Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(19.30 hodin)
(pokračuje Martin Šebestyán)
To znamená, ať už to byla otázka zastavení zemědělských intervenčních dotací po dohodě. Ale samozřejmě musím i zdůraznit to, že v žádném případě nikdy Evropská unie nekritizovala výplatu takzvaných nárokových dotací, přímých plateb a nikdy je nepožadovala zpátky do svého rozpočtu. Nevím jak, a nikdy jsem to nedohledal, jak vzniklo číslo 7,5 miliardy v minulém období. Nenachází se to v žádné analýze, žádnou analýzu jsme neschovali, nezapřeli, takže pokud ji někdo má, ať mi ji předá. A pokud o tom někdo mluví, tak by chtěl zdůraznit, že drtivá většina těch finančních prostředků náleží rozpočtu Evropské unie, to znamená, že jsou to ty nárokové platby přímé, a pokud by se vracely, vždycky by se musely vrátit do Evropské unie, a tento krok od nás Evropa nikdy nepožadovala.
Jinak co se týče současného stavu, víte, že právní názor se nějakým způsobem vyvíjí, já bych chtěl všechny požádat o to, abychom měli maximální zájem si tuto záležitost vyřešit v rámci českého státu. Byl jsem svědkem mnoha dopisů v minulosti na Komisi ať už většinou ze strany českých politických stran a myslím si, že toto není dobrý přístup. Že i Komise neustále České republice říká, vyřešte si to sami v České republice, váš přístup je velice nestandardní, drtivá většina států, nebo můžeme říct všichni, vůbec nárokové přímé platby neřeší z pohledu střetu zájmů, je to nějaký evropský úzus. A já bych byl jednou rád, aby mohl být v České republice ministr zemědělství, který bude mít vlastní farmu, nebude samozřejmě z pohledu nastavování politiků (?) investičních dotací moci tyto dotace žádat, ale bude žádat nárokové přímé platby, tak jako jsem toho byl svědkem u mnoha jiných ministrů v rámci Evropské unie, ať už to jsou příklady Finska, Německa, různých komisařů pro zemědělství Irska, Rakouska a tak dále.
Čili to jsem chtěl říct k tomuto bodu a budu za to velice rád, když ta debata bude věcná a budeme opravdu si hájit naše prostředí a ne neustále se ptát Komise, jak by to mělo být. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já děkuji, pane ministře. V této chvíli by měl být na řadě ministr Klempíř. Nicméně mi tady stále ještě visí pan ministr Zůna, který byl vynechán, protože tady nebyl. Tak jestli, pane ministře, nemáte problém, že byste pana ministra Zůnu pustil, jestli to nevadí ani následující předsedkyni klubu Míše Šebelové, on tady visí v pořadí, tak jestli vám to nevadí, já se vás ptám, protože jste nejbližší za ním. (Reakce mimo mikrofon.) Tak jenom mi pokyňte, jestli vadí, nevadí, když ne, tak pojedu. (Poznámky mimo mikrofon.) Dobře, tak poprosím pana ministra Zůnu, pak tedy pan ministr Klempíř a pak... (Námitky.) Ne? Dobře. Tak počkejte, pane ministře, paní kolegyně s tím nesouhlasí, já jsem vám říkal, že tady v tom pořadí pan ministr visí, tak se pak domluvíme. Pane ministře Klempíři, máte slovo.
Ministr kultury ČR Oto Klempíř: A pak že entropie nevítězí. Pane předsedající, děkuji konečně. Paní vicepremiérko, páni ministři, drahé kolegyně, kolegové, teď aspoň vidíte na různých vystoupeních opozičních poslanců, která předcházela tomu mému, vůči komu a vůči čemu vlastně koaliční vláda stojí, že to mnohdy není nic příjemného a není příjemný pocit to poslouchat, ale to jen tak na okraj.
Moje první téma, které tady chci probrat, je přístup ke kultuře. Ambicí mnoha lidí je proměnit svoji zkušenost s kulturou tak, aby byla krásně jednoduchá, aby byla automaticky jaksi magická, protože ji okamžitě pochopíte a může vám ten příjemný emocionální zážitek nebo naopak kreativní destrukci nabídnout okamžitě. Mnohdy to vůči její náročnosti není tak jednoduché.
A já chci připomenout, co jsem tady říkal už několikrát. Kultura, kreativita a jejich řízení je moje srdcová záležitost. Roky jsem v těchto oborech působil a troufám si říct, že vím, co potřebují. A taky jsem se musel časem naučit vnímat kulturu, vnímat ony trvale postupující kreativní posuny v člověku, v mysli, v srdci, abych stačil trendům, abych stačil vnímat, co se vlastně v zákulisí tvorby obrazů, tvorby kulturních děl děje.
Mám za sebou několik vydaných knih, natočené filmy, v neposlední řadě i úspěšnou kariéru v reklamní i hudební branži. Vím, co to je živit se kulturou a jak těžké to občas bývá. Být ovšem ministrem kultury znamená mít mimo jiné všechna úskalí tvůrců, která jsem jmenoval, na paměti. Je to úkol, kdy musíte umět hájit umění, a to i proti politikům, kterým se to nemusí líbit. Ale na tom není nic nového. Zkusme si připomenout divadelní hry typu Macbeth, Král Ubu anebo třeba taky Osel a stín. Je to skvělá, břitká a řízná politická satira. No, a já nebudu rozhodně ten, který bude podobné věci zakazovat.
Ale zároveň musím říct, že funkci ministra kultury vnímám taky jako technokratický, fiskálně disciplinovaný post a jako funkci, která má klást důraz na efektivitu, měřitelnost a přísnou kontrolu výdajů. Úkolem ministra kultury je zajistit efektivní správu kulturních institucí, podporovat kulturní dědictví a vytvářet podmínky pro svobodnou tvorbu, nikoliv prosazovat ideologické projekty nebo přerozdělovat peníze podle politické módy, tak jak to kupříkladu dělal můj předchůdce, anebo jak to ode mě chce opozice.
Ano, mohl jsem mít jednodušší život, kdybych ke kultuře přistoupil stejně jako moji předchůdci, vymetal bych vernisáže, koncerty, bankety, večírky, divadla, zákulisí, šatny s herci a umělci. A na začátku každého roku bych pokropil penězi všechny, co o sobě říkají, že dělají kulturu. Pokud ovšem chceme skutečně pochopit kulturu, tak musíme spolu s lidmi z branže, z kulturní branže najít odvahu definovat priority a změnit ten sociální systém, který každému dá trochu, ale nikomu nedá dost.
Vím, že to někteří lidé neuslyší rádi, ale Ministerstvo kultury je odpovědné za svoji činnost všem voličům, nejenom umělcům, občas to tak vypadá. Proto jsme také začali otvírat umění lidem. Každý první týden v měsíci jsou zdarma přístupné galerie. Každý druhý týden v měsíci jsou zdarma přístupná muzea. A výsledek této změny? Tisíce nových lidí v galeriích a muzeích. Tisíce spokojených lidí, kteří by se jinak k umění vůbec nedostali. Přijde vám to špatně? Mně úplně ne. A s tím vlastně souvisí další bod.
Ukončil jsem stagnaci Národní galerie a odvolal jsem její ředitelku Alicju Knast, která měla od mého předchůdce smlouvu na dobu neurčitou, takže vlastně v podstatě byla by tady bývala navždy. A věřte, že pro tento krok bylo opravdu hodně důvodů a všechny jsou pregnantně shrnuté v krátké eseji od respektovaného znalce galerijního světa. Dovolte mi nyní krátce odcitovat pár řádků.
Alicja Knast potvrdila, že její jmenování byl tragický omyl jak pro české umění, tak zejména pro Národní galerii. ***
