Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Po vstupu České republiky do Evropské unie však několik po sobě jdoucích vlád účinnost zákona opakovaně odkládalo. Nejprve argumentovaly vysokými náklady, později potřebou jeho přepracování. Teprve ve chvíli, kdy Evropská komise začala dávat najevo, že by neexistence funkčního služebního zákona mohla mít dopad na čerpání evropských prostředků, přišla vláda Bohuslava Sobotky s novým zákonem o státní službě, který vstoupil v účinnost v roce 2015. Ten posílil ochranu státních zaměstnanců před politickými zásahy, nastavil systém kariérního růstu a vytvořil mechanismy, které měly zajistit větší stabilitu státní správy.

K prvním významnějším změkčujícím úpravám došlo za první vlády Andreje Babiše v roce 2018. Novela umožnila ministrům snadněji odvolávat vedoucí úředníky na základě jejich hodnocení a otevřela manažerské pozice ve státní správě lidem přicházejícím ze soukromého sektoru.

Evropská komise tehdy žádala vysvětlení těchto kroků, nakonec však proti nim nezasáhla. Dnes jsme ale svědky další zásadní změny. Předkladatelé argumentují potřebou zeštíhlit státní správu a umožnit větší flexibilitu při řízení úřadů. Jenže vedle těchto deklarovaných cílů novela současně oslabuje ochranu státních zaměstnanců před politickými zásahy a zvyšuje možnost personálních změn po každé změně vlády. A právě zde se dostáváme k evropskému rozměru celé věci. Není totiž pravda, že jde pouze o vnitrostátní debatu bez jakýchkoliv mezinárodních důsledků. Evropská unie v posledních letech stále důsledně propojuje čerpání evropských prostředků s plněním reforem, ke kterým se členské státy samy zavázaly. To platí zejména pro Národní plán obnovy.

Národní plán obnovy není pouze seznam investic, je založen na jednoduchém principu: Evropské prostředky jsou vypláceny pouze tehdy, pokud stát plní předem sjednané reformní závazky. Nejde tedy jen o to, zda postavíme nějakou budovu nebo pořídíme nové technologie. Jde také o to, zda zachováme reformy, které jsme si sami slíbili uskutečnit. A právě profesionalizace, stabilita a kvalita státní správy patří mezi oblasti, které Evropská komise dlouhodobě sleduje. Není to náhoda. Každé euro z evropských fondů totiž ve výsledku spravují konkrétní úředníci. Pokud oslabíme jejich nezávislost a stabilitu, oslabujeme zároveň důvěru v to, že evropské prostředky budou rozdělovány nestranně, odborně a transparentně.

Na problematické aspekty této novely upozornila již v březnu na jednání výboru pro evropské záležitosti generální ředitelka a vedoucí pracovní skupiny pro reformy a investice Evropské komise paní Céline Gauer. Otevřeně vyjádřila obavy z dopadů novely na profesionalizaci a stabilitu státní služby. Kritizovala například skutečnost, že úředníci by se proti některým rozhodnutím mohli bránit prakticky pouze soudní cestou. A současně upozornila, že novela může ohrozit plnění závazků České republiky vůči Evropské unii – a tím i čerpání z prostředků Národního plánu obnovy. To není varování, které bychom měli brát na lehkou váhu. Někteří mohou namítnout, že Evropská komise nám nemá co mluvit do organizace státní správy. Jenže zde nejde o diktát z Bruselu, jde o závazky, které na sebe Česká republika sama dobrovolně vzala. Nikdo nás nenutil prostředky z Národního plánu obnovy – o ně žádat a čerpat, nikdo nás nenutil přijímat reformní závazky. Pokud jsme se však k těmto reformním závazkům přihlásili, měli bychom je plnit – ne kvůli Bruselu, kvůli vlastní důvěryhodnosti.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, možná se dnes nebavíme o nejviditelnějším zákonu tohoto volebního období, bavíme se ale o zákonu, který rozhoduje o tom, zda bude státní správa sloužit státu, nebo momentální politické reprezentaci. A současně se bavíme o zákonu, který může ovlivnit důvěru našich evropských partnerů v to, že Česká republika plní své závazky. Riziko omezení evropských prostředků proto nepovažuji za strašení, považuji ho za odpovědné upozornění na možné důsledky kroků, které dnes činíme. Proto tento návrh zákona nepodpořím. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. Žádná faktická poznámka, takže můžeme pokračovat v rozpravě. Na řadě je paní poslankyně Lucie Sedmihradská, připraví se Adriana Chochelová. Máte slovo, paní poslankyně.

Poslankyně Lucie Sedmihradská: Děkuji. Dobrý den všem. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, už v prvním čtení jsem – podobně jako mí kolegové – upozorňovala na to, že tento návrh není technickou modernizací státní služby. Není to jen změna názvosloví, je to změna celé filozofie státní správy. Tento návrh opouští veřejnoprávní služební poměr a převádí státní zaměstnance do pracovního poměru. Jenže stát nejde prostě řídit jako firmu. Státní správa totiž není běžná firma a ministr není běžný zaměstnavatel. Úředník nemá být člověk, který se bojí říct ministrovi ne. Potřebujeme služební zákon a služební poměr, aby stát mohl fungovat nestranně i tehdy, když se mění vlády a ministři.

Tento návrh jde naprosto opačným směrem. U vrchních ředitelů sekcí zavádí souhlas člena vlády s obsazením místa. Pracovní hodnocení státního tajemníka provádí příslušný člen vlády. Hodnocení vrchního ředitele sekce se provádí v součinnosti s členem vlády. To opravdu nejsou drobnosti, jsou to konkrétní příklady, kdy politická moc vstupuje do odborného a nepolitického řízení úřadů.

Návrh také umožňuje po prvním nevyhovujícím hodnocení další hodnocení už po 20 odpracovaných dnech. Dvě nevyhovující hodnocení mohou vést ke konci pracovního poměru. Důvodová zpráva to zdůvodňuje mimo jiné tím, že se má zabránit obstrukcím ze strany zaměstnanců. Odkdy je ochrana zaměstnance před svévolí obstrukcí? Odkdy je nezávislost úředníka překážkou, kterou je třeba obejít?

Stejně problematické je rušení služební komise a přesun sporů do pracovněprávní roviny. Jistě, každý se může soudit, jenže všichni víme, jak dlouho pracovněprávní spory trvají. Pro vyhozeného úředníka to často nebude reálná ochrana, ale jen pozdní konstatování, že se možná stala chyba. Politický účel už v tu chvíli bude dávno splněn.

Nemohu opomenout ani rozpočtový rozměr. Fluktuace není zadarmo. Fluktuace je jedním z největších skrytých rozpočtových problémů veřejné správy. Každý odchod zaměstnance představuje pro organizaci a tím i daňové poplatníky významnou finanční zátěž, která se bohužel často podceňuje. Jedná se o přímé i nepřímé náklady. Mezi přímé náklady, které jsou viditelné a snadněji měřitelné, patří nábor, výběrová řízení nebo školení nových zaměstnanců. Tyto náklady představují obvykle kolem poloviny ročního platu nahrazované pozice. Nepřímé a skryté náklady jsou často několikanásobně vyšší než přímé a poměrně obtížně se odhadují. Jedná se o ztrátu produktivity během výpovědi odcházejícího zaměstnance, snížený výkon nováčka během zapracování, ztrátu know-how, kdy odchod zkušeného zaměstnance znamená ztrátu znalostí, výkonnosti, ale velmi často i určité institucionální paměti. Dalším zatížením je zatížení personálu, který dočasně přebírá práci, což vede často k přetížení a bohužel i k další fluktuaci.

Nejsou to zanedbatelné výdaje a jejich odhady se pohybují u nižších administrativních pozic okolo půl až jednonásobku roční mzdy, u specializovaných nebo vysoce kvalifikovaných rolí pak mohou dosáhnout i násobek nebo dvojnásobek roční mzdy. Žijeme v demokratickém státě, kde je nějak nastaven systém brzd a protivah, kde jsou dlouhodobě stanoveny hranice, které by se neměly překračovat. Jednou takovou hranicí je i vymezení vztahů mezi politikem a úředníkem. Politik a úředník se navzájem potřebují, jejich vztah by měl být v rovnováze, aby mohla státní správa dobře fungovat.

Co ale projednávaný návrh znamená v praxi? Úředníci přijdou o možnost být nestranní, ti nepohodlní budou vyhozeni nehledě na to, co umí nebo jak dobře práci odvádějí. Práci za vyhozené lidi ale nikdo neudělá, a tak budou jejich místa prázdná, budou na ně dosazení nekompetentní, zato loajální lidé. Pro současnou vládu to je určitě pohodlnější. Až s odstupem času ale poznáme, jak vysoká bude cena za to, že se budeme zbavovat kompetentních úředníků na základě politických preferencí.

Odmítám větší politickou kontrolu nad úředníky. Nechci, aby se lidé ve státní správě báli ozvat, až budou pod tlakem. Tento návrh zákona je špatná zpráva nejen pro zaměstnance státu, ale hlavně pro občany, kteří od státu očekávají kvalitní, odborné a nestranné rozhodování a správu věcí veřejných. Proto tento návrh nepodpořím. Děkuji za pozornost. ***