Neautorizováno!
(20.20 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Zákon navíc nepracuje jen s klasickými investičními výdaji. Ekonomové ve svém prohlášení upozorňují taky na platby za dostupnost u projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru – PPP projekty. PPP projekt může být samozřejmě správný nástroj, ale není to kouzlo. Neodstraňuje se tím náklad, jen jej rozkládá v čase a mění způsob, jakým jej stát platí. Když vláda rozhodne o budoucích platbách za dostupnost dálnice nebo jiné infrastruktury, jedná se stále o veřejné peníze. Je to stále závazek státu a musí být vidět v rozhodování o tom, co si stát může a nemůže dovolit. Projekt se nestane levnějším jen proto, že jeho výdaj vyjmeme z pravidla. Dluh se nezmenší jen proto, že na něj dáme visačku s názvem „investice“ a budoucí platba nezmizí jen proto, že ji dnešní vláda nemusí uhradit okamžitě.
Znovu zdůrazňuji, nejsme proti infrastruktuře. Česká republika potřebuje dálnice, železnice, energetické zdroje i vodní stavby. Ale potřebuje je stavět tak, aby se jejich financování nezměnilo v nekontrolovatelnou výjimku. Dobrá investice musí obstát ve třech testech: musí mít společenský přínos, musí mít rozumnou cenu a stát musí být schopen ji financovat. Tento zákon řeší jen první část a ještě velmi obecně, o ceně mlčí, o celkovém limitu mlčí, o vztahu k ostatním prioritám také mlčí. O mechanismu, který zabrání zneužití výjimky, není ani slovo. Vláda nám přitom tvrdí, že bez výjimky by se země přestala rozvíjet. To je falešné tvrzení. Nemusíme si vybírat mezi investicemi a odpovědností. Můžeme mít obojí. Musíme ale stanovit strop, musíme mít časové omezení, musíme mít přesnou definici projektů, musíme znát dopad na saldo a na dluh, musíme porovnávat přínosy a musíme zachovat parlamentní kontrolu. Pokud vláda takové parametry předloží v samostatném zákoně, můžeme o nich vést věcnou debatu, ale schválit dnes neomezenou a nekvantifikovatelnou výjimku jen proto, že slovo infrastruktura zní pozitivně, by bylo nezodpovědné.
Druhá otázka tedy zůstává. Kolik může infrastrukturní výjimka stát a proč to vláda neví dříve, než žádá o její schválení?
Otázka číslo tři: Proč má vláda získat možnost překročit zákonem stanovené výdaje až o 10 procent bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny? 10 procent zní možná jako technický parametr, ale není. U státního rozpočtu jde o částku přesahující 200 miliard korun. Přes 200 miliard! Pro srovnání, letošní schodek státního rozpočtu je 310 miliard korun. Nejde tedy o drobnou operativní rezervu. Jde o částku, která může zásadně změnit celý rozpočet schválený Poslaneckou sněmovnou. A kdo má být spouštěčem? Bezpečnostní rada státu, tedy orgán vlády. Vláda si prostřednictvím svého vlastního orgánu navrhne, aby mohla překročit zákon, který schválila Poslanecká sněmovna. Vláda bude žadatelem, vláda bude posuzovatelem a vláda bude příjemcem nové pravomoci. A parlament? Ten se omezí na roli diváka.
Právě toto prezident označil za prolomení osvědčených mechanismů parlamentní kontroly, které vycházejí z ústavního principu dělby moci. To není formální námitka. Státní rozpočet je zákon. Je to jeden z nejdůležitějších zákonů, které každý rok přijímáme. Poslanecká sněmovna jím dává vládě oprávnění utratit konkrétní objem veřejných prostředků. Když vláda potřebuje výdaje zásadně změnit, má přijít znovu do Poslanecké sněmovny. Má vysvětlit důvody, má předložit čísla, má obhájit priority a má získat souhlas většiny. To není překážka akceschopnosti, to je demokracie. Paní ministryně, kdyby tady byla, možná namítne, že bezpečnostní situace může vyžadovat rychlost. Ano, může, ale rychlost a kontrola nejsou protiklady. Poslanecká sněmovna se samozřejmě může sejít mimořádně, rozpočtová změna může být projednána přednostně. V krizích jsme opakovaně dokázali schvalovat zákony během velmi krátké doby. Když jde o stovky miliard korun, není parlamentní kontrola luxus. Je to povinnost.
Navíc pojem zhoršená bezpečnostní situace může mít velmi, velmi široký výklad. Jaká jsou přesná kritéria? Kdo ověří, že ta kritéria byla splněna? Na jaké výdaje lze potom ty peníze použít? Jak dlouho mimořádné opatření trvá? Musí je Poslanecká sněmovna dodatečně potvrdit? Co se stane, pokud bude použita neoprávněně? Na tyto otázky zákon nedává dostatečně jasné odpovědi. Odpovědné vymezení mimořádné situace musí být úzké, musí být časově omezené, musí být účelově vymezené, musí být transparentní a musí podléhat parlamentnímu potvrzení.
Tady však máme širokou pravomoc, vysoký finanční rozsah a slabou – vlastně žádnou – kontrolu. Vláda říká: Důvěřujte nám. Já říkám: Napišme raději dobrý zákon. Zákony nevznikají proto, že každé vládě bezvýhradně důvěřujeme. Vznikají proto, že moc potřebuje hranice.
Třetí otázka tedy také zůstává. Proč má o možném navýšení výdajů o více než 200 miliard korun rozhodovat vláda na návrh vlastního orgánu, a ne Poslanecká sněmovna?
Otázka číslo čtyři: Proč zákon oslabuje rozpočtové pojistky institucí, které mají být na vládě nezávislé? Prezident upozorňuje na takzvané parlamentní kapitoly. Patří mezi ně Poslanecká sněmovna, Senát, Kancelář prezidenta republiky, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Národní rozpočtová rada, veřejný ochránce práv či ochránce práv dětí. Jsou to instituce s velmi rozdílnými úkoly, jedno ale mají společné: nemají být podřízeny vládě. Některé vládu kontrolují, některé chrání ústavnost, některé chrání práva občanů, některé představují jinou složku státní moci.
Zákon ruší podmínku souhlasu rozpočtového výboru se změnami v návrzích jejich rozpočtu. Tím fakticky posiluje postavení Ministerstva financí. Ministerstva, které je součástí vlády; ministerstva, jehož návrhy má například Národní rozpočtová rada nezávislé hodnotit; ministerstva, jehož hospodaření má kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad; ministerstva, které může být účastníkem sporu před Ústavním soudem. ***
