Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Já chápu, že tady opozice a koalice má na různé věci různé názory, budeme si tady argumenty rozbíjet hlavy obrazně řečeno, ale myslím si, že v té zahraničně bezpečnostní politice bychom měli mít nějaké společné zájmy a neměli bychom hrát tyhle hry. To je první věc.

Druhá věc, pan vicepremiér to pak ještě tedy korunoval, a to je můj druhý důvod, to je to vyhrožování, že prezident nebude jezdit na summity NATO. Zase si myslím, že to je věc, kterou bychom si měli tady nějak upéct a neměli bychom to tahat potom na tu mezinárodní scénu.

Třetí věc, velvyslanci, zase stejné. Já chápu, že vláda si nominuje svoje velvyslance, ale neměla by to dělat s argumentací způsobu, kdy říká, že musíme teď všechny velvyslance povyměňovat, protože velvyslanci byli jmenováni nějakými jinými vládami, tak jsou snad špatní a musí tam být jenom naši velvyslanci. Já myslím, že chápu zase, že jsou nějaké politické nominace velvyslanců na některé třeba důležité posty, ale aby se řeklo, že se to musí udělat takhle en bloc, tak buď je to zase nějaké kupčení, aby se ovlivňoval prezident, anebo je to, a to každopádně, poškozování nějaké myšlenky toho, jak má fungovat diplomacie.

Čtvrtá věc, ta už nebude souviset přímo s vedením ministerstva zahraničí, ale vyplynula z té debaty, která se tady dva dny vede. Já chápu, že když používají kolegové poslanci z vládní koalice to, že máme dělat politiku čtyř směrů, tak ono to na první pohled vypadá líbivě, ale na druhou stranu je to odkaz podle mě na nejhorší část vládního prohlášení, já jsem o tom mluvil, myslím nejhorší v té oblasti zahraniční, a to je to, že máme mít vlastně dobré vztahy se všemi globálními hráči. Tak to já vidím pod tím, když tady kolegové argumentují, že podporují tuhle vládu, protože dělá politiku všech čtyř stran. Je to ostatně oblíbený slogan Roberta Fica, takže z toho je asi jasné, že to není něco, co já bych tady mohl podporovat.

A pak je to pátá věc. To se zase vrátím na Ministerstvo zahraničí a já věřím, že to třeba bude stále vyvráceno panem vicepremiérem pověřeným vedením Ministerstva zahraničí, a to je ta věc týkající se, alespoň zatím, mediálních informací, že bylo zrušeno to opatření na omezení vstupu ruských diplomatů do České republiky. Samozřejmě zase můžete to zrušit, protože to nachystala Fialova vláda, ale chtěl bych podtrhnout to, že to udělala po konzultaci s NCOZ a tajnými službami, a při vší úctě k nějakému politickému souboji tohle je asi zase věc v zemi, která žije po Vrběticích, kde by se to snad z politických důvodů dělat nemuselo.

Mohl bych mluvit déle. Řekl jsem, že řeknu pět důvodů, proč tahle vláda nemá moji důvěru a proč budu hlasovat pro vyslovení nedůvěry. Tady jsou. Moje stanovisko je jasné. Děkuji za pozornost. (Potlesk opozičních poslanců.)

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A nyní by měl vystoupit pan poslanec Havránek, kterého nevidím, tak poprosím kolegyni Bartošovou.

Poslankyně Lucie Bartošová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážení občané, dnes tady jednáme o vyslovení nedůvěry vládě České republiky, která důvěru této Sněmovny získala pouze před pár týdny, avšak dosavadní jednání vládní koalice jako celku či jejích jednotlivých ministrů a představitelů je natolik závažné, že jsme byli nuceni vyvolat toto dnešní, potažmo včerejší jednání.

Stojíme tu proto, že z předvolebního hesla Motoristů "pohlídáme Babiše" se stalo spíš "ani Babiš nás neuhlídá". Všichni jsme minulý týden četli alarmující zprávy o tom, že ministr zahraničí Petr Macinka vydírá přes esemesky prezidenta Petra Pavla. Fráze jako: Čas vyprší ve středu, stáčí jeden podpis, maximalistické kroky, brutální boj bez skrupulí, nejsou jenom ukázkou toho, jakým způsobem hodlá tato vláda řídit naši zemi, ale také příkladem toho, jak moc rychle se může obrátit politická kultura. Tohle není žádné tvrdé vyjednávání a já nejsem tedy právník, abych soudila, jestli to je vydírání jako trestný čin vydírání, ale určitě to je politický nátlak na prezidenta republiky jako na ústavní instituci. A prezident postupuje správně, když věc předal bezpečnostním složkám. Přesně takhle totiž se standardně postupuje v právním státě. Ne, že se to zamete pod koberec, ne že se tomu jen tak jako zasmějeme, ne že řekneme, to byla jenom soukromá konverzace.

Co je na tom ale úplně nejhorší, je, že sám ministr zahraničí tím oslabuje důvěryhodnost České republiky v zahraničí a klade jeho osobní zájmy a zájmy Filipa Turka nad zahraničněpolitické zájmy České republiky. Není normální, abychom říkali, že Ukrajině nedodáme letouny, protože prezident nejmenoval Filipa Turka. Vláda Petra Fialy poslední čtyři roky úspěšně vybudovala silnou pozici České republiky jako respektovaného partnera v Evropě i mimo ni. Ale jak víme a vidíme, budovat lze dlouho, ale zničit jde během jednoho okamžiku. Naši zahraniční partneři nepotřebují vědět před klíčovými vyjednáváními, s kým se kdo hádá, ale potřebují vědět, jakým způsobem my budeme postupovat a že jsme důvěryhodným partnerem, který nestřídá názory v klíčových otázkách, jako se střídají svatí na orloji.

Tak já se ptám, kdy se z ultimát a hrozeb stala norma? Kdy se z nátlaku na ústavní instituce stal běžný styl? Jestli dnes řekneme, že tohle je normální, zítra bude normální úplně cokoliv. A přesně takhle se rozkládá politická kultura i respekt k pravidlům - relativizací. A do toho všeho přichází vláda s další věcí, která oslabuje naše klíčové instituce, veřejnoprávní média, tak často omílaná. Vláda oznámila shodu na zrušení poplatků České televizi a Českému rozhlasu, ale zároveň nemá žádný jasný stabilní model financování a zní úvahy také o tom, že se budou financovat ze státního rozpočtu. A já říkám: zrušit poplatky bez jasného, dlouhodobě garantovaného financování není reforma. To je otevření dveří pro politický vliv. A když jednou dáte financování do rukou vlády a každoročního vyjednávání, koledujete si o tlak a autocenzuru. A ano, chápu, že to by se vládě vlastně možná líbilo, kdyby se o nočních esemeskách pana vicepremiéra Petra Macinky hovořilo třeba méně anebo se nehovořilo na všech kanálech a ve všech rozhlasech.

A když už jsme u rozpočtu, lidé dnes nepotřebují slyšet hezké věty. Lidé potřebují slyšet čísla, priority a plán. Rozpočet není slogan, rozpočet je pravda na papíře. A já mám bohužel pocit, že tahle vláda umí udělat tiskovku, ale neumí si udělat ani excelovskou tabulku. A když už ji má, tak ji neumí prohnat ani umělou inteligencí s dotazem na to, jestli je to třeba podle zákona. Tak já jenom chci říct, že kdybyste s tím potřebovali pomoct, tak to je běžný úkol, který zvládne udělat i žák z druhého stupně.

A já mám z priorit této vlády někdy pocit, že je to jako ve filmu Dědictví. Opilí milionáři si koupí pštrosa, videoplyn, toto, tamto, děckám kolotoč. Chvíli jsou spokojení, ale nakonec se ty dluhy stejně spočítají. A jediný rozdíl je, že České republice asi nepřijde jen tak oznámit právník, že umřel strýček z Jižní Ameriky, ale místo toho si například na konci tohoto filmu přijde ještě firma Diag Human pro svých 17 miliard korun.

V sázce dnes není jen ego jednotlivých politiků, v sázce je důvěra občanů, že instituce fungují a důvěryhodnost České republiky i doma, v zahraničí. A právě proto dává smysl, že se dnes o nedůvěře bavíme, protože vláda, která normalizuje nátlak, mlží místo odpovědí, rozostřuje hranice institucí a nemá přesvědčivý plán pro rozpočet ani budoucnost, si důvěru této Sněmovny prostě nezaslouží. Přesně toto je důvod, proč já budu hlasovat pro vyslovení nedůvěry, a prosím a obracím se na poslance koalice, aby se zamysleli a hlasovali dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přesně podle té brožurky, kterou nám zasílala paní poslankyně Válková o tom, jakým způsobem se mají eticky poslanci chovat.

A ještě jedna věc a možná úplně nejdůležitější. To úplně nejhorší pro Českou republiku je, že Andrej Babiš, Petr Macinka a další podrývají důvěru v ústavní instituce - od obecních soudů, kdy premiér říká, že je stíhaný účelově, nebo že soudkyně je třeba podjatá, až po Ústavní soud, kdy říkají, že je jasné, že by rozhodl ve prospěch prezidenta anebo že by jednal aktivisticky. Opravdu tady budeme podkopávat důvěru občanů v právní stát? ***