Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.40 hodin)
(pokračuje Oto Klempíř)
Naprostá bezkoncepčnost, nulové kontakty na zahraniční instituce a sbírky, špatná personální politika a komunikace s většinou zaměstnanců, umělců či privátními sběrateli, neochota riskovat a servilnost k bývalému vedení Ministerstva kultury byl jen odrazem následného výstavního programu Národní galerie v Praze.
Nutno poznamenat, že autor těchto kritických řádek rozhodně nebyl osamocený. Podobné názory jsem slyšel i od dalších významných osobností z kultury. A teď kvůli odvolání paní ředitelky nás v nejbližších dnech čeká výběrové řízení na nového generálního ředitele vlastně nebo popřípadě ředitelku Národní galerie Praha. Já bych chtěl využít tuto příležitost a ohromně poděkovat otevřeně současné ředitelce, která tuto instituci současně dočasně vede a to je paní doktorka Olga Knotková, která odvádí naprosto skvělou a úžasnou práci.
Další věc, kterou jsme za tu krátkou dobu změnili. Otevřeli jsme budovu ministerstva lidem. Z místa, které bylo dříve uzavřené, se stal prostor pro veřejnost. První velikonoční Nostic, jak jsme to nazvali, přilákal stovky návštěvníků a už za pár dní nás čeká další akce, na kterou vás srdečně zvu. Jsou to Čarodějnice v Nostiku. A co je důležité, tyto akce nejsou o mně, nejsou o ministrovi, není to o mé sebepropagaci, je to pro lidi. Organizují je instituce přímo řízené ministerstvem nemusí (nesrozumitelné) to nic a zapojují se další rezorty. Jsem rád, že s námi spolupracuje kupříkladu v těchto akcích Ministerstvo zemědělství a děkuji za pomoc ministru Martinu Šebestyánovi, který bohužel už někam zmizel. A pokud mi někdo říká, že nejsem ve spojení s kulturou, tak to není pravda, protože když mi někdo vysvětluje například problémy české kinematografie, poslouchám. Ne proto, že bych byl ministr a musel, ale proto, že jsem si tím procesem prošel na takzvaně druhé straně stolu, od první prázdné stránky scénáře až po premiéru ve Velkém kině.
Ano, jsem totiž taky scenárista. Napsal jsem dva filmy, možná je znáte. Jeden se jmenuje Czech Made Man, druhý se jmenuje Hranaři a v kinech je vidělo početné publikum. Mé scénáře do těchto filmů prošly pracným vývojem. Nápad, pochybnost, rozpočet, realizace, diváci, kritika, sebezpyt, který samozřejmě přichází, ale filmy přežily a navíc mě naučily pokoře k filmovému světu. Filmový scénář totiž není jenom text, je to architektura emocí, je to logistika představ a často i diplomacie mezi vlastním egem a realitou. Naučí vás, že každá scéna něco stojí, stojí peníze, stojí energii, stojí čas. A že největší luxus ve filmovém byznysu je, není rozpočet, ale je porozumění. Porozumění tomu, co chcete říct a jak se dostat k divákovi, aniž byste ho ztratili. Právě proto beru kinematografii naprosto vážně i jako ministr, nejen jako tvůrce, ne jako položku v kapitole Kultura, ale beru ji jako živý organismus, který potřebuje péči, stabilitu a smysluplné podmínky.
Mým cílem není film svazovat předpisy jako nějakou svěrací kazajkou, ale vytvářet prostředí, kde mohou vznikat zajímavá díla svobodně, profesionálně a s ambicí obstát nejen doma, ale i za hranicemi. Podpora kinematografie není o tom, že rozdáme peníze a čekáme zázrak. Je to o nastavení systému, který dává šanci dobrým projektům, podporuje talent a zároveň drží vysokou kvalitu. Je to o dialogu s producenty, režiséry, scenáristy i distributory a o tom, že víte, kde proces drhne, protože jste si ho sami prožili. Já že ničím film, jak mi někteří říkají? To by bylo, jako kdyby si kuchař zapálil vlastní restauraci. Já se naopak snažím, aby kuchyně fungovala, aby měla suroviny, aby byl i čas uvařit něco, co bude stát za to. Nakonec je film vždycky o maximální důvěře. Divák totiž důvěřuje tomu, že mu máte co říct, že ho čeká skutečný zážitek a nikoliv trápení. Jen tak si je ochotný koupit lístek. Klesající návštěvnost kin je diagnóza stavu nejen české, ale celoevropské kinematografie. Cesta ven z toho nevede přes křik, že dřív to bylo lepší, bylo víc peněz, byly lepší podmínky, žádné obstrukce, že se to nezadupávalo, ale nevede ani přes bezhlavé dotace. Vede přes poctivou práci, silnější scénáře, skvělé herecké výkony, odvahu přemýšlet o divákovi. A ne jako o nepříteli vkusu, ale jako o partnerovi. A taky přes systémovou podporu, která motivuje kvalitu a ne pouhý vznik díla. Český film má talent, má tradici a má skvělé řemeslo. Teď ještě potřebuje znovu najít publikum a to se neděje náhodou. Na tom se musí, jak se říká, zamakat.
A teď mi dovolte pár slov k dnešnímu hlavnímu bodu, což je mému tedy aspoň, což je změna fungování médií veřejné služby a poplatky. Na úvod si jasně říct, že si práce obou médií jak České televize, tak Českého rozhlasu, kde jsem strávil mnoho let, nesmírně vážím.
Vím moc dobře, jak náročná je audiovizuální tvorba takového rozsahu. Uvědomuji si, kolik práce je za každým pořadem i reportáží a také vnímám význam těchto médií v dnešní době, kdy o většině informací, které přijímáme, rozhoduje jakýsi tajný algoritmus sociálních sítí. Vnímám obě média jako nositele nesmírné kulturní hodnoty. Česká televize a Český rozhlas nejsou totiž jen zpravodajství, ale především je to součást národní identity. Karel Heger, Karel Čapek, Leoš Janáček, Voskovec, Werich a nezapomenutelný Karel Kyncl. To je jen pár osobností, které prošly studii Českého rozhlasu a formovaly celé generace Čechoslováků. Toto všechno je příliš cenné na to, abychom to jen tak smázli, jak nám tvrdí opozice, a jak vykřikuje nějaký aktivistický mediální hlas, že to chceme opravdu, opravdu zničit. Vůbec to není pravda.
Když jsem nastupoval do funkce ministra kultury, říkal jsem si, že OK, možná to bylo naivní. Nevím teď. Říkal jsem si, že koncesionářské poplatky jsou tou nejlepší formou pro financování médií veřejné služby. A dnes s odstupem několika měsíců tady před vámi na fóru přiznávám, že jsem se mýlil. Hlavními plátci koncesionářských poplatků jsou totiž lidé starší 61 let. Právě tato skupina starších občanů dává dohromady více než polovinu všech peněz, které se z koncesionářských poplatků od občanů vyberou. Myslím, že teď možná už všichni začínáme chápat, že z dlouhodobého pohledu není tento model úplně udržitelný. Nemůžeme chtít, aby obě tato média financovali lidé ze svých penzí. To pro mě je prostě nepřípustné.
Druhý důvod, který mě vedl ke změně názoru, je fakt, že pro řadu lidí je placení koncesionářských poplatků opravdu výdajem, který, i když se zdá malý, je nezanedbatelný, protože pro ně je každá koruna dobrá.
I proto jsem v souladu s naším vládním programem a programovým prohlášením přišel se zákonem, že financování médií veřejné služby převezme stát. A uznejte, že to dává logiku. Zadavatelem služby totiž je stát. Takže právě on by měl za tuto službu platit. ***
