Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.50 hodin)
(pokračuje Zdeněk Hřib)
Ale ti jsou s vámi teďka ve vládě, pane doktore Šťastný, to znamená, za mě je skutečně teď právě ta jedinečná příležitost, abyste pohlídali toho Andreje Babiše, aby tohle vlastně netorpédoval a aby pan ministr tady tyhle změny mohl zavést. No ale ještě jednou: Čekám. Kde to je, se ptám, kde to je? Protože 21 miliard a zas to tady není.
Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji a nyní se ke slovu konečně dostává pan poslanec Štěpán Slovák. Já se jenom teď ptám, vystupujete teď s přednostním právem? To znamená, potom vám zůstává tedy ještě máte slovo.
Poslanec Štěpán Slovák: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, já už si odpustím ty historické exkurzy a půjdu rovnou k věci. A řeknu to jednoduše: do toho děravého hrnce českého zdravotnictví lejeme další vodu a doufáme, že ten hrnec nepoteče. Jenže on poteče a ne kvůli tomu, že by české zdravotnictví bylo špatné. Ne proto, že by v něm nepracovali skvělí lékaři, sestry a další zdravotníci, ale proto, že tento návrh neopravuje ani jednu z konstrukčních vad českého zdravotnictví.
Návrh zvyšuje měsíční platbu za státního pojištěnce z 2 188 korun na 2 479 korun a vyměřovací základ se má zvýšit na 18 362 korun. Což při těch 6 milionech státních pojištěnců znamená meziroční navýšení zhruba o těch 21 miliard korun, které už tady byly zmíněny.
Vláda teď na jedné straně tvrdí, že chce systém stabilizovat, a na druhé straně znovu nahrazuje předvídatelné pravidlo valorizace jednorázovým politickým rozhodnutím. A ještě závažnější podle mě je, že něco takového chtěla vláda schválit hned v prvním čtení, bez toho, aniž by proběhlo řádné připomínkové řízení, bez standardního hodnocení dopadu RIA a bez prostoru spojit tuto částku s konkrétními, měřitelnými a vymahatelnými reformními závazky, o kterých už tady také byla řeč. A u částky jako 21 miliard korun, my se tady obvykle bavíme o nějakých parametrických úpravách v jednotkách nebo desítkách milionů, nedej bože, ve stovkách milionů a teď tady řešíme 21 miliard.
Vláda taky pracuje s nějakým číslem očekávaných úspor ve věci 3 miliardy korun. Sama je v tom návrhu označuje za kvalifikovaný odhad. Takže 3 miliardy úspor proti navýšení výdajů, to znamená, že vláda podle mě nemá připravenou žádnou skutečnou výdajovou reformu, má seznam záměrů a proti němu stojí pevný účet pro státní rozpočet, který následně zaplatíme.
V důvodové zprávě se mluví o revizi screeningových programů, jednodenní péči, balíčkových platbách, koordinátorech péče, redukci duplicitních laboratorních vyšetření, centralizaci, cenových soutěžích. To všechno jsou správné nástroje. Jenže u žádného z nich není uveden konkrétní harmonogram, legislativní podpora, vyčíslitelný dopad, nevíme, kdy má ta úspora přijít, kdo ji zajistí, podle jakých ukazatelů tohle budeme kontrolovat. Jednoduše řečeno, 21 miliard je konkrétních, ale ty reformy na výdajové stránce jsou spíše přáním.
Neřešíme ani rozsah nároků či skutečnou volbu pacienta. Česká republika sice vydává na zdravotnictví v přepočtu na obyvatele méně než průměr Evropské unie, zároveň ale patříme mezi země se suverénně nejvyšším podílem veřejného financování, což je velmi důležitá kombinace. Náš problém není jen v tom, kolik peněz do zdravotnictví posíláme, náš problém je, že z veřejného zdravotnictví slibujeme téměř všechno, aniž bychom srozumitelně definovali rozsah nároku, standard dostupnosti a odpovědnost jednotlivých aktérů. U lůžkové péče, ale i u ambulantní lékařské péče, u stomatologické péče, u léčivých přípravků, všude jsme nad evropským průměrem. A přesto se tady tahle debata nevede, že tady rozdáváme oproti Evropské unii prostě víc, než je standardem v Evropské unii, a proto tady máme takové výdaje. Neřešíme ani žádné transparentní a sociálně citlivé metody spoluúčasti, neřešíme zda má být finanční spoluúčast spojena s nějakou ochranou chronicky nemocných a sociálně zranitelných, s ročními limity a jasným nárokem, a proto se v našem systému zdravotnictví objevují tady ti šmejdi. Oni tam jsou, jsou prostě lidé, kteří chtějí nějaké poplatky navíc, které jsou v rozporu se zákonem. Tito lidé tady jsou místo odborné debaty o tom, jak tomu zabránit a nastavit to prostředí předvídatelně, tak ukazujeme, že všechno bude navždy bezplatné a potom že se navždy můžou někteří řídit tím, co je v rozporu se zákonem, netransparentní, často bez jasných pravidel.
Stejně tak tady neřešíme tu již zmiňovanou volbu pacienta, kterou tady zmiňoval pan ministr Šťastný. My jsme připraveni se o tom bavit, protože my už i nějaký návrh máme, rádi o něm budeme diskutovat, budeme rádi když ten návrh předložíte vy nějaký variantní, protože to si myslím, že není žádný nadstandard, není nic, co by český systém zdravotnictví zatížilo tím, že tady budeme dělat nějaké dvojrychlostní zdravotnictví. Ne, naopak. Prostě tady ten systém, který je diskriminační, tak do něho dáme něco, co umožní si doplatit jenom ten rozdíl a nebudete platit celý výkon.
Protože právě transparentní volba pacienta může zachovat plný nárok na hrazenou péči, chránit rovný přístup a současně umožnit, aby do zdravotnictví vstupovaly další soukromé zdroje. Vláda ale tuhle debatu zatím nevede. Raději dá desítky miliard bez dalšího ze státního rozpočtu.
Co dalšího neřešíme? Neřešíme systémově ani tu prevenci. Přestože platíme v České republice hlavně následky. Pořád je prevence podfinancovaná a její výsledky jsou prostě slabé. Přesto návrh vyčleňuje na posílení fondu prevence tuším jenom 1 miliardu z celkového navýšení 21 miliard, to znamená méně než pět procent nových prostředků. A ani u této 1 miliardy nevíme, za jaké konkrétní výsledky bude zaplacena, zda půjde o zvýšení účasti na screeningu, očkování, záchyt u rizikových pacientů, řízení obezity, odvykání kouření. Peníze na prevenci bez měřitelných cílů se ale můžou projevit jenom v další nějaký katalog příspěvků, kdy poletí peníze z okna.
Přitom Česko má přibližně 15,9 procenta dospělých denních kuřáků, zatímco průměr Evropské unie je 12,1. Spotřeba alkoholu je přibližně 9,8 litrů čistého alkoholu, kde jsme suverénně nad průměrem Evropské unie. Jsou to rizikové faktory, které se následně promítají do onkologických, kardiovaskulárních a dalších chronických onemocnění. Což my vyřešíme tak, že kouření a alkohol řešit nebudeme, ale budeme řešit kratom. Kratom je hned ten problém číslo 1, který máme teďka v mezirezortním připomínkovém řízení. A to teď máme řešit? Kratom, na který podle těch odhadů bohužel v České republice zemřelo zhruba do desítky lidí, což je nepochybně strašné, ale když se podíváte v tom rozdílu, že na následky spojené s rizikovým užíváním alkoholu v České republice zemře 7 000 až 8 000 lidí a ty mizivé jednotky lidí, to odhady říkají, že to nebo část adiktologů říká, že vůbec nikdo, část říká, že to byly zhruba dva až deset lidí. Tak já si myslím, že bychom teda spíš měli řešit ten alkohol a měli bychom řešit to kouření než kratom.
Neřešíme ani tu neefektivní strukturu péče. Česká republika měla v roce 2023 přibližně 6,4 nemocničního lůžka na 1 000 obyvatel a průměr Evropské unie činil 5,1. To znamená, tady jsme také nad průměrem Evropské unie. A já myslím, že tu transformaci bychom měli tady řešit také společně a čekáme, s čím ministerstvo v této věci přijde.
Část kapacit zároveň musí přejít do následné, dlouhodobé, rehabilitační, domácí a paliativní péče. Část výkonu má být přesunuta do jednodenní chirurgie nebo ambulantního režimu. ***
