Neautorizováno!
(11.10 hodin)
(pokračuje Matěj Ondřej Havel)
Ještě přece jenom mi to nedá, abych některé věci z kontextu neokomentoval – budu možná trošku teďka podrobnější – právě k tomu zadlužení České republiky. Já jsem slyšel od pana premiéra, že snižovat deficity a konsolidovat budeme až po investicích. To mi vychází tedy někdy s těmi rozpočty na konec volebního období. To vám nevěřím, že budete konsolidovat veřejné finance v předvolebním roce. To v žádném případě neuděláte. Obávám se, že se neubráníte tomu pokušení před volbami rozdávat. Dalo by se tedy říct, kdybych to přeložil, snižovat deficity, vážené dámy, vážení pánové, vážení daňoví poplatníci, budeme, až naprší a uschne. Je to prostě dětinská politika. Každý politik má jistě v kapse desítky nápadů, co je třeba za dluhové peníze zlepšit. Teď bych jich tady mohl říct sám desítky a stovky. Proto vždycky najde důvod dluhy navyšovat a to je právě ta politická odvaha dělat politiku zodpovědně tak, abych zemi nezadlužoval, abych ji prostě na krize vybavil.
Lžeme si do kapsy. My nejsme žádní dluhoví premianti, a nejen to, dokonce i před deseti lety bylo v Evropské unii 6 zemí, které měly nižší dluh vůči HDP než Česká republika. Dnes po deseti letech je jich už 8. Ještě horší je, že náš dluh bude tedy dále růst v době, kdy to není nezbytně potřeba. Znova říkám, já dokážu pochopit rozumný deficit ve prospěch strategických investic, ve prospěch třeba výdajů na obranu. Ano, ale to není 310 miliard korun. Nadto i přes nízkou inflaci platíme vysoké úroky, které budou náš rozpočet čím dál víc zatěžovat. Dnes je úrok na desetiletý dluh jen o pár setin procentního bodu nižší než 5 procent. Pamatuju si doby před covidem, kdy si Česká republika půjčovala třeba za 0,5 procenta. Teď si půjčujeme za 5 procent. Pouze 3 země Evropské unie platí úrok vyšší. To znamená, jsme čtvrtí nejhorší. Země eurozóny s podobným ratingem jako my přitom platí tedy asi o 1,5 procentního bodu nižší úroky. Pokud by takový rozdíl přetrval, znamenalo by to při dnešním dluhu roční náklad vyšší o 60 miliard korun. To je 60 miliard korun za to, že nemáme euro. Kdybychom euro měli, tak aspoň tohle by pro nás bylo levnější. K tomu loňskému roku jsme to spočítali, že to je asi 10 400 korun na jednu domácnost. To jsou pořádné peníze. To je velká cena, kterou platíme za populistickou politiku „nemít euro“. Dluh bude stále více drtit naše veřejné finance a cena za nezodpovědnou politiku je vyšší než ve většině jiných zemí.
Situace vypadá lépe, než jaká tedy skutečně je. Přes dobrý vývoj ekonomiky – přiznejme si, to tak je – chce vláda zvýšit deficit veřejných financí z 2,1 procenta, což je v kontextu Evropské unie, beru, docela dobrá hodnota, na ten maastrichtský limit necelých 3 procent. Ale realita je horší, než jaká se zdá. Náš deficit vzniká především vysokým schodkem státního rozpočtu a ten sám o sobě dosahuje úrovně výrazně nad 3 procenta HDP. Pokud se vláda přiblíží ke 400 miliardám korun, bude činit už více než 4 procenta HDP. Evropské číslo je nižší díky přebytkům jiných částí státu, což tedy mimochodem ukazuje na systémový problém s rozdělením peněz a úkolů. To je výzva, kterou by měla mít každá vláda v České republice, která vládne teď nebo bude vládnout příště, ambici řešit.
Hlavní je, že právě schodek státního rozpočtu ovlivňuje dluh a jeho vysoká úroveň zatěžuje fungování státu. Deficit není výsledkem velkých unikátních investic, které by generovaly růst. Takové investice naše země již dekády neumí připravovat v potřebném rozsahu, bohužel. Jde především o nesoulad mezi příjmy a mezi výdaji, který politici nejsou s to řešit. A co ukazuje historie? Nevstupujeme podruhé do stejné řeky, bohužel. Rychlý růst dluhu naše země již zažila v roce 2008, kdy nás zasáhla globální krize. To je něco, co nás v budoucnu dříve nebo později potká. Bohužel, to se prostě stává a na to máme být připraveni. Kombinovaným úsilím více vlád se podařilo státní dluh vrátit zpět na relativní úroveň z doby před krizí, to znamená asi k 30 procentům HDP. Covid, ten byl podobnou situací. Teď se zdá, že tento scénář se nebude opakovat, že nebudeme vybírat tu zatáčku, která po krizi prostě přijde. Některé kroky přijaté v době pandemie v kombinaci se změnou podmínek ve světě a dalšími opatřeními prohlubujícími schodek odstartovaly růst zadlužení, který tato vláda nehodlá zastavit, jakkoliv by to slušný hospodářský růst jistě v tuto chvíli umožnil. Koneckonců, my jako TOP 09 to vytrvale ukazujeme, jak bychom to udělali. Zanechá nám tedy do budoucna problém, a to velký problém, především vysoké zatížení pro naše občany. My se teďka nacházíme v takovém bodě zlomu. Kombinace změny rozpočtových pravidel, dosud zveřejněných plánů vlády, těch slibů, a takových nějakých střípků informací, které se k nám dostávají o skutečné rozpočtové politice, ukazují, že jsme v bodě takového zlomu. Tato vláda si připravila prostor pro navyšování deficitu rozpočtu, růst státního dluhu a tím prohospodaření toho, o co se většina vlád od roku 1990 snažila.
Nadto vláda flagrantně a někdy i hlasitě ignoruje obrovské výzvy, které před naší zemí a její finanční politikou nepochybně stojí. Mezi ty největší patří pochopitelně změna demografie nebo demografická krize – ta nás jednoznačně zasáhne – změny globální ekonomiky, klimatická krize. To jsou věci, kterým se smějete, ale které nás prostě doženou, ale bude to muset řešit asi někdo po vás. Lomoz, který snad každý den generují stále bizarnější kauzy členů koalice Andreje Babiše, přitom od tohoto problému odvádí pozornost. Nic to ale nemění na tom, že účet za tuto politiku bude prostě obrovský, bude s obrovským úrokem a budeme to muset dlouhodobě platit všichni my, naše děti a naše vnoučata.
Proč se tedy hraje o hodně? Rozpočtová pravidla jsou obranou proti vládní rozpočtové nezodpovědnosti a proti fiskálnímu populismu. Měla by být inteligentní a podložená širokým konsenzem. Jsme připraveni se o tom bavit. Ale jak na tento mechanismus pohlíží ministryně financí a premiér, to již víme. To se tady asi dneska ukáže. Ona existují totiž i unijní fiskální pravidla. Ta budou po vládě vyžadovat velmi silnou rozpočtovou korekci po roce 2027, ale dnes asi nelze říct nic jiného, než že ji vláda nepřipravuje. Opravte mě, pokud se mýlím. Neodpovídá to vašemu populistickému modu operandi a hlavně by k tomu mohlo dojít v části volebního cyklu – jak už jsem říkal, v předvolebním roce – kdy vám prostě nevěřím, že bez nějaké akutní krize, která by musela vypuknout – a nepřeju si to – že byste byli ochotni něco takového řešit, pokud už nyní plánujete odbrzdit pravidla, otevřít stavidla a projídat. Jistě, odpovědnou rozpočtovou politiku lze provádět i bez nějakého fiskálního pravidla. To je reálně klidně možné. Bohužel, to, co vidíme, ale jasně říká, že tato vláda se za pomoci oslabení fiskálního pravidla vydává přesně, přesně opačným směrem.
Dámy a pánové, kolegyně, kolegové z vládní koalice, vy tady dneska nebudete hlasovat pro, máte-li to v plánu, pravomoci pro tuto vládu. Vy dáváte nástroj každé vládě budoucí, včetně takové, které se možná jednou budete děsit. S tím prostě musíte počítat. Veto prezidenta, které bylo vůči vaší vládě prvním vůbec v případě Petra Pavla, tak je poslední pojistkou proti tomu, abyste si sami určovali pravidla, abyste si sami vyhlašovali výjimky a sami si schvalovali další výdaje bez kontroly parlamentu. Každý dluh je totiž přece odložená daň. Každá výjimka je odloženou odpovědností a dnešní účet budou splácet lidé, kteří u toho hlasování tady nemohou být, kteří se možná ani ještě nenarodili. Pan prezident vám nevetoval investice, vetoval vám bianko šek. Já vás chci všechny vyzvat, kolegyně, kolegové, nepodepisujte vládě této, nepodepisujte vládě příští – nevíte, jaká bude – bianko šek. Prezidentské veto prosím nepřehlasujme.
Paní ministryně Schillerová, mohlo by se o vás pak říkat – bohužel, pokud to přehlasujeme – že jste byla ministryní nesplatitelných dluhů, že jste byla vicepremiérkou pro zadlužování malých dětí.
Opravdu apeluji na vás všechny, abyste nepřehlasovali prezidentovo veto. Říkám, že jsme připraveni bavit se o tom, jak zreformujeme veřejné finance, jak zreformujeme náš daňový systém, jak uzdravíme finance České republiky, které jsou nemocné, a jak zajistíme prosperující budoucnost České republiky. Nemusíme u toho sekat takové dluhy v době hospodářské prosperity, protože to prostě není potřeba. Taková politika je nezodpovědná, škodlivá a populistická. Děkuji. ***

