Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Takže další obrázek o zhoršujícím se zdraví českých veřejných financí je právě vývoj výdajů na obsluhu státního dluhu. Ještě jednou, v roce 2026 přes 100 miliard, v roce 2020 – před pár lety – to bylo něco přes 40 miliard korun, čili násobně vyšší částka na obsluhu státního dluhu.

Myslím si, že v tomto kontextu je možné už jenom na základě těchto dvou čísel konstatovat to, že veřejné finance se opravdu v České republice nevyvíjí žádným pozitivním směrem, nejdou cestou k větší udržitelnosti. Naopak ten růst dluhu a růst nákladů na obsluhu státního dluhu ukazují, že se zdraví veřejných financí dramaticky zhoršuje.

Druhá otázka ve chvíli, kdy vidíme, že vláda chce de facto vypnout národní rozpočtová pravidla, uvolnit si ruce pro dramaticky vyšší deficity, by byla nějaká prognóza toho, že se v České republice stane něco, co zajistí změnu toho trendu, otočení toho trendu, že začneme v České republice vytvářet přebytky veřejných financí namísto deficitu, že začneme snižovat ten poměr dluhu vůči HDP, ať už vysokým tempem růstu HDP, nebo se snižujícím dluhem. Ale nic takového v České republice předpokládáno není.

Je to dáno samozřejmě tím, že z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí se musíme dívat především na systémy veřejných rozpočtů, které ty veřejné finance v nadcházejících letech budou nejvíce zatěžovat, a to je samozřejmě systém zdravotnictví a systém penzí.

A opět, když se podíváme na vývoj výdajů ve zdravotním systému a srovnáme výdaje na zdravotnictví v předcovidové éře a v covidové a postcovidové éře, tak zjistíme, že výdaje na zdravotnictví narostly zase násobným tempem, aniž by se jakkoliv zvýšila produkce českého zdravotnictví. Podobný, velmi rychle rostoucí trend veřejných výdajů vidíme i v oblasti školství. Demografická situace je samozřejmě časovanou bombou jak pro průběžný penzijní systém, který se navíc ještě vláda chystá ještě více zkazit tím, že zruší alespoň ty parametrické změny penzijního systému, které udělala vláda Petra Fialy a které zajišťovaly tomu průběžnému penzijnímu systému dlouhodobější udržitelnost.

Takže nejenom předcházející trend vývoje veřejných financí vykreslující se například v rostoucím dluhu k HDP a v rostoucích nákladech na obsluhu státního dluhu, ale i ty konsekvence související s demografickým trendem, který bude vytvářet obří tlak na výdaje sociálního systému, na výdaje penzí, ale i na výdaje zdravotnictví, kde navíc k tomu připočteme obecně trend růstu kvality medicínských technologií, léků – to všechno bude znamenat ještě větší tlak na veřejné finance v těch nadcházejících letech.

A v takové chvíli místo toho, aby vláda přišla se sadou rozpočtových pravidel, která nějakým způsobem zpřísní nebo upraví ten ekosystém fiskálních pravidel v České republice tak, aby to byla pravidla efektivní, aby to byla pravidla jasná, aby se podle nich dalo orientovat, aby na nich třeba byla nějakým způsobem shoda mezi vládou a opozicí, protože hospodaření veřejných financí je samozřejmě záležitostí dlouhodobou, a netýká se pouze jednoho funkčního období, tak místo toho, jak jsem řekl, vláda přichází s tím, že zneužívá situace transpozice evropské legislativy a zasahuje i do národních rozpočtových pravidel, která s Evropskou unií vůbec nesouvisí, která jsme si do české legislativy přijali my, podle naší vůle, podle našeho rozhodnutí a právě s cílem stabilizovat veřejné finance.

Proč to vláda dělá, je jednoduchá odpověď. Všichni jsme to viděli jak při sestavování, respektive schvalování rozpočtu na letošní rok, který se nafoukl, ze kterého se stal deficit 310 miliard, ale vidíme i čím dál tím častější mediální vyjádření zejména pana premiéra Babiše, který říká, že vlastně Česká republika je na tom, co se týče veřejného zadlužení, dobře ve srovnání s celou řadou evropských zemí, kdy ty některé velké evropské ekonomiky – Francie, Itálie a další, Španělsko – mají schodek veřejných financí, respektive státní dluh vůči hrubému domácímu produktu přesahující úrovně 100 procent, tak na základě této primitivní, jednoduché komparace se tady vláda snaží vytvořit dojem, že tu máme velký prostor pro to, abychom se zadlužovali a dostali se na úroveň asi těch evropských států.

Že ty evropské země s tou obrovskou mírou zadlužení bojují, že ta obrovská míra zadlužení ohrožovala samu stabilitu Evropské měnové unie, že u některých zemí jde skutečně o to, jestli budou schopny v budoucnu financovat své základní veřejné statky a služby, to už nikdo neříká. A nikdo také neříká, že tyto země také budou akceptovány investory, kteří jim půjčují další dodatečné zdroje, tak že budou akceptovat stejné podmínky například u předlužené Itálie či Francie a u České republiky.

Je samozřejmě jasné, že na ekonomiku typu České republiky ti investoři budou mnohem přísnější než na ekonomiky typu Německa, Francie, Itálie a že po českém státu budou investoři, kteří mu budou ochotni půjčit, tak mu budou půjčovat samozřejmě za mnohem vyšší úroky než u těch velkých zemí, kde přece jenom ta velikost té ekonomiky pro ně hraje jakousi větší bezpečnostní pojistku.

Takže představa, že my se budeme moci vesele zadlužovat stejně jako Francie, Itálie a další evropské země, aniž by nás investoři trestali, aniž by nás investoři trestali více než tyto evropské země, které už tedy trestají i nyní, to je samozřejmě iluze, bláhová iluze a nebezpečný myšlenkový pochod, který prostě neodpovídá realitě. Ty evropské země těžce bojují se svými deficity, těžce bojují se svými veřejnými dluhy. A jestli se máme v něčem poučit i z chyb západoevropských zemí, respektive Západu, tak je to právě ta chyba, kdy si nechali ten zejména sociální stát blahobytu narůst do takové míry, že je dlouhodobě neufinancovatelný.

Česká republika je ještě v situaci, kdy má mnohem volnější ruce pro to, dělat nějaké strukturální reformy, strukturální změny právě v penzijním systému, právě ve zdravotním systému, připravit se na tu vlnu seniorů, která se zhoršujícím demografickým trendem přijde a bude zatěžovat sociální systémy. Tak místo abychom se z toho poučili a preventivně udělali opatření v těchto systémech tak, abychom se nikdy do té nezáviděníhodné situace, ve které jsou ty předlužené evropské státy, tak abychom se do ní nikdy nedostali, tak naopak Andrej Babiš je v uvozovkách dává za vzor a říká, jak velký prostor ještě Česká republika pro to se zadlužovat má.

No, nemá. Nemá žádný prostor stačí. Aby pan premiér, aby vláda otevřeli jakékoliv analýzy, které zkoumají udržitelnost veřejných financí. Ta se často zkoumá na základě krátkodobé udržitelnosti, kde hrajou roli takové věci, jako je aktuální úroková sazba, za kterou si stát musí půjčovat, ekonomický výkon té země, který zase generuje nějakou úroveň příjmů. Mimochodem i ta krátkodobá udržitelnost veřejných financí se v České republice zhoršuje a zhoršila právě proto, že vzrostla úroková sazba, za kterou si stát půjčuje peníze, respektive za kterou emituje státní dluhopisy.

A když se podíváme na tu střednědobou a zejména na tu dlouhodobou udržitelnost veřejných financí, tak zjistíme, že zejména ten demografický trend a dopady na zdravotní, sociální systém jsou fenomény, které ty analýzy ukazují, jako věc, která je bez řešení, bez strukturálních reforem pro veřejné finance dlouhodobě neudržitelná.

Jenom proto aktuální politická reprezentace nemá dostatek odvahy, schopností k tomu, aby se s tím porvala. A říká tím pouze a jediné, že se s tím bude muset porvat nějaká další budoucí politická reprezentace, která už se dostane do mnohem větších problémů, co se týče udržitelnosti veřejných financí, a bude v obdobné nebo podobné situaci, jako jsou dneska některé předlužené evropské evropské země.

Stačí se podívat na poměrně objektivní data Národní rozpočtové rady, která právě projektuje i dlouhodobou udržitelnost veřejných financí, nebo ukazuje, v jakém horizontu Česká republika překročí dluhovou brzdu, tedy poměr státního dluhu vůči HDP na úrovni 55 procent. V roce 2019 před covidem to mělo být někdy až po roce 2045. Ten covid a ty obrovské fiskální impulsy samozřejmě to překročení dluhové brzdy posunul mnohem blíže k třicátým, k 2035, až přišla vláda Petra Fialy, která učinila některá konsolidační fiskální opatření, která znovu tu projekci překročení dluhové brzdy posunula zase o kus dál do budoucnosti. ***