Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.00 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
A má-li být fiskální politika využita na řešení exogenních šoků nebo na cyklické vývoje v ekonomice, tak ty veřejné finance musí být ve zdravém stavu tak, aby mohla vláda prostřednictvím třeba zvýšení vládních výdajů v době, kdy dochází k ekonomické recesi, reagovat na ten nedobrý ekonomický vývoj a té ekonomice jaksi pomoci. Ve chvíli, kdy fiskální politika, respektive veřejné rozpočty budou ve stavu nedobrém, neudržitelném, vláda členské země eurozóny nebude mít k dispozici možnost zvýšit výdaje, zvýšit deficit, protože ten už zkrátka bude na takové úrovni, že bude neudržitelný, tak tím dostává celou měnovou zónu, celou eurozónu do obrovských potíží, protože Evropská centrální banka, která stanovuje měnovou politiku pro všechny země Evropské měnové unie, by musela v takové chvíli reagovat měnovou politikou čistě konkrétně na ten problém třeba jedné jediné země a poškodila by tím vlastně zbytek eurozóny, který by v danou chvíli potřeboval úplně jinou měnovou politiku.
Tak proto Evropská unie se snaží uplatňovat jakási fiskální pravidla tak, aby veřejné rozpočty v zemích eurozóny byly schopny ve chvíli, kdy nemají k dispozici národní, měnovou a kurzovou politiku, reagovat právě prostřednictvím fiskální politiky.
Dalším tím důvodem je samozřejmě to, že ve chvíli, kdy se jedna země dostane do nějakých potíží, strukturálních potíží, neudržitelnosti veřejných financí, tak samozřejmě roste tlak na fiskální transfery jedné z členských zemí na druhou, což samozřejmě vede k ohrožení stability, respektive ohrožení existence celé eurozóny, jako jsme to zažívali například ve chvíli, kdy se do potíží s veřejnými financemi dostalo před mnoha lety Řecko, které de facto ohrozilo existenci celé eurozóny, a aby eurozóna mohla přežít v tom dosavadním schématu, v té dosavadní struktuře musely proběhnout poměrně významné fiskální transfery právě směrem k Řecku.
Proto je fiskální politika v EU oblasti společného zájmu. Je realizována prostřednictvím Paktu stability a růstu s cílem zachovat stabilitu či zdraví společné měny a společné společné eurozóny. Tak to je důvod, proč fiskální pravidla uplatňuje Evropská unie. Protože se fiskální politika stala politikou společného zájmu, jak se říká na evropské úrovni, tak přestože Česká republika není členem eurozóny, tak musí některá pravidla rozpočtové odpovědnosti, fiskální pravidla, která upravuje Evropská unie, mít začleněny ve svém národním právním řádu a musí je uplatňovat. Ale nikdo a nikdy netvrdí, Evropská unie nepožaduje, aby Česká republika neměla svoje národní fiskální pravidla, která si upraví podle sebe, která budou šitá na míru České republice a která budou chránit udržitelnost veřejných financí.
Protože zájem na udržitelných veřejných financích samozřejmě nemá jenom eurozóna kvůli existenci a udržení společné evropské změny, ale zájem na udržení veřejných, zdravých, veřejných a udržitelných veřejných financí máme i Česká republika právě v tom kontextu, že věřím, že jak pravice, tak levice chce zajistit chod státu, distribuci, produkci veřejných statků, fiskální, respektive sociální transfery nejenom v letošním a nadcházejících letech, ale i v nějaké širší budoucnosti.
Proto moc nerozumím vládě České republiky, že sem přichází se změnou rozpočtových pravidel, která rozvolňuje národní rozpočtová pravidla, což jak říkám, po nás Evropská unie nepožadovala, a rozvolňuje je do míry přísnosti fiskálních pravidel tak, jak je nastavuje Evropská unie. Ta je nastavuje na mnohem méně přísnější rovině, než jak jsme měli stanovena národní fiskální pravidla my.
A vláda místo toho, aby přejala pouze nezbytné minimum toho, co ukládá evropská legislativa, a zachovala národní fiskální pravidla, případně je nějakým způsobem upravila, pokud je nepovažuje za ideální, tak namísto toho využívá té příležitosti a namísto pouhé transpozice evropské směrnice, evropské legislativy, která upravuje rozpočtová pravidla, sahá nejenom na ten evropský kontext, ale sahá na národní rozpočtová pravidla, která de facto ruší a rozvolňuje je vládě v nadcházejících letech realizovat mnohem větší výdaje, mnohem větší schodky veřejných financí, než na jaké jsme byli zvyklí my.
Skoro to vypadá, jako by si vláda myslela, že Česká republika žádná rozpočtová pravidla nepotřebuje, že Česká republika má veřejné finance zdravé, že je má stabilní a že mohou veřejné finance a fiskální politika probíhat v České republice bez jakýchkoliv pravidel. Já si to nemyslím. Myslím si, že každý rozumný člověk, který se podívá na čísla o vývoji veřejných financí, tak mi dá za pravdu, že veřejné finance České republiky v žádném případě nelze považovat za zdravé, za udržitelné a za takové, které nebudou v nadcházejících letech a desetiletích čelit velkému tlaku.
Myslím si, že když se každý podívá na zadlužení České republiky, na veřejný dluh vůči hrubému domácímu produktu, podívá se na jeho aktuální výši, která je přes 40 procent hrubého domácího produktu, což je určitě lepší číslo, než jaké vykazuje celá řada evropských zemí, ale srovná to s lety před covidovým obdobím, s lety, kdy se ekonomice dařilo, kdy nemusela vytvářet tak dramatické fiskální impulsy, tak zjistí, že ten podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu nadmíru narostl.
Zatímco v roce 2000 se pohyboval veřejný dluh vůči hrubému domácímu produktu na úrovni 20 procent, tak v roce 2025 jsme překračovali už právě těch 40 procent, o kterých jsem před chvílí mluvil. Takže za tu více jak dvacetiletou éru jsme zdvojnásobili veřejné zadlužení, pokud se díváme na ukazatel veřejného dluhu vůči hrubému domácímu produktu.
Ale nejsou to samozřejmě jenom čísla o veřejném dluhu, která nějakým způsobem hodnotí a popisují dlouhodobé zhoršování zdraví a stavu veřejných financí v České republice, ale jsou to i čísla další, jako jsou třeba výdaje na obsluhu státního dluhu, které samozřejmě v České republice rostou, jako roste celkové zadlužení českého státu a jak roste i v kontextu těch geopolitických rizik a té celosvětové ekonomické situace úroková sazba.
Pro letošní rok se počítá s obsluhou na státní dluh ve výši více jak 100 miliard korun. Znovu, když se podíváme do té předcovidové doby, která znamenala to tragické, kvalitativní, strukturální zhoršení veřejných financí, tak je to rozdíl skutečně v řádu desítek miliard korun. Jenom pro vaši informaci nebo pro ilustraci, v roce 2018, 2019 se pohybovaly výdaje na obsluhu státního dluhu kolem 40 miliard korun. Když se podíváme právě na ten letošní rok, tak se předpokládá 120 miliard korun.
A vzhledem k tomu, že i kvůli ekonomické situaci způsobené konfliktem v Íránu a tím zablokovaným Hormuzským průplavem, tak jedním z těch negativních efektů tohoto konfliktu je i růst rizikové přirážky, tedy i ceny peněz jak pro podnikatelské subjekty, tak pro vlády, včetně vlády České republiky. Tudíž ono se to projevuje samozřejmě tak, jak maturují jednotlivé vydané státní dluhopisy v delším časovém úseku. Ale i toto samotné zvýšení úrokových sazeb bude prodlužovat jak v aktuálním roce, tak zejména v těch letech následujících, kdy si vláda bude muset půjčovat další peníze na financování nových dluhů, respektive refinancování dluhů starších, peníze za vyšší úrokovou sazbu, tedy peníze dražší. ***
