Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Já bych chtěl požádat, abyste ještě zvážili, zda vůbec takovou legislativu má smysl předkládat a jestli při její přípravě by nebylo vhodné se bavit i s těmi, kdo na tomto trhu aktivně podnikají, a to jsou prodejci, dovozci, ale i výrobci, byť těch výrobců tolik v České republice není, protože ta výroba je velmi administrativně náročná.

A teď bych, pane předsedající, přešel plynule k tomu druhému bodu. Ten bude trošku kratší, ale myslím, že se části kolegů může dotknout, protože momentálně se bude v následujících týdnech, měsících řešit na půdě Světové zdravotnické organizace zákaz nikotinu. Já myslím, že zákaz nikotinu může pro velkou část kolegů i zde ze Sněmovny znamenat silný zásah do jejich životů. Já osobně jsem nekuřák, ale myslím, že jako svobodomyslný člověk bych se k tomu chtěl také vyjádřit a pobavit tady na půdě Poslanecké sněmovny, a měli bychom se minimálně pobavit o tom, jaká bude pozice vlády České republiky k zákazu nikotinu, protože opět jediné, k čemu tohle povede, přesune se tady něco opět na černý trh, bude tady ještě víc nelegálních cigaret, budou se vozit případně ze zahraničí a já myslím, že to je špatně a že to nemá být řešení toho, že lidé užívají nadměrně nikotin, a ještě kór v České republice, kdy tady jsme měli v minulosti poměrně významnou zahraniční investici na takzvané nikotinové sáčky, které jsou prokazatelně pro zdraví lepší než ty klasické cigarety, tak tím zákazem nikotinu můžeme docílit toho, že tady tahle investice v České republice bude marná. Takže bych chtěl, aby se k tomu vláda České republiky vyjádřila velmi silně, protože zákazy nejsou řešení. Děkuji.

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji. Mám to zaznamenáno – Zákaz nikotinových sáčků, dopady do investic v České republice, zase jako první bod. V této chvíli je na řadě paní poslankyně Lucie Bartošová s dvěma body, jak bylo nahlášeno. Tak, máte slovo.

Poslankyně Lucie Bartošová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovoluji si na program dnešní schůze navrhnout bod Bezpečnost České republiky jako priorita, když se to zrovna hodí. A dovolte, abych začala čísly. Letos v březnu tato Sněmovna schválila státní rozpočet, ve kterém vláda vyčlenila na obranu 1,7 procenta HDP. Ne 2 procenta, ke kterým se Česká republika dlouhodobě zavázala. 1,7 procenta. Když jsme se tehdy ptali proč, slyšeli jsme od pana premiéra jasnou odpověď, že na to nejsou peníze, že rozpočet je napjatý a že jsou jiné priority. Já tohle ale neberu jako výmluvu, beru to prostě vážně, protože pokud premiér řekne, že obrana není priorita, protože jsou důležitější věci, je to zásadní politické rozhodnutí, a tím se budu za chvíli zabývat.

Ale nejdřív k tomu co se stalo dneska. Dnes pan premiér odletěl na summit Severoatlantické aliance v Ankaře. Stojí vedle spojenců, vedle generálního tajemníka před kamerami a najednou ze stejné vlády, která v březnu neměla na obranu peníze, slyšíme, že přidáme miliardy. Podle dostupných informací řádově desítky miliard na příští rok. Já si říkám, co se asi tak za těch pár měsíců změnilo? Nezměnila se bezpečnostní situace k lepšímu, právě naopak. V době, kdy tady sedíme, padají denně rakety na Kyjev. Ohrožení na východ od nás je větší, ne menší. Nezměnil se ani stav státního rozpočtu. Ten je pořád stejně napjatý jako v březnu. Změnilo se jedno jediné, že se pan premiér přesunul z Prahy, kde ho poslouchají voliči, do Ankary, kde ho poslouchají naši spojenci. A to je přesně ten problém, kvůli kterému jsem tento bod navrhla. Bezpečnost se nedá zapínat a vypínat podle toho, kdo se zrovna dívá. Buď je obrana země priorita doma i venku, nebo to není priorita, ale je to jenom pouhá kulisa. Vláda si nemůže doma šetřit na obraně slovy o napjatém rozpočtu a venku se tvářit, že peníze jsou. Tohle není strategie, tohle je takový trapný a nefunkční marketing.

Řeknu to ještě jinak. Vláda v březnu odmítla 2 procenta. Ukázala tím postoj k bezpečnosti naší země. Ukázala ho nejen našim vojákům, kterým chybí vybavení. Ukázala ho i těm, kteří to sledují na druhé straně. Ukázala to, že se Česko ke svým závazkům staví vlažně. A když teď v Ankaře couvá, přiznává, že ten postoj byl prostě chybný. Jenže to nepřiznává tady před námi, kteří o rozpočtu rozhodují, ale přiznává to tam, kde to vypadá dobře na fotce. Já vím, že bezpečnost není jenom o procentech. Vždycky jsem říkala, že nejsem pro návrat povinné vojny, ale pro chytré dobrovolné zapojení, pro aktivní zálohy, pro to, aby obrana dávala smysl i lidem, nejen tabulkám. Ale i to chytré zapojení stojí nějaké peníze. A když premiér tvrdí, že peníze nejsou, a za 3 měsíce v zahraničí tvrdí, že jsou, tak v jedné z těch dvou vět neříká pravdu. A mám pocit, že Sněmovna má právo vědět, která ta věta je pravdivá.

Proto chci tento bod dnes zařadit jako první bod dnešního programu, protože o něm chci mluvit vážně. Chci, aby tady a ne v Ankaře vláda vysvětlila tři věci. Za prvé, kolik procent HDP jde na obranu podle rozpočtu platného dnes. Za druhé, o kolik a odkud chce přidat a jak to má kryté, nebo jestli je to jen slib na summitu. A za třetí, proč to, co bylo v březnu nemožné, je v červenci najednou samozřejmé. Tohle nejsou útoky, tohle jsou otázky, na které má každý daňový poplatník právo znát odpověď. Bezpečnost naší země není téma na jeden hezký úsměv na fotce v Ankaře. Je to závazek, který platí každý den v roce, a pokud ho vláda bere vážně jen tehdy, když se to zrovna hodí, tak takhle to prostě bohužel dál nejde.

Plynule přijdu k druhému bodu programu, který navrhuji, a to je bod s názvem Ankara expres aneb jak ne – v uvozovkách – dělat zahraniční politiku. To ne v závorkách, pardon. Naši představitelé jsou právě teď na summitu NATO v Ankaře, jak už jsem zmínila, což je jedno z nejdůležitějších setkání spojenců, jaké letos bude a kterému budeme přehlížet. Rozhoduje se tam o obraně, o výdajích, o tom, jak Aliance drží pohromadě v době, kdy na východ od nás zuří válka a my, Česká republika, tam přijíždíme prostě rozhádaní. Premiér a prezident letěli do Ankary každý zvlášť ve dvou letadlech, což je tedy taky trochu úsměvné, ale budiž. Nechme na chvíli stranou, jak to vypadá. Podívejme se, proč se to vlastně celé stalo.

Vláda schválila usnesení, kterým jmenovala vedoucím delegace pana premiéra a prezidenta republiky do delegace nezařadila. Prezidenta, vrchního velitele ozbrojených sil na summitu obranné aliance. Prezident se proti tomu ohradil ústavní stížností. A výsledek? Jeho akreditaci nakonec řešil ministr zahraničí na poslední možnou chvíli před odletem. Je tohle zahraniční politika, nebo je to jenom protokolární přetahovaná, kterou musel narovnávat Ústavní soud? Reprezentace státu navenek se takhle nedělá. Nedělá se přes to, kdo poletí, kterým letadlem, kdo se s kým potká až u večeře. Dělá se tak, že země přijede jednotná, s jasným stanoviskem a mluví jedním hlasem. A má být jedno, jestli jste Petr, anebo Pavel. My místo toho vyrážíme do Ankary a vyvážíme tam náš domácí spor.

A tady musím být konkrétní, protože za zahraniční politiku někdo odpovídá. Odpovídá za ni ministr zahraničí pan ministr Macinka a odpovídá za ni premiér, který tu delegaci sestavil. To není otázka jednoho úředníka nebo jednoho nedopatření. To je způsob, jakým tato vláda dělá svoji zahraniční politiku. Napřed vytvoří spor, pak ho neřeší a nakonec hasí až ve chvíli, kdy hoří přímo před spojenci.

Dovolte mi připomenout, proč na tom záleží. NATO nestojí jen na tancích, letadlech, na rozpočtech, na penězích. Stojí na důvěře, na tom, že spojenec je předvídatelným, že se za něj druzí mohou postavit, protože vědí, na čem jsou. Když Česká republika přijede na summit a první, co spojenci vidí, je hádka mezi premiérem a prezidentem o tom, kdo je vedoucí delegace, tak jsme tu důvěru opravdu nepodpořili. Oslabili jsme ji, a to úplně zbytečně, kvůli ješitnosti, ne kvůli žádnému skutečnému národnímu zájmu. Jsem přesvědčena, že Česká republika patří na západ, že naše místo je v NATO, v Evropské unii a že to není samozřejmost, o kterou my se nemusíme starat. Právě proto mě to, co se děje v Ankaře, tak moc mrzí, protože každý takový trapas si někdo poznamená. Naši spojenci i ti, kteří by nás raději viděli slabé a rozdělené. A obojí čtou stejnou zprávu, že Česko není schopno se domluvit ani na tom, kdo jménem země podá ruku. Proto jsem tento bod navrhla. Ne, abych se vysmívala, i když samozřejmě ten název jsem nevymyslela náhodou. Navrhla jsem ho proto, aby tady vláda ve Sněmovně vysvětlila, jak k tomu došlo. Zahraniční politika není soukromá záležitost premiéra. Není to jeho výlet a jeho fotka. Je to obraz, který o nás vidí zbytek světa. A teď ten obraz z Ankary není obraz sebevědomé ukotvené země. Je to obraz vlády, která si nerozumí sama sebou, a to si myslím, že si Česká republika opravdu nezaslouží. Děkuju. ***