Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(14.20 hodin)
(pokračuje Ivan Adamec)
A mohl bych tady jmenovat cokoliv. Levné máslo – to ho pobavilo úplně. Já vím, že ten trh s potravinářskými komoditami je hodně regulovaný, ale pořád tam fungují nějaké tržní mechanismy, což je dobře. Ukázalo se, že prostě v sezoně ta cena klesá, je toho dost. Když toho bude málo, no tak to bude dražší. Ale žádná vláda to nezastaví. To takhle bylo za komunistů, kdy se určovaly ceny. A jak jsme dopadli? Já si myslím, že to jsou zbytečné populistické řeči. Já to chápu, že každý tady mluví ke svým voličům. Já to beru ryze technicky i pragmaticky.
Myslím si, že není to dobrý nápad v tuhle chvíli to takhle udělat. Není to dobrý nápad. Ale abychom tady říkali, že prostě je to to, co prostě nás zničí, nebo že to je strašné a vyčítali tady všechno od A až do Z vládě, to si nemyslím, že je to tenhle případ. Ale rozhodně je to součást toho vládního příběhu. To tedy je. A moc mě to mrzí, že to takhle děláme, že dokonce na to máme mimořádnou schůzi, jako by prostě padal svět. Žádný svět nepadá.
Já chápu, že to chcete stihnout od příštího roku. Já tomu rozumím. Ale na druhou stranu, co se stane, když to nebude? Podle mě vůbec nic.
A ještě mi dovolte, abych si vzpomněl, když byl covid a tehdy byla první energetická krize v oblasti paliv, kdy stál litr benzínu kolem 50 korun skoro, někde už to i přelezlo. Co se stalo na těch silnicích? Ti naši chudí občané, jak o nich tady občas ráda koalice mluví – no, ty dálnice byly plné. Byly plné silnice. Nikdo nepřestal jezdit. Já chápu, že to je nepříjemné.
Mně taky vadí, že dálniční poplatek stojí tolik, co stojí. Mně vadí, kolik stojí litr benzínu a nafty jako každému normálnímu občanovi. Proč mám za to dávat víc peněz, když za to žádnou lepší službu nedostanu? Ale prostě to je realita. Žijeme v globálním světě. Jsme závislí na tom, jak situace kolem komodit vypadá nejenom v Evropě, ale na celém světě. Tak se s tím smiřme.
A jestli si myslíme, že všechno ufinancuje státní rozpočet, tak to tedy brzo narazíme do zdi. A jen tak mimochodem, existuje taková krásná lidová pranostika a s oblibou ji používají naši bohatí občané, miliardáři, multimilionáři, oni říkají: Halíře, ty přece dělají talíře. A teď nemám na mysli nikoho tady z Poslanecké sněmovny. A tak to prostě je. Když se budeme chovat úsporně, šetrně, tak na tom nemůžeme prodělat.
Dámy a pánové, děkuju vám za pozornost. (Potlesk z lavic ODS.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane poslanče. Dalším vystupujícím v obecné rozpravě je pan poslanec Petr Bendl. Máte slovo.
Poslanec Petr Bendl: Děkuju za slovo. Čím víc bychom měli halířů, tím víc bychom měli ve Sněmovně talířů. To mě teď tak napadlo. To by si možná KDU-ČSL přálo.
Dovolte i mně, abych se vyjádřil k téhle materii, která i z mého pohledu vypadá navenek jako hrozně jednoduše. Zastropujeme dálniční známky. Vždyť je to krásná věc. Všichni by to měli přivítat. Nicméně já bych také se k tomu rád vyjádřil. Nemyslím si, že to je takhle jednoduché. Myslím si, že i pan ministr si to velmi dobře uvědomuje a uvědomuje si i úskalí celého tohohletoho návrhu. A já tady nestojím proto, abych úplně za každou cenu obhajoval automatické zdražování dálničních známek, a už vůbec nechci občanům vysvětlovat, že každé další zvýšení ceny je správná věc.
Po výrazném růstu ceny dálniční známky je zcela legitimní diskutovat o tom, zda její cenu pro příští rok nezvýšit. Jenže projednávaný materiál není pouze rozhodnutím, že v roce 2027 dálniční známka nezdraží. Vláda navrhuje úplně zrušit automatický valorizační mechanismus a vrátit cenu dálničních známek zpět do prostoru politického rozhodování na úrovni Poslanecké sněmovny. A to je podstatný rozdíl. Jednorázové zmrazení ceny můžeme věcně diskutovat. Trvalé zrušení pravidla bez náhrady, ale něco úplně jiného.
Rozumná hospodářská politika totiž není automatické zdražování. A tomu rozumím. Není ale ani politické zmrazování cen bez ohledu na skutečné náklady, rozsah poskytované služby a stav veřejných financí. Odpovědná politika je především poctivý účet. A musíme lidem říci, kdo službu využívá, kdo ji platí a co za své peníze dostává. Dálniční známka je uživatelský poplatek. Jejím prostřednictvím přispívají řidiči využívající dálniční síť na její výstavbu, provoz a údržbu.
Pokud příjem z dálničních známek nebude v budoucnu odpovídat rostoucím nákladům a rozšiřování dálniční sítě, potřeba peněz stejně nezmizí. Někdo je bude muset zaplatit. Buď se omezí výstavba a údržba silnic a dálnic, to už tady padlo. Nebo se Státní fond dopravní infrastruktury více zadluží, to už tady taky padlo. Anebo bude rozdíl doplacen ze státního rozpočtu, to taky padlo.
Ale u každého tohoto návrhu to znamená nějaké zvýšení a fakticky odcházíme od systému, že neplatí ten, kdo využívá, ale platí vlastně všichni. Každá stokoruna, kterou stát nevybere od uživatele dálnice, se neztratí, jen se přesune na účet někoho jiného, což není argument pro automatické zdražování. Je to argument pro transparentnost a odpovědnost.
Česká republika je průmyslová exportní země ležící ve středu Evropy. Pro naši konkurenceschopnost je rozhodující, zda budou dokončeny klíčové dálniční tahy, zda se zboží dostane včas k zákazníkům, zda zaměstnanci nebudou stát hodiny v kolonách a zda firmy budou moci spolehlivě plánovat své dopravní služby.
Hospodářské škody České republiky nevznikají především tím, že dálniční známka stojí o stokorunu více nebo méně. Vznikají nedokončenými dálnicemi, kolonami, objížďkami, zanedbanými opravami a nejistotou, zda stát dokáže své investiční plány financovat. Proto bych očekával, že vláda spolu se zrušením příjmového mechanismu předloží také jasný plán, jak budou výstavba a údržba dálnic dlouhodobě financovány. Takový plán ale v rámci tohoto důležitého materiálu předložen nebyl. A místo přesných čísel slyšíme od pana ministra argumenty, které se při bližším pohledu rozcházejí s veřejnými dostupnými údaji, někdy dokonce s údaji jeho vlastního ministerstva.
Například, pane ministře, dne 19. května jste prostřednictvím tiskové zprávy svého ministerstva uvedl: „Roční známka v České republice stojí v přepočtu více než v Rakousku.“ Jenže rakouská roční dálniční známka stála 106 eur a 80 centů a podle kurzu České národní banky v den vašeho výroku to odpovídalo přibližně 2 595 korunám. Česká dálniční známka přitom stála 2570. Česká známka – ano – tedy nebyla dražší než rakouská. Nebyla dražší než rakouská. Byla, můžu připustit, že byla přibližně stejně drahá, ale určitě ne dražší. A to je potřeba si srovnat.
O něco více než měsíc později 29. června už vaše ministerstvo použilo jinou formulaci. Už jste netvrdil, že česká známka je dražší než rakouská. Řekl jste pouze: „... se cenou blížíme Rakousku.“ Ale je to jiné tvrzení, než které jste používal předtím. A když už používáte Rakousko jako hlavní argument pro změnu českého systému, měl byste také dodat druhou polovinu informace – Rakousko cenu dálničních známek pravidelně valorizuje podle inflace a vláda tedy používá rakouskou cenu jako argument proti valorizaci, přestože samotné Rakousko valorizační mechanismus používá. Vybíráte si z rakouského systému pouze tu část, která se vám hodí do politického sdělení. Rakouskou cenu ano, rakouská pravidla už ne.
Navíc rakouský systém není úplně srovnatelný s českým. V Rakousku se na některých nákladných alpských úsecích platí vedle dálniční známky ještě samostatné mýto. Rakouská dálniční známka proto sama o sobě neumožňuje za jednu cenu využít bez dalšího poplatku všechny významné dálniční tahy. Pane ministře, jestliže chcete český systém porovnávat s Rakouskem, porovnávejte jej celý, nikoliv pouze jedním vybraným číslem, které se vám momentálně hodí.
Ještě závažnější rozpor vidím ve vašem vysvětlení, čím chcete nahradit chybějící příjmy. Na tiskové konferenci vlády jste byl dotázán, zda zrušení valorizace nebude problémem pro veřejné rozpočty. Odpověděl jste, cituji: „Tady to budeme kompenzovat právě na úsporách v mýtu.“ Jenže vaše vlastní Ministerstvo dopravy uvádí, že změna mýtného systému se týká až období po roce 2029. ***
