Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.00 hodin)
(pokračuje Lukáš Vlček)
Až po mnoha urgencích a to ještě ne v úplné formě. Bylo nám na výboru sděleno, že pokud se chceme na obsah jednotlivých stanovisek zeptat, budou nám vysvětlena. To je opravdu mimo nějaký standardní proces. Ta stanoviska by přece měla být dána včas, dopředu. Rád bych taky uvedl, že podstatou prostě není to, zda byla vláda či zástupce předkladatele připraveny stanoviska poslancům převyprávět a to prostě má být dopředu. A já se spíš ptám, proč jsme i jako poslanci je vůbec nedostali dopředu? V tom já osobně vidím zcela zásadní rozdíl a myslím si, že to je prostě i otázka pochybení té dosavadní praxe a kór u takhle významného rozsahu nebo takhle velkého tisku. Poslanec se tedy podle mého názoru může ptát jen na to, o čem ví, co ve stanovisku je a pokud ta stanoviska jsou opožděně nebo nejsou vůbec, tak poslanci nemají k dispozici plný rozsah, plný rozsah informací. Že pokud tedy to stanovisko poslanec nevidí, nemůže vědět co obsahuje, s čím jednotlivé rezorty souhlasily, proti čemu vystoupily nebo jaké podmínky navrhovali a nemůže tedy podle mě ani kvalifikovaně formulovat vlastně své otázky. To si myslím, že bylo opravdu velmi zásadní selhání.
Výbory jsou podle mě tak, jak já to chápu, místem odborného projednávání návrhů zákonů a jejich úkolem není pouze potvrdit stanovisko předkladatele, ale posoudit návrh ze všech relevantních hledisek a doporučit Poslanecké sněmovně další postup a proto právě si myslím, že bylo velkou chybou a klíčové, že ty stanoviska jednotlivých ministerstev nebyly k dispozici. Anebo jsme viděli, že se ty stanoviska pod určitým politickým tlakem taky mění. To také o něčem vypovídá. A myslím si, že není prostě úlohou poslanců přebírat odborné závěry předkladatele bez možnosti seznámit se s jejich podklady kolem prostě nás poslanců, tak jak jsme zde přísahali, tak je vytvořit si vlastní úsudek na základě úplných informací. Ty prostě k dispozici nebyly. Pokud prostě ta odborná stanoviska existovala, nebyla k dispozici a tak si myslím opravdu, že to je chyba.
No a tím se vlastně dostávám už k nějakému závěru toho mého vystoupení, kde já opětovně opakuji, že prostě ta forma, kterou tady předkladatelé zvolili, je podle mého názoru velmi nešťastná. Opravdu na to ukazuje i ten velký komplexní pozměňovací návrh, ten velký počet pozměňovacích návrhů, opravdu ta absence patřičných analýz, a to není jenom otázka absencery, ale kvalitního mezirezortního připomínkového řízení, klidně zkráceného, ale tohleto si myslím, že byla, že byla prostě velká, velká chyba. No a proto já opětovně opakuji a prosím, aby potom o tom mém návrhu bylo hlasováno, navrhuji opakování druhého čtení, kde ten můj návrh ještě doplním, nepředstavuje nějakou snahu prodlužovat legislativní proces. Je to prostě standardní procesní nástroj, který má umožnit, aby se Poslanecká sněmovna rozhodla na základě úplných, rovných a ověřitelných informací a ty si nemyslím, že byly k dispozici.
Proto tak jak jsem na začátku formuloval, tedy ve smyslu patřičného ustanovení jednacího řádu, tak tedy prosím, aby o tom mém návrhu bylo poté hlasováno. Tolik tedy mé vystoupení. Já vám děkuji za pozornost a díky.
Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane poslanče. Nyní poprosím s přednostním právem pan poslanec Niemiec.
A mezitím načtu omluvy. Omlouvá se pan poslanec Jakob od 12 hodin ze zdravotních důvodů a pan poslanec Filip Turek celý jednací den z pracovních důvodů.
Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Niemiec: Dámy a pánové, děkuji za slovo. A na počátek si dovolím jenom ještě krátký návrat k té sérii faktických poznámek. Teďka jsem měl chvilku čas nad tím přemýšlet, co se to vlastně tady událo a mám pocit, že zbytečně politizujeme něco, co úplně politizovat nemusíme. A já vás teďka možná šokuju, já se vám musím k něčemu přiznat. Já jsem v rámci komunální politiky, v koalici s hnutím ANO a ono to funguje. Ono se méně žereme, méně hádáme a nějakým způsobem to jde dopředu. Tak já nevím, možná když by se nám podařilo některé prvky z té komunální politiky přetáhnout do té celostátní politiky, tak by se nám možná podařilo více být věcný a méně politicky, ale teď už si dovolím shrnout celou tu naši anabázi směrem ke stavebnímu zákonu a z toho, co se tady dělo. Jsem rád, že aspoň někoho jsem trošku zaujal na počátek svého projevu a vzbudil pozornost.
Dovolte mi jeden historický paradox. Když jsem přemýšlel právě nad vývojem celkově stavebního práva, tak v druhé polovině 19. století vznikly v Rakousko- Uhersku první stavební předpisy nebo stavební řád na území Čech a Moravy. Byl to dokument, který kladl důraz na jediné, aby dům nespadl, neshořel, aby v něm bylo světlo, vzduch a dalo se v něm zdravě žít. Tyto předpisy byly precizní, praktické a v podstatě vydržely přes celou dobu první republiky, dvě války a fungovaly desítky let. Stačilo na něj jeden tenký sešit. Pak přišel rok 1976, svět se změnil. Nastoupila éra panelové výstavby panelových sídlišť a stát schválil legendární stavební zákon číslo 50 z roku 1976. Já pocházím ze stavební rodiny. Jak moji rodiče, tak rodiče od mojí ženy jsou stavaři a tak vždycky jsem slýchával o té padesátce legendární příběhy, že to je jednoduché, pochopitelné a že ten stavební zákon dává smysl. Víte, kolik ten stavební zákon měl paragrafů? 144 přesně. Celý tento zákon, který řídil masivní výstavbu v těch letech, měl zhruba 25 stránek textu. Tehdy úředníkovi i stavebníkovi stačila taková brožurka. Po revoluci, kdy jsme samozřejmě potřebovali nová pravidla pro tržní ekonomiku, a tak v roce 2006 přišel nový stavební zákon č. 183. S ním první velký skok, počet paragrafů narostl na 198 a rozsah ve zbytku zákonu vyskočil na 65 stránek. Už to nebylo čtení na jedno odpoledne, ale pořád v tom se dalo zorientovat. Kde jsme dnes? V roce 2021 byl schválen současný stavební zákon č. 283, 335 paragrafů, v tištěné podobě 125 stránek. A posouváme se dál k dnešnímu datu, a to už asi nemusím úplně komentovat. Dámy a pánové, nabízí se zásadní otázka. Stavíme snad dnes díky těmto předpisům bezpečněji, třikrát krásněji, čtyřikrát rychleji, než naši předkové? Všichni víme, že ne. Stal se totiž pravý opak. Za posledních 50 let se filozofie stavebního práva proměnila. Přestali jsme hlídat kvalitu a řemeslo a začali jsme hlídat procesy. Stavební úřad už netráví čas tím, že by kontroloval stavbu, jestli je smysluplná, slouží lidem, ale hlídá ten proces. Tráví 90 procent času kontrolou, hlídáním formalit a podobných věcí. Největší ironií je, že pokaždé, když v této Sněmovně a na ministerstvech slyšíme, pojďme stavební řízení zjednodušit a zrychlit, výsledkem je novela a další a další body, které jsou součástí této novely. A právě krásným příkladem je způsob projednávání této novely, to znamená sněmovního tisku 67, kdy jsme na počátku měli návrh, k tomu přibyl komplexní pozměňovací návrh a na to 130 pozměňovacích návrhů.
Základní heslo, jeden úřad, jedno razítko. Ale zapomněli jsme na to, že pokud systém nefunguje, pokud je to nejasné, nepřesné a výkladově nějakým způsobem těžko uchopitelné, tak ty věci opravdu nezrychlí věci a právě naopak budeme hledat, jakým způsobem právě tu výkladovou část vysvětlit, udělat. Kolegové, z této historické lekce plyne jediné poučení. Skutečné zjednodušení nepřichází s tím, že napíšeme nový, delší, větší, složitější zákon. Skutečné zjednodušení nastane, když si to odpracujeme, když se na tom domluvíme, když prostě budeme poslouchat všechny, kteří do toho procesu mají co říct, pokud tomu trošku rozumí a jejich připomínky jsou relevantní. ***
