Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.10 hodin)
(pokračuje Ivan Bednárik)
A je fér dodat, že všichni další ministři a ano, pane předsedo Kupko, prostřednictvím pana předsedajícího, i vy jste na tuto práci následně navázal. Právě proto bych byl velmi opatrný s řečmi o chlubení se cizím peřím. Kontinuita v dopravní infrastruktuře totiž není politický slogan, ale nutnost. A kontinuita zároveň znamená férovost při hodnocení minulosti, nejen v obdobích, které se zrovna hodí na politickou nebo opoziční roli.
Mluví se o riziku zpomalení vysokorychlostních tratí. Dovolte mi proto krátkou věcnou exkurzi k tomu, o čem se vlastně bavíme, protože právě tady se velmi často zaměňuje realita s marketingem a dojmologií. O vysokorychlostních tratích je nutné mluvit přesně a profesionálně, ne marketingově. Musíme rozlišovat mezi skutečnými vysokorychlostními tratěmi a takzvanými rychlými železničními spojeními. Tratě s projektovanou rychlostí do 200 nebo 250 kilometrů za hodinu nejsou vysokorychlostní železnicí v pravém slova smyslu. Jsou to moderní, kapacitní a velmi potřebná spojení, ale technologicky, provozně i ekonomicky se jedná o jinou kategorii. To, že jsme si u nás zvykli označovat tyto tratě jako vysokorychlostní, je bohužel především dobrá PR práce a nic víc. Skutečná vysokorychlostní železnice začíná tam, kde se bavíme o rychlosti 250 kilometrů za hodinu a více. Mluvíme o samostatné infrastruktuře, jiném zabezpečení, jiných nárocích na vozidla a také o výrazně vyšších investičních nákladech.
Proto musíme mluvit otevřeně o penězích. Bavíme se o tom, že celková cena výstavby vysokorychlostních, tedy rychlých spojení, v České republice se pohybuje kolem 1100 miliard korun. K tomu je nutné připočítat další desítky miliard korun na pořízení samotných vlaků, které v konečném důsledku rovněž nese stát prostřednictvím objednávky dálkové dopravy. A pak je tu realita - provoz, ceny pro cestující. Jedna jízdenka na vzdálenost zhruba 250 až 300 kilometrů se dnes v evropských podmínkách běžně pohybuje okolo 1 700 korun v závislosti na tarifu v době nákupu a obsazenosti vlaku. To nejsou domněnky. Toto jsou fakta. Takže já to řeknu nahlas. Pokud budeme rychlá spojení prezentovat bez kontextu, hrozí, že z nich vytvoříme dopravní systém pro vyvolené. Stát nemá stavět infrastruktury pro elitu, ale pro všechny své občany, pro lidi, kteří denně dojíždí do práce, do škol za lékařem, i pro regiony, které dnes potřebují především spolehlivou, dostupnou a kapacitní dopravu.
Já nechci, aby se z rychlých spojení stal symbol moderny, modernity pro plakáty a tiskové konference, zatímco lidé budou dál jezdit po přetížených tratích nebo stát v kolonách. Mou povinností je hájit zájmy všech občanů České republiky, nejen těch nejlépe situovaných. A právě proto je nutné stanovit skutečné priority. Naší prioritou je železniční spojení sever-jih Berlín, Praha, Brno, Vídeň, tedy osa vintodoba(?), která má zásadní význam pro propojení České republiky v evropském kontextu. Stejně tak považujeme za klíčové rychlé železniční spojení Brno-Ostrava, a to v nové stopě, které přinese reálné zrychlení dopravy, zvýšení kapacity a oddělení dálkové dopravy od regionální. Tyto projekty sever-jih a Brno-Ostrava v nové stopě jsou pro nás konkrétní prioritou, ne marketingovým heslem. I zde však musíme zajistit silné kofinancování z Evropské unie, jinak není v silách tuzemské ekonomiky tyto stavby smysluplně realizovat.
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci. Touto dlouhou anabází jsem se rozhodl popsat kvůli jedné věci. Jde o jasný rozdíl mezi marketingem a prací. Dovolte mi říct jednu věc naprosto otevřeně a osobně. Ve svých padesáti letech jsem se rozhodl vstoupit do politiky. Nebudu vám popisovat svůj kulturní šok, stejně by vás nezajímal, ale dovolte mi jedno pozorování, které mám ověřeno zkušenostmi z několika zemí Evropy. V politice často slyšíme velké sliby, rychlá řešení, snadné odpovědi, termíny, které znějí dobře v titulcích. To je politika slibů, to je marketing. Zní to lákavě, ale samo se nic nepostaví, nic neopraví a nikoho bezpečně nedopraví domů.
A pak je tu práce. Není tak hlučná. Jde o každodenní rozhodování o přípravě projektů, o povolovacích řízeních, o jednáních s obcemi i odborníky. Jde o to, že místo PR zajistíte finance, aby se mohly podepisovat smlouvy, smlouvy, které mají dopad na naše občany a stát za 10, 20, 30 let.
Vážené, paní poslankyně, vážení páni poslanci. Dnešní hlasování vnímám především jako hlasování o tom, zda dáme přednost zkratkám před poctivou prací a politickému marketingu před odpovědností. Já osobně jsem přesvědčen, že vláda, a to kterákoliv vláda, má dostat čas a prostor ukázat, co dokáže zvládnout. A věřím, že je v zájmu České republiky i jejich občanů, aby tato vláda pokračovala. Dostali jsme mandát občanů. Nechte nás, prosím, pracovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nyní dostane slovo pan ministr školství Plaga. Já ještě načtu dvě omluvy, omlouvá se pan poslanec Bureš od 16.15 hodin z pracovních důvodů a paní Kovářová Veronika od 18.30 hodin do 21.30 hodin z rodinných důvodů. Tak to jsou omluvy.
A pane ministře, máte slovo.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Robert Plaga: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci. Je to 19 dnů, co jsem před vámi stál a říkal jsem vám své priority a priority vlády v oblasti školství s tím, že jsem vás žádal o důvěru. Po 19 dnech vás opět budu žádat o důvěru, respektive myslím, že poté, co vystoupím, tak uvidíte, že nejsou důvody pro nedůvěru vládě.
Když jsem tady byl minule, říkal jsem, že chci postavit školství a vzdělávací politiku v České republice jako apolitickou, chci se vrátit k tomu, co si myslím, že fungovalo. To je férová komunikace směrem k rodičům, dětem, učitelům nebo všem pedagogickým pracovníkům, ředitelům škol, ale i nepedagogickým pracovníkům. Chci, aby byla jasná předvídatelnost. Velmi rád bych, abychom se všichni apoliticky shodli na tom, že ten náš společný fokus přesahuje jedno nebo dvě volební období a má být zaměřen na potenciál každého dítěte a na stejné šance bez ohledu na to, ve které části naší země se to dítě nachází, a ta jeho rodina, v jaké socioekonomické situaci se nachází. Zároveň jsem řekl, že budu usilovat o to, aby byla realizována skutečná podpora učitelů, ředitelů a všech pracovníků ve školách, nikoliv pouze deklarovaná.
V tuto chvíli tady mám výsledky v agendě MŠMT předchozí vlády, to jest vlády, kde byli ministři na školství za STAN a ministr financí byl za ODS, což se projevilo i v tom návrhu rozpočtu, který zde ve Sněmovně ležel. A po těch 19 dnech si vás dovolím seznámit s tím, jak jsem k tomu přistoupil a konfrontovat to s výroky a některých politiků, ať to byl Mikuláš Bek, anebo to byl tehdejší ministerský předseda Petr Fiala.
Začnu věcmi, kterými se předchozí vláda chlubila a já jsem měl možnost teď po nástupu na rezort a seznámení se s aktuálním stavem té agendy, sejmout tu situaci a zjistit, jaký je stav ve skutečnosti. ***
