nejde o to, kdo je na pravici nebo na levici. Jde o důvěryhodnost veřejných financí České republiky. Jde o odpovědnost vůči budoucím generacím. Jde o to, zda budeme hospodařit s respektem k pravidlům, která sami přijímáme.
Dovolte mi, abych navázal na předchozí a zaměřil se teď na pozměňovací návrhy koaličních poslanců, o jejichž podstatě ani o tom, že vůbec vzniknou, jsme před druhým čtením nevěděli a toho prostoru pro diskusi bylo opravdu málo. A tyto návrhy mají vlastně jednoho společného jmenovatele. Na jedné straně vláda odmítá ty naše návrhy, které posilují transparentnost, kontrolu a fiskální odpovědnost, a na straně druhé sama předkládá návrhy, které pravidla dále rozvolňují, rozšiřují výjimky a oslabují kontrolní mechanismy. A to je zcela zásadní rozpor. Jeden problém je fiskální a druhý problém je dokonce ústavní a třetí, který považuji také za zásadní, tak je nesoulad, možný nesoulad s evropskou legislativou.
Nejvýznamnějším návrhem je pozměňovací návrh paní poslankyně, paní ministryně Aleny Schillerové pod písmenem B, konkrétně B2, který umožňuje v letech 2026 až 2036 navýšit výdajové limity. To znamená, že vláda vytváří další a další výjimky z pravidel, která mají sama o sobě brzdit nadměrné zadlužování. Přidejme k tomu ještě pozměňovací návrh pod písmenem G pana poslance Nováka, který zavádí další výjimky. A když k tomu všemu připočteme již existující výjimky, dostáváme se do situace, kdy se fiskální pravidla stávají stále méně závaznými. A pokud budou všechny tyto výjimky využity naplno, může se schodek státního rozpočtu příští rok dostat výrazně nad hranici 400 miliard korun a já jsem velmi zvědavý, s jakým schodkem vláda předloží státní rozpočet na příští rok. Pravidlo, ze kterého lze téměř všechno vyjmout, přestává být takto pravidlem. Rozpočtová odpovědnost znamená stanovovat priority, nikoliv donekonečna rozšiřovat seznam výjimek.
Další část toho návrhu pod písmenem B1 umožňuje měnit návrhy rozpočtu institucí, které mají být na vládě nezávislé a jsou to tyto konkrétní instituce: Kancelář prezidenta republiky, Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář veřejného ochránce práv a úřad právě Národní rozpočtové rady. Ministerstvo financí to označuje za zvýšení flexibility. Já v tom vidím ale něco zcela jiného. Vidím zásah exekutivy do rozpočtové přípravy ústavně nezávislých institucí, vidím narušení principu dělby moci. Dělbu moci garantuje ústava. Vidím v tom opravdu nebezpečný precedent. Nezávislost institucí totiž nestojí pouze na tom, že mohou rozhodovat bez politického tlaku. Stojí i na tom, že mají odpovídající institucionální a rozpočtové zajištění. Pokud exekutiva získává silnější postavení při úpravě a schvalování přípravy jejich rozpočtů, vzniká riziko nepřímého tlaku. ***
