Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.00 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Protože když si člověk přečte programové prohlášení celé, narazí na desítky nových výdajových závazků. Vyšší rodičovský příspěvek, nové nároky v sociální oblasti, nové závazky v oblasti bydlení, nové závazky v oblasti zdravotnictví, zrušení důchodové reformy, navyšování mezd ve veřejném sektoru a další plošné podpory a dotace. Naproti tomu snížení daní, třeba daně z příjmu právnických osob.
Ale zkuste v tom dokumentu najít skutečnou reformu veřejných financí. Zkuste najít reformu mandatorních výdajů. Zkuste najít reformu sociálního systému nebo reformu důchodového systému. Zkuste najít konkrétní plán, jak během volebního období výrazně snížit strukturální deficit. Nenajdete nic. Ať se budete snažit sebevíc, prostě nic.
A právě to je alarmující, protože rozpočtová politika není o tom, že populisticky rozdáte seznam přání. Rozpočtová politika je o tom, že umíte říct, kdo to zaplatí, kde se na to najdou peníze, a to vláda říct neumí, nebo možná spíš nechce. Jako kdyby zcela zmizela základní ekonomická poučka, že každý nový mandatorní výdaj dnes znamená menší prostor v budoucnu. Každá nová dávka, každá nová daňová výjimka, každý nový nárok nebo nový transfer, to všechno se časem stává součástí státního rozpočtu. To všechno se postupně mění v mandatorní nebo quasimandatorní výdaje, a to všechno snižuje schopnost státu, reagovat na budoucí problémy. Přitom Česká republika už dnes není zemí s nízkým dluhem, jak tomu bylo třeba před 15 lety. Státní dluh se pohybuje v řádu několika bilionů korun a každý rok platíme stále vyšší částku pouze za jeho obsluhu. A to je možná nejdůležitější věc, o které se v této Sněmovně mluví překvapivě málo.
Dluh není zadarmo. Dluh není nějaké abstraktní číslo. Dluh znamená úroky. A úroky znamenají desítky miliard korun ročně. V dnešní době už přes 100 miliard korun. Miliardy korun, které nejdou na školy, které nejdou do zdravotnictví, které nejdou na bezpečnost, které nejdou do dopravní infrastruktury. Miliardy korun, které pouze platíme za rozhodnutí minulých vlád. A tato vláda dělá všechno pro to, aby tento účet dál rostl.
Představme si jednoduchou situaci. Rodina si vezme hypotéku. První rok splácí, druhý rok splácí, třetí rok splácí, a pak si vezme další úvěr a další a další, a nakonec zjistí, že podstatná část příjmů už neslouží k rozvoji rodiny, ale pouze k placení úroků. Pak si dokonce půjčí na zaplacení předchozích dluhů a úroků, skončí v dluhové pasti. A přesně tímto směrem se může pod současnou vládou vydat i stát.
A právě proto vznikla pravidla rozpočtové odpovědnosti. Právě proto vznikla dluhová brzda. A právě proto se ekonomové po celém světě shodují, že strukturální deficity nelze prohlubovat donekonečna, protože jednoho dne přijde účet, a ten účet bývá vždy vyšší, než politici očekávali. Proto mě mimořádně znepokojuje, že vláda prakticky rezignovala na jakoukoliv seriózní debatu o konsolidaci. Jediné opatření, které je schopna opakovaně prezentovat, je právě, ale EET 2. Ale EET 2 není konsolidace. Není to rozpočtová reforma, není to reforma, která by ovlivnila zásadní mandatorní výdaje. Je to technický nástroj výběru daní a ještě k tomu nástroj, u kterého se vedou dlouhé spory o skutečných přínosech.
Jestliže je po půl roce vlády nejviditelnější fiskální politikou návrat k EET, pak je to samo o sobě důkaz, že žádná skutečná fiskální strategie neexistuje. A zde se dostávám ke kolegům Motoristům. Pamatujeme si jejich předvolební vystoupení, pamatujeme si jejich sliby i jejich výroky. Měli být pravicovou pojistkou v levicové vládě. Měli být těmi, kteří budou hlídat Andreje Babiše zprava. Měli být těmi, kdo budou hájit rozpočtovou odpovědnost. Měli být těmi, kdo budou upozorňovat na rizika zadlužování.
Po několika měsících vlády ale vidíme - nevidíme z toho právě nic. Nic z toho, co velkolepě hlásali. Nevidíme žádný tlak na snižování výdajů, nevidíme tlak na strukturální reformy, nevidíme tlak na omezování mandatorních výdajů ani na konsolidaci. Nevidíme tlak ani na dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Bohužel vidíme pravý opak. Vidíme souhlas, přihlížení, mlčení a zvedání rukou pod taktovkou Aleny Schillerové nebo Andreje Babiše.
A to by pro někoho možná mohlo být největší politické překvapení této vlády, protože právě tam, kde měla vzniknout hráz proti rozpočtové nezodpovědnosti, dnes nacházíme její tiché spolupachatele.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dluhy nejsou jenom ekonomické téma, jsou také tématem morálním. Každá generace má právo rozhodovat o své budoucnosti. Nemá však právo posílat účet těm, kteří ještě nemohou hlasovat. Dnešní děti, studenti, ale i děti, které se teprve narodí, ti všichni jednou převezmou stát, který jim zanecháme. A otázkou je, co jim zanecháme. Silnou ekonomiku, nebo účet za vaše dnešní populistické rozhazování? Konkurenceschopnou zemi, nebo zemi zatíženou stále vyššími splátkami dluhů? Prostor pro investice, nebo prostor pouze pro splácení úroků.? Právě proto navrhuji zařazení tohoto bodu. Protože otázka veřejných financí není otázkou jen jedné vlády, je otázkou budoucnosti celé České republiky. Je otázkou odpovědnosti vůči lidem, kteří přijdou po nás. A je otázkou, na kterou tato vláda zatím nedala jedinou přesvědčivou odpověď, kdo totiž skutečně zaplatí účet za její hospodaření.
Proto tedy navrhuju tento bod, abychom se tomu věnovali ještě před projednáváním zákona o evidenci tržeb. Bod s názvem Kdo zaplatí za nezodpovědné hospodaření vlády, budoucnost veřejných financí i příštích generací. Děkuju za pozornost. ***
