Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslankyně Michaela Moricová: Když posílíme možnost politického vlivu na úřednická místa, vysíláme tím jasný signál, signál, že odbornost může být méně důležitá než loajalita, že zkušenost může být méně důležitá než ochota přizpůsobit se, že úředník, který upozorní na problém, může být vnímán jako překážka, nikoli jako člověk, který chrání zákonnost a veřejný zájem.

V každém rezortu jsou situace, kdy úředník musí říct politikovi ne. Ne proto, že by chtěl brzdit politickou práci, ale protože zákon, rozpočet, evropská pravidla nebo odborné dopady prostě neumožňují udělat věc tak, jak si politik představuje. Pokud se takový úředník bude bát o své místo, nebude stát silnější, bude slabší. Máme za sebou zkušenost s obdobím, kdy se po volbách měnili nejen ministři a náměstci, ale často také celé úřednické struktury. Vypadá to možná lákavě pro politickou moc. Přijde nová reprezentace a chce mít své lidi. Jenže stát není soukromá firma a veřejná správa není volební štáb. Když se úřad po každých volbách personálně otřese, ztrácí oběť. Odchází lidé, kteří vědí, proč se některé věci dělaly určitým způsobem, odchází lidé, kteří znají historii projektů, rizika smluv, evropské závazky, slabá místa legislativy i právnické dopady v terénu. Noví lidé se musí učit. Některé věci se zastaví, jiné se opakují, další se zkazí, protože prostě proto, že se přeruší kontinuita. A kdo to zaplatí? Ne abstraktní stát, zaplatí za to občan. Zaplatí to člověk, který čeká na rozhodnutí. Zaplatí to obec, která čeká na dotaci. Zaplatí to nemocnice, která čeká na metodiku. Zaplatí to rodič, který potřebuje dávku nebo podporu. Zaplatí to podnikatel, který potřebuje jasné pravidlo.

Silná státní služba zajišťuje, že změna vlády neznamená výpadek státu. Politici se vymění, program se může změnit, ale úřady mají fungovat dál. To je přesně rozdíl mezi demokratickým státem a politickou kořistí. Nechci předstírat, že dnešní státní služba funguje bez problémů – právě naopak. Pokud se bavíme s lidmi z úřadů, slyšíme velmi podobné věci: nízké platy u odborných pozic, těžké získávání lidí s právní, ekonomickou, technickou nebo IT expertizou, pomalé procesy, málo motivující systém odměňování, přetížení, někdy slabé řízení a také frustraci lidí, kteří chtějí dělat svou práci dobře, ale systém jim to komplikuje. To jsou reálné problémy a na ty bychom měli odpovídat.

Pokud stát neumí zaplatit kvalitního IT odborníka, nepomůže mu větší politická kontrola. Pokud úřady ztrácejí zkušené právníky, nepomůže jim snazší propouštění. Pokud mladí lidé nevidí ve státní službě perspektivu, nepomůže jim ani nejistota. Pokud se dobrý zaměstnanec nedočká uznání a špatný zaměstnanec se schová v systému, potřebujeme lepší řízení, ne plošné oslabení nezávislosti. Jako lékařka si dovolím přirovnání. Když přijde pacient s vysokou horečkou, (což) už jsem tady říkala, může jít o infekci, zánět, komplikaci. Pokud mu jen vyměníme pyžamo a řekneme, že jsme zasáhli, neudělali jsme medicínu, udělali jsme gesto. Tento návrh na mě působí podobně: Mluví o reformě, ale skutečné příčiny slabostí státní správy neléčí.

Potřebujeme moderní personální politiku. Potřebujeme kariérní řád, který dává smysl. Potřebujeme vzdělávání, které není formální, ale praktické. Potřebujeme manažerskou odpovědnost, práci s talenty, digitalizaci, která odbourává zbytečnou administrativu, konkurenceschopné odměňování tam, kde stát soutěží o odborníky se soukromým sektorem. Nic z toho se nedá nahradit politickým zásahem do personálních pravidel.

Další velké téma je ochrana státních zaměstnanců. Možná to může znít jako vnitřní záležitost úřadů, ale není. Ochrana úředníka, která postupuje podle zákona, je zároveň ochranou občana, protože právě takový úředník má mít možnost říci: Toto nejde, to je nezákonné, to je rizikové, toto poškodí veřejný zájem. Pokud se ochrana přesune převážně do dlouhých soudních sporů, nebude účinná. Každý, kdo někdy řešil pracovněprávní spor, ví, jak dlouho může trvat, roky nejistoty nejsou reálná ochrana. Práva se člověk kdo může po pěti letech. Může být sice formálně uznáno, ale jeho profesní i osobní život už mezitím utrpěl škodu.

Ve státní službě navíc nejde jen o individuální křivdu, jde o signál ostatním, když lidé uvidí, že ten, kdo upozornil na problém, zůstal bez rychlé ochrany. Příště raději mlčí. A mlčící úřad není dobrý úřad. Úřad, kde se lidé bojí, nevyrábí lepší rozhodnutí – vyrábí opatrnost, alibismus a někdy i krytí problémů. Proto bychom měli velmi pečlivě vážit, jaké pojistky rušíme nebo oslabujeme. Nezávislá ochrana není překážka řízení, je to brzda proti zneužití moci. A brzdy nejsou v autě proto, aby překážely jízdě. Jsou tam proto, aby jízda neskončila nárazem.

Nelze obejít ani evropský rozměr. Česká republika spravuje významné evropské prostředky. Čerpání těchto prostředků stojí na důvěře, že veřejná správa je schopná jednat nestranně, odborně a předvídatelně. Nezávislá a profesionální státní služba byla historicky jedním z důležitých prvků této důvěry. Oslabování garancí, nezávislostí může vyvolávat otázky. A i kdyby někdo tvrdil, že žádné bezprostřední riziko nehrozí, ptám se: Proč bychom si ho měli sami vytvářet? Proč bychom měli vysílat signál, že politický vliv na úřady bude silnější? Proč bychom měli oslabovat něco, co má zvyšovat důvěryhodnost (?) státu? Evropské fondy nejsou jen řádky v rozpočtu – jsou to silnice, školy, nemocnice, sociální služby, výzkum, inovace, energetické úspory a projekty v regionech. Pokud se jejich zpráva zkomplikuje, dopadne to zase na konkrétní lidi a konkrétní obce. Transparentní a stabilní administrativa proto není luxus, je to praktická nutnost.

Za mimořádně problematickou považuji také formu, jakou je návrh předkládán. Takto zásadní změna přichází jako poslanecký návrh bez standardního připomínkového řízení a RIA. Má pomoci zajistit, koho se změna dotkne, jaké bude mít náklady, jaká rizika přinese – a zde existují lepší varianty. Pokud měníme pravidla pro fungování státní služby, měli bychom chtít slyšet odborníky na veřejnou správu, právo, personalistiku, evropské fondy i zástupce samotných úřadů, měli bychom znát dopady na malé úředníky i na velká ministerstva, měli bychom vědět, jak se změny projeví v praxi – nejen na papíře.

Je zvláštní, že právě u tématu, které se týká kvality státu, obejdeme nástroje, které mají kvalitu legislativy zvyšovat. Ve Sněmovně často slyšíme kritiku přílepků, zrychlených procesů a nedostatečných analýz. A tady máme návrh, který si důkladnou přípravu zaslouží obzvlášť – přesto ji nedostává. To není detail. Způsob přípravy zákona často předznamenává jeho kvalitu. Když zásadní změnu připravíme bez dodatečné debaty, roste riziko chyb, nejasností a nezamýšlených dopadů. A u státní služby se chyba neprojeví jen v jednom odvětví, projeví se napříč celým státem. Státní služba má zvláštní postavení i proto, že úředníci vykonávají veřejnou moc. Nejde o obyčejný pracovní poměr. Úředník nerozhoduje jen o interních procesech svého zaměstnavatele, rozhoduje o právech a povinnostech lidí, připravuje podklady pro vládu, kontroluje veřejné peníze, vydává rozhodnutí, která mohou zásadně ovlivnit život občanů, obcí, firem i neziskových organizací. Proto je správně, že státní služba má zvláštní právní úpravu. Není to přežitek, je to uznání toho, že výkon veřejné moci musí mít jasná pravidla než běžný pracovní vztah. Pokud tato pravidla příliš přiblížíme běžnému zaměstnaneckému režimu, ztratíme právě to, co má státní služba chránit: nestrannost, odbornost a kontinuitu. Úředník nemá být nedotknutelný – to nikdo neříká. Špatná práce má mít následky. Nečinnost má mít následky. Manažerské selhání – ale následky musí stát na jasných, spravedlivých a přezkoumaných pravidlech, ne na tom, že se změní politická situace.

Pokud chceme skutečně reformovat státní službu, pojďme začít u toho, co lidé a úřady reálně potřebují.

První věc je konkurenceschopné odměňování odborníků. Stát nemusí a nemůže vždy soutěžit se soukromým sektorem, korunou za korunu, ale musí být schopen nabídnout důstojné podmínky, smysluplnou práci, stabilitu a profesní růst. Pokud kvalitního odborníka zaplatíme tak, že odejde po prvním roce, stát ztrácí peníze i know-how.

Druhá věc je moderní řízení. Druhý úředník potřebuje dobrého vedoucího, potřebuje jasné cíle, zpětnou vazbu, rozumnou míru odpovědnosti a možnost zlepšovat práci. Hodnocení zaměstnanců nemá být formalita, kterou jednou ročně někdo vyplní – má to být nástroj, který pomáhá rozlišovat kvalitní práci, podporovat růst a řešit problémy včas.

Třetí věc je vzdělávání. Stát se rychle mění, přichází nové technologie, nové bezpečnostní výzvy nové evropské předpisy, nové požadavky na komunikaci s veřejností. Státní služba se musí učit, ale vzdělávání nesmí být jen odškrtnutá kolonka, musí být praktické a návazné na potřeby konkrétních pozic.

Čtvrtá věc je digitalizace. Mnoho úředníků dnes nestráví čas odbornou prací, ale ručním přepisováním dat, hledáním dokumentů a obcházením systémů, které spolu nemluví. To není chyba jednotlivců, to je chyba nastavení. Pokud chceme menší a efektivnější stát, musíme odstranit zbytečnou práci – ne oslabit lidi, kteří (?) v systému drží pohromadě. ***