Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.50 hodin)
(pokračuje Olga Richterová)
A nebo právě tu dopravu v klidu, parkování. To už řešil před chviličkou Zdeněk Hřib. Já jenom chci upozornit, jestli sem chceme tahat detailní debaty, co vše jsme deregulovali v oblasti výstavby, myslím si, že ano, můžeme, ale že to odvede pozornost od toho, že prostě jistá část trhu dneska nefunguje a my na to upozorňujeme věcnými argumenty. Já jsem citovala toho velkého developera a upozorňujeme, že právě proto stojíme za podporou té obecní výstavby, té spolupráce s obcemi. Chceme, aby ty projekty, co namalovali, které považují za účelné, byli schopni stavět. Mrzí nás, že těch 14 miliard korun nedostanou, aby tu výstavbu mohli rozjet. A stejně tak nás mrzí, že prostě to konkrétní řešení navržené v zákoně o podpoře bydlení bude dnes oholeno.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak děkuji za dodržení času na poslední vteřinu. Poprosím na faktickou poznámku Vojtěcha Munzara. Jinak vás tady vítám, pěkné páteční dopoledne, my jsme se vystřídali při řízení schůze. A vám spouštím vaše dvě minuty.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji. Já už snad půjdu na poslední, ať tady na faktických nejsme do odpoledne. Nicméně musím zareagovat ještě jednou na pana kolegu Ivana Bartoše. Takže vyjádření neoliberální kecy není nálepka, neomarxismus a sociální inženýrství je nálepka. Tak to je ten rozdíl asi pohledů. Já v nálepkování dál nebudu, i když to vaše vystoupení, pane kolego, vaším prostřednictvím, bylo plné nálepek.
Jenom k té neviditelné ruce trhu. Samozřejmě, pokud trh zatížíme, zatěžujeme dalšími a dalšími regulacemi, když ten, kdo chce stavět, musí si projít složitým stavebním řízením, ještě než kopne, jsou na něj spousty požadavků, co musí v té obci a v daném okolí všechno zaplatit, tak samozřejmě tím se k levnějšímu bydlení pochopitelně nedostaneme.
A tady platí to okřídlené: když se to hýbe, zdaň to, když se to stále hýbe, zreguluj to a když se nehýbe, dotuj to. A do tohohle stavu jsme se jsme se dostali, protože tento zákon o podpoře bydlení není ani dotace na výstavbu nových bytů je to pouze náklad na vytvoření drahého administrativního systému a snímání části odpovědnosti od těch pronajímatelů systémem garancí na stát. To je vše a dál už se k tomu vyjadřovat nebudu abych nezdržoval další jednání. Děkuji.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za dodržení času. V této chvíli nemám tady žádnou faktickou poznámku, takže poprosím... Pozvu k mikrofonu s přednostním právem Olgu Richterovou, připraví se zatím v této chvíli Veronika Kovářová se stanoviskem klubu. Ještě než začnete, přečtu dvě omluvy. Jiří Barták, místopředseda, od 9.40 do 10.15 - pracovní důvody a Jiří Vojáček od 12 hodin - pracovní důvody. Paní předsedkyně, máte slovo.
Poslankyně Olga Richterová: Děkuji pěkně. Já tedy zkusím opravdu do nějakých 10, 12 minut shrnout, co ten zákon má řešit, a navrhnout, co s tím dál. Dále na mě naváže paní architektka, poslankyně Veronika Kovářová, která za náš klub přednese to celé stanovisko.
Ale jenom prosím na úvod, zkuste si představit, jak by se vám pracovalo, kdybyste museli přespávat na gauči u známých, kdybyste s rodinou žili v zahradní chatce? Jak by se vám chodilo do školy, kdybyste se ten rok už pětkrát stěhovali, a to po různých ubytovnách? Nic moc, že? A to je přesně důvod, proč ten zákon vůbec vzniknul. Protože u nás žijí stovky tisíc lidí, kteří když dostanou výpověď v práci, když mají potíže ve vztahu, když se jim sejde ošklivá nemoc s nějakou další situací, tak jsou v problémech. A my prostě před tím odmítáme zavírat oči a chceme, ať se mají na koho obrátit, ať si je úředníci nepřehazují jako horký brambor, ať jsou tady jasné, srozumitelné postupy a rovné podmínky napříč republikou.
Co totiž dneska funguje? Jenom některé obce, jenom některé místní samosprávy mají opravdu dobré to poradenství. Jiné, upřímně řečeno, se tomu často i brání. A právě proto jsou i protesty proti té povinnosti lidem pomáhat. Mě to štve, ale právě ta dnešní diskuse tady ukazuje, že někdy ty ideologické brýle zastírají realitu, že pro desítky tisíc dětí na ubytovnách jsme zatím bohužel to řešení neuskutečnili. Projídáme tím budoucnost, protože ty děti mají potenciál, který se zmarňuje. Asi každý tuší, že když jim nepomůžeme z těch blbých podmínek se alespoň zčásti dostat, tak to pro naši společnost jako celek není dobře. Těch dětí na ubytovnách mezi štěnicemi v naprosto nevyhovujících podmínkách je až 60 000.
Proto společně v tom minulém období, když jsme byli ve vládě, to Ivan Bartoš vyjednával hodně také s Marianem Jurečkou, protože prostě ten zákon má sociální aspekty, a proto je to navázané na Národní plán obnovy, protože jsme v téhle oblasti jako země dlouhodobě selhávali. A to je právě to: přece země jako Velká Británie nebo Dánsko podporu v bydlení normálně řeší systémově, včetně určitých garancí pro majitele, včetně spolupráce se soukromým sektorem, včetně zapojení obcí. A to je ten důvod, proč nám řada argumentů pro další vykostění a oslabení toho zákona připadá lichých.
Co se týče té kompletní reformy bydlení, tak do ní samozřejmě patří i výstavba, ale o té ten zákon není, to ne. Nicméně není pravda, že by nepřinášel do systému nové byty, protože právě ty motivace pro majitele, to, co je nazváno garance, to je právě způsob, jak ty tisíce nových bytů postupně, až se přesvědčí, že to bude fungovat, do systému přijdou. Je to princip tržní, je to princip motivační, pozitivní a právě proto osvědčený, opilotovaný i v té naší zemi, a právě proto i odsouhlasený v minulém období tehdy vládní ODS.
Tohle vše mělo pomoci více než 150 000 lidí, kteří bydlí nejenom na těch ubytovnách, ale taky v předražených nevyhovujících bytech. Ano, ten zákon ve funkční podobě by mířil i na obchod s chudobou, stanovuje standardy kvality bytu. A na druhou stranu máme pak ještě skupiny lidí, kterým dnes pomáháme speciálními sociálními službami, domovy napůl cesty a podobně, ale prostě mladí lidé, kteří odcházejí z ústavní péče - a opět je jich několik tisíc každý rok, mladí lidé, kteří odcházejí z náhradní rodinné péče, čili z pěstounských rodin. To jsou prostě tisíce lidí, kteří také potřebují systémovou podporu, protože jinak až 80 procent mladých z dětských domovů končí na ulici.
A na závěr, proč je ten zákon důležitý? Protože fakt situace, kdy prostě maminka čtyř dětí přijde tragicky o partnera ze dne na den, tak má samozřejmě obrovský problém jak zaplatit nájem. Má obrovský problém jak to zvládnout po takovéto tragické události. Podle mě každý známe, že se v našem okolí odehrály takovéto životní zvraty. Jsou lidé, kterým pomůže rodina, jsou lidé, kteří mají úspory A pak jsou lidi, co jsou na to sami. A je fakt pro společnost mnohem lepší, když budeme držet pospolu a budeme schopni jim i prostřednictvím těch kontaktních míst dát ucelené systematické poradenství a pomoct jim třeba případně s vyřízením té státní podpory, než je nechat, ať si to všechno oběhají a jsou odkázáni na ochotu těch či oněch. To je dneska zkušenost těchhle lidí, těchhle rodičů malých dětí, kteří se dostanou do potíží.
A já se zpátky vrátím k těm dětským domovům, protože to je nakonec ta věc, co zaplatíme všichni. V situaci, kdy se u těch rodin s dětmi nepovede předejít pádu do těch největších problémů, ty děti v dětském domově nakonec stejně jsou prostě finanční náklad pro nás. Nejenom, že to je nevýhodné, nejenom, že je to neetické a nelidské, zbytečně kvůli ztrátě bydlení dávat děti do dětských domovů, tak ještě to je hrozně drahé. V průměru to je zhruba 55 000 na měsíc na jedno dítě. Takže u rodiny se třemi dětmi, si to spočítejte, prostě je to víc než 160 000 měsíčně, které ušetříme, když uděláme systémovou podporu u každé takové rodiny, prostě se vyplatí poradit. A právě proto odborníci spočítali, že dopady bytové nouze jsou 4,1 miliardy ročně. Že to jsou náklady, co platíme jaksi centrálně, právě přes řadu služeb, řadu veřejné infrastruktury i přes zdravotnictví. ***