Neautorizováno!
(20.10 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Nebudu celý ten projev opakovat. Všech osm mýtů ale stále platí. Ani jeden z nich nebyl bohužel vyvrácen. Ba naopak, vývoj posledních týdnů naši kritiku potvrdil.
Dnes se proto soustředím na sedm otázek, na které vláda stále nedala přesvědčivou odpověď, sedm otázek, které po stanovisku prezidenta republiky a po společném prohlášení ekonomů už nelze jen tak zamést pod koberec.
Otázka číslo jedna: Proč chce vláda přijmout národní fiskální pravidla, která mohou být benevolentnější než pravidla evropská? Vláda opakovaně říká, že chce udržet deficit vládního sektoru pod 3 procenty hrubého domácího produktu. Dobře. Pokud to vláda myslí vážně, proč současně trvá na zákoně, který umožňuje tuto hranici výrazně překračovat? To není jenom otázka nás z opozice. To je přesně rozpor, na který upozornilo společné prohlášení 20 ekonomů. Na jedné straně politický slib, deficit pod 3 procenty HDP. Na straně druhé zákonný rámec, možnost vzít výrazně nad 3 procenta, a to několika různými cestami. Co z toho tedy platí? Vládní slib, nebo zákon? Paní ministryně může říct, že vláda tyto možnosti nevyužije. Pak ale musím se znovu zeptat, proč je tedy do zákona vkládá. Proč potřebuje otvírat dveře, kterými prý nechce projít? Proč žádá tak široké oprávnění, když tvrdí, že ho nebude potřebovat?
Fiskální pravidla se nepíšou podle toho, čemu máme věřit v jednom televizním rozhovoru. Píšou se podle toho, co může vláda skutečně udělat. Nejde jen o tuto vládu, jde o každou příští vládu. Zákon nebude posuzovat dobré úmysly paní ministryně, zákon bude vytvářet možnosti, hranice. Jakmile jednou možnost vytvoříme, může ji využít kdokoli, třeba vláda, kterou dnes nepodporujete, třeba vláda, kterou jednou podporovat nebudete. Pravidlo musí být napsáno tak, aby obstálo v obou případech. 3 procenta navíc nejsou doporučený cíl, jsou horní hranice evropského rámce. Stát, který se během běžných let pohybuje těsně pod ní, si nevytváří bezpečný prostor. Vytváří si zranitelnost. Stačí zpomalení ekonomiky, stačí pokles příjmů, stačí mimořádná událost a deficit se dostane nad limit bez jakéhokoliv nového politického rozhodnutí.
Odpovědná vláda proto nemíří na hranu. Odpovědná vláda si vytváří rezervu. Právě o to se snažily naše pozměňovací návrhy. Navrhovali jsme bezpečnostní rezervu ve výdajovém rámci. Navrhovali jsme omezení běžné odchylky. Navrhovali jsme korekční mechanismus pro případ, že vláda pravidla poruší. Navrhovali jsme silnější roli Národní rozpočtové rady. Koalice tyto pojistky odmítla, naopak přijala nové výjimky. To je zásadní rozdíl mezi naším přístupem a přístupem vlády. My jsme chtěli vytvořit rezervu pro horší časy, vy vytváříte prostor pro vyšší výdaje už dnes. My jsme chtěli, aby porušení pravidel spustilo nápravu, vy chcete, aby se hranice předem posunula. My jsme chtěli, aby nezávislá instituce mohla včas varovat, vy její varování opakovaně ignorujete.
Prezident ve svém stanovisku připomíná, že české veřejné finance už dnes nejsou na dlouhodobě udržitelné trajektorii. Odkazuje na očekávaný náraz na dluhovou brzdu kolem roku 2037 a to je podle hodnocení Národní rozpočtové rady. Rok 2037 – může to znít vzdáleně, ale není. Je to za pouhých 11 let. To není horizont několika generací, to je horizont necelých tří volebních období. Mnozí z nás budou stále v aktivním věku, dnešní školáci budou vstupovat na pracovní trh a stát může být postaven před nutnost velmi tvrdých rozpočtových korekcí. Co taková korekce znamená? Rychlé zvyšování daní, rychlé omezování výdajů, škrty, které budou vynucené a radikální. A právě na možné nepříznivé sociální dopady takovéhoto vývoje prezident výslovně upozorňuje. Dluh totiž dlouho nevypadá jako sociální problém, až do chvíle, kdy se jím stane. Dokud si stát půjčuje, může rozdávat. Když narazí na limit, začne brát. Proto je tvrzení, že fiskální pravidla ohrožují sociálně citlivý stát, postavené na hlavu. Ve skutečnosti jej chrání. Chrání důchody před chaotickými zásahy, chrání zdravotnictví před vynucenými škrty, chrání školství před tím, aby se stalo první obětí dluhové krize, chrání schopnost státu pomáhat ve chvíli, kdy pomoc bude opravdu potřeba.
První otázka tedy zůstává bez odpovědi. Proč si vytvářet zákonný prostor pro deficit nad 3 procenty, když vláda tvrdí, že jej nechce využít?
Otázka číslo dvě: Kolik bude stát infrastrukturní výjimka? Prezident označil právě tuto část zákona za nejpodstatnější a nejméně žádoucí změnu směřující k rozvolnění fiskálních pravidel. To je velmi silné hodnocení. Zákon stanoví mimo výdajový rámec výdaje na dopravní a vodní infrastrukturu a na infrastrukturu energetické bezpečnosti. Na první poslech to zní samozřejmě dobře. Kdo by s tím nesouhlasil? Kdo by měl něco proti stavění silnic, železnic? Kdo by byl proti energetické bezpečnosti? Takto ale správná otázka nestojí. Správná otázka zní: Které konkrétní projekty, v jakém objemu, v jakých letech, s jakým dopadem na deficit, s jakým dopadem na dluh a kdo rozhodne, že daný výdaj už nemusí respektovat běžný výdajový rámec? Prezident upozornil na zásadní problém. Tato výjimka nemá spodní práh pro své uplatnění, jaký má výjimka třeba na obranné výdaje. Má se vztahovat na všechny stavby uvedené v příloze liniového zákona. Její rozpočtové dopady podle Národní rozpočtové rady v tuto chvíli ani nelze kvalifikovaně odhadnout.
Zastavme se u toho na chvíli. Sněmovna má schválit výjimku. Nevíme však, kolik bude stát. Nevíme, jak velký deficit může vytvořit. Nevíme, jak rychle se její rozsah může zvětšovat. A přesto máme hlasovat pro. To není odpovědné rozhodování, to je bianko šek bez vyplněné částky. ***
