Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.40 hodin)
(pokračuje Gabriela Svárovská)
To se týká i ochrany zemědělské půdy. Novela otevírá možnost rozsáhlé výstavby obchodních center, logistických hal a skladů až do vzdálenosti kilometru od dálnic, silnic první třídy, železničních tratí, leteckých staveb a vodních cest. To už tady rozebíral pan kolega Hladík, čili tuhle část přeskočím.
Ale místo toho, aby stát podporoval vznik obchodních a logistických areálů primárně na brownfieldech, například podporou sanací a revitalizací zanedbaných území, bude dál usnadňovat výstavbu na zelené louce. Výsledkem bude další suburbanizace krajiny, masivní zábory zemědělské půdy, větší tlak na dopravu a kamionovou logistiku, fragmentace krajiny, úbytek otevřeného prostoru. A brownfieldy zůstanou, jak jsou.
Hluk. Navrhovaná úprava umožňuje povolit stavbu i tehdy, když nesplňuje hygienické limity hluku a vibrací pokud stavebník prokáže, že udělal všechna opatření, která po něm lze rozumně požadovat, nebo pokud úřad usoudí, že hluk odpovídá běžnému využití tohoto území. Hygienické limity přece nejsou formalita, chrání zdraví lidí před dlouhodobým vystavením hluku. Novela z nich dělá spíš doporučení než závazné pravidlo.
A to v praxi může znamenat, že budou moct vzniknout hlučné výrobní provozy, logistické areály anebo dopravní stavby, které by dnes kvůli hygienickým limitům nešlo povolit. Pojem rozumnost není jasně definovaný, je vágní a subjektivní. Otevírá prostor pro volný výklad a libovůli. A pokud už je území zatížené hlukem, může se argumentovat tím, že další zdroj hluku vlastně nic zásadního nemění. Obyvatelé území se tak mohou dozvědět, že jejich právo na ochranu zdraví ustupuje tomu, co je pro investora ekonomicky nebo techicky dosažitelné.
Je velmi pozoruhodné, že vládní zmocněnec Filip Turek, který slyší údajný hluk větrných turbín, ale neslyší problém novely, která oslabuje ochranu lidí před skutečným hlukem.
A k tomu přidejme další překotné změny na poslední chvíli. Například jako vyhrazené stavby se mohou posuzovat i vysoce citlivá zařízení typu spaloven nebezpečného odpadu. A předkladatelem tohoto pozměňovacího návrhu je náhodou opět tentýž nosič vody a snaživý pečovatel o bezohledné byznysové zájmy, který se omylem vloudil jako zmocněnec na Ministerstvo životního prostředí. Filip Turek. Je jasné, kam tato novela míří. K oslabení místní kontroly i tam, kde by měla být účast obcí, odborníků a veřejnosti naopak silnější.
K ochraně vybraných zájmů. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Tento zákon není zákonem pro dostupné bydlení, není zákonem pro obce, není zákonem pro drobné stavebníky, není zákonem pro lidi, kteří chtějí žít v bezpečném, zdravém a předvídatelném prostředí. Je to zákon pro velké investory. Omezí práva veřejnosti, zvýší korupční riziko, oslabí ochranu přírody a kvalitu života, vezme kompetence odborným orgánům, umožní rychlejší kácení stromů, ohrozí vlastnická práva lidí v území a predátorskému developmentu dá do ruky další nástroj.
Tento stavební zákon se psal jako developerský manuál. Je neopravitelný a proto ho nepodpořím. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji vám, paní poslankyně. Nyní je do obecné rozpravy přihlášen pan poslanec Baxa a já mezitím načtu omluvy. Paní poslankyně Volfová bere zpět svou omluvu – celý jednací den z osobních důvodů a paní poslankyně Volfová do 11.30 z pracovních důvodů. To jenom pro záznam. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Martin Baxa: Vážená paní místopředsedkyně, vážená paní zpravodajko, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane nepřítomný ministře Klempíři. Dovolte mi, abych se vyjádřil k části projednávaného návrhu, který se týká státní památkové péče.
Nechci začít tak, že budu zpochybňovat potřebu změn. Naopak. Myslím, že každý, kdo se někdy setkal se stavebním řízením, s obnovou kulturní památky, s řízením v památkové rezervaci nebo zóně, ví, že systém potřebuje větší předvídatelnost, potřebuje větší srozumitelnost a v některých případech i větší rychlost. Víme, že vlastníci památek také potřebují jasná pravidla. Víme, že obce potřebují vědět, co mohou plánovat. Víme, že stát nemůže jen požadovat ochranu, ale také pomáhat, vysvětlovat a v neposlední řadě nést odpovědnost za svá rozhodnutí. To všechno říkám na úvod proto, aby bylo jasné, že tato debata není sporem mezi těmi, kteří chtějí stavět, a těmi, kteří chtějí všechno jenom mechanicky zakonzervovat. Tak jednoduché to není. Památková péče nesmí být karikována jako překážka rozvoje. Kulturní dědictví není brzda moderní společnosti, je to jedna ze základních hodnot. Problém, o kterém dnes mluvím, je jiný.
Problém je v tom, že se nám pod hlavičkou stavebního zákona fakticky mění zákon o státní památkové péči a mění se způsobem, který nepovažuji za šťastný, standardní ani dostatečně promyšlený. Pane ministře Klempíři, Ministerstvo kultury je garantem státní památkové péče. Ministerstvo má být tím, kdo v této oblasti vede odbornou, politickou a legislativní debatu. Má být tím, kdo vysvětluje, jak má vypadat moderní památková péče v 21. století. Má být tím, kdo hledá rovnováhu mezi ochranou kulturního dědictví, právy vlastníků, rozvojem obcí a potřebami výstavby. Ale tady se děje něco jiného.
Zásadní změny v památkové péči nejsou předloženy jako samostatná promyšlená novela zákona o státní památkové péči. Nejsou vedeny jako vládní návrh Ministerstva kultury, neprošly standardním připomínkovým řízením v podobě, jakou by si tato citlivá oblast zasloužila. Jsou předkládány nepřímo přes stavební zákon cestou poslaneckého návrhu a komplexních pozměňovacích návrhů. Není to jen procesní detail, je to podstata problému, protože způsob, kterým zákon měníme, velmi často předurčuje i kvalitu výsledku. A tady se obávám, že rychlost a snaha o zjednodušení začínají převažovat nad zodpovědností.
Národní památkový ústav ve svých připomínkách upozorňuje, že navržená novela zásadním způsobem mění podobu a snižuje význam státní památkové péče v Česku. Upozorňuje také na možné ohrožení mezinárodních závazků naší země zejména ve vztahu k ochraně světového kulturního dědictví UNESCO. A stejně tak kritizuje samotný proces, tedy předložení takto zásadních změn formou poslaneckého návrhu mimo standardní legislativní cesty. Toto nejsou, dámy a pánové, nějaké politické výkřiky opozice, už to tady zmiňovali také moje předřečnice a moji předřečníci, to je stanovisko odborné organizace státu, která je zákonem zřízena právě proto, aby chránila památkový fond v tom nejširším slova smyslu a poskytovala státu odborné zázemí. A jestliže taková instituce říká, že návrh je systémově rizikový, pak bychom to neměli přejít mávnutím ruky.
Druhá rovina mé kritiky se týká samotného návrhu úpravy stavebního zákona a stavebního práva. Návrh posiluje roli stavebních úřadů při koordinaci veřejných zájmů. Já tomu v obecné rovině rozumím. Ostatně stál jsem sedm let v čele samosprávy, která se výrazně setkávala s tím, jaké jsou limity stavebního řízení. Stát má rozhodovat efektivněji, řízení se nemají nadbytečně vrstvit, žadatel nemá být posílán od úřadu ke druhému. Ale u památkové péče musíme být velmi opatrní. Musíme být velmi opatrní. Neříkám, že stavební úřady mají být v památkové péči přehlíženy, neříkám že nemají koordinovat řízení. Mají, ale není možné aby se odborný veřejný zájem v ochraně kulturního dědictví rozpustil v logice co nejrychleji povolit stavbu.
Myslím si, že je mezi námi stále dost poslankyň a poslanců, kteří si ještě živě pamatují vystoupení tehdejší paní ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové nebo našeho ctěného kolegy Martina Kolovratníka, kteří nás při tehdejší úpravě stavebního řízení ujišťovali, že na úseku státní památkové péče bude odbornost zachována, že není tak důležité, kde sedí ten který úředník. ***
