Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(17.30 hodin)
(pokračuje Patrik Nacher)
To znamená, že se nedostaneme na rok 2024 ani 2025. Takže o jaké likvidaci se tady bavíme? Takže znovu – na tom příkladu České televize. Tam byl nějaký rozpočet. Vy jste tam přidali, chtěli jste tam přidat 800 milionů, ve skutečnosti jste přidali miliardu. A já říkám, že ten poslanecký návrh s tou postupnou náběhovou křivkou – a říkám, záleží na tom, kdy bude platit ten vládní, který úplně zruší to placení – takže to nebude o moc víc než ten rozdíl těch 200 milionů, které tam má ta Česká televize navíc oproti vašemu příslibu v důvodové zprávě.
Jinými slovy ten poslanecký návrh to nevrací ani do roku 2024, jak já jsem říkal na původní tiskové konferenci, že to je to maximum, dokonce ani na rok 2025. Ten výpadek bude násobně menší, než o kolik dostala Česká televize, Český rozhlas víc tím vaším návrhem. To znamená, tady o slovo likvidace vůbec nemůže být řeč. To je prostě čistokrevná lež a dezinformace. A mně se to jakoby osobně dotklo, protože já rozumím tomu, že tady jedeme politický boj, někdo přijde s nějakým návrhem a někdo to tady rozebere na molekuly. V pořádku. Ale kdybyste si ten návrh přečetli, tak byste zjistili, že tak jak to možná na začátku někde veřejně řekl Tomio Okamura, že ten návrh takhle koncipován není, je koncipován úplně jinak. To znamená, že i ty částky jsou úplně jiné, že to není skokové, že to je postupné, že to je pomalé a že ten začátek je vlastně přesně tak, jak – samozřejmě, že to ředitelé nebudou podporovat nikdy, že jo, ale když už by ta změna byla, tak ten požadavek byl tímhletím směrem.
A já rozumím tomu, že vy politicky to budete kritizovat vždycky. Tomu rozumím, to bych se tady vůbec neozval. Ale nazvat tohleto likvidací, likvidací nebo insolvencí, že hrozí insolvence veřejnoprávních médií, to bylo dneska na tiskovce STANu, že jde o brutální výpadek, tak to jako pardon. Jako brutální výpadek je, že se to sníží maximálně o něco, o částku, o kterou se to vůbec nemělo zvyšovat, když to řeknu v jedné větě? To je brutální výpadek? To se na mě nezlobte. Tak Vít Rakušan tady není. Já jsem ho chtěl původně vyzvat, aby to přeformuloval, případně se omluvil, protože já si myslím, že tohleto, jak to nazval, je nefér. Tak já v té chvíli, v momentě, kdy tímhletím způsobem popsal věc, která je na místě, je věřitelná, každý si to může přečíst, ten návrh, jak je koncipován, zeptejte se odborníků na mediální právo i s tím respektem, že s tím nesouhlasíte. To já samozřejmě beru v rámci politického boje. Ale dejte tomu aspoň nálepky, které odpovídají tomu obsahu, ne které máte dopředu napsané bez ohledu na to, jak ten obsah je.
Takže já tady, abych nezneužíval přednostní právo, tak já v tom případě tu rukavici zvednu a nazvu tedy bod, budu chtít, řekněme třeba v pátek jako první bod: Skutečná role Víta Rakušana v kauze Dozimetr, protože já bych si chtěl poslechnout, jaká je tedy pravda, jestli Vít Rakušan tady je schopen říct tyhlety báchorky o věcech, které si můžou všichni ověřit, protože to je veřejný poslanecký návrh, tak jak je možné takovému člověku věřit u věcí, které se dají mnohem hůř ověřit nebo skoro nejdou ověřit. Děkuju za pozornost. (Potlesk v levé části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Barták: Také děkuji. Mám zapsáno; první bod v pátek. Tak a nyní prosím se přesouváme k poslancům a poslankyním, kteří jsou přihlášeni mimo přednostní právo. Jenom pro vaši informaci jedná se o 17 poslankyň a poslanců a někteří z nich mají těch návrhů více. Tím pádem předávám slovo paní poslankyni Janě Černochové.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuju, pane místopředsedo. Já mám návrh jenom jeden. Dneska tady určitě nechceme mluvit o obyčejném prodeji obyčejné firmy. Zaznívala vlastně tato záležitost už i z úst jiných kolegů. Můj návrh se týká Explosie. Mluvíme tady o možné privatizaci tohoto podniku, tedy státního výrobce výbušnin, střelivin a munice, firmy, která patří do kritické části obranného průmyslu, firmy, kterou stát vlastní stoprocentně prostřednictvím Ministerstva průmyslu a obchodu, a firmy, která v době války na Ukrajině a v době celosvětového nedostatku muničních kapacit nemá menší, ale naopak mnohem větší strategický význam.
Premiér Babiš po návštěvě Explosie veřejně řekl, že stát uvažuje o jejím prodeji. Řekl také, že o firmu projevila zájem Francie prostřednictvím prezidenta Macrona a že se zajímají i další evropské společnosti o tuto firmu. Současně uvedl, že on osobně, on osobně by pro takový prodej byl a že výnos by mohl jít na obranné investice nebo na plnění závazků vůči NATO. A právě tady já vidím ten problém. Obrana státu se přece neposiluje tím, že prodáme výrobní kapacitu, kterou v krizi budeme zoufale potřebovat. To není strategické řízení státu. To je jednorázové nějaké účetní gesto, které si dokonce myslím, že snad nemůže být ani z hlavy Andreje Babiše, který přece jenom pořád toho podnikatelského ducha v sobě má. Prodat Explosii a potom se tvářit, že jsme za výnos posílili obranu, je stejné, jako kdybychom prodali hasičskou stanici a chlubili se následně tím, že máme nějaké penízky na hadice.
Explosia není podnik v úpadku. Naopak. Není to firma, kterou stát bude tahat z nějakých dluhů. Za rok 2024 vykázala rekordní čistý zisk 442 milionů korun a tržby z prodeje výrobků vzrostly na 1,8 miliardy korun. Z veřejných informací zároveň vyplývá, že se připravuje na zásadní navýšení produkce bezdýmných prachů a hnacích náplní do velkorážové dělostřelecké munice. A to je tedy přesně to, čeho je dneska po celé Evropě, ale vlastně i po celém světě nedostatek. A teď si tedy položme jednoduchou otázku, proč by rozumný stát v této době prodával ziskovou strategickou firmu, která vyrábí to, co Evropa a celý svět zoufale potřebuje? Francie moc dobře ví, proč o takovou firmu stojí. Francie si vlastní strategický průmysl velmi chrání. A já se ptám, proč by se ho Česká republika měla vzdávat? Tohle není otázka sympatií, antipatií k Francii. Francie je samozřejmě náš spojenec. Ale mezi spojenci platí, že každý stát se musí řídit a hlídat svůj vlastní bezpečnostní zájem.
Další problém je kontrola. Premiér Babiš říká, že by stát musel mít nějakou kontrolu, protože Explosia má vztah k české armádě. Tím ale sám přiznává, že nejde o běžnou firmu. Jestli je firma tak důležitá, že si na ni stát musí ponechávat kontrolu, pak je otázka, proč ji vůbec prodávat? V krizi nerozhodují nějaké krásné právní věty ve smlouvě. V krizi rozhoduje vlastnictví, kapacita, priorita výroby a politická vůle toho nového vlastníka.
Pak jsou tu další otázky, jako je otázka důvěry. Andrej Babiš není premiérem bez minulosti. Explosia v minulých letech patřila do skupiny Agrofert a stát ji později od Andreje Babiše odkoupil. Dnes ten stejný Andrej Babiš je premiérem a otevírá možnost jejího prodeje. U jakéhokoliv jiného premiéra by to byl velmi citlivý problém. U Andreje Babiše, jehož politická kariéra byla opakovaně zatěžována střetem zájmů, je to problém opravdu zásadní. Nejvyšší správní soud konstatoval, že Babišův střet zájmů v době jeho prvního premiérského působení bránil firmám z Agrofertu nejenom přijímat dotace, ale ucházet se i o zakázky malého rozsahu z veřejných zdrojů. ***
