Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.20 hodin)
(pokračuje Michaela Moricová)
Pokud chceme kvalitní zákony, nemůžeme je projednávat v permanentním chaosu, ideálně o půl druhé v noci. Pokud chceme odpovědnou debatu, nemůžeme ji vést v režimu, kdy se jednání opakovaně prodlužuje, body se přesouvají a všichni čekají, co se zrovna stane. Já osobně ten chaos snesu, mně to osobně tolik nevadí, protože nejsem tolik vázaná. Ale pokud chceme, aby politika byla otevřená i lidem s rodinami, malými dětmi nebo aktivním životem mimo tuto budovu, nemůžeme se tvářit, že noční jednání a neustálá nepředvídatelnost je známkou pracovitosti. To opravdu není. Často je to jenom známkou špatně nastaveného řízení. Sněmovna má být pracovním místem – náročným, pochopitelně, ale pořád pracovním místem, které má mít nějaká pravidla, rytmus a předvídatelnost. Politika nemá být soutěž, kdo vydrží déle sedět v sále ve 2 hodiny ráno a nezačít klimbat. Není to soutěž a není to sázka, kdo podá lepší výkon. Hovoříme o systémovém problému a jeho možném řešení. A pokud chceme moderní stát, měli bychom začít u toho, jestli naše Sněmovna funguje moderně.
A druhá zásadní věc, pro mě možná ještě důležitější jsou interpelace. Tady budu velmi přímá, protože ministři mají chodit na interpelace, pokud je to jenom trochu možné. Je mi úplně jedno z jaké jsou vlády. Na tom mně vůbec nezáleží. Záleží mi na tom, že ministr je placen z veřejných peněz, ministr má odpovědnost a ministr řídí rezort. Součástí jeho práce je chodit do Sněmovny, odpovídat na otázky poslanců. Interpelace se nedají vnímat jako nějaké obtěžování vlády. Není to nepříjemná formalita ve čtvrtek odpoledne, i když to tak samozřejmě některý ministr může vnímat, já mu to neberu, ale interpelace jsou hlavně jedním z mála okamžiků, kdy člen vlády musí přijít před poslance a obhájit svou práci. A velmi často to nejsou přímo naše otázky, ale otázky občanů, se kterými se na nás obracejí. Lidé nám píší, že jim nefunguje systém, čekají na rozhodnutí úřadu a že se nemohou dovolat pomoci, že škola, obec, firma nebo rodina naráží na nějaký problém, který spadá pod konkrétní ministerstvo, a my ty otázky přinášíme sem a ministr má odpovědět.
Já se někdy skoro přistihnu, že jsem některým ministrům opravdu vděčná, že sem pravidelně chodí a velmi ráda zmíním, že třeba pan ministr Metnar nebo Tejc tady chodí pravidelně, a za to jsem jim vděčná, ale na druhou stranu si zase říkám, proč mám tu vděčnost cítit, když je to součást jejich práce, aby tady byli. Nemá to být příjemné překvapení, že sem dorazí. Měl by to být spíše standard, protože ministr, který chodí na interpelace, nedělá nic mimořádného, nedělá nám nějakou službu, dělá svou práci. A ministr, který na interpelace opakovaně nechodí, svou práci v téhle části prostě nedělá. A můžeme tomu říkat nabitý program, pracovní vytížení a můžeme tomu říkat také neodkladné povinnosti. A samozřejmě někdy je ta omluva naprosto legitimní. Já tady neočekávám stoprocentní docházku. Zahraniční cesta, krizová situace, to všechno jsou objektivní důvody. Ale když se z té neúčasti stává pravidlo, tak už to ve mně navozuje pocit, že se daný ministr opravdu bojí čelit svým kolegům, občanům a otázkám celkově. A vyhýbání se kontrole je u každého člena vlády problém.
Proto jako Piráti navrhujeme jednoduchý princip, že pokud člen vlády dlouhodobě nechodí na interpelace, mělo by to mít nějaký následek. Konkrétně navrhujeme, aby se členovi vlády při opakované, zdůrazňuji opakované, nízké účasti na interpelacích snížil plat. Běžný člověk přece taky nemůže nechodit do práce a tvářit se, že úplně v pohodě stačí poslat omluvenku. Ministr není nad občany. Ministr slouží občanům. Má za to plat, má aparát a má moc. A s mocí má přijít i odpovědnost a povinnost odpovídat.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, změnu jednacího řádu potřebujeme a oceňuju, znovu oceňuju, že některé problematické části byly nakonec upraveny. Ale pořád platí, že Sněmovna by měla být předvídatelnější, férovější, musí být více slučitelná s normálním pracovním životem a rodinným životem. Hlavně musí umět kontrolovat vládu, a to účinně, protože to patří mezi role Sněmovny. A ministři nejsou rozhodně od toho, aby se kontrole vyhýbali. Jsou od toho, aby odpovídali. Děkuju.
Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí paní poslankyně Zdeňka Blišťanová a připraví se pan poslanec Ivan Bartoš. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Zdeňka Blišťanová: Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení páni poslanci, chci k tomuto návrhu přistoupit objektivně a zhodnotit, jak to předkladatelé zamýšlejí jako přínos, tak i to, co představuje riziko pro demokratickou diskusi v tomto sále. Začněme tím, co na papíře může vypadat jako krok správným směrem. Předkladatelé v důvodové zprávě argumentují tím, že cílem návrhu je zvýšit efektivitu a plynulost našeho jednání a zabránit obstrukcím. Jistě se shodneme na tom, že nikdo z nás nechce trávit hodiny neplodnými procedurálními spory. Návrh například přináší flexibilnější možnost zařazování zamítnutých či vrácených zákonů na pořad schůze nebo rozšiřuje čas pro projednání zákonů ve třetím čtení. Z hlediska snahy o rychlejší legislativní proces to může znít jako logický krok zefektivnění naší práce. Tato efektivita je však vykoupena vysokou cenou.
Když se podíváme na konkrétní paragrafy, zjistíme, že pod záminkou plynulosti se skrývají omezení práv poslanců. Navrhovaný § 66 například umožňuje, aby Sněmovna hlasováním stanovila pevný čas ukončení rozpravy a předsedající ji v tuto chvíli ukončí bez ohledu na to, zda jsou do ní přihlášeni ještě další řečníci.
Dále má mít většina možnost omezit počet faktických poznámek na pouhé dvě pro každého poslance a zcela se ruší možnost na faktickou poznámku odpovědět. Rušení této možnosti odebírá poslancům základní nástroj pro okamžitou obranu proti nepravdám či omylům předřečníků, čímž se potlačuje svobodná a dynamická demokratická debata. Tato snaha o efektivitu používá také rozdílná měřítka. Zatímco řadovým poslancům, tedy i opozici, se mají limity krátit, novela uvádí, že na předsedu Sněmovny a členy vlády se žádná výjimka z těchto časových omezení nevztahuje. Takový postup porušuje pravidla rovného přístupu v tomto sále.
Skutečným cílem změny jednacího řádu v tuto dobu z našeho není efektivnější fungování Sněmovny, je jím snaha usnadnit si prosazování zákonů, které oslabují demokracii – od zásahu do fungování veřejnoprávních médií, přes zvýhodňování velkých zemědělských holdingů předkupním právem na zemědělskou půdu, až po změnu trestního řádu. To nejdůležitější: pravidla se nemění, nemají měnit během zápasu. I když víme, že některé body návrhu dávají smysl a Sněmovna by je do budoucna potřebovala, způsob, jakým se tato změna zavádí, je nepřijatelný. Podívejme se do čl. 2 předloženého návrhu. Píše se zde, že tento zákon nabývá účinnosti již 15. dnem po jeho vyhlášení. Předkladatelé v důvodové zprávě dokonce píší, že návrh považují za mimořádně naléhavý.
Kolegyně a kolegové, v civilizovaných demokraciích platí nepsané, avšak o to důležitější pravidlo: Pokud se sahá do jednacího řádu parlamentu a mění se základní pravidla pro vystupování a debatu, zavádí se odložená účinnost tak, aby nová pravidla platila až od dalšího volebního období. Proč? Aby si aktuální vládnoucí většina neupravovala pravidla čistě ve svůj prospěch proti aktuální menšině. Nikdo totiž neví, kdo bude po dalších volbách sedět ve vládních a kdo v opozičních lavicích. Proto žádám o podporu návrhu TOP 09 o posunutí data účinnosti.
A na závěr. Jednací řád určuje pravidla hry, ale my všichni víme, že ani ten nejlepší předpis nenahradí věcné jednání, vzájemný respekt a odpovědný přístup samotných poslanců. Děkuji.
Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí pan poslanec Ivan Bartoš, který ovšem není přítomen, takže vystoupí pan poslanec Michal Kučera. Ten přítomen taky není, takže vystoupí pan poslanec Berki. Prosím a máte slovo. ***
