Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
To, že o nich můžeme diskutovat pouhé 3 hodiny, k tomu možná ještě 2 hodiny dneska, tak to mi přijde mimořádně neadekvátní.
Já jsem ještě tady v rámci třetího čtení nehovořil k pozměňovacím návrhům a nezbývá mi v tuto, než tedy využít přednostního práva, abych se mohl vyjádřit ke stanoviskům Ministerstva financí, které podalo k mým pozměňovacím návrhům, které jsem podával spolu s kolegy z našeho klubu TOP 09 a samozřejmě mám velkou potřebu se vyjádřit i k těm pozměňovacím návrhům koaličních poslanců v čele s paní ministryním financí. Já jsem si to trošku zkrátil, abych se opravdu věnoval těm jednotlivým pozměňovacím návrhům, tedy první k těm, které jsem podával spolu s kolegy.
První z nich zavádí bezpečnostní rezervu pod výdajovým rámcem. Tedy jednoduše řečeno, stát si nevypočítá maximální možné výdaje a neutratí je do poslední koruny. Vytvoří si rezervu, fiskální polštář, chcete-li bezpečnostní buffer. Ten návrh vychází z jednoduché zkušenosti. Ekonomické prognózy nejsou dokonalé, příjmy mohou být nadhodnocené, výdaje naopak podhodnocené. Mimořádné situace mohou přijít samozřejmě nečekaně, proto každý rozumný hospodář nikdy neplánuje s nulovou rezervou. To platí jak pro domácnosti, tak pro firmy a mělo by to samozřejmě platit i pro stát. Proto spolu s kolegy navrhujeme tři varianty. Fixní rezervu ve výši 0,5 procenta HDP, cyklicky diferenciovanou rezervu a nebo přísnější rezervu při vyšší úrovni veřejného dluhu. Všechny ty varianty mají jediný smysl, a to je vytvořit dodatečný prostor pro stabilitu veřejných financí. V tomto návrhu Ministerstvo financí, já to řeknu ve zkratce, nebudu ta stanoviska číst, abych nezdržoval, tvrdí, že nelze kvůli rezervě nerealizovat investice.
To je přece argument, který nemůže obstát. Nikdo zde nenavrhuje zákaz investic, nikdo neříká, že stát nemá investovat, ba naopak. Říkáme pouze, že investice mají být financovány v rámci udržitelného rozpočtového rámce. Pokud je investice skutečně prioritní, má vláda upravit jiné výdaje. Má hledat úspory, má stanovit priority nebo má hledat nové příjmy. To je podstata odpovědného vládnutí. Ministerstvo dále tvrdí, že důležitější je kvalita výdajů než samotná výše rámce. Kvalita výdajů, to je nepochybně důležité, ale kvalitní výdaj není omluvou pro nedostatek fiskální disciplíny. Kdybychom tuto logiku přijali, znamenalo by to, že pravidla neplatí, pokud má vláda subjektivní pocit, že utrácí dobře. Takto však právo ani rozpočtová odpovědnost nemůže fungovat.
Druhému našemu pozměňovacímu návrhu, který řeší situaci, kdy jsou fiskální pravidla porušena, ten návrh klade vlastně jednoduchou otázku. Co se stane když stát pravidla nedodrží. Vládní návrh na tuto otázku odpovídá velmi vágně. Náš návrh odpovídá naopak zcela jasně. Musí následovat náprava, ať už automatickým snížením výdajového rámce, povinností předložit nápravný plán nebo procedurálním omezením předložení rozpočtu. To je přece standardní princip každého funkčního kontrolního mechanismu. Pravidlo bez korekčního mechanismu je naprosto neúplné a ve výsledku nefunkční. Ministerstvo ve svém stanovisku k tomuto pozměňovacímu návrhu tvrdí, že je návrh nadbytečný. Pokud je nadbytečný, tak by měl být vlastně neškodný. Pokud je neškodný, proč proti němu je zcela zásadní negativní stanovisko ministerstva. Ministerstvo zároveň tvrdí, že samo nemůže rozhodovat o konkrétních opatřeních. To je do jisté míry pravda, ale náš návrh po ministerstvu nepožaduje, aby samo politicky rozhodovalo. Požaduje pouze, aby předložilo plán, aby posoudilo varianty řešení, aby transparentně vyčíslilo dopady. Přesně to je přece úloha Ministerstva financí. Ministerstvo má být odborným garantem rozpočtové politiky, ne pasivním pozorovatelem.
Náš třetí pozměňovací návrh stanoví, že běžná odchylka od růstu čistých výdajů nesmí přesáhnout 0,25 procenta HDP. Současně, a to je důležité, zachovává všechny důležité výjimky v souladu s evropskou legislativou, tedy mimořádné situace, únikové doložky a rozhodnutí orgánů Evropské unie. Návrh tedy neomezuje flexibilitu tam, kde je skutečně potřebná. Omezuje pouze běžnou diskreci, a to je přece správně.
Ministerstvo ve svém stanovisku argumentuje odloženými investicemi. Jenže právě zde je zjevné, že stanovisko ignoruje text našeho návrhu. Pokud nastane situace upravená evropským právem nebo rozhodnutím Rady Evropské unie, omezení se nepoužije, náš návrh tedy investice rozhodně neblokuje, pouze brání tomu, aby se pod záminkou flexibility systematicky rozvolňovala fiskální pravidla. A znovu, pokud vláda potřebuje vyšší odchylku, existují legální mechanismy. To je přece podstata právního státu.
Konečně náš čtvrtý pozměňovací návrh, ten je institucionálně nejdůležitější, posiluje roli Národní rozpočtové rady ne tím, že by jí dával rozhodovací pravomoc, ale tím, že její stanoviska nebude možné jednoduše odbýt několika větami. Pokud ministerstvo s radou nesouhlasí, musí podle našeho návrhu kvantifikovat dopady na saldo a dluh, Identifikovat rizika, popsat konkrétní nápravná opatření. V přísnějších variantách tohoto pozměňovacího návrhu navíc musí předložit kompenzační opatření nebo vyčkat 30 dní před předložením rozpočtu. To není žádné veto, to není žádná blokace, to je pouhá institucionální brzda a demokratický stát takové brzdy potřebuje.
Ministerstvo tvrdí, že požadavky jsou prakticky nerealizovatelné. S tím rozhodně nemůžu souhlasit. ***
