Šternberský palác a palác Smiřických
Šternberský palác a přilehlý Velikovský dům
Již při letmém pohledu na Šternberský palác je zřejmé, že jej tvoří dvě budovy, které měly až do 17. století rozdílné majitele a vlastní historii. Vlevo stojící dům, zvaný Bašta, ustupuje do pozadí z jednotné linie ostatních paláců. Právě zde vypukl roku 1541 ničivý požár, jemuž podlehla podstatná část Malé Strany a rozšířil se až na Hradčany.
Ještě o téměř sto let později pak odporovali majitelé sousedních domů proti záměrům přestavby, která měla průčelí domu posunout a dorovnat jej tak do uliční linie. Odkazovali přitom na skutečnost, že dům na Baště není roven ostatním měšťanským domům právě pro svou historickou odpovědnost za ničivý požár.
Roku 1664 koupil dům Bašta Adolf Vratislav ze Šternberka a o dvacet let později přikoupil i sousedící budovu čímž scelil palác do dnešního rozsahu. Po spojení v jeden celek pak byla podoba obou částí sjednocována v barokním stylu. Nově byla vystavěna západní a severní křídla paláce.
V období národního obrození představoval palác důležité centrum společenského a kulturního života. Díky Kašparu Šternberkovi se v jeho místnostech scházeli představitelé utvářející se české vědy a kultury, jakými byl Josef Dobrovský nebo František Palacký a společně promýšleli a posléze realizovali plány na vznik vlasteneckých institucí, např. Společnosti vlasteneckých přátel umění nebo Vlasteneckého muzea.
Od roku 1887 sídlilo v prostorách paláce policejní ředitelství. Obdobně jako sousední palác Smiřických byl Šternberský palác koupen zemským výborem (1901). Vybudováním můstku nad Thunovskou ulicí v roce 1903 byly jeho prostory propojeny s Thunovským palácem s ohledem na praktické potřeby úřednictva zemského sněmu a výboru. V období 1. republiky zde sídlila administrativa zemské samosprávy a po 2. světové válce převzalo palác ministerstvo národní obrany.
Po vzniku České republiky se stal palác majetkem Poslanecké sněmovny a jeho prostory byly kompletně rekonstruovány. Nejvýznamnějším objevem v rámci stavebních prací byl nález klenutých gotických sklepů, které byly restaurovány a připomínají jeho bohatou stavební historii.
 |  |
| Sklepení Velikovského domu připomíná nejstarší gotickou stavební etapu | Monumentální pozdně středověké sklepení Šternberského paláce |
 |  |
| Kamenná arkáda ve Velikovském domu | Ozdobné sloupoví u schodiště ve Velikovském domu |
 |
| Podloubí podél obou paláců |
Palác Smiřických
Na rozloze parcely paláce stávaly od středověku nejméně tři domy. Poloha pozemku na ústředním náměstí odpovídala majetnosti a společenskému významu jejich vlastníků. Nejpozději roku 1572 koupil dům ve východní části dnešního paláce Jaroslav Smiřický, představitel rodu, jenž v průběhu 16. století nabyl ohromného majetku. Dalšímu vlastníku domu Zikmundu Smiřickému bylo roku 1603 povoleno obohatit dům o nárožní rondel a okrouhlou věž. Na přelomu 16. a 17. století byly vybudovány dvorní arkády. Roku 1612 koupil sousední nárožní dům Albrecht Václav Smiřický, což umožnilo propojení domů do jednolitého celku a vybudování nárožního symetrického arkýře.
Ve věži paláce se měla odehrát konspirační schůzka příslušníků odbojné stavovské šlechty v květnu 1618, na které byl smluven plán na provedení defenestrace císařských místodržících. Po bitvě na Bílé hoře byla část majetku zabrána jako konfiskát a s částí disponoval Albrecht z Valdštejna, který měl legitimní nárok na poručnictví majetku duševně chorého Jindřicha Jiřího Smiřického. Palác v průběhu 17. století pak několikrát změnil vlastníka.
Výrazně se do změny podoby paláce promítlo období vlastnictví Jana Pavla z Montágu, který jej zakoupil roku 1765 a vtiskl mu barokní podobu. (Od této doby se o budově hovoří rovněž jako o domu U Montágů). Stavební úpravy zvýšily dům o čtvrté podlaží a palác díky nim získal novou kompozici průčelí, kterou korunoval stlačený segmentový štít. Rohové arkýře byly osazeny barokními cibulovými vížkami. Zajímavostí je, že úpravy paláce se neobešly bez sporů mezi tehdejšími sousedy. Hraběnka Thunová si stěžovala na zvětšení oken v zadní části domu, neboť z nich mohlo být snadno vidět do interiéru paláce Thunů. V průběhu 19. století přešel dům do majetku měšťanských rodin, jejichž záměrem bylo přestavět jej na činžovní dům vytvářející zisk z nájemního bydlení. Před rokem 1850 tak došlo k zazdění arkád a vybudování pavlačí.
V roce 1895 zakoupil palác zemský výbor Království českého, neboť usiloval o rozšíření prostorů pro úředníky výboru a zemského sněmu. Obdobně jako Thunovský palác byl i palác Smiřických rekonstruován od roku 1935. Tehdy byly nalezeny části trámových stropů, které byly přeneseny do Muzea hl. m. Prahy.
Po 2. světové válce již dům parlamentním účelům nesloužil. Prostory využíval Geologický ústav.
Po vzniku samostatné České republiky se Smiřický palác stal součástí areálu Poslanecké sněmovny. Pro parlamentní účely však bylo třeba palác kompletně rekonstruovat (1993-1996), přičemž důraz byl kladen na obnovu a konzervaci jeho umělecko-historických partií. Během rekonstrukce vydal palác některé jedinečné a překvapivé doklady o bohaté historii a řemeslné a umělecké zručnosti svých stavitelů. V prvé řadě to platí pro objev malovaných trámových stropů, jejichž celková plocha pokrývá přes 3 000 m². Významný byl objev nástěnných sgrafit v interiérech. Dvůr paláce zmalebnily obnovené renesanční arkády, které byly zaskleny vzhledem k praktickým potřebám komunikace v rámci domu. Další ozdobou nádvoří pak představují restaurované sgrafity na fasádách paláce. V současné době využívají místnosti paláce poslanecké kluby a v horní části podloubí lze vstoupit do volně přístupného Informačního střediska Poslanecké sněmovny.
 |  |
| Předsálí jednoho z poslaneckých klubů | Nádvoří paláce Smiřických |
 |  |
| Zrestaurovaný malovaný strop v zasedací místnosti poslaneckého klubu | Příklady dalších restaurovaných malovaných stropů |