Neautorizováno!
(15.20 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Tím se dostáváme k samotné podstatě návrhu. Jakou krizi dnes vlastně financujeme druhým nejvyšším schodkem v historii? V roce 2021 tu byla pandemie, byly zavřené provozy, stát kompenzoval mimořádný výpadek ekonomické aktivity. Dnes nic takového není. Sama vláda slibuje pro příští rok nadprůměrný hospodářský růst. Její fiskálně-strukturální plán počítá s reálným růstem ekonomiky přibližně o 2,4 procenta. Inflace je zatím nízká, nezaměstnanost zůstává mimořádně nízká, přesto se má schodek proti letošnímu plánu zvýšit z 310 na 389, respektive 419 miliard korun, tedy o více než čtvrtinu. Příjmy státního rozpočtu mají vzrůst přibližně o 71 miliard, výdaje přibližně o 150, nebo dokonce 180 miliard. Na každých 100 korun nových příjmů tak vláda plánuje více než 200 korun nových výdajů. To není stabilizace, to je další rozevírání nůžek.
Odpovědná rozpočtová politika vytváří v dobrých letech rezervu na roky špatné. Tato vláda dělá pravý opak. V dobrých letech spotřebovává prostor, který budeme potřebovat při příští recesi, bezpečnostním otřesu nebo přírodní katastrofě. Jedna krize přijde zcela jistě: demografická. Budou růst náklady na důchody, zdravotnictví a dlouhodobou péči, bude méně lidí v produktivním věku. Právě na tuto dobu si máme vytvářet fiskální polštář. Vláda jej ale místo toho rozpouští předem. Co udělá, až skutečná krize přijde? Navrhne schodek půl bilionu? 600 miliard? Nebo tehdy oznámí lidem, že už si stát další pomoc nemůže dovolit? Je to jednoduché. Kdo si vypůjčí krizové peníze v časech růstu, nebude je mít k dispozici v časech krize. Národní rozpočtová rada k tomu dodává, že takto silná fiskální expanze nemá od našeho vstupu do Evropské unie mimo krizová období prakticky žádné srovnání. Jenže dnes žádná mimořádná hospodářská krize není. Vláda vytváří krizový schodek bez krize.
Hlavní obhajoba vlády zní, že si půjčuje na investice. Ministryně financí říká, že si vláda půjčuje na investice. Investice podporuji. Obranu, dopravní infrastrukturu, energetickou bezpečnost, vědu i vzdělávání považuji za zásadní priority. Ale právě proto musíme rozlišovat investici od běžné spotřeby a právě proto musí souhlasit čísla. Kapitálové výdaje mají podle návrhu dosáhnout 289,6 miliardy korun. To je poměrně vysoká částka. Jenže schodek činí 389 nebo 419 miliard. Rozdíl je 100, nebo dokonce více než 100 miliard korun. Kdybychom každou korunu kapitálových výdajů považovali za dokonale účelnou investici, stále si stát půjčuje 100 miliard na něco jiného, než jsou investice. Podívejme se na meziroční změnu. Kapitálové výdaje mají vzrůst o 26,4 miliardy. Schodek má vzrůst o 79 miliard. Pouhá třetina zvýšení schodku je tedy doprovázena zvýšením kapitálových výdajů. Vedle investic rostou také platy, důchody a další obtížně snížitelné výdaje. Výdaje na platy mají vzrůst o 36 miliard, důchody o dalších 19,2 miliardy. Stát má dál hradit podporované zdroje energie za přibližně 18 miliard ročně. Vláda přijala nebo připravuje další trvalé závazky. To mohou být legitimní politické priority, ale nelze je všechny označit za investice jen proto, že se to lépe poslouchá.
Investice má budoucí výnos. Běžný výdaj se každý další příští rok opakuje. Když běžný výdaj financujeme dluhem, v dalším roce musíme zaplatit starý výdaj, nový výdaj i úrok. Nejsem proti investicím. Jsem proti tomu, aby se slovo investice stalo univerzální omluvenkou pro jakýkoliv schodek. Rozpočtová odpovědnost není překážkou rozvoje, naopak je jeho předpokladem. Národní rozpočtová rada prověřila i argument, že z dluhu vyrosteme díky investicím. V žádné – v žádné – z analyzovaných zemí nenašla případ, kdy by masivní veřejné investice nejprve zvýšily dluh a následný růst pak snížil dluh v poměru k HDP. Investice potřebujeme, pohádku o samospasitelném dluhu nikoli.
V rozpočtové debatě se přitom často přeskočí částka, která ukazuje cenu minulých rozhodnutí: kolik zaplatíme jen za to, že dluh máme. Výdaje kapitoly Státní dluh mají v roce 2027 vzrůst ze zhruba 110 miliard na téměř 130 miliard korun, meziročně o 20 miliard. 130 miliard korun, to je více, než má podle návrhu rozpočtu vydat celé Ministerstvo vnitra. Je to téměř 7násobek výdajů Ministerstva kultury. Za tuto částku nepostavíme jediný kilometr dálnice, nezaplatíme jediného nového učitele, nezmodernizujeme jedinou nemocnici. Je to cena za rozhodnutí z minulosti a tato cena poroste nejen proto, že dluh zvětšujete, také proto, že staré levnější dluhopisy postupně refinancujeme za vyšší úroky. Dluh není abstraktní číslo v tabulce. Dluh každý rok ukrajuje z rozpočtu peníze, o kterých už žádná vláda svobodně nerozhoduje. Čím více zaplatíme věřitelům, tím méně zbude na obranu, školství, zdravotnictví, sociální služby nebo právě na investice.
Vláda dnes tvrdí, že vysokým schodkem chrání veřejné služby. Ve skutečnosti jim do budoucna bere prostor. Úrok je daň z minulé rozpočtové neodpovědnosti. Tuto daň zaplatí všichni, i ti, kterým dnes vláda slibuje, že žádné daně nezvýší. Průměrná sazba z celého stávajícího dluhu vzrostla na 3,5 procenta, nejvýše od roku 2012. Výnos desetiletých státních dluhopisů se pohybuje kolem 5 procent. Každé další refinancování tak bude státní rozpočet zatěžovat více.
Pro důvěryhodnost celého návrhu je klíčové to, co vláda slibuje na další roky. Vláda říká: Příští rok ještě schodek zvýšíme a potom už začneme šetřit. Tuto větu známe, slyšeli jsme ji mnohokrát. ***
