Neautorizováno!
(9.10 hodin)
(pokračuje Zdeněk Hřib)
Samozřejmě ostatní evropské metropole mají také problémy tady v téhle oblasti, ale tady u nás je ta situace skutečně extrémní, protože pravidelně se ocitáme na posledních příčkách těch žebříčků dostupnosti bydlení, takže to není nějaký dojem – jo, ti mladí nemakají – ale je to o tom, že skutečně objektivně v mezinárodních srovnáních tady na tom nejsme dobře.
Bydlení pro mladé rodiny a mladé lidi je často nedosažitelné. To nemluvím ani o tom vlastnickém bydlení, ale začíná být problém i s těmi nájmy, které rostou rychleji než příjmy. Namísto systematického řešení tady tohohle problému na základě dat a konzultací s odborníky vláda ořezává nástroje, které měly pomoci tu situaci řešit. Samozřejmě s argumentem toho, že nejsou peníze, což je velice zajímavé, že na jiné věci peníze jsou. Jsou tady třeba peníze na dotace pro agromamuty, jsou tady třeba peníze na to, abychom tady platili energeticky náročné provozy třeba v chemičkách pana Babiše z našich daní, abychom to dotovali. Jsou tady peníze i na další věci, ale nejsou holt na bydlení, takže tohle není žádné šetření. Tohle je rezignace na dostupné bydlení.
Ještě co mě tedy zaráží, je skutečnost, že vláda se stále snaží tvářit, že ten rozpočet vlastně není její. Přitom to byla vláda, která si vzala několik měsíců, po které uvrhla naši zemi do rozpočtového provizoria, a to s tím argumentem, že ten rozpočet musí kompletně přepracovat. Teď jsme tady. Máme co? 11. března, to znamená zhruba tři měsíce poté, kdy to mělo být už schváleno, dva měsíce a něco žijeme v tom rozpočtovém provizoriu, a dozvídáme se od ministryně financí, že to není její rozpočet. Mě to překvapuje. Toto je rozpočet Aleny Schillerové. Tohle je rozpočet vlády Andreje Babiše, rozpočet, který i přes obrovský dluh vůbec neřeší problémy naší země. Kromě toho je v rozporu se zákonem.
Vláda v tom rozpočtu jasně říká a ukazuje, co jsou reálně ty priority, protože co se týče hospodářské strategie, tak tam vláda tvrdí, že priorita je vlastně všechno – od Šumavy k Tatrám, možná k Beskydům teďka už – ale že priorita je vlastně úplně všechno. Ale ten rozpočet, ten vždycky ukazuje, jak to reálně je. To znamená, v hospodářské strategii se dočteme i často zcela protichůdné záležitosti, jako třeba že zároveň se bude ČEZ vykupovat za své vlastní peníze a zároveň že ČEZ bude investovat do obnovitelných zdrojů, což zcela zjevně dohromady nepůjde udělat, protože ty peníze jsou prostě jenom jedny. Stejně tak teď se dozvídáme, že tou prioritou není ani jedno z toho, ale co tou prioritou reálně je.
Protože u toho bydlení je to tak, že ty projekty už jsou připravené. Obce to mají nachystané, projekty za nějakých 50, 60 miliard, mají ta stavební povolení a jediné, co jim chybí, je spolufinancování. Ano, samozřejmě, že to je o tom, že tam budou zapojené nějaké další peníze, ty obce si budou muset půjčit. To je samozřejmé, proto se nechce do rozpočtu dát těch 50 nebo 60 miliard, proto se do toho rozpočtu chce dát jenom ta část na spolufinancování, protože – velké překvapení – žádná banka vám nepůjčí 100 procent, ani když chcete stavět bydlení, ani když si to stavíte sami na hypotéku, ani když to jdete stavět jako obec. Prostě vám 100 procent nepůjčí, logicky, protože jejich risk assessment to neumožní nikdy.
Jenomže ty obce nemají na účtech volné prostředky k tomu, aby ty stavby spustily bez podpory státu, protože pochopitelně tam jsou jiné běžící projekty. Obce musí opravit školu, postavit novou hasičárnu, opravovat chodníky, stavět kanalizaci a tak dále. Představa, že se na účtech těch obcí skutečně válí volné peníze v řádech přes 10 miliard, je prostě iluzorní představa někoho, kdo se kouká na ty tabulky a nerozumí té komunální politice, což je bohužel to neštěstí, že tohle nás tady potkalo s téměř všemi ministry financí v posledních letech. To znamená, stačilo by jenom tam dát ty peníze na spolufinancování pro obce a ty projekty, které mají obce připravené, tak by mohly během skutečně pár let přinést nové byty, tak jako ty byty už díky vládní podpoře stojí třeba ve Žďáru, ve Zruči, v Kroměříži a tak dále.
Místo toho se tady furt tváříme, že to dostupné bydlení vyřeší ten trh, tak jako jsme se tvářili tady od roku 1989: Vyřeší to trh. Teď jsme ve stavu, kdy tedy máme nejhůř dostupné bydlení široko daleko. Jsme asi předposlední na té příčce v dostupnosti bydlení v žebříčku, co sestavuje Deloitte. Tak bych tady nadnesl takovou otázku: Není už načase si přiznat, že smyslem trhu není vyřešit dostupnost bydlení, že smyslem trhu jsou úplně jiné záležitosti a že možná bychom třeba to měli dělat tak, jako to dělají v těch okolních státech, kde třeba nejsou na těch úplně posledních příčkách v dostupnosti bydlení a kde skutečně to vnímají jako nějakou prioritu a řeší to na úrovni třeba státu, regionů a nebo i obcí? Co myslíte? Není už načase se nad tím zamyslet?
Protože ten problém, který my tady sledujeme, je ten, že tady sice byty přibývají, jenomže to jsou byty drahé, které jsou kupované často jenom na investici, a nejsou to byty pro lidi, kteří by v tom chtěli bydlet. To znamená, ta dostupnost pro běžné rodiny se prostě nemění. To znamená, tady došlo k paradoxnímu stavu. Já si vzpomínám, že když tehdy jsem kandidoval do komunálu v roce 2018 v Praze, tak se říkalo: Jo, stačí, aby se stavělo 10 000 bytů ročně a ty ceny začnou klesat. No, tak za Hřiba se tady v Praze začalo stavět téměř 10 000 bytů ročně, 9 700. Co myslíte, klesly ceny? Neklesly ceny. A proč neklesly ceny? No, protože zcela zjevně ta pouhá vyšší výstavba není jedinou podmínkou toho, aby ty ceny klesaly.
Teď už to tedy máme i empiricky potvrzené, tak možná bychom se měli zamyslet nad tím, co s tím tedy budeme dělat. My máme konkrétní návrh. Máme tady návrh na akcelerační zóny, protože ten zásadní problém v našem stavebnictví ve skutečnosti není rychlost toho povolování ve smyslu stavebních povolení nebo povolení záměru, protože to se sice nepochybně zrychlit dá – bylo by to strašně fajn, třeba tu byrokracii trošku omezit, to bude vyžadovat extrémní spolupráci napříč rezorty, protože ono to není jenom o tom, co se děje na stavebních úřadech, ono je to o tom, co vám říkají ti památkáři, ochrana přírody, hasiči, hygiena a tak dále, ale super, ušetříme pár měsíců – ale to není to, co vyřeší krizi dostupnosti bydlení.
To, co vyřeší tu krizi dostupnosti bydlení, je jednak dostatek pozemků pro bydlení, protože to je ve skutečnosti to, proč se podařilo extrémně navýšit možnost nové výstavby v Praze, kde se povolovalo těch 9 700 nových bytů za jeden jediný rok, když tady vládli Piráti. Za druhé, je nutné investovat i do té státní podpory bydlení tak, aby stavěla města dostupné byty. Stačí se podívat všude okolo, jakým způsobem to řeší země, které mají hlavní města, která vedou ty žebříčky kvality života, třeba Vídeň. Ta rozhodně nenechává dostupnost bydlení čistě, pouze, jen a pouze na trhu. Tam prostě vědí, že se o to musí nějak ten stát přičinit nebo obec nebo region, spolková země a tak dále. ***
