Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.30 hodin)
(pokračuje Vojtěch Munzar)
A víte, co byl ten největší, pane ministře, účetní trik? Tak ten už jste udělali vy, pane ministře. Ten už jste udělali vy, ten největší účetní trik – v době, když se prezentoval výsledek rozpočtu za rok 2025, že skončil hůře, než byl předpokládaný, ale proto, že tam byly výdaje z Evropské unie, a ty příjmy se dostaly až tento rok. A to vám zlepšuje zase váš rozpočet na tento rok. Takže to je ten největší přesun, který tady v historii byl. Děkuju.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. A dostáváme se zase do rozpravy. Vystoupí pan poslanec Krainer. Připraví se pan poslanec Papajanovský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jakub Krainer: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, vláda nám předkládá novelu, která má natrvalo zrušit valorizaci ceny dálniční známky a zmrazit ji na letošní hodnotě 2 570 korun. Než ale zvedneme ruku, zkusme se na věc podívat trochu šířeji: v čase, v mezinárodním srovnání a hlavně v kontextu toho, co se v tomto státě děje se silnicemi, po kterých jezdí drtivá většina z nás mnohem častěji než po dálnici.
Nejprve čas. Dálniční známka u nás existuje od roku 1995, kdy stála 400 korun. Postupně rostla její cena na 800 korun v roce 1998, na 900 v roce 2004, na tisícikorunu v roce 2008, na 1 200 korun v roce 2010. V roce 2012 se ustálila na patnácti stech korunách a na této částce vydržela 12 let – přes celou jednu vládu a kus další.
Teprve v březnu 2024 přišel skokový nárůst na 2 300 korun. Spustil valorizační mechanismus, který do zákona vložila předchozí vláda a který každý rok přepočítává cenu podle inflace a podle přírůstku kilometrů nové dálniční sítě. V lednu 2025 tak známka vzrostla na 2 440 korun a letos na 2 570 korun. Od roku 2023 do letoška je to nárůst o 1 070 korun, tedy o více než 70 procent za 3 roky. Nominálně nejrychlejší růst v historii.
Jenže koruny samy o sobě neříkají nic o tom, jak velkou zátěž známka pro řidiče skutečně představuje. Spočítal jsem si proto cenu roční známky jako podíl na tehdejší průměrné hrubé mzdě podle dat Českého statistického úřadu, tedy kolik procent výplaty na ni člověk musel vydat. A výsledek je pozoruhodný. Rekordní rok v tomto přepočtu není 2026, ale rok 1998. Tehdejší cena 800 korun představovala 6,8 procenta tehdejší průměrné mzdy, která činila 11 801 korun.
Letošní cena 2570 je proti letošní průměrné mzdě, která ve druhém čtvrtletí dosáhla necelých 52 000 korun, jen 4,95 procenta platu, tedy zhruba o čtvrtinu méně, než kolik ze své výplaty museli na známku vydat řidiči před 28 lety. Jinými slovy, v korunách je dnešní cena vyšší, ale vzhledem k tomu, kolik si dnes skutečně vyděláme, žádný rekord není. Ten padl v době, kdy o žádném zmrazení nikdo nemluvil.
Vládní odpovědí na svůj vlastní příběh o bezprecedentní zátěži je přesto úplné zrušení valorizačního mechanismu a napevno zmrazená cena na dnešní úrovni bez ohledu na to, co se bude dít s inflací, s cenami stavebních prací nebo s délkou sítě, kterou budeme muset udržovat. Tímto zároveň mizí schopnost státu předvídatelně plánovat příjmy Státního fondu dopravní infrastruktury.
Sama vláda ve své důvodové zprávě přiznává, že příští rok fond přijde o 488 milionů korun, rok poté o 739 milionů. A s každým dalším rokem, kdy ceny porostou a valorizace nikoliv, se tato díra bude prohlubovat.
Přesuňme se za hranice, protože ministerstvo rádo argumentuje Rakouskem. Je pravda, že rakouská roční viněta stojí 106,80 eura, v přepočtu zhruba 2 585 korun, tedy prakticky na úrovni té naší. Jenže totéž ministerstvo ve svém materiálu rovnou přiznává: Rakousko má nesrovnatelně kvalitnější dálniční síť. Jinými slovy, i vláda sama ví, že to srovnání není úplně fér, a přesto s ním chodí do Sněmovny i do médií.
A když se podíváme dále, obrázek se láme úplně. Slovenská roční známka vyjde na 90 eur, 2 180 korun, tedy levněji než u nás. Slovinská ale stojí 117,50 eura, přes 2 800 korun. Maďarská roční známka vyjde na 61 760 forintů, tedy 3 900 korun, nejvíce ze všech srovnávaných zemí. Německo si žádnou dálniční známku pro osobní auta neúčtuje.
A poslední příklad – Švýcarsko – oblíbený příklad stability. Tam stojí roční viněta 40 franků, 1 050 korun. A ta částka se nezměnila od roku 1995. Jenže Švýcarsko k této stabilitě nedošlo tak, že by cenu jednoho dne prostě vládním nařízením zmrazilo bez ohledu na budoucí náklady. Stojí za ní desítky let promyšleného a transparentního systému financování infrastruktury, ne narychlo připravená novela.
Jinými slovy, česká známka není v Evropě žádný cenový unikát, je zhruba uprostřed žebříčku. Argument, že nesmíme předstihnout Rakousko, je efektní věta pro tiskovou zprávu, ale jako fiskální politika neobstojí. Stejnou logikou bychom mohli říct, že nesmíme zůstat pod Slovenskem nebo že se nechceme přiblížit Maďarsku.
A tady se dostáváme k jádru věci – ke kontextu, který v této debatě chybí nejvíc. Zatímco si vláda nechává tleskat za to, že nezdraží dálniční známku, současně druhým rokem nedává krajům ani korunu na opravy silnic druhé a třetí třídy – těch, po kterých jezdíme do práce, do školy, k lékaři mnohem častěji než po dálnici.
Ještě v roce 2023 šlo z rozpočtu SFDI do krajů na tyto silnice 6 miliard korun, v roce 2024 4 miliardy, loni 2 miliardy. A letos poprvé od roku 2015 nedostaly kraje na tyto opravy ani korunu a vláda rovnou dodala, že totéž bude platit i příští rok.
Pan premiér to zdůvodnil tím, že kraje mají díky rozpočtovému určení daní na účtech dost vlastních peněz a mají si opravy zajistit samy. Pan ministr dopravy hejtmanům sdělil, že peníze nedokáže garantovat ani v příštích letech.
Vláda odmítá vybrat pár set korun ročně navíc od řidičů na dálniční známce, protože je to prý pro ně příliš velká zátěž, ale zároveň v tichosti vzala krajům 6 miliard korun ročně na opravy silnic, po kterých jezdí naprostá většina z nás. To není úspora. To je přesun nákladů z viditelné, mediálně vděčné položky na neviditelnou, o které se nepíše na titulních stranách, dokud se pod koly doslova nepropadne asfalt.
A přesně tomu se říká populismus – rozhodnutí, které dobře vypadá v grafice na sociálních sítích, ale jehož cenu za pár let zaplatí někdo jiný: kraje, které nemají na opravy, řidiči, kteří si poškodí auto na rozbité silnici, a nakonec i ten státní rozpočet, kterému se ta díra ve financování dálniční sítě bude muset stejně jednou zacelit, jen to bude o to dráž.
Vláda nám tu maluje obrázek galantního gesta pro řidiče. Ve skutečnosti jde o přesně vypočítaný mediální tah. Zmrazit viditelnou položku, které si všimne každý u pokladny nebo v e-shopu, a mlčky nechat padnout položku neviditelnou, na kterou se ptá málokdo, dokud nezajede do výmolu. To je populismus v čisté podobě. Ne proto, že by řidiči neměli výhodnou cenu, ale proto, jak nepoctivě se tu argumentuje a na čí účet se to gesto ve skutečnosti dělá. A uzavírá-li Sněmovna dnes k jednomu kousku dálniční politiky, patří do stejné debaty i otázka, kde stát vezme peníze na silnice, které mezitím nechal bez podpory.
Prosím kolegyně a kolegy, aby při hlasování tuhle druhou stranu mince nenechali zamlčet. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. Došlo ke změně předsedajícího schůze. Nyní tedy je do rozpravy přihlášený pan poslanec Jan Papajanovský.
Než přijde, přečtu omluvy. Celý jednací den z pracovních důvodů se omlouvá paní poslankyně Eva Decroix, od 13.45 z pracovních důvodů pan poslanec Jan Skopeček a od 17 hodin z pracovních důvodů paní poslankyně Zuzana Mrázová.
Máte slovo, pane poslanče. ***
