Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.10 hodin)
(pokračuje Martin Kupka)
Protože veřejnoprávní média jsou základním kamenem demokratických společností. A Reportéři bez hranic už v otevřeném dopise z 12. ledna letošního roku vyzvali českou vládu, aby zachovala bezpečné a životaschopné financování a neprováděla změny podkopávající nezávislost a důvěru publika. Takže ne, vážená vládo, vy se Evropě nepřibližujete ani omylem. Vy stojíte na lavici obžalovaných u těch, kdo svobodu médií v Evropě brání. A já vám to budu připomínat tak dlouho, dokud to neuslyší i poslední řada koaličních poslanců.
Pojďme věnovat dál pozornost tomu, jak to tedy s financováním médií v Evropě je. Začněme u Německa, na které se vláda tak ráda odvolává. Ano, Němci financují veřejnoprávní média plošným odvodem domácností, ale výši toho odvodu neurčuje vláda ani parlament podle toho, jak se mu to zrovna hodí. Určuje ji nezávislá odborná komise KEV (KEK?) složená ze 16 expertů. Politici její doporučení mohou přijmout nebo odmítnout, ale nesmějí si místo něj dosadit vlastní číslo. V úplném rozporu s tím, co tu v posledních týdnech předvádí vláda Andreje Babiše!
A když se jedna spolková země pokusila navýšení zablokovat, putoval spor až ke Spolkovému ústavnímu soudu, který rozhodl, že přiměřené financování je součástí ústavně chráněné svobody vysílání a že státy doporučení komise respektovat musí. I tohle je z jiného nám blízkého evropského státu – ústavní prověrka, jakým způsobem je třeba k financování médií veřejné služby přistupovat.
Rozumíte tomu dobře? V Německu Ústavní soud chrání rozpočet veřejnoprávních médií před politiky. U nás chce vláda dát rozpočet veřejnoprávních médií politikům do ruky. To fakt není dobrý směr. To je jeho úplně přesný opak.
Pojďme na sever, do Finska, kdy Finové zrušili poplatek už v roce 2013 a nahradili ho daní. Ano, daní. Jenže ta finská daň je postavená tak, aby se jí žádná vláda nemohla dotknout a její výnos jde mimo každoroční rozpočtové vyjednávání. Její výše je garantována zákonem a automaticky se valorizuje podle indexu mezd a životních nákladů. A za třetí, a tohle si zapamatujte – ve Finsku platí mezistranická dohoda, že o financování veřejnoprávních médií nesmí rozhodovat vláda, která je právě u moci, ale může o tom rozhodovat jedině společný krok všech parlamentních stran. Všech, včetně opozice. Představte si takovou politickou kulturu u nás a pak se rozhlédněte po tomto sále. Já se dívám i za sebe, pro jistotu.
Dánsko i Švédsko také přešly na daňové a rozpočtové financování, ale udělaly to přes víceleté mediální dohody znovu napříč politickým spektrem, které dávají médiím jistotu na roky dopředu, ne na jediný rozpočtový rok. Předvídatelnost tu fakt není kosmetický detail, jak jsem ukázal i v těch předchozích případech. Je to celá podstata věci a je důležitou součástí v mnoha případech ústavní ochrany svobody vysílání médií. Předvídatelné, dostatečné a funkční financování je součástí ústavní ochrany svobody vysílání veřejnoprávních médií.
Tohle netvrdím jenom já, tvrdí to celá řada důležitých evropských a dokonce i světových institucí. Takže ať mi tu fakt už nikdo neříká, že celá Evropa to dělá z rozpočtu. Nedělá! Někteří to dělají z daní, ale ty daně nezapojují do obvyklého jednání o rozpočtu. Znovu zdůrazňuju nehorázná lež, kterou věší Andrej Babiš bulíky na nos české veřejnosti. Nehorázně a nedůstojně, když říká, že přece v tu chvíli nebude nikdo platit koncesionářské poplatky, nebude nikdo platit ta média. Bude je platit. Bude je platit z daní a budou je platit tím pádem všichni daňoví poplatníci.
A připomenu to, že v situaci, kdy máme schodkové rozpočty a i podle posledních plánů vlády je budeme mít ještě v mnoha dalších letech, zaplatíme v tu chvíli ještě o úroky víc. Takže ve výsledku nás ta média, která by mohla vysílat svobodně z nezávislých finančních zdrojů, vyjdou ještě dráž. A ještě si vláda chce vymínit ekonomickou páku na jejich program a na jejich vysílání. Úplně proti smyslu. Úplně proti všem předchozím vyjádřením jednotlivých politických stran, znovu připomínám, jak se bili ve svém volebním programu Motoristé za to, aby se koncesionářské poplatky nezměnily a média veřejné služby se nestala vládními. Dělají pravý opak...
Chci shrnout – vy si z Evropy teda neberete Německo, neberete si Finsko, neberete si Švédsko ani Dánsko, ale rozhodli jste se nastoupit na cestu Orbána a Fica. Jestli se nepletu, i možná ještě teď jedná Andrej Babiš se současným maďarským premiérem. To by mě zajímalo, jestli mu taky prozradí, jak se vzhlédl ve financování médií veřejné služby po vzoru Orbána, jestli se mu pochlubí při tom vyjednávání, že to, co dělal Viktor Andreji Babišovi imponuje a chtěl by to zopakovat i v České republice. To myslím, že by Péter Magyar úplně neocenil. Ale nechci napovídat.
Tady je úplně jasné, že Slovensko a Maďarsko se staly pro současnou vládu předobrazem toho, jak si posvítí na média. Jenom připomenu – tomu Viktorovi Orbánovi to nakonec nevyšlo, voliči mu to spočítali, neuvěřili tomu a neuvěřili tomu ani v okamžiku, kdy média fedrovala obraz vládnutí Viktora Orbána, ta veřejnoprávní jako procházku růžovým rájem. No, mluvíme tu abstraktně? Fakt nemluvíme. Máme přímo za humny dvě laboratoře toho, co se stane, když se médiím veřejné služby zatne tipec. Na Slovensku i v Maďarsku proběhly legislativní změny, které posílily vliv vládních stran na řízení těch, kteří vysílají, těch, kteří informují na fungování novinářů.
Z médií veřejné služby se stala média státní nebo vládní, chcete-li. Z žurnalistiky se stala hlásná trouba a znovu zdůrazňuju – vždycky to začíná stejně. Když vláda nechce kritické hlasy, když ve skutečnosti nechce diskusi, tak se zaměří na to, aby je umlčela anebo aby je zmanipulovala ve svůj prospěch. V případě Slovenské televize a rozhlasu to došlo tak daleko, že po Ficově nástupu jednoduchým mávnutím se dosavadní pojistka v podobě schválené částky na financování v rozsahu 0,17 procent změnila velmi rychle na 0,12 procenta HDP a okamžitě následovaly další kroky: výměna ředitele, kdy současnou ředitelkou je osoba, která se do té doby podílela na fungování dezinformačních platforem, dezinformačních médií, začali odcházet novináři, respektovaní novináři a kvalita veřejnoprávních médií klesala. Otevírala se tak cesta dál zpochybňovat fungování těch veřejnoprávních institucí a ve výsledku velmi snadno plíživou cestou prostě ovlivnit to, co se vysílá. A pak tu vidíme Oto Klempíře, jak se objímá se svou slovenskou kolegyní Martinou Šimkovičovou, která se přesně stala takovou protagonistkou zglajchšaltování a přizpůsobení médií veřejné služby vládnímu obrazu.
Tak tady chci říct, že stoprocentně nejde o náhodu, ale o předlohu. Česká republika kdysi stála u zrodu Visegrádské čtyřky jako kotva demokratických hodnot v regionu. Dnes nás vláda Andreje Babiše táhne přesně opačným směrem – k orbanizaci veřejného prostoru. A to není fráze, to je popis konkrétního procesu, který vidíme na vlastní oči. A my v České republice nechceme být dalším dílem téhož seriálu. Právě proto tu dnes stojím.
Pojďme se teď ještě zaměřit na konkrétní čísla. Vláda mluví o úsporách a efektivitě. Pojďme si tedy říct ta čísla, protože v nich je celá lež schovaná. Vládní návrh schválený 15. června 2026, jak jsem o tom mluvil, že v eKLEPu tam místo těch čísel původně byly jenom tečky, pro větší předvídatelnost asi. Takže Česká televize dostane ze státního rozpočtu 5,74 miliardy korun a Český rozhlas 2,065 miliardy – dohromady necelých 8 miliard. ***
