Předcházející zahájení jednacího dne schůze

 

(Schůze pokračovala v 10.05 hodin.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji třetí jednací den přerušené 17. schůze Poslanecké sněmovny.

Aby byla zaznamenána naše účast, nejprve vás odhlásím a prosím, abyste se všichni přihlásili identifikačními kartami.

Připomínám, že tato schůze byla svolána dle § 51 odst. 4 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a podle § 54 odst. 7 nelze navrhnout žádnou změnu ani doplnění pořadu. Rovněž tak nelze rozšiřovat schválený pořad.

Zároveň připomínám, že bod 3 schváleného pořadu byl již projednán ve středu 13. května 2026.

Nyní tady tedy mám před otevřením bodu přednostní práva, takže předsedkyně poslaneckého klubu Taťána Malá, připraví se paní ministryně Alena Schillerová a ještě Marian Jurečka je tady. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Taťána Malá: Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně a kolegové, dnes se budeme opět věnovat zákonu, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, tedy sněmovnímu tisku 90. Dovolím si poukázat na tu skutečnost, že dosavadní diskuse k tomuto tisku byla už poměrně košatá. Debata probíhala na plénu v prvním i ve druhém čtení celkem 5,5 hodiny, na třech zasedáních rozpočtového výboru 6 hodin, k diskusi k pořadu schůze před třetím čtením 6. května hovořili opoziční poslanci k tématu 9 hodin. Ve čtvrtek 13. 5. bylo zahájeno třetí čtení, kterému jsme věnovali maximální možnou dobu do 14 hodin, tedy 5 hodin. A zdůrazňuji, že zejména diskuse 6. května měla poměrně obstrukční charakter, bylo zde deklarováno opozicí snaha bránit schválení pořadu ve snaze nedopustit to projednání tohoto tisku a já jsem přesvědčena, že všichni kolegové měli a ještě budou mít dostatečný prostor se k tomuto tisku konstruktivně vyjádřit. Nicméně jak zde bylo v minulém volebním období opakovaně deklarováno, rozdílné politické postoje nemohou být záminkou pro to, aby menšina bránila většině efektivně rozhodovat.

Proto přicházím se dvěma alternativními návrhy.

Za prvé opětovně podávám procedurální návrh, ve kterém podle § 95 odst. a) a jednacího řádu navrhuji, aby Poslanecká sněmovna rozhodla o vyčlenění doby projednávání návrhu zákona ve třetím čtení, a to dnes, v pátek 15. května i po 14. hodině. V případě, že byste s prodloužením doby pro projednávání návrhů zákonů ve třetím čtení souhlasili, pak navrhuji, abychom v souladu s usnesením Sněmovny číslo 248 čl. 1 z 9. schůze 26. února 1997 přijali následující usnesení, že Poslanecká sněmovna stanoví, že hlasování o podaných návrzích zákona jako celku v případě sněmovního tisku 90, to je vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, proběhne v pátek 15. května 2026 od 16 hodin.

Z procesní opatrnosti, pokud by k tomuto postupu bylo vzneseno veto, tak alternativně navrhuji, abychom v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny 248 čl. 1 z 9. schůze 26. února 1997 přijali usnesení, že bychom v případě sněmovního tisku 90 hlasovali o návrhu zákona jako celku dnes od 12.30 hodin. Děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Je to procedurální návrh, takže já zagonguji. S protinávrhem se hlásí předseda klubu ODS Marek Benda.

 

Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já nepřicházím s protinávrhem, ale zazněl zde návrh, který vyžaduje, řekněme, neveto, respektive souhlas všech poslaneckých klubů. Já bych chtěl sdělit, že my vetujeme za opoziční kluby projednávání dnes po 14. hodině, protože je zřejmé, že vládní koalice stejně nechce rozpravu nechat ukončit, že je připravená na to, že má dva alternativní návrhy, jeden je 13.30, jestli jsem správně pochopil. (Z pléna se ozývá: Ve 12.30.) Nebo 12.30 dokonce, druhý je 16 hodin. Nechcete nechat promluvit opozici, je to vaše naprosté, naprosté právo. 12.30 znamená, že se dostáváme do situace, kdy diskuse k třetímu čtení návrhu zákona, kde jste ty nejsilnější a nejnebezpečnější věci pro tuto zemi a nejvíce protiústavní věci pro tuto zemi položili na stůl až ve druhém čtení a to přibližně 12 hodin nebo možná 24, abych nekecal před zahájením tohoto druhého čtení a nejste připraveni ve třetím čtení tuto debatu vést. Já si myslím, že ten postup je v rozporu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. A dobře víte, že jsme si vždycky v minulosti dávali velký pozor na to, abychom se právě do této situace nedostávali. Rovnou avizuji, že pokud dnes to jednání zkrátíte na 12.30, tak se z různých důvodů na Ústavní soud pravděpodobně obrátíme.

Ale to samozřejmě, až bude zákon schválen, protože předpokládám, že způsobem, jakým byl bod do Poslanecké sněmovny poslán, tak narazí i v Senátu a uvidíme jak se k němu zachová pan prezident. Ale v tuto chvíli vetuji projednávání po čtrnácté hodině, protože je zřejmé, že stejně debatu nechcete nechat ukončit a že máte pocit, že pět hodin jednání o tisku, ve kterém jste zásadní věci položili na stůl až ve druhém čtení, stačí. Já si myslím, že to je naprosto v rozporu s celkovou judikaturou Ústavního soudu, který jasně říká: V prvním čtení proběhl nějaký čas, ve druhém čtení proběhl nějaký čas, ve třetím čtení proběhl nějaký čas.

Vy si tady měříte něco, ale rád bych vás upozornil na ten judikát, který se týkal návrhu poslance Michálka – zákona o střetu zájmů – který nakonec uspěl u Ústavního soudu, kde proběhly čtyři měsíce mezi druhým a třetím čtením. I tak byl tento návrh prohlášen jako přílepek za nesprávný. Jestli si opravdu myslíte, že toto udržíte za situace, kdy neproběhly čtyři měsíce, ale čtrnáct dní, a připustili jste pět hodin diskuse k takhle zásadním věcem, tak se podle mého názoru hluboce mýlíte. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců opozice.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: To bylo oznámení veta. Nyní bychom tedy přistoupili k hlasování.

Zahajuji hlasování o návrhu na pevné hlasování ve 12.30 o sněmovním tisku 90. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 8, přihlášeno 145 poslanců, pro 88, proti 57. Návrh byl přijat.

 

Nyní tedy mám tady další přednostní vystoupení. Paní ministryně Alena Schillerová je přihlášena. Stahuje. Nyní předseda klubu KDU-ČSL Marian Jurečka. Pak tady mám ještě přihlášeného předsedu Pirátů s přednostním právem, Zdeňka Hřiba. Potom bychom tedy pokračovali v projednávání bodu. Prosím.

 

Poslanec Marian Jurečka: Pane předsedající, kolegyně, kolegové... (Silný hluk v sále.) Já bych poprosil, kdyby tady mohl být větší klid.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Prosím o klid. Prosím o klid v jednacím sále. (Silný hluk v sále přetrvává.) Ještě jednou prosím o klid v jednacím sále.

Prosím.

 

Poslanec Marian Jurečka: Vládní koalice si právě prosadila že chce dneska natvrdo prohlasovat ve třetím čtení vládní návrh zákona o větším zadlužování České republiky. Tak je to potřeba pojmenovat, co se tady dnes stane. Navážu na to, co říkal předseda klubu ODS Marek Benda. Vaše strategie si myslím, že má docela velké trhliny. V případě posuzování Ústavním soudem, které nastane, si myslím, že za prvé je potřeba znovu zmínit: Třetí čtení se rozeběhlo tento týden, běželo zhruba tři a půl hodiny, a vy za další zhruba dvě a něco hodiny dáváte tvrdý termín hlasování ve třetím čtení. To prostě neodpovídá zvyklostem, které tady byly v minulém volebním období. Ten časový limit je úplně někde jinde.

Připomínám další okolnosti. Jsme ve výborovém týdnu, jsme v režimu mimořádných schůzí. Normálně by dnes vůbec jednání Sněmovny neprobíhalo. Říkám to v kontextu toho, jak ti poslanci a poslankyně, jestli třeba případně plánovali možnost tady dneska být, anebo nebýt. To je potřeba také doplnit.

Doplním tady přesný časový kontext. Pozměňovací návrhy ve druhém čtení tady například poslankyně Alena Schillerová nahrávala 16 hodin před začátkem druhého čtení. Pozměňovací návrhy, které zásadně upravují původní charakter vládního návrhu zákona, o kterém bylo mluveno ve smyslu, že to je transpozice evropské legislativy. Takže, vy jste z původního účelu tohoto návrhu zákona transpozice evropské legislativy udělali balík zákonů, které brutálním způsobem rozšiřují, rozvolňují, disciplínu vlády, pokud jde o rozpočtová pravidla, rozpočtovou odpovědnost, a děláte z toho opravdu návrh zákona o větším zadlužení České republiky. Takto je to potřeba přesně občanům pojmenovat.

Já jsem tady mluvil ve středu o tom, že tady máme ministryni financí, které je budoucnost úplně ukradená, ale úplně ukradená. Začíná roztáčet dluhovou spirálu, bude sekat jeden větší schodek za dalším větším schodkem. Neumí tady odpovědět na banální otázky, jakou má představu v tom čtyřletém období, že bude celkový kumulovaný dluh, který ona se svojí vládou vytvoří. Neumí odpovědět na otázku, jaký bude deficit roku 2027, který začíná ona se svým týmem připravovat. Ministerstvo financí sice předložilo vládě do konce dubna střednědobý výhled, kde říká, že by deficit na rok 2027 měl být zhruba minus 180 miliard korun, ale mezitím Ministerstvo financí pracuje na úplném deficitu.

Já se znovu ptám, aby ministryně financí, pokud je alespoň trochu kompetentní, aby nám tady přišla a řekla dnes ve třetím čtení, jakou má představu o rozpočtové disciplíně své vlády, aby nám řekla, jaký tedy bude plánovaný schodek rozpočtu na příští rok. Nechci po ní přesnou částku na jednotku miliard korun, ale ať se třeba aspoň trefí na desítky, jestli to bude 310, 340, 360, 400. Ať nám paní ministryně řekne, kolik to zhruba bude.

To by normální příčetný zodpovědný ministr, který respektuje rozpočtová pravidla platných znění zákonů měl být schopen říci. Měl by to být schopen říci ministr nebo ministryně, která se chová alespoň trochu jako národohospodář, které alespoň trochu záleží na tom, s čím tady budou žít generace za deset, patnáct, dvacet let. Jaký dluh v době nejvyšších úrokových sazeb tady bude zanechávat. Ministryně, která tady tepala minulou vládu a minulého ministra financí za to, když navrhoval schodky minus 280, minus 250, tak dneska přichází se schodky, které se začínají blížit skoro více jak zvýšení o 50 procent těchto schodků.

Znovu kladu banální otázky a prosím, aby paní ministryně financí tady vystoupila, aby tady nehrála mrtvého brouka, a aby nám na základní otázky – ne ani tolik úplně nám, ale občanům této země – odpověděla. Jaký bude tedy stav země, když ona bude končit v roce 2029 jako ministryně? Kolik bude celkové zadlužení České republiky zhruba? O kolik to zvýší ona svými opatřeními, svojí nedisciplínou a neschopností respektovat nějaká elementární pravidla?

Ona to omlouvá tím, že říká: 3 procenta jsou v pohodě, to nám Evropa umožňuje. Ne, znovu říkáme, 3 procenta nejsou v pohodě. To je mezní strop. 3 procenta, do kterých se ona vleze, jsou především díky tomu, že na rozdíl od jejího nezodpovědného přístupu k hospodaření jsou tady obce, města, kraje, které mají přebytky, tím pádem se celková bilance pomáhá vyrovnávat.

Znovu říkám, paní mistryně, nechci po vás nic složitého. Přijďte, stačí na to 1 minuta. Řekněte nám, jaký schodek plánujete na rok 2027. Děkuju za pozornost.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní s přednostním právem Zdeněk Hřib. Pak mám ještě Jana Jakoba. Prosím.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Dobrý den, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já bych tedy s dovolením nejprve stručně zareagoval na to, co jsme tady před chvilkou viděli, tedy na ten návrh zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a i na tu proceduru, kterou se to bude dneska řešit.

Připomenu, že ten zákon měl původně Českou republiku přizpůsobit evropským pravidlům tak, aby stát mohl třeba lépe reagovat na bezpečnostní hrozby a mimořádné krize. To by samo o sobě dávalo smysl. A ten problém je, že kvůli přílepkům Aleny Schillerové se z toho zákona o rozpočtové odpovědnosti stal zákon o krachu České republiky. To je bez nadsázky to, co vy z toho děláte, protože vláda do toho zákona chce vložit změny, které s odpovědným hospodařením nemají vůbec nic společného. Například chcete upravit výpočet veřejného dluhu tak, aby z něj vypadly některé položky, jako třeba investice do velkých dopravních infrastrukturních projektů nebo náklady na obsluhu státního dluhu. Skutečnost, že tyhlety náklady a dluhy přeřadíte do nějaké jiné kolonky, neznamená, že ty dluhy zmizí. Ty dluhy samozřejmě uvidí zahraniční věřitelé a nám odpovídajícím způsobem klesne ten rating a také se pochopitelně dále navýší úroky, které budeme platit.

To znamená, že touhle hrou na schovávanou dosáhnete jenom snížení kredibility České republiky a v konečném důsledku zvýšení nákladů na obsluhu státního dluhu. Připomenu, že ty náklady na obsluhu státního dluhu už teď jsou přes 100 miliard korun A tím vaším návrhem žádné dluhy nezmizí. Ty tady prostě zůstanou, jenom jako že na nějakém papíře budou vypadat menší, než ve skutečnosti jsou, ale ten účet nakonec budou muset zaplatit naše děti. A tenhle účet budou splácet ještě děti našich dětí, protože stejně problematické je to, že chcete posílit pravomoci vlády na úkor Poslanecké sněmovny, a dát tím bianco šek na úplné rozpočtové Eldorádo. Pokud si kabinet bude moci zvýšit ty výdaje až o 10 procent mimo standardní legislativní proces, pouze s odkazem na nějakou zhoršenou bezpečnostní situaci, což je permanentní stav, ve kterém se teď vlastně nacházíme, tak to je jednoznačně bianco šek, protože u těch 10 procent se bavíme o nějakých 240 miliardách. Takhle. To znamená, že ten dluh začne růst skutečně raketovým tempem.

Vláda tady nepřichází s žádným opatřením na zajištění rozpočtové odpovědnosti, ale naopak s návodem, jak tu rozpočtovou odpovědnost obejít, a vytváří tak prostor pro obrovské deficity, klidně v řádu stovek miliard korun za rok, a ještě k tomu chcete oslabit kontrolní roli parlamentu. A tohle opravdu není žádné odpovědné vládnutí. To je prostě rozpočtová neodpovědnost převlečená za technickou novelu.

Bohužel tohle není jediný případ, kdy se snaží vláda oslabit pojistky, které mají chránit veřejný zájem a brání koncentraci moci, protože podobně nebezpečný přístup teď vidíme i u médií veřejné služby, protože to, co tady předvádí pan ministr Klempíř, to není jen otázka mediální legislativy, organizační struktury České televize a Českého rozhlasu nebo způsobu jejich financování, protože to je otázka, která se dotýká samotné podstaty a kvality demokracie v České republice a také otázky férové soutěže politických stran. To je prostě otázka, jestli ta média veřejné služby budou sloužit občanům, nebo jestli budou sloužit momentální vládní většině.

Včera jsme na mediálním výboru viděli něco, co by skutečně mělo znepokojit každého, komu záleží na demokracii a svobodě médií, protože koaliční většina nejenom, že smetla to usnesení, které mělo chránit nezávislost veřejnoprávních médií, ale dokonce se tam vládní většina snažila omezit tu samotnou debatu. Takže místo otevřené diskuse o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu jsme sledovali snahu umlčet ty kritické hlasy a odstranit i základní pojistky transparentnosti. A to je přesně ten problém, protože ta veřejnoprávní média mají kontrolovat vládu a nemá to být naopak, tedy, že vláda bude určovat, co ta veřejnoprávní média mohou říkat. Piráti tam přitom nepřicházeli s žádnými extrémními návrhy. My jsme chtěli odbornou pracovní skupinu, nezávislé posouzení podezření kolem volby do Rady České televize a taky odpovědnost za škody způsobené nezákonnými kroky radních. To znamená nic víc než transparentnost, odbornost a férovou debatu. Jenomže místo odpovědí my slyšíme jenom ticho. A místo argumentů my tady jenom vidíme demonstraci síly té vaší hlasovací mašinérie.

Já se ptám, kde máte plán, milá vládo, na zachování nezávislosti veřejnoprávních médií? Kde jsou garance, že Česká televize a Český rozhlas nebude pod větším politickým tlakem, než je tomu nyní? Protože je opravdu teď za pět dvanáct a nezávislá média veřejné služby jsou jednou z posledních pojistek demokracie v době, kdy tady sílí tlak oligarchů, dezinformací a mocenských zájmů. A Piráti budou dál dělat všechno pro to, aby tyto instituce zůstaly nezávislé, profesionální a dál sloužily veřejnosti, ne momentální vládní většině. Ten návrh ministra kultury Oty Klempíře, který má nahradit dosavadní zákony o České televizi a Českém rozhlasu, je už v první fázi připomínkového řízení a už tam narazil na velmi vážnou kritiku. A to není jenom politická kritika opozice, nad kterou byste takhle chtěli mávnout rukou. Ty nejvážnější výhrady totiž přišly přímo z odborných míst státní správy a úředníci upozorňují, že ten návrh je vnitřně rozporný, je nepřehledný, nelogicky uspořádaný, nedostatečně posuzuje soulad s evropským právem a další.

Pokud ten zákon, který má upravovat média veřejné služby, sám nedokáže vymezit ani nejzákladnější pojmy, jako je třeba veřejná služba, média veřejné služby, pluralita, vyváženost, nestrannost nebo veřejný zájem, pak je to velice vážné varování a jednoznačně zcela zjevné selhání jeho předkladatele, protože takový zákon akorát vytváří prostor pro nějaké další výkladové spory a účelové interpretace, což je v oblasti, jako je tato, velice závažný problém, protože taková nejasnost může znamenat cestu k tomu politickému tlaku. Jinými slovy, máme tady návrh, který chce zásadně regulovat Českou televizi a Český rozhlas, ale – a to vyplývá z těch připomínek odborných úředníků – ani přesně neříká, co vlastně stát od těchto institucí požaduje. A to je skutečně velice nebezpečné pro takto citlivou legislativu.

Další zásadní problém, který tam je, se týká evropského práva, protože ten návrh podle připomínek se nedostatečně vypořádává se stávající legislativou, tedy konkrétně s evropským aktem o svobodě médií, tedy s těmi pravidly, která mají na úrovni EU chránit redakční nezávislost, pluralitu a odolnost médií vůči politickým tlakům. A je to o to závažnější, že ten návrh pana ministra Klempíře mění způsob financování veřejnoprávních médií a posiluje roli státu při kontrole jejich hospodaření.

Pokud se vláda chystá sáhnout na takto citlivé téma, jako je nezávislost České televize a Českého rozhlasu, musí být naprosto jasné, že postupuje v souladu s evropskými pravidly. I kdyby ten návrh dával nějakou vnitřní logiku, jako že nedává, i kdyby ho nekritizovali všichni odborníci široko daleko, tak zásadní je, aby to prostě nebylo v rozporu s nadřazenou legislativou. Musí být jasné, že nedochází k oslabení redakční autonomie. Musí být jasné, že se vláda nesnaží získat páky, kterými by mohla média veřejné služby ovlivňovat. A tahle jistota tady bohužel teď chybí.

Zvlášť problematická je ta navržená změna financování. Já chápu, že ten současný systém koncesionářských poplatků má svoje slabiny a je určitě možné diskutovat o jeho modernizaci. Nepochybně ano. Ale ten přechod poplatků na přímé financování ze státního rozpočtu je skutečně úplně jiná liga, To je prostě systémová změna, která veřejnoprávní média vystaví každoročnímu tlaku. A každý, kdo někdy viděl nějaké rozpočtové vyjednávání, ani to nemusí být o státním rozpočtu, může to být klidně rozpočtové vyjednávání na malé obci, tak prostě ví, co to znamená. A pokud financování České televize a Českého rozhlasu by bylo závislé na státním rozpočtu, pak se prostě z něj stává předmět politického handlu. A každý rok se může objevit otázka, no kolik jim dáme a co za to budou vysílat? Jak moc jsou nám pohodlní? Jak moc nás kritizují? Jak moc nám překážejí?

Není náhoda, že i v té debatě kolem Rady České televize zazněly výroky, které by nás měly všechny znepokojit. Když se někdo otevřeně vyjadřuje v tom smyslu, že Česká televize by se měla stát jakousi vládní televizí, no tak tím vlastně odhaluje ten směr, kterým uvažuje, že by se to celé mělo vydat. Akorát to bohužel – pro vás bohužel – řekli méně opatrněji než jiní tady v sále.

Ty připomínky k návrhu zákona navíc ještě upozorňují i na riziko zásahu do programové autonomie. Protože pokud ten návrh stanovuje hierarchii funkcí veřejné služby, tak že některé typy obsahu staví nad jiné způsobem, který může určovat programové priority, tak se musíme ptát, zda už se tedy stát nezačíná nebezpečně přibližovat k tomu rozhodování o tom, co vlastně mají veřejnoprávní média vysílat? A to je hranice, kterou jednoznačně nesmíme překročit. To je prostě ten rubikon, kde končí reálně ta férová soutěž politických stran.

Stejně tak je třeba vážně brát připomínky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Protože pokud antimonopolní úřad říká a upozorňuje na nejasnosti ohledně využívání veřejných prostředků pro doplňkové komerční činnosti, pak je zřejmé, že návrh není připraven ani z hlediska hospodářské soutěže a souvisejících evropských pravidel. A opět jde o další důkaz, že takto zásadní změna byla připravena bez náležité odborné přípravy, což opět je zjevnou vizitkou jejího předkladatele, ale také vlády, jejíž je součástí, a i jejího premiéra.

Pracovní skupina výboru pro mediální záležitosti, kterou vedla pirátská poslankyně Andrea Hoffmannová, jasně popsala, že ministerstvo nepředložilo potřebné analýzy, neprovedlo poctivou odbornou debatu a nevypracovalo hodnocení dopadů regulace, které by odpovědělo i jenom na úplně základní otázky jako: Proč je takto zásadní změna teď potřeba? Jaké problémy má vlastně vyřešit? Jaké budou dopady této změny? Jak bude zajištěna nezávislost České televize a Českého rozhlasu? To jsou naprosto zásadní otázky tady v tomhle tématu a bez odpovědí na ně naprosto jednoznačně nelze postupovat dále.

Pokud vláda tvrdí, že chce změnit financování veřejnoprávních médií, tak by měla nejprve doložit, že současný systém nelze upravit méně riskantním způsobem, a musí ukázat, jak zabrání tomu politickému tlaku. Musí doložit, že ty navržené škrty jsou potřebné a že neoslabí veřejnou službu. Musí vysvětlit jak bude zajištěno regionální pokrytí, jak bude zajištěn vzdělávací obsah, kulturní obsah, investigativní žurnalistika, zpravodajství, informační bezpečnost a schopnost médií plnit svou veřejnoprávní úlohu v těch kritických situacích, respektive krizových situacích. A nic z toho nebylo zatím přesvědčivě vysvětleno.

Součástí toho postupu samozřejmě musí být i vyžádání nějakého předběžného stanoviska od Evropské komise a Benátské komise Rady Evropy. A pokud vláda skutečně věří, že její návrh je v souladu s těmi evropskými standardy ochrany médií, tak by se neměla přece takového posouzení vůbec bát.

Proto vyzývám vládu, Ministerstvo kultury také, stáhněte tento návrh, pane ministře Klempíři. Přestaňte tlačit zásadní změny bez analýz, bez odborné debaty, bez posouzení souladu s evropskou legislativou, bez dostatečných garancí nezávislosti. Zapojte odborníky, zapojte zástupce České televize, Českého rozhlasu, zapojte novinářské organizace, odbory, evropské instituce a zapojte také opozici. A nechte ten návrh posoudit z hlediska evropských pravidel a demokratických standardů.

Pokud skutečně chcete posilovat důvěru veřejnosti, tak hlavně postupujte transparentně a odpovědně. Protože pokud existují problémy v tom současném systému, no tak je pojďme řešit. Pokud jsou ty koncesionářské poplatky třeba administrativně náročné, no tak se pojďme o tom bavit. Pojďme debatovat o nějaké modernizaci. Pokud chceme posílit nějakou sociální spravedlnost u těch poplatků, tak se pojďme bavit o nějakém adresném zásahu, který vyřeší to, co je reálný problém. Pokud je potřeba zlepšit transparentnost, tak ano, tak to udělejme. Ale nedělejme pod záminkou modernizace krok, který může otevřít dveře politickému tlaku na média veřejné služby, protože veřejnoprávní média jsou jednou z pojistek demokracie.

V době dezinformací a nejrůznějších hybridních hrozeb i té politické polarizace a tribalismu a tlaku na nezávislou žurnalistiku je ta jejich role ještě důležitější než kdy dříve. A oslabit je by byla jednoznačně chyba. A podřídit vládě by bylo vyloženě nebezpečné. A tvářit se, že jde o jakousi nějakou účetní operaci nebo nějaké jako zjednodušení nebo modernizaci je jednoznačně nepoctivé. Takže Česká televize a Český rozhlas patří občanům, nepatří vládě, nepatří ministrům, nepatří momentální většině ve Sněmovně. A naším úkolem, vážení, je zajistit, aby tomu tak bylo i nadále. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Dalším s přednostním právem je předseda klubu TOP 09 pan Jakob. A tím pádem vás tady všechny vítám, změnil se předsedající. Máte slovo.

 

Poslanec Jan Jakob: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Nemůžu se nevyjádřit k tomu, co se tady proběhlo, že vládní koalice si odhlasovala pevné hlasování. Paní předsedkyně klubu hnutí ANO tady říkala spoustu čísel, časů, nicméně faktem je, že ten bod jsme ve třetím čtení tady projednávali zhruba tři a půl hodiny. A nepletu se, když k tomu dodám, že víc než půl hodiny k tomu mluvila paní ministryně financí. Započítávání času projednávání na výboru mi přijde absurdní. Jak jsem se díval, třeba první čtení probíhalo zhruba jednu hodinu.

Ale proč je důležité to třetí čtení, tak to je ta skutečnost, že ty nejzásadnější pozměňovací návrhy, které mění podstatu samotného návrhu, tak představitelé koalice v čele s paní ministryní financí podali ve druhém čtení. A to jsou pozměňovací návrhy, které pokud budou schváleny, tak budou mít opravdu nedozírné následky pro budoucnost naší země.

To, že o nich můžeme diskutovat pouhé 3 hodiny, k tomu možná ještě 2 hodiny dneska, tak to mi přijde mimořádně neadekvátní.

Já jsem ještě tady v rámci třetího čtení nehovořil k pozměňovacím návrhům a nezbývá mi v tuto, než tedy využít přednostního práva, abych se mohl vyjádřit ke stanoviskům Ministerstva financí, které podalo k mým pozměňovacím návrhům, které jsem podával spolu s kolegy z našeho klubu TOP 09 a samozřejmě mám velkou potřebu se vyjádřit i k těm pozměňovacím návrhům koaličních poslanců v čele s paní ministryním financí. Já jsem si to trošku zkrátil, abych se opravdu věnoval těm jednotlivým pozměňovacím návrhům, tedy první k těm, které jsem podával spolu s kolegy.

První z nich zavádí bezpečnostní rezervu pod výdajovým rámcem. Tedy jednoduše řečeno, stát si nevypočítá maximální možné výdaje a neutratí je do poslední koruny. Vytvoří si rezervu, fiskální polštář, chcete-li bezpečnostní buffer. Ten návrh vychází z jednoduché zkušenosti. Ekonomické prognózy nejsou dokonalé, příjmy mohou být nadhodnocené, výdaje naopak podhodnocené. Mimořádné situace mohou přijít samozřejmě nečekaně, proto každý rozumný hospodář nikdy neplánuje s nulovou rezervou. To platí jak pro domácnosti, tak pro firmy a mělo by to samozřejmě platit i pro stát. Proto spolu s kolegy navrhujeme tři varianty. Fixní rezervu ve výši 0,5 procenta HDP, cyklicky diferenciovanou rezervu a nebo přísnější rezervu při vyšší úrovni veřejného dluhu. Všechny ty varianty mají jediný smysl, a to je vytvořit dodatečný prostor pro stabilitu veřejných financí. V tomto návrhu Ministerstvo financí, já to řeknu ve zkratce, nebudu ta stanoviska číst, abych nezdržoval, tvrdí, že nelze kvůli rezervě nerealizovat investice.

To je přece argument, který nemůže obstát. Nikdo zde nenavrhuje zákaz investic, nikdo neříká, že stát nemá investovat, ba naopak. Říkáme pouze, že investice mají být financovány v rámci udržitelného rozpočtového rámce. Pokud je investice skutečně prioritní, má vláda upravit jiné výdaje. Má hledat úspory, má stanovit priority nebo má hledat nové příjmy. To je podstata odpovědného vládnutí. Ministerstvo dále tvrdí, že důležitější je kvalita výdajů než samotná výše rámce. Kvalita výdajů, to je nepochybně důležité, ale kvalitní výdaj není omluvou pro nedostatek fiskální disciplíny. Kdybychom tuto logiku přijali, znamenalo by to, že pravidla neplatí, pokud má vláda subjektivní pocit, že utrácí dobře. Takto však právo ani rozpočtová odpovědnost nemůže fungovat.

Druhému našemu pozměňovacímu návrhu, který řeší situaci, kdy jsou fiskální pravidla porušena, ten návrh klade vlastně jednoduchou otázku. Co se stane když stát pravidla nedodrží. Vládní návrh na tuto otázku odpovídá velmi vágně. Náš návrh odpovídá naopak zcela jasně. Musí následovat náprava, ať už automatickým snížením výdajového rámce, povinností předložit nápravný plán nebo procedurálním omezením předložení rozpočtu. To je přece standardní princip každého funkčního kontrolního mechanismu. Pravidlo bez korekčního mechanismu je naprosto neúplné a ve výsledku nefunkční. Ministerstvo ve svém stanovisku k tomuto pozměňovacímu návrhu tvrdí, že je návrh nadbytečný. Pokud je nadbytečný, tak by měl být vlastně neškodný. Pokud je neškodný, proč proti němu je zcela zásadní negativní stanovisko ministerstva. Ministerstvo zároveň tvrdí, že samo nemůže rozhodovat o konkrétních opatřeních. To je do jisté míry pravda, ale náš návrh po ministerstvu nepožaduje, aby samo politicky rozhodovalo. Požaduje pouze, aby předložilo plán, aby posoudilo varianty řešení, aby transparentně vyčíslilo dopady. Přesně to je přece úloha Ministerstva financí. Ministerstvo má být odborným garantem rozpočtové politiky, ne pasivním pozorovatelem.

Náš třetí pozměňovací návrh stanoví, že běžná odchylka od růstu čistých výdajů nesmí přesáhnout 0,25 procenta HDP. Současně, a to je důležité, zachovává všechny důležité výjimky v souladu s evropskou legislativou, tedy mimořádné situace, únikové doložky a rozhodnutí orgánů Evropské unie. Návrh tedy neomezuje flexibilitu tam, kde je skutečně potřebná. Omezuje pouze běžnou diskreci, a to je přece správně.

Ministerstvo ve svém stanovisku argumentuje odloženými investicemi. Jenže právě zde je zjevné, že stanovisko ignoruje text našeho návrhu. Pokud nastane situace upravená evropským právem nebo rozhodnutím Rady Evropské unie, omezení se nepoužije, náš návrh tedy investice rozhodně neblokuje, pouze brání tomu, aby se pod záminkou flexibility systematicky rozvolňovala fiskální pravidla. A znovu, pokud vláda potřebuje vyšší odchylku, existují legální mechanismy. To je přece podstata právního státu.

Konečně náš čtvrtý pozměňovací návrh, ten je institucionálně nejdůležitější, posiluje roli Národní rozpočtové rady ne tím, že by jí dával rozhodovací pravomoc, ale tím, že její stanoviska nebude možné jednoduše odbýt několika větami. Pokud ministerstvo s radou nesouhlasí, musí podle našeho návrhu kvantifikovat dopady na saldo a dluh, Identifikovat rizika, popsat konkrétní nápravná opatření. V přísnějších variantách tohoto pozměňovacího návrhu navíc musí předložit kompenzační opatření nebo vyčkat 30 dní před předložením rozpočtu. To není žádné veto, to není žádná blokace, to je pouhá institucionální brzda a demokratický stát takové brzdy potřebuje.

Ministerstvo tvrdí, že požadavky jsou prakticky nerealizovatelné. S tím rozhodně nemůžu souhlasit.

Pokud Ministerstvo financí nedokáže kvantifikovat dopady vlastních fiskálních rozhodnutí, pak je to alarmující zpráva o stavu řízení veřejných financí. Právě toto ministerstvo sestavuje státní rozpočet, vytváří makroekonomické prognózy, hodnotí dopady legislativy a komunikuje s evropskými institucemi a nyní nám říká, že není schopno vyčíslit dopady rozhodnutí na saldo a dluh. Pokud je to pravda, tak je to velmi vážné, a pokud to pravda není, pak je toto stanovisko pouhou záminkou, proč nezvyšovat transparentnost. Ministerstvo navíc argumentuje, že v některých případech jsou dopady malé. Ale malé dopady přece lze kvantifikovat a právě kvantifikace umožňuje věcnou diskusi. Argument dopad je zanedbatelný není argument proti transparentnosti, naopak je to argument pro to, že požadavek lze splnit velmi snadno.

Všechny ty čtyři naše pozměňovací návrhy spojuje jedna základní filozofie. Fiskální pravidla musí být předvídatelná, transparentní, vymahatelná a institucionálně ukotvená. Bez těchto vlastností se z nich stává pouhá deklarace. A to si Česká republika nemůže dovolit. Veřejný dluh roste, úrokové náklady rostou a ten rozpočtový prostor není donekonečna neomezený. Každá vláda má přirozenou tendenci utrácet více. Právě proto ale existují tato pravidla a právě proto existují i nezávislé instituce. Národní rozpočtová rada není politickým aktérem. Je odbornou institucí, kterou stát vytvořil proto, aby poskytovala právě nezávislé hodnocení. Pokud její stanoviska nemají praktický dopad, pokud je lze bez důsledků ignorovat, pak se ptám, proč jsme ji vlastně vůbec zřizovali. Jen proto, aby upozorňovala na rizika, která může vláda bez jakýchkoliv nákladů přehlédnout? To by bylo málo, za mě velmi málo. Vyspělé země vědí, že důvěryhodnost veřejných financí nestojí jen na dobrých úmyslech. Stojí na institucích, na pravidlech, na korekčních mechanismech a hlavně také na transparentnosti. A právě tímto směrem směřují i ty naše pozměňovací návrhy. Nedělají nic revolučního, pouze doplňují to, co ve vládním návrhu chybí.

Vážení, dnes můžeme rozhodnout dvěma způsoby. Buď přijmeme zákon, který bude obsahovat pravidla bez skutečných následků, nebo přijmeme zákon, který bude znamenat skutečný závazek odpovědného hospodáře. Naše pozměňovací návrhy nejsou ideologické, neomezují legitimní politická rozhodnutí, nevytvářejí veto natož nějakou paralýzu. Pouze zajišťují... (U vládní lavice probíhá diskuse.) Moc omlouvám, děkuju. Pouze zajišťují, že pokud se od pravidel odchýlíme, budeme to muset vysvětlit, kvantifikovat a hlavně napravit. A to je minimum, které by měl občan od státu očekávat. Když pravidla platí pro občany, musí platit i pro vládu. Když stát vyžaduje odpovědnost od daňových poplatníků, musí ji vyžadovat i sám od sebe. A když zřizujeme nezávislé instituce, musíme respektovat jejich odborný hlas.

Proto vás žádám o podporu těchto našich pozměňovacích návrhů. Tady nejde o to, kdo je v opozici a kdo v koalici. Nejde o to, kdo je na pravici nebo na levici. Jde o důvěryhodnost veřejných financí České republiky. Jde o odpovědnost vůči budoucím generacím. Jde o to, zda budeme hospodařit s respektem k pravidlům, která sami přijímáme.

Dovolte mi, abych navázal na předchozí a zaměřil se teď na pozměňovací návrhy koaličních poslanců, o jejichž podstatě ani o tom, že vůbec vzniknou, jsme před druhým čtením nevěděli a toho prostoru pro diskusi bylo opravdu málo. A tyto návrhy mají vlastně jednoho společného jmenovatele. Na jedné straně vláda odmítá ty naše návrhy, které posilují transparentnost, kontrolu a fiskální odpovědnost, a na straně druhé sama předkládá návrhy, které pravidla dále rozvolňují, rozšiřují výjimky a oslabují kontrolní mechanismy. A to je zcela zásadní rozpor. Jeden problém je fiskální a druhý problém je dokonce ústavní a třetí, který považuji také za zásadní, tak je nesoulad, možný nesoulad s evropskou legislativou.

Nejvýznamnějším návrhem je pozměňovací návrh paní poslankyně, paní ministryně Aleny Schillerové pod písmenem B, konkrétně B2, který umožňuje v letech 2026 až 2036 navýšit výdajové limity. To znamená, že vláda vytváří další a další výjimky z pravidel, která mají sama o sobě brzdit nadměrné zadlužování. Přidejme k tomu ještě pozměňovací návrh pod písmenem G pana poslance Nováka, který zavádí další výjimky. A když k tomu všemu připočteme již existující výjimky, dostáváme se do situace, kdy se fiskální pravidla stávají stále méně závaznými. A pokud budou všechny tyto výjimky využity naplno, může se schodek státního rozpočtu příští rok dostat výrazně nad hranici 400 miliard korun a já jsem velmi zvědavý, s jakým schodkem vláda předloží státní rozpočet na příští rok. Pravidlo, ze kterého lze téměř všechno vyjmout, přestává být takto pravidlem. Rozpočtová odpovědnost znamená stanovovat priority, nikoliv donekonečna rozšiřovat seznam výjimek.

Další část toho návrhu pod písmenem B1 umožňuje měnit návrhy rozpočtu institucí, které mají být na vládě nezávislé a jsou to tyto konkrétní instituce: Kancelář prezidenta republiky, Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář veřejného ochránce práv a úřad právě Národní rozpočtové rady. Ministerstvo financí to označuje za zvýšení flexibility. Já v tom vidím ale něco zcela jiného. Vidím zásah exekutivy do rozpočtové přípravy ústavně nezávislých institucí, vidím narušení principu dělby moci. Dělbu moci garantuje ústava. Vidím v tom opravdu nebezpečný precedent. Nezávislost institucí totiž nestojí pouze na tom, že mohou rozhodovat bez politického tlaku. Stojí i na tom, že mají odpovídající institucionální a rozpočtové zajištění. Pokud exekutiva získává silnější postavení při úpravě a schvalování přípravy jejich rozpočtů, vzniká riziko nepřímého tlaku.

To je z ústavního hlediska velmi problematické a z mého pohledu je to dokonce v rozporu s ústavními ustanoveními. Jak jsem říkal, mám rovněž pochybnost o souladu těchto návrhů s evropskou fiskální legislativou. Nový evropský rámec je založen na jednotné trajektorii čistých výdajů a na důvěryhodném systému fiskální kontroly. Pokud členský stát začne postupně vyjímat stále širší okruh výdajů, může tím oslabit smysl celého systému. Evropské právo umožňuje určitou flexibilitu, neumožňuje však, aby se flexibilita změnila v systematické obcházení pravidel. A tady bych rád i v rámci třetího čtení – a myslím si, že by to mělo jednoznačně zaznít i tady od pultíku – moc rád bych slyšel zcela jasné stanovisko paní ministryně s evropskou legislativou. Já tu obavu mám a byl bych rád za její jasné veřejné ujištění, že z jejího pohledu (to) tak není a případně aby to zdůvodnila. Dopředu za to vyjádření děkuju.

Vláda odmítá naše návrhy s odůvodněním, že jsou příliš přísné, že zvyšují transparentnost, že posilují kontrolu, že ukládají povinnost vysvětlovat a napravovat odchylky. Současně ale předkládá vlastní návrhy, které rozšiřují výjimky, oslabují rozpočtové limity, přesouvají významné výdaje mimo rozpočtový rámec a zasahují do rozpočtové autonomie nezávislých institucí. To je tradiční dvojí metr. Když opozice navrhuje odpovědnost, je to údajně nepraktické. Když vláda navrhuje další výjimky, je to prý flexibilita.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, rozpočtová pravidla mají chránit veřejné finance před krátkodobými politickými tlaky. Mají vytvářet důvěru, mají být srozumitelná, transparentní a vymahatelná. Koaliční pozměňovací návrhy však jdou opačným směrem. Rozšiřují výjimky, oslabují limity, přesouvají výdaje mimo standardní kontrolu a otevírají ústavně citlivé otázky týkající se dělby moci.

Můžeme samozřejmě přijmout zákon, ve kterém bude téměř každé pravidlo doplněno další výjimkou. Ale pak si přiznejme, že už nehovoříme o fiskální disciplíně. Hovoříme o účetní konstrukci, která umožní utrácet více, zadlužovat se více a vysvětlovat méně. A pokud výsledkem bude schodek rozpočtu na příští rok přesahující 400 miliard korun, nebude to důsledek nepředvídatelných okolností, bude to důsledek vědomého politického rozhodnutí vládních představitelů.

Proto považuji tyto pozměňovací návrhy za velmi problematické a vyzývám vás, abyste při rozhodování mysleli nejen na příští rozpočet, ale i na důvěryhodnost veřejných financí, na ústavní rovnováhu našeho státu a zejména na odpovědnost vůči budoucím generacím. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji, pane předsedo. Nyní s přednostním právem místopředseda poslaneckého klubu STAN, pan poslanec Lukáš Vlček, který byl pověřen paní předsedkyní klubu STAN.

Než přijde, přečtu omluvy: celý jednací den zahraniční cesta – pan poslanec Jan Bauer, celý jednací den z pracovních důvodů – pan poslanec Petr Bendl, pan poslanec Tomáš Helebrant bere zpět svou omluvu a paní poslankyně Zdeňka Němečková Crkvenjaš celý jednací den omluvena z pracovních důvodů.

Pane místopředsedo, máte slovo.

 

Poslanec Lukáš Vlček: Pane předsedající, já vám děkuji za slovo. Vážené paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové, dovolte abych se i já za náš poslanecký klub Starostové a Nezávislí vyjádřil ještě tedy před otevřením těch samotných bodů, protože tam ta příležitost bude asi možná zkrácená. Bohužel přece jenom to násilné hlasování o programu ve 12.30, kdy tedy bohužel nebylo možno, abychom se k této záležitosti vyjadřovali, abychom ji diskutovali.

Ještě krátce okomentuji i další věc, která mně osobně na tom velmi vadí, a to je to, že již mnohokráte zmiňované pozměňovací návrhy paní ministryně byly nahrány takovým způsobem, že o nich nemohl vlastně víceméně ani diskutovat rozpočtový výbor. A to si myslím, že je technicky velmi špatně. Paní ministryně, nepokřikujte na mě tady zezadu, jestli chcete, pojďte sem dopředu.

Vážené kolegyně, kolegové, to, co tady vidíme v současné době, vláda Andreje Babiše se chystá udělat tedy něco, co tato země bohužel ještě nezažila. Chystá se vypnout rozpočtová pravidla, vypnout brzdy, které nás chránily v době covidu, v energetické krizi i v inflační krizi, a nahradit je únikovou doložkou, pod kterou se schová vlastně víceméně prakticky cokoliv. Podle Národní rozpočtové rady, tedy nezávislé instituce, kterou v roce 2017 do tohoto státu zakotvil právě jako ministr financí sám Andrej Babiš, může tedy schodek státního rozpočtu příští rok legálně dosáhnout až 400 miliard korun. Astronomické částky. Poslanecká sněmovna navíc ztratí možnost vládu pravidelně kontrolovat a dluh, který tato vláda naseká, bohužel budou splácet naše děti. A s tím prostě nemůžeme souhlasit. A já vám teď stručně řeknu proč krok za krokem, aby tomu rozuměl každý.

Začnu od začátku. Paní ministryně Schillerová nám tady v prvním čtení slíbila a já cituji – nic nerozvolňujeme. Uznávám, že kdyby šlo jen o ten původní sněmovní tisk číslo 90, tedy o transpozici evropské směrnice o fiskálních pravidlech, byla by to jiná debata, byla by to asi i pravda. A tu transpozici udělat musíme, lhůta uplynula koncem loňského roku. Jenže to, o čem dneska Sněmovna bude hlasovat – násilně, podle mého názoru – bez jasné debaty, tak to není jen ta transpozice. To, o čem dneska hlasovat budeme, jsou dva kritizované pozměňovací návrhy. Paní ministryně ty návrhy s číslem 825 a 826, návrhy, které opětovně připomenu, paní ministryně načetla až ve druhém čtení nestandardně. Nechápu, proč nemohl být ten tisk doplněn už v tom čtení prvém? Můžeme si domýšlet, že to je nějaké schovávání něčeho. Návrhy, tedy které neprošly mezirezortním připomínkovým řízením, návrhy, (ke) kterým rozpočtový výbor neměl možnost se vyjádřit dřív, než přišly na plénum. Mohu se rozčilovat, ale to jsou věci, na které si tady bohužel musíme zvykat, a i jiná zásadní hospodářská témata, jako například stavební zákon, tak jsou právě načítány poslaneckými návrhy nebo určitou nestandardní formou a obchází se standardní mezirezortní připomínkové řízení bez RIA a tak dále a ono to bohužel má potom na tu samotnou kvalitu legislativy velmi negativní dopad.

Návrhy, o kterých hovoříme, návrhy 825 a 826, které tedy zdánlivě jsou technické předlohy, tak dělají ale něco, co předseda Národní rozpočtové rady označil za fiskální rozvolnění pravidel a fiskální disciplíny.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Promiňte, pane poslanče. Prosím, aby kolegové, kteří si potřebují něco říci v poslaneckých lavicích, si to řekli spíše v předsálí, protože opravdu nás ruší. Děkujeme.

 

Poslanec Lukáš Vlček: Děkuji za sjednání klidu. Takže zpátky k těm návrhům. Tedy tyto návrhy, které se zdánlivě tváří jako technické, tak tedy to, co přednesl, nebo to, co se k tomu vyjádřil předseda Národní rozpočtové rady, autority, která byla zřízena z jasných důvodů, tak označil za výrazné rozvolnění fiskálních pravidel a fiskální disciplíny, největší minimálně od času covidu, a za změnu základního rozpočtového paradigmatu. Takhle nemluví opozice. Já znovu opakuji, že takhle mluví hlava nezávislé instituce, kterou tady postavil sám Andrej Babiš, kterou inicioval v roce 2017, abych znovu připomněl.

Teď k tomu krátce, co ty pozměňovací návrhy konkrétně dělají.

Za prvé, pozměňovací návrh číslo 826 vytváří úplně novou únikovou doložku. Co to znamená? Že vláda dosud měla zákonný strop, kolik smí ročně utratit nad určité výdaje. Stávající výjimka platila pro obranu a o tom jsme se tady už přece v minulosti mnohokráte shodli a ta pravidla s tím počítala. Válka na Ukrajině je realitou. Obranu naší země potřebujeme, a to nejenom z toho důvodu, že to po nás chce NATO, ale protože prostě je to v našem vlastním zájmu, pro naši vlastní bezpečnost.

Ale tato úniková doložka rozšiřuje další výjimku – na strategické infrastrukturní stavby, dálnice, železnice, přehrady – bez jakéhokoliv omezení, bez jakéhokoliv stropu. A já bych s tím možná mohl i souhlasit, že je potřeba, aby státní rozpočet ve své vlastní struktuře měl větší objem nebo větší procentuální zastoupení právě na ty samotné investice. Ale není to možné dělat touto formou. Prostě ty finanční možnosti, které máme, jsou jenom jedny.

Pak se spíše ptám, jaký plán vláda má, jestli tedy hodlá vláda i v dalších letech dělat ty určité strukturální reformy právě proto, abychom měli větší objem prostředků na investice a nemuseli si takto bezbřeze a bezhlavě a nesmyslně tedy půjčovat od našich dětí?

Předseda Hampl k tomu spočítal, že u Státního fondu dopravní infrastruktury, který má letos rozpočet zhruba 160 miliard, by se tato výjimka mohla týkat 60 až 70 procent všech jeho výdajů. Je to 100 miliard ročně, které budou minimálně mimo oficiální schodek a mimo dohled rozpočtových pravidel.

Co je ještě absurdnější, tak stavby, které touto doložkou chce vláda vyvést mimo deficit, už dnes zohledňuje takzvaný fiskálně strukturální plán, takže ne že by tyhle peníze nebyly nikde započítány, ony započítány jsou, jenže touto doložkou je odsud vláda vyndá a započte si je už jenom jednou v té volnější kategorii.

Centrum veřejných financí, taktéž podle mého názoru respektovaná autorita, to nazývá dvojím započítáváním ve prospěch vlády. Je to prostě opět takovéto kreativní účetnictví, které si myslím, že není dobře.

Za druhé, pozměňovací návrh číslo 826 dále zavádí takzvané mimořádné okolnosti. A tedy co to jsou ty mimořádné okolnosti? Je to opravdu velmi vágně definováno. Ty zákon definuje, já cituji, jako zhoršenou bezpečnostní situaci. O tom, jestli taková situace nastala, tak jenom připomenu, že rozhoduje Bezpečnostní rada státu. A kdo v ní zasedá? Samozřejmě členové vlády. Tedy vláda si touto formou bude tedy sama rozhodovat, jak se jí to hodí, nebo nehodí o tom, zda tyto okolnosti nastávají, nebo nenastávají, na základě kterých si tedy sama smí navýšit výdaje o 10 procent.

Připomenu, že 10 procent z toho současného rozpočtu, který je ve výši zhruba 2 bilionů 400 miliard, je 240 miliard korun. Tedy 240 miliard korun, na které nebude potřeba souhlas Poslanecké sněmovny. Žádná debata, žádné limity, vláda se rozhodne, vláda si schválí, vláda utratí. Tedy opět mimo řekněme jasný rámec brzd a rovnováh (protiváh?), který ve standardní demokracii platí a platit by měl. Takto to opět obchází základní principy fungování demokracie. A to je podle mě, dámy a pánové, takový bianko šek. A není to to dobře.

Za třetí, pozměňovací návrh číslo 825 mění postup stanovení výdajových rámců, legalizuje retroaktivně postup, který si vláda zkusila už při sestavování rozpočtu na letošní rok. Já připomenu, že státní rozpočet na rok 2026 byl touto Poslaneckou sněmovnou vrácen vládě k přepracování a vláda v tu chvíli zaujala takové stanovisko, že na vrácený rozpočet už se rozpočtová pravidla nevztahují. Opět v rozporu s názory odborníků, s názory Národní rozpočtové rady, která konstatovala, že tato pravidla byla porušena.

Tedy vláda nejprve ten zákon tak říkajíc napne, když ji za to někdo chytí, přepíše ten zákon tak, aby to bylo legální nejen do budoucna, ale fakticky i zpětně. Tohle fakt není ta rozpočtová odpovědnost, kterou jsme třeba od Motoristů slyšeli a ti to slibovali. Ti tady vlastně dneska ani nesedí. Vlastně, nevím zase, kde jsou.

Za čtvrté, a tady už opouštím čistě rozpočtová pravidla a dostávám se k té druhé, neméně závažné lince tohoto návrhu, vláda v tisku 90 ruší povinnost předkládat Poslanecké sněmovně čtvrtletní zprávy o plnění státního rozpočtu. Tato povinnost existuje od roku 2000, 25 let. 25 let respektovaly všechny vlády – vláda Zemanova, Špidlova, Topolánkova, Nečasova, Sobotkova, první Babišova, Fialova, že prostě předstoupí před Sněmovnu a složí účty, protože to prostě je důležité a je to dobré a je to prostě součástí, řekněme, nějaké politické kultury a toho, že vláda se zodpovídá Sněmovně. Ale prostě této vládě se to nehodí. Takže opět to vypne.

Co k tomu vláda říká? Že to je nadbytečné, že to je nadbytečná pracovní agenda, že to zdržuje a tak dále. Chápu, může to zdržovat. Ale prostě ta pravidla byla nějakým způsobem nastavená a byla nastavena dobře, byla nastavena zdravě. A je jasné, že se vláda musí Sněmovně ve svých aktivitách zodpovídat, že data jsou stejně k dispozici na internetu, slyšíme.

Dámy a pánové, parlamentní kontrola přece nestojí na tom, jestli si někdo otevře nějakou tabulku na webu Ministerstva financí. Parlamentní kontrola stojí na tom, že tady před vámi stojí ministr nebo ministryně financí a vy mu položíte otázku, kterou musí zodpovědět – nahlas a veřejně – a dokázat ji obhájit. To je rozdíl mezi datovým souborem a politickou odpovědností. A přesně tuhle politickou odpovědnost nám vláda vlastně chce vzít.

Mimochodem OECD doporučuje pravý opak tohoto systému nebo tohoto návrhu. Ale proč poslouchat OECD, že? Parlament má vést debatu po každé klíčové fázi rozpočtového cyklu. Takhle nás vrací opravdu tento návrh zhruba o čtvrt století zpět.

Za páté – a to je věc, která mě jako poslance se dotýká osobně, protože jde o samotnou právě podstatu dělby moci a už jsem to krátce zmínil – pozměňovací návrh číslo 825 mění pravidla rozpočtů takzvaných parlamentních kapitol. Jsou to rozpočty Kanceláře prezidenta republiky, Poslanecké sněmovny, Senátu, Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, Kanceláře veřejného ochránce práv a úřadu Národní rozpočtové rady. Tedy přesně těch institucí, jejichž jediným úkolem je právě hlídat moc výkonnou, tedy vládu. A jak vidíme, vládě se to nehodí, takže opět omezíme kompetence a dosah těchto institucí, které právě by měly vyvažovat dobře fungující parlamentní demokracii.

Víte, dnes platí, že rozpočet těchto institucí může změnit pouze Poslanecká sněmovna nebo její rozpočtový výbor, kde sedí zástupci všech stran. Po přijetí pozměňovacího návrhu 825 to bude moci Ministerstvo financí udělat pouhou dohodou, tedy vlastně fakticky jednostranně. Tohle je zásah do ústavního principu dělby moci. A nejsou to jen moje slova, cituji ze stanoviska, na kterém pracovala má kolegyně paní doktorka Sedmihradská, která se veřejným rozpočtům odborně věnuje dlouhou dobu.

Dovolte mi teďka ale ještě vystoupit z paragrafu a ptát se, proč to vláda vlastně dělá, proč se tak žene rozvolnit pravidla, která ještě jednou připomínám, do našeho právního řádu sám vepsal jako ministr financí Andrej Babiš osobně v roce 2017? Tedy proč? Ten samý člověk, který tehdy sliboval, že povede stát jako firmu transparentně a efektivně. A teď ty mantinely chce sám sobě odstranit. Jednoduše – protože se mu to prostě nehodí. Protože se mu to nehodí do krámu, tak tedy ta pravidla změní.

Odpověď je prostě bohužel prostá. Krom toho, že ta pravidla se nehodí, tak jsou to dávky, dotace, dárečky. A protože jednou navýšený výdaj se těžko vrací, nabaluje se to, jednou vyplacený miliardový balíček vytvoří očekávání pro další rok. Nároková ekonomika. A to je špatně. A snadno se zadlužit roste opravdu exponenciálně.

Dámy a pánové, kolegyně, kolegové, dovolte mi ještě shrnout na závěr, o čem dnes v této Sněmovně skutečně rozhodujeme? Rozhodujeme o tom, zda hodíme přes palubu pravidla, která tuhle zemi chránila v každé krizi, jakou jsme od roku 2000 zažili. A těch krizí opravdu bylo mnoho. Rozhodujeme o tom, jestli zítra může vláda, jakákoliv budoucí vláda, nejen tato, legálně utratit o 400 miliard víc, jestli si to může reálně dovolit. A rozhodujeme o tom, jestli instituce, jejichž jediným úkolem je vládu hlídat, budou napříště finančně závislé na dobré vůli těch, které právě mají hlídat.

Já osobně odmítám skryté a nekontrolované zadlužování této země. Odmítám přenášet účet za rozhodování dnešní vlády na naše děti, které si o tom nemohly vlastně říci svoje. A odmítám rozšiřovat moc výkonnou na úkor demokratických brzd a protivah.

Dluh je prostě dluh. To je vlastně jedno, jak ho nazveme a kam ho schováte. Jestli ho schováte pod únikovou doložkou, do strategické infrastruktury nebo pod pojem zhoršené bezpečnostní situace. Někdo ho prostě jednou bude muset zaplatit. A to nebudou poslanci a poslankyně, kteří tady dnes o něm rozhodnou. Proto kolegyně, kolegové za klub Starostů a nezávislých tento návrh nepodpoříme. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. V tuto chvíli tady nemám nikoho s přednostním právem.

 

Nyní tedy budeme pokračovat v projednávání bodu

Aktualizováno 16. 5. 2026 v 18:51.