Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(0.30 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
Další otázka. Potřebujeme vyšší deficity na to, abychom nějakým způsobem ekonomiku rozhýbali, respektive potřebujeme v této fázi hospodářského cyklu vyšší výdaje, vyšší fiskální impulsy? Samozřejmě, že nepotřebujeme. Česká ekonomika roste přes globální geopolitické napětí a problémy, ať už kvůli válečným konfliktům, nebo kvůli obchodním restrikcím a takovému trošku otočení směru světového obchodu k více clům a více regulacím, tak přesto česká ekonomika roste poměrně slušnými tempy kolem 2 procent, očekává se to i v příštím roce, nezaměstnanost na velmi nízké úrovni.
V takové fázi hospodářského cyklu samozřejmě každý rozumný ekonom, dokonce i keynesiánec, který jinak v dobách krizí rád utrácí, rád pomáhá nedostatečné agregátní poptávce, rád vyhlazuje hospodářský cyklus, tak i ten (Gestikuluje.) v uvozovkách levicový keynesiánský ekonom vám řekne, že v takovéto fázi hospodářského cyklu, kdy je ekonomika na svém potenciálu, každé další zvýšení veřejných výdajů, každé další fiskální impulsy nepovedou v dlouhém období k vyššímu růstu hrubého domácího produktu, ale povedou k riziku vyšší míry inflace.
V takové chvíli, v jaké se česká ekonomika nachází, bylo potřeba pokračovat v tom, co nastavila vláda Petra Fialy poté, co převzala státní rozpočet s deficitem minus 5 procent hrubého domácího produktu od paní ministryně Schillerové, a postupně ho začala snižovat. A když tady Motoristé nějakým způsobem zpochybňují to fiskální úsilí, tak jim chci odpovědět, že vláda to dokázala, přestože hospodařila v poměrně složitém ekonomickém období – byla tady válka na Ukrajině, přešla energetická krize – a vláda přesto dokázala deficit veřejných financí postupně snižovat.
Mnoho z nás by si přálo rychlejší tempo, odvážnější fiskální konsolidaci, někteří z nás by si přáli fiskální konsolidaci více na straně výdajů, než tomu bylo v případě fiskální konsolidace během mandátu předchozí vlády, ale fiskální konsolidace a snižování deficitu veřejných financí na rozdíl od stávajícího stavu fungovalo a postupně se ty deficity snižovaly – než přišla vláda hnutí ANO, která si namalovala v novém fiskálně strukturálním plánu v prvních letech po volbách, kdy má dělat největší úspory a největší reformy, tak si namalovala – a znovu připomínám – v době ekonomického růstu ještě vyšší deficity státního rozpočtu. – (Hledí do pléna.) Tak, je hezké, že se tomu Motoristé smějí. Jsem zvědavý, jak se budou smát vaši voliči, až jim budete vysvětlovat, jak jste splnili a slib minimalizovat, respektive vyrovnat státní rozpočet – zatím to vypadá na úplně pravý opak. – Čili odpověď na otázku čtyři: Potřebujeme vyšší deficity na rozhýbání ekonomiky? Nepotřebujeme, ekonomika je na potenciálu a další výdaje povedou pouze k vyšší inflaci. Pokud by vláda chtěla vyšší hospodářský růst, je nezbytné udělat něco s tím samotným potenciálem, to znamená, dělat skutečné reformy, deregulovat českou ekonomiku, snížit její administrativní zátěž, pomoci třeba kapitálovému trhu, aby čeští podnikatelé měli více rizikového kapitálu – a mohli bychom takto pokračovat. Ano, to skutečně může vést k vyššímu hospodářskému růstu, ale větší veřejné výdaje v době, kdy ekonomika je na potenciálu, fakt k dlouhodobému, zdravému ekonomickému růstu nepovedou.
A teď k některým výrokům paní ministryně, které tady zazněly a které měly ospravedlnit dnešní schválení nových rozpočtových, nových rozvolněných rozpočtových pravidel. Paní ministryně hovořila o tom, že jsme premianti, co se týče stavu veřejných financí. Tak je trošičku zvláštní, jakým způsobem vlastně žije paní ministryně v neustálém rozporu, protože mluví-li o vládě Petra Fialy, tak říká, jak jsme veřejné finance špatně řídili, jak jsme je rozvrátili, aby šest měsíců poté, co nevládneme, říkala, že jsme premianty ve veřejných financí. Tak, paní ministryně, úplně to nejde – buď musíte uznat vládě Petra Fialy, že veřejné finance řídila slušně, že je nějakým způsobem nerozvracela, pak můžete tvrdit to, že jsme premianty, anebo nemůžete tvrdit opak, to znamená, že jsme premianty a vláda Petra Fialy tady z té země udělala bankrotující stát. Obě hypotézy prostě z logiky věci, z jednoduché logiky fungovat nemůžou.
No, ale pojďme se podívat, jestli skutečně premianty ve veřejných financí jsme a jestli vám to dává mandát k tomu rozvolnit rozpočtová pravidla a začít tuto zemi a další generace zadlužovat ještě rychlejším tempem, než je zadlužujeme ve stávající době. Když se podíváme na stav, na stavové veličiny, na veřejný dluh vůči hrubému domácímu produktu, který je dnes na úrovni přes 44 procent a srovnáme to s ostatními členskými zeměmi Evropské unie, tak skutečně můžeme konstatovat, že v tomto smyslu se nacházíme v třetině nejlepších zemí nebo nejméně zadlužených evropských zemí v rámci Evropské unie. Skutečně je tam celá řada zemí, které mají státní dluh vůči hrubému domácímu produktu vyšší, jsou tam poměrně velké ekonomiky, důležité ekonomiky pro stabilitu celé Evropské unie a celé eurozóny, jako je Itálie, Francie a další jižní státy, které mají zadlužení dokonce přes 100 procent hrubého domácího produktu – a v tomto kontextu skutečně český státní dluh vůči hrubému domácímu produktu je na slušné úrovni.
Nicméně skutečné ekonomy nezajímají ani tak stavové veličiny, ale zajímají je veličiny, které působí na změnu ukazatele tokové veličiny, zajímají je trendy a vývoje na nadcházející roky.
A tady, paní ministryně, když se podíváme na to, jak se české veřejné finance vyvíjejí, tak sice to číslo 44,3 procent dluhu vůči hrubému domácímu produktu skutečně patří mezi třetinu nejlepších zemí, co se týče zadlužení, ale když se podíváme na trend toho zadlužení, tak to už mnohem horší čtení, protože v roce 2019 před covidem byla úroveň našeho dluhu vůči hrubému domácímu produktu 29,6 procent. Takže my jsme od roku 2019 do roku 2025 se dostali ze zadlužení necelých 30 procent hrubého domácího produktu na 44,3 procent, více jak 14 procentních bodů státní dluh za poměrně krátkou dobu několika let narostl. To značí jednu jedinou věc: České veřejné finance jsou nemocné, české veřejné finance jsou ve strukturální nerovnováze a české veřejné finance postupují trendem, který by nás všechny měl strašit a měl by nás vést nikoliv k tomu, abychom tady dneska diskutovali o rozvolnění rozpočtových pravidel, ale abychom hledali cesty, jak rozpočtová pravidla udělat tak, aby se takové zadlužení zpomalilo, stabilizovalo a nepokračovalo trendem, který naopak patří mezi 5 nejhorších, pokud srovnáme za rok 2019 až 2025 růst zadlužení. Patříme mezi 5 nejhorších zemí v rámci Evropské unie, což svědčí o tom, že naše veřejné finance nejsou zdravé. A já jsem to také nikdy netvrdil, ani za vlády Petra Fialy – a říkal jsem, že je nezbytné v konsolidaci, kterou jsme začali, pokračovat a že já bych preferoval ještě fiskální konsolidaci vážnější, rychlejší, důslednější.
Další ukazatel, který hovoří o tom, že české veřejné finance nejsou těmi premianty, kterými je označuje paní ministryně Schillerová ve snaze nějakým způsobem přesvědčit poslance a přesvědčit veřejnost, že vlastně o nic dneska moc nejde, rozvolnění rozpočtových pravidel si můžeme dovolit, neboť máme veřejné finance zdravé.
Není to pravda, stačí se podívat nebo můžeme se podívat na další ukazatel, což je obsluha státního dluhu. Tak v roce 2020, abychom nechodili příliš daleko do historie, na obsluhu státního dluhu šlo 40 miliard korun ze státního rozpočtu. V roce 2025 už to bylo 110 miliard korun. A podíváme-li se na programové prohlášení vlády, tak zjišťujeme, že predikce ekonomů předpovídají, že v roce 2030 budeme na obsluhu státního dluhu vydávat 170 miliard korun. A to už jsou peníze, které převyšují celou řadu rozpočtových kapitol a celou řadu ministerstev – jenom za to, že nejsme i v období ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti schopni hospodařit s vyrovnanými veřejnými financemi.
Takže ještě jednou, jakým způsobem se veřejné finance zhoršují, jakým způsobem padáme do propasti. ***
