Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

I proto si myslím, že je nutné zaměřit naši pozornost především tím směrem, kde skutečně problém existuje, kde vnímáme současný stav jako ohrožující a věnujme se jednotlivcům a skupinám, rodinám, které se objektivně dostávají do situace, kdy jim ztráta bydlení skutečně hrozí, anebo již žijí v podmínkách, které jsou dlouhodobě nepřiměřené či neúnosné. To je přesně to zacílení a prostor pro legitimní, rozumnou a cílenou sociální intervenci státu, která má přijít a má pomoct tento stav lidem překonat.

Znovu však zdůrazňuji, že má být tato pomoc efektivní, má mít jasná pravidla, nemá být plošná, aby se nestala mechanismem vytvářejícím dlouhodobou závislost na systému. Smyslem dobré sociální politiky zkrátka nemá být vytváření dalších klientů sociálního systému, ale naopak cílem musí být návrat lidí k co největší možné samostatnosti a odpovědnosti za vlastní život. Aby byl zákon funkční, musí být nastaven dobře technicky, organizačně i regionálně. Dlouhodobě zastávám názor, že by stát měl jako hlavní platformu pro řešení této problematiky využít již existující struktury Úřadu práce, které mají potřebné personální, procesní i regionální zázemí. Pokud nejsou v tuto chvíli jakkoliv dostatečně vybaveni kompetencemi, správnou metodikou, anebo personálem, tak hledejme řešení v stávajícím nastavení, nevytvářejme další struktury, které budou znamenat novou administrativní i personální zátěž pro obce a města.

Má to i své ryze pragmatické důvody. Všichni, kdo máme zkušenost s komunální nebo krajskou politikou, přece dobře víme, že každá nová povinnost uložená samosprávám s sebou přináší nejen nové kompetence, ale také nové náklady, které stát nikdy v plné míře nehradí. Přesto všechno po té dlouhé diskusi říkám, že tento zákon i jeho současnou novelu vnímám jako potřebnou reakci na reálně existující problém. Nijak si jej ale neidealizuji, mám k němu stále výhrady, ale myslím si, že v tuto chvíli především další praxe a čas ukáže, které části systému budou fungovat a které budou vyžadovat i nějaké další úpravy. I proto považuji za důležité, abychom vzali na vědomí a zvážili všechny argumenty, které tady v průběhu debaty zazněly, včetně pozměňovacích návrhů, které zaznívají z řad současné opozice. Řada z nich totiž podle mého názoru nesměřuje k bourání toho zákona jako takového, ale právě k jeho větší funkčnosti.

Za náš klub tedy mohu říci, že jsme připraveni vládní novelu podpořit, zároveň považujeme za správné dát prostor i návrhům, které mohou výslednou podobu zákona zefektivnit a přiblížit více realitě života občanů v jednotlivých regionech naší republiky. Děkuji vám za pozornost.

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní s přednostním právem vystoupí ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka a připraví se paní poslankyně Veronika Kovářová. Prosím, pane ministře.

Ministr práce a sociálních věcí ČR Aleš Juchelka: Já děkuji moc. Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, tak já jsem bedlivě poslouchal projev pana kolegy Schreka, moc za něj děkuji a myslím si, že budeme sladěni i v tom, co v tuto chvíli řeknu já ohledně připravenosti Úřadu práce právě na tuto agendu. Dovolte mi tedy před závěrečným hlasováním shrnout stručně, proč stojíme za pozměňovacím návrhem pod bodem B a proč považuji jeho přijetí za zásadní pro to, aby tento zákon v praxi skutečně fungoval.

Zákon o podpoře bydlení sleduje jasný cíl, a to je pomoci domácnostem, které se vlastními silami nedokážou dostat k bydlení, zajistit si ho. O tomto cíli není sporu. Otázkou však je, jakým způsobem a prostřednictvím jakých institucí jej chceme naplňovat. Má systém podpory bydlení zajišťovat nově budovaná paralelní struktura, anebo instituce, která se sociální pomocí dlouhodobě zabývá již dnes? Platné znění svěřuje klíčové rozhodovací pravomoci, to znamená, posuzování potřebnosti, vedení evidence, poradenství obecním úřadům s rozšířenou působností. Na první pohled je to logické, ve skutečnosti ale vytváří paralelní strukturu vedle systémů, které stát k témuž účelu již provozujeme, a to desítky let. Je to duplicitní výkon, roztříštěná odpovědnost, rozdílné kapacity v různých krajích a finanční toky, nad nimiž stát, který je hradí, nemá odpovídající kontrolu. To není reforma systému, to je vytváření další vrstvy nad systémy, které už dnes existují.

Náš pozměňovací návrh tuto situaci narovnává. Přenáší věcnou působnost na Úřad práce. Proč právě tam? Protože Úřad práce je již dnes orgánem, který systematicky posuzuje sociální a ekonomické zázemí domácností, posuzuje celkovou situaci rodin, pracuje s jednotnými kritérii na celostátní úrovni, má hustou síť 307 kontaktních míst a pracovišť – a to chci zdůraznit – je totiž schopen zajistit srovnatelný a transparentní přístup ke klientům v celé republice bez závislosti na kapacitách konkrétní radnice. Lidé v podobné situaci mají dostávat stejnou pomoc bez ohledu na to, v jakém kraji žijí. Právě jednotný výkon státní správy je nejlepší zárukou, že tomu tak bude. Propojení systému státní sociální pomoci a systému podpory bydlení na jednom místě navíc umožní skutečně komplexní přístup ke klientovi: pomoc s bydlením, dávky, podpůrný plán, vše koordinovaně z jednoho místa. To je smysluplná reforma, ne administrativa pro administrativu.

Pokud jde o příjmový test, tak tady čelíme tlaku na jeho navýšení. Podívejme se na čísla. Při hranici 1,6násobku životního minima splňuje příjmové kritérium nejméně 150 000 domácností. Úřad práce aktuálně eviduje přibližně 60 000 domácností pod životním minimem, které podmínku splňují automaticky. Systém přitom pracuje přibližně se 3 000 byty ročně – to znamená, to, co je v tom návrhu zákona. Tento nepoměr ukazuje, proč musíme parametry nastavit realisticky a zodpovědně. To není argument proti pomoci potřebným, je to argument pro to, abychom nastavili všechny parametry zodpovědně. Příjmový test návrhu není pevná zeď, je to vyvratitelná domněnka. Pokud domácnost hranici přesáhne, nevylučuje to automaticky její zápis do evidence. Úřad práce může správním uvážením rozhodnout jinak a tato flexibilita je v návrhu záměrně. Pro zranitelné domácnosti, to znamená, samoživitelky, seniory nebo osoby se zdravotním postižením se navíc uplatňuje příznivější hranice ve výši 3násobku životního minima.

Ke snížení spodní hranice disponibilního příjmu pod životním minimem, to je bod G6, mám trochu výhradu. Životní minimum je v České republice minimální společenskou uznatelnou hranicí nákladů pro zajištění základních potřeb. Bylo by systémově problematické, aby stát na jedné straně garantoval podporu bydlení a na druhé straně konstruoval systém tak, že jeho příjemci po zaplacení nájmu nemají prostředky ani na životní minimum. Z toho logicky vyplývá tlak buď na opětovné zavedení doplatku na bydlení, což samozřejmě nechceme, nebo na prolomení stropu uznatelných nákladů u dávky státní sociální podpory pomoci. Hovoříme o potenciálních nákladech v řádu 1 až 3 miliard ročně. Vím, že zákon od počátku provází kontroverze. Legislativní rada vlády v průběhu legislativního procesu upozornila na nerovnováhu mezi přínosy a náklady i na nepřehlednost navržené úpravy – myslím Legislativní rada vlády pod panem tenkrát ministrem Šalomounem.

Náš pozměňovací návrh na tyto výhrady reaguje věcně, aniž by zasahoval do samotného cíle zákona ani do obsahu podpůrných opatření. Úřad práce se na převzetí agendy připravuje. Metodika je ve finální fázi, od 1. července 2026 odpadá agenda závazných stanovisek a od 1. září přebírá evidence bytů a osob. Systém školení je naplánován na srpen, příprava probíhá a myslím si, že probíhá dobře.

Nehlasujeme tedy o tom, zda pomáhat lidem v bytové nouzi, na tom se shodneme úplně všichni – hlasujeme o tom, zda pomoc zajistíme způsobem, který bude fungovat stejně dobře v Chebu, v Ostravě i Praze a který obstojí nejen dnes, ale i v dalších letech. Proto žádám o podporu bodu B. Děkuji.

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí paní poslankyně Veronika Kovářová a připraví se Eliška Olšáková. Prosím, máte slovo.

Poslankyně Veronika Kovářová: Děkuji. Dobrý den. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych chtěla v tuto chvíli dát hlas ještě dvěma pohledům z regionu. Ráda bych citovala dopis panu premiérovi od náměstka primátora Liberce pro městské bydlení, který má s bytovou politikou přímou zkušenost.

„Vážený pane premiére, obracím se na Vás jako představitel obce, který nese každodenní odpovědnost za řešení bytové situace svých obyvatel. Jsme to právě my, kdo spravuje obecní bytový fond, zajišťuje sociální práci v území a čelí konkrétním dopadům nedostupného bydlení: od nárůstu ubytoven přes zadlužování domácností až po vznik a prohlubování sociálně vyloučených lokalit a segregace. ***