Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(9.10 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
My jsme bohužel dneska pár kroků od schválení vládní novely nebo novely předkládané touto vládou u zákona o podpoře bydlení, která po tom vládním zásahu hrozí, že pomůže úplnému minimu lidí, a to je to, proč tady stojím, proč ještě jednou se pokusím vysvětlit, že vláda během toho projednávání a těmi svými návrhy odstranila velkou část nástrojů, které měly lidem pomáhat a pomáhat jim včas, dřív, než propadnou do těch úplně nejhlubších problémů. Protože to je původní smysl toho zákona, prevence – pomoci lidem dřív, než skončí v bytové nouzi, dřív, než se dostanou do nějaké pasti, obchodu s chudobou, dřív, než se úplně ztratí v úředních kolečkách a byrokratických kličkách.
Ten zákon měl nabídnout celý ucelený systém – kontaktní místa bydlení, asistence v bydlení systém pro podporu toho, aby bylo pro majitele snadné nabídnout prázdné byty, aby tam měli garance, aby se nebáli je pronajmout. Tohle jsou konkrétní věci, ozkoušené, odpilotované napříč Českou republikou, ale ta výsledná podoba, jak hrozí, že projde, velice výrazně zužuje tu pomoc, osekává ji a přesouvá ji – a to je ta hlavní potíž – na úřad práce. Takže co se stane? Místo prevence se problémy budou řešit až ve chvíli, kdy lidé budou přímo o to bydlení přicházet, což je mnohem dražší. Nedává to smysl ani lidsky, ani ekonomicky. Včasná pomoc je vždycky levnější než řešení následků.
Druhá věc, a to je číslo. Číslo, které možná ještě ne všichni znají. V České republice je dnes ohroženo ztrátou bydlení více než 1,5 milionu lidí, konkrétně 1 600 000 lidí. Samozřejmě to není tak, že by každý z těchto lidí měl teď a tady obrovský problém. Ale je to tak, že to je více než 1,5 milionu lidí, kteří, když vážněji onemocní, budou mít potíže například ve vztahu, rozvedou se, lidé, kteří, když budou mít nějaký životní kotrmelec, klidně i úplně nezaviněný – vedle ztráty zaměstnání si umíme představit řadu dalších – tak budou mít velikou potíž zaplatit nájem a udržet si bydlení. A 1 600 000 lidí, to už je setsakra velká částka.
A mezitím je 60 000 dětí, které vyrůstají v České republice na ubytovnách, což není vhodné prostředí pro děti. Nemají tam takové podmínky, aby se mohly učit, aby mohly naplnit svůj potenciál a aby měly naději, že jejich život bude jednou jiný, lepší.
Ten zákon o podpoře bydlení měl systémově pomáhat napříč republikou. A co je blbé, co je problém – hrozí, že bude ten systém pomáhat pouze zlomku, zlomečku těch původně zamýšlených lidí, kteří se můžou do problémů dostat.
Takže otázka zní: Jak chcete jako vláda této země řešit bytovou krizi, když rušíte funkční nástroje a nepřinášíte žádnou skutečnou náhradu? Protože mohli jste masivně podpořit bytové projekty, které byly připravené obcemi za minulé vlády, díky tomu, že byla ta pomoc finanční i další s přípravou projektů nájemních bytů pro obce. To jste neudělali. Takže neplánujete investovat do výstavby obecních nájemních bytů, i když byste mohli.
Co se týče pomoci těm lidem, kteří jsou v úplně největších potížích, tak jste zrušili Agenturu pro sociální začleňování a nyní oslabujete i zákon o podpoře bydlení. To finální přidělování bytů podle vás mají nově zajišťovat úřady práce a to je přece obrovská potíž. Vždyť úřady práce už dnes nezvládají ani svoji hlavní agendu. Opravdu jsou přehlcené, zkušenosti jak zaměstnanců, tak klientů jsou v posledních letech velice tristní a s bytovou politikou úřady práce nemají vůbec žádnou zkušenost, nula. Takže hrozí, že se celý systém zablokuje, že pomoc bude přicházet pozdě nebo vůbec, a stejně tak hrozí, že ta novela v dané podobě vlastně způsobí, že ten zákon vůbec nebude fungovat.
Jenže mladí lidé, rodiny, senioři potřebují skutečné řešení bytové krize v Česku. Myslím, že to dá zdravý rozum, že je potřeba, aby vláda bydlení řešila. Není v pořádku, aby strkala hlavu do písku a tvářila se, že když vykostí hotový zákon, že když připraví obce o možnosti, které měly mít, že něco zlepší, jenom to zhorší.
My proto přicházíme za Piráty s těmi konkrétními řešeními – akční plán bydlení s 10 konkrétními kroky pro zlepšení dostupnosti bydlení v České republice. To je úvod, kterým chci zarámovat tu dnešní debatu. Nebudu dlouhá, ale chci, aby bylo naprosto jasné, že bydlení je v České republice pro spoustu lidí úplně nedostupné. My jezdíme po debatách napříč celou zemí. Co říkají mladí lidé? Že nečekají, že někdy budou moci mít vlastní byt.
V poměru ke kupní síle máme jedny z nejdražších bytů v Evropě. Na ten průměrný byt je potřeba zhruba patnáct ročních platů. Jenže co to znamená? Že člověk patnáct let nejí, neplatí energie, nekupuje si oblečení. Nesmysl, že? Nelze dát všechny peníze, co člověk vydělával, jenom na byt. Pokud by si člověk dokázal odkládat třetinu příjmu, šetří v České republice na vlastní byt 45 let. Takhle je dnes aktuální situace. Navíc ceny bytů rostou mnohem rychleji než mzdy. To je další obrovská potíž. Takže za těch posledních deset let – a je to trend mnoha a mnoha posledních let, to není věc žádné jedné vlády – za posledních deset let se průměrná nabídková cena za metr čtvereční zvýšila o 246 procent, zatímco průměrná hrubá mzda vzrostla jen o 86 procent. Ceny bytů tedy rostly zhruba třikrát rychleji než výplaty. To je jádro pudla, jádro toho problému.
A navíc my potřebujeme přes 40 000 bytů ročně. Jsme schopni toho dosáhnout, protože třeba v roce 2025 bylo dokončeno asi 33 600 bytů, ale ten každý rok, kdy třeba obce se nezapojují a neuskutečňují svoje bytové projekty, prostě chybí. Takže ten počet bytů jsme schopni jako země postavit, ale chybí v tom byty k bydlení, nikoliv ke spekulacím.
Protože navíc jsou u nás stovky tisíc bytů prázdné. Podle analýz je to zhruba 860 000 neobydlených nemovitostí a samozřejmě nejsou všechny vhodné k trvalému bydlení, ale asi 200 000 bytů je prázdných přímo v bytových domech. To je docela důležité číslo, protože ten počet neobydlených bytů se prostě za poslední zhruba třicet let zdvojnásobil.
Ještě jednou to zopakuji – byty mají sloužit k bydlení, to tak je. A mají tam být tržní mechanismy pobídky, aby se majitelům pronajímání vyplatilo, o to nám jde. Řešení, které bude výhodné pro všechny, win-win, i pro lidi, kteří bydlet potřebují, i pro ty, kteří vědí, že by jim ten byt mohl vydělávat, ale bojí se příliš vysokých rizik spojených s pronajímáním.
Takže i tam je v tom zákoně navržené řešení, které ale zase opět hrozí, že nebude fungovat. Garance bydlení hrozí, že nebudou nikoho lákat.
A další věc – nájmy. Města dnes nedokážou dostatečně spolutvořit cenu tržního nájemného, protože mají velice málo vlastních bytů. Těch obecních bytů například v Praze je jenom asi pět procent a Vídeň, která bývá často dávána za příklad, ta má obecních bytů zhruba 25 procent a dalších 20 procent tvoří nezisková družstva. Takže nějakých 43 až 45 procent lidí tam bydlí za zvýhodněné nájemné, což znamená, že celková hladina nájmu v takovéto metropoli, jakou Vídeň je, je přijatelná, mnohem příznivější než v Praze. Proto chceme, aby města měla silný bytový fond, a proto víme, že to bude fungovat, když napříč Českou republikou budou města a obce uskutečňovat ty projekty výstavby bytů. Pouze trh sám o sobě nepřispěje k tomu, aby bylo dostupné bydlení pro lidi. Samo o sobě to nestačí. ***
