Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(22.10 hodin)
(pokračuje Vojtěch Munzar)
Vláda místo toho, aby předložila další plán na stabilizaci veřejných financí, tak předložila plán pro další zvyšování salda, zvyšování výdajů, ještě vyšší zadlužování bez nějakých ambicí o nových reformách, které by měly vést ke konsolidaci veřejných financí. Zkrátka se vláda rozhodla podle hesla: když se naše výdaje a naše plány nevejdou do pravidel, nechceme měnit výdaje, ale chceme měnit ta pravidla.
Pokud si každá vláda, která bude mít většinu, udělá pravidla jen sama pro sebe a na sebe, podle toho, jak zrovna to cítí, tak žádná pravidla vlastně mít nemusíme. Ale my j máme právě proto, aby každá většina vyšlá z voleb byla nucena myslet na fiskální odpovědnost.
Každá vláda má totiž přirozenou tendenci rozšiřovat prostor pro uskutečnění svého programu. Každé vládě překážejí, omezují, nutí přemýšlet o prioritách v ekonomice omezených zdrojů. A pokud lze omezení změnit pokaždé, když začnou být pro vládu nepohodlné, přestávají plnit svoji funkci. Tato novela nevyvolává otázku, jak bude stát hospodařit v tomto roce, v příštím roce, v přespříštím? Vyvolává otázku, zda zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti po těchto změnách stále plní účel, pro který byl parlamentem přijat?
Právní stát totiž není založen na pouhé důvěře, že každá vláda bude hospodařit odpovědně. Je založen na tom, že každá vláda bude hospodařit podle předem stanovených pravidel. Za covidu došlo k prvnímu mimořádnému rozvolnění těchto pravidel a to zdůvodnění byla covidová situace. Nicméně bohužel to negativum bylo, že společnost a vlády naučilo jednu nebezpečnou věc – když se pravidla přestanou hodit, změníme pravidla nebo je vypneme.
Konsolidační balíček měl přinést trajektorii návratu ke zdravému hospodaření. Postupné snižování strukturálního salda až k jednomu procentu ročního zadlužení vůči HDP. Obnovila se tím pravidla. Ta se aktuální vládě nehodí, takže její návrh znovu otevírá prostor pro rozvolnění místo návratu k původnímu principu. Ale vypínání pravidel by se nemělo stát novým standardem. Pravidla nemají rozhodovat, která priorita je správná. Mají vládu nutit, aby mezi správnými prioritami vybírala, protože máme omezené zdroje.
Fiskální pravidla nejsou důležitá jen proto, že omezují vládu. Jsou důležitá také proto, že vytvářejí legitimní očekávání občanů, podnikatelů i finančních trhů o způsobu, jakým bude stát hospodařit. Časté a zejména účelové změny tohoto rámce oslabují právě tuto důvěru trhu v hospodaření státu a promítnou se negativně až do hospodářských škod v podobě zhoršení ratingu, zhoršení chuti a sentimentu pro investice.
Došlo tady v rámci projednávání sněmovní novely k několika pozměňovacím návrhům. A právě návrhy, které se objevily v druhém čtení od paní ministryně Schillerové, tato pravidla značným způsobem vyprazdňují a dělají ze zákona jen prázdnou právní kulisu pro bezbřehé zadlužování. (Hluk v sále. Poslanec Munzar se s gestem obrací na předsedajícího.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Vážené kolegyně, vážení kolegové, na pravé straně z mého pohledu, prosím abyste zachovali klid, aby pan poslanec mohl pokračovat ve svém vystoupení. Děkuji.
Poslanec Vojtěch Munzar: Jestliže zachováme – děkuju, pane předsedající – jestliže zachováme název zákona, zachováme sice jeho strukturu, ale odstraníme omezení, uděláme spoustu únikových doložek, tak vzniká legitimní otázka, zda ještě chráníme účel zákona, nebo chráníme pouze jenom formu zákona? Chci připomenout, že právě proto, a zejména kvůli pozměňovacím návrhům, které se tady objevily ve druhém čtení, jsme vypracovali v rozpočtovém výboru všichni zástupci opozičních stran oponentní zprávu, protože bylo nutné zanechat v legislativním procesu jasné varování a jasné upozornění před tím, že vláda se snaží tato pravidla – fiskální pravidla – vyprázdnit.
Když se podíváme na praktickou realizaci na vládou schválený fiskálně-strukturální plán, tak tato vláda chce pro následující dva roky zvýšit tempo zadlužování. Navrhuje pro příští rok z dnešních nějakých 2,1 procenta ročního zadlužování vůči HDP zvýšit tempo zadlužování až 2,8 procent. A to bez ještě aplikace například únikové doložky na obranu. Takže se můžeme hravě dostat přes 3 procenta salda veřejných rozpočtů vůči HDP.
Tím fiskálním plánem, které si již vláda odsouhlasila, chce odložit konsolidaci o dva roky. A mě vlastně překvapujou ta slova paní ministryně tady v úvodu, kde říkala: budeme odpovědnou vládou, budeme snižovat deficity. Přitom se schvalují plány na zvýšení deficitu a i se ve veřejném prostoru diskutuje o tom, že se zvýší jak absolutně, tak procentuálně saldo veřejných rozpočtů na příští rok, a to na úroveň 350-360 miliard korun.
Co ale znamená toto rychlejší zadlužování v dnešním ekonomickém růstu? Když je ekonomika na hranici svého potenciálu, tak každá další koruna nevytvoří větší růst, vytvoří jen nerovnováhu a je vlastně proinflačním tlakem, který si navíc zaplatíme ve splátkách dluhu. Čím víc ho budeme splácet, čím větší podíl nám bude užírat dluhová služba z rozpočtu, tak tím méně zbude na běžné výdaje státu v budoucích letech. Česká národní banka už na tento proinflační tlak musela zareagovat zvýšením sazeb o čtvrt procentního bodu, protože musí ekonomiku začít chladit.
Vrtulníkové peníze, které vláda slibuje, nejsou hospodářská strategie. Veřejný dluh není jen ekonomická veličina. Je to rozhodnutí současné generace o prostředcích budoucích generací.
Právě proto fiskální pravidla chrání nejen stabilitu veřejných financí, ale také mezigenerační odpovědnost jako jednu z podmínek dlouhodobě odpovědného výkonu veřejné moci. Stát nemůže donekonečna zalévat ekonomiku penězi na dluh a tvářit se, že tím automaticky vytváří prosperitu – že nám ty dnešní dluhy zaplatí budoucí ekonomický růst, který tím vytvoříme. Prosperitu totiž vytvářejí hlavně lidé, firmy a investice, které dávají ekonomický smysl, a to zejména ty soukromé.
Únikové doložky na dopravní infrastrukturu znamenají, že nebudete muset hledat úspory v běžných výdajích státu na tyto investice a zároveň si uvolňujete ruce právě pro růst běžných výdajů. Jenže i v ekonomice výdaje na dopravní stavby mají své limity dané množstvím stavebních firem, množství pracovních sil na pracovním trhu a podobně. A stát si tím bere část kapitálu, kapacit, práce, materiálů i pozornosti ekonomiky.
Já jsem rád, že snaha Senátu je dát alespoň nějaké mantinely této únikové doložce. A když už mluvíme o investicích, znovu se vrátím k již schválenému fiskálně-strukturálnímu plánu. Ten totiž nepředpokládá – k mému překvapení po všech těch slovech a veřejných prohlášeních a po tom, co jsme tady projednávali jak na rozpočtovém výboru, tak tady – tak nepředpokládá dramatický nárůst investic. V tom fiskálně-strukturálním plánu předpokládá udržování investic na úrovni zhruba 4 procent vůči HDP. Takže tím spíše je tato úniková doložka jenom tím, že si na investice chcete půjčit – nechcete je zvyšovat, ale chcete si na ně půjčit – a ty běžné příjmy, které máte z daní občanů, chcete používat na běžné výdaje.
A co se týká efektivity investic, tak samo, paní ministryně, vaše ministerstvo v tomto plánu stanovuje výši multiplikátoru 0,35, to znamená nikoliv vytvoření nějakého ekonomického boomu. Tento multiplikátor je nižší než dokonce koeficient, který je stanovený Evropskou komisí na úroveň 0,6.
Dalším pravidlem, které se nám nelíbí a kterému Senát alespoň dává nějaká pravidla, je to již zmíněné zmocnění vlády pro navýšení výdajů o 10 procent v případě blíže nedefinované zhoršené bezpečnostní situace státu. Není náhodou, že ústava svěřuje schvalování státního rozpočtu právě parlamentu. Rozhodování o veřejných prostředcích představuje jednu z nejdůležitějších forem demokratické kontroly výkonné moci.
Proto bychom měli být velmi opatrní při každé změně, která tuto kontrolní roli parlamentu oslabuje. Tato změna zmocnění bez kontroly znamená zásah do dělby moci mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. ***
