Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Nechci se tady nějak dlouze ale přít o relativnosti vnímání životní úrovně. Pouze nemohu souhlasit s obecným tvrzením v tomto zásadním vládním dokumentu, že senioři a rodiny s dětmi dramaticky čelí poklesu životní úrovně. To prostě pravda není. Věnuji se sociální problematice řadu let a díky poměrně bohaté praxi jsem přesvědčen, že nijak netrpím syndromem růžových brýlí a nejsem zvyklý věci zlehčovat. A samozřejmě připouštím, že některé sociální skupiny mohou vnímat svou životní situaci jako nepříznivou, že v porovnání s okolím nemusí být se svou životní úrovní spokojeni a že v porovnání s okolím zkrátka mohou cítit, že jsou v nelehké situaci, že je pro ně nelehké v životě obstát, postarat se sami o sebe, své blízké a rodinu. Hodnotit to však takto zobecňujícím tvrzením, to v kontextu našeho robustního sociálně zdravotního systému považuji za politicky laciné, nekorektní a skutečnosti neodpovídající.

Předpokládám, že ta část programového prohlášení věnující se sociální politice je dílem současného ministra práce a sociálních věcí pana Aleše Juchelky. Doufal jsem, že by tady mohl být. Věřím, že mě třeba poslouchá někde v zákulisí. Kroky pana ministra samozřejmě velmi pozorně sleduji a musím říct, že mě zaujaly z jeho posledních vyjádření hned dva takové jeho highlighty.

Tím prvním je sociální smír. Já musím upřímně říct, že mě to těší, protože je to termín, který s oblibou sám užívám už řadu let a považuji ho vlastně za velmi potřebný nejen při plánování vize, kterou Česko v oblasti sociální politiky hodlá v budoucnu naplňovat. Je to zároveň termín, který lze prakticky využívat při každodenním naplňování jakékoliv sociální služby, kterou náš zákon 108/2006 zná. Sociální smír však už ze své podstaty musí být především vyvážený, nelze ho nikterak upřednostňovat jednostranně, uplatňovat k uspokojení nároku pouze určité sociální skupiny, anebo ho používat jako nástroje k upevňování politické moci. Sociální systém je velmi složitý a křehký organismus, který nezohledňuje pouze humanitní složky, jako jsou lidská práva, solidarita, láska k bližnímu, dobročinnost, ale samozřejmě také neméně důležité ekonomické aspekty, které musí vést k dlouhodobé udržitelnosti. A tu já ve výčtu uvedených priorit bohužel zcela postrádám.

V dokumentu prohlášení je uvedena řada opatření, která povedou nepochybně k vyšší nákladovosti a utrácení více peněz z veřejných rozpočtů. Tím nejdůležitějším z veřejných slibů je zastropování věku odchodu do důchodu v 65 letech, a to přesto, že se délka lidského života významně v posledních letech prodloužila, že si díky lékařské vědě dokážeme poradit s celou řadou dříve zdraví omezujících, ale také fatálních diagnóz. Víme, že celá česká populace stárne na úkor počtu osob aktivně činných a že výplata důchodů je z hlediska objemu veřejných financí tou nejvýznamnější složkou státního rozpočtu. Takový zásah se v našem důchodovém systému zcela nepochybně projeví v horizontu let příštích a přestože je zde zmiňován důraz na podporu zdrojů, není nikde důvěryhodně uvedeno, o jaké zdroje se jedná a jak budou tyto očekávané schodky pokryty. Logicky to musí směřovat k zadlužení budoucích generací dnešních mladých lidí, a to je v mém vidění v plném rozporu s tezí jakéhokoliv sociálního smíru, protože jedním z těch důležitých aspektů je samozřejmě smír mezigenerační.

Tím druhým highlightem je důraz na slovo spravedlivý. Spravedlivá sociální politika, spravedlivý valorizační rámec, spravedlivá valorizace příspěvku na péči, spravedlivé přidělování míst v domovech pro seniory. Já považuji takto formulovanou argumentaci za veřejnou fabulaci hraničící až s balamucením našich obyvatel, protože nic takového jako sociální spravedlnost v podstatě neexistuje, stejně jako celý náš svět, není spravedlivý. Sociální politika má být přiměřená, vyvážená, široce akceptovatelná, pokud možno předvídatelná a především dlouhodobě ekonomicky a personálně udržitelná. Neznám žádné měřítko spravedlivého důchodu, ani žádného spravedlivého příspěvku. Jakákoliv spravedlnost je v tomto případě relativizací něčeho, co má být primárně společensky a politicky dohodnutým kompromisem postaveným na potřebách, možnostech a pravidlech.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, sociální politiku nelze stavět na marketingových heslech, na dojmech, na líbivých slovech o spravedlnosti. Sociální politiku je nutné tvořit na základě skutečných dat, čísel, ověřených potřeb, a to vše s respektem ke všem generacím včetně té budoucí. V takovém případě jsem připraven ze své pozice místopředsedy výboru pro sociální politiku spolupracovat a plně se na takové práci podílet. Pokud je však záměr současné vlády dělat sociální politiku na dluh, kterým jednou budou zatíženy naše děti, na takovém plánu participovat odmítám. Skutečný sociální smír se opravdu nepozná podle toho, kolik toho dnes slíbíme, ale podle toho, co tu zítra zůstane. Pokud nebude tento princip naplňován, pak nejde o strategii postavené na solidaritě, ale o politickou krátkozrakost, jejímž důsledkem bude jednou naopak sociální lhostejnost a společenský egoismus.

Pojďme se namísto líbivých slov zamýšlet nad tím, jaké jsou skutečné potřeby naší země, nad vytvořením podmínek pro bydlení všech sociálních vrstev, nad přípravou na stárnutí, nad vyrovnáváním ekonomických důsledků stárnutí populace, nad motivačním systémem sociální pomoci bez paternalistických tendencí, nad zajištěním dostatku kvalifikovaných pracovníků v sociálních službách, nad službami, které nepovedou k trvalé uživatelské závislosti, nad efektivním propojením sociálně zdravotního prostředí, nad rizikem nadužívání systému sociální pomoci, nad regionálními nerovnostmi a v neposlední řadě nad tím, jak sladit současné podmínky pracovního trhu se zdravým fungováním rodiny. Nechovejme se populisticky, neslibujme nesplnitelné, nehrajme si na jednoduchá řešení složitých problémů. Sociální politika, pokud má skutečně plnit svou roli ve státě, má být odpovědná, předvídatelná a udržitelná. S jiným pojetím se ztotožnit opravdu nemohu.

Snažil jsem se, kolegyně a kolegové, být ve svém příspěvku věcný a vyslovit určité konkrétní pochybnosti, možná upozornit na některé věci, které nepovažuji za proveditelné, možná správné, možná rozumné. Na závěr si ale dovolím přece jen být trochu osobnější a tak jako správný nováček v této Sněmovně jsem se nechal trochu inspirovat zkušenějšími a vybral jsem si s dovolením paní ministryni financí, která tady v tuto chvíli není, paní Alenu Schillerovou. Možná mě to napadlo ve chvíli, kdy jsem při ustanovení Sněmovny měl tu čest sedět vedle ní, tamhle v první lavici.

A já musím říct, že téměř obdivně dokáže paní ministryně svým politickým konkurentům vymyslet skvělý příběh, příběh, který zní dostatečně skandálně pro média, zaplňuje novinové titulky, její kolegové nezůstávají na pochybách, že to tak opravdu je a poslušně donekonečna opakují její tezi, její příběh. A opravdu klobouk dolů, já to myslím upřímně. To je dobrá politická práce. A naposled to myslím byl ten příběh o Stanjurově letadle. Ten se mi opravdu moc líbil. A tak jsem si po včerejším projevu pana ministra Juchelky, pana ministra práce a sociálních věcí připravil podobný příběh. Není to Stanjurovo letadlo, je to Juchelkův automat. Kdyby tady pan ministr byl, tak ho ujistím, že v tom není nic zlého. To je takový automat na přání, ke kterému přijdete, když jste s něčím nespokojen, hodíte do něj pětikorunu a tam se ozve z takového malého reproduktoru: haló, tady ministr Juchelka. A vy své přání vyřknete a do rána se vám splní. Zkrátka se probudíte a najednou budete mladý, krásný, hubený, šťastný, zamilovaný, bohatý, slušný, prostě takový, jaký si přejete opravdu být. A bude to přesně tak, jak si to pan ministr představuje, protože to bude konečně to spravedlivé, když každý dostane to, po čem touží.

A já to nemyslím opravdu nijak zle. Já bych upřímně panu ministrovi přál, aby to takhle fungovalo a vlastně já bych to přál všem těm, kteří jsou s něčím nespokojeni. A možná bych i já sám přišel do toho automatu si potajmu zavolat, protože taky mám pár takových malých osobních bolístek, kdy si myslím, že ke mně svět není úplně spravedlivý. Akorát že takhle to, dámy a pánové, není a takhle náš svět nefunguje. Respektive může takový Juchelkův automat fungovat, akorát že pak nenarazí letadlo do zdi, ale narazí obrovský asteroid do naší planety a jak na potvoru se přesně trefí do místa, kde se nachází Česká republika. A bude rázem veta po snu pana premiéra, že se naše země stane nejlepším místem pro život na planetě. Naopak promění se to tu ve spálenou zemi, o které jsem v dalším příběhu z dílny hnutí ANO v posledních letech tolikrát slyšel. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v levé části jednacího sálu.) ***