Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

No tak právě Aleš Bělohradský varoval, že dluhový poměr bude v horizontu let 2031 až 2033 směřovat k překročení dluhové brzdy na úrovni 55 procent HDP. Tentýž ekonom také varoval, že hlavním rizikem schválené novely je rychlý růst státního dluhu. Paní ministryně nám tady v květnu opakovaně slibovala a myslím, že nadále slibuje, schodky bezpečně pod 3 procenty HDP. Ale odborná analýza a odborná veřejnost říká opak: Schodky se pod 3 procenty HDP nemají šanci udržet. A bohužel víme už i termín, kdy na ten dluhový strop narazíme – 2031 až 2033.

Dovolte mi, vážení přátelé, vážené kolegyně, vážení kolegové, připomenout, co náraz do dluhové brzdy znamená. Vláda by musela v ten okamžik předložit vyrovnaný, nebo dokonce přebytkový rozpočet. Obce a kraje by musely také předložit vyrovnané rozpočty, zdravotní pojišťovny jakbysmet. Tedy došli bychom do situace, do okamžiku brutální konsolidace ze dne na den v nejhorší možný okamžik. Dluhová brzda není nějaká akademická hračka, není to něco, čeho se můžeme, nemusíme dočkat. Je to něco, co máme opravdu napsané v zákoně a má bránit tomu, aby nám trhy přestaly věřit. A my dnes hlasujeme o zákonu, který podle propočtů nejlepších českých ekonomů aktivuje dluhovou brzdu v horizontu pěti až sedmi let. Já na jednu stranu politicky chápu současnou vládu a paní ministryni, protože je pravda, že za pět až sedm let to nebude váš problém. Za pět až sedm let tady bude vláda, jejíž součástí budou Starostové a jejíž součástí určitě vy nebudete. Ale to neznamená, že je vhodné dneska se chovat tak, že po nás potopa, že Starostové a jejich koaliční partneři to do budoucna vyřeší. Ne, je potřeba chovat se zodpovědně bez ohledu na to, že třeba po vás přijdou politici kompetentnější, kteří zvládnou dát veřejné finance do pořádku.

Druhou institucí, kterou tady na tomto místě musím zmínit, je Národní rozpočtová rada. To je nezávislý orgán zřízený přímo zákonem, který tady novelizujeme, který dnes bohužel oslabujeme. Rada už letos v únoru konstatovala, že už letošní státní rozpočet překročil zákonný limit schodku o 64 miliard korun a že strukturální deficit dosahuje až 2,5 procenta HDP, tedy nad rámec zákona. A důrazně odmítla výklad, že pravidla neplatí pro rozpočet přepracovaný po vrácení Sněmovnou, protože takový výklad by jakékoliv vládě otevřel extrémně snadnou cestu k obcházení zákonných limitů tím, že si vlastní většinou nechá ten návrh vrátit sama sobě. Přesně tento výklad bohužel paní ministryně na začátku roku použila.

Člen Rady Luboš Komárek v červnu upozornil, že letošní schodek může přesáhnout 350 miliard korun, a Rada ve svých aktuálních stanoviscích konstatuje, že český veřejný dluh je na svém historickém maximu. A zároveň – protože jedna věc je absolutní výše toho dluhu, ale druhá věc jsou náklady na jeho obsluhu. No a náklady na jeho obsluhu nám brutálně letí nahoru. Za prvé proto, že se zvedají úrokové sazby oproti té situaci, kterou jsme tu měli před rokem, před dvěma, před třemi lety, tak ta křivka je zcela zřejmá a já netvrdím, že za celý vývoj té křivky může dnešní koalice. Je to dáno i situací, kterou na globálních finančních trzích máme. No ale na druhou stranu je to nějaký fakt, se kterým je potřeba se vyrovnat a kterému je potřeba se přizpůsobit, nikoliv spoléhat na to, že tady budou finanční trhy, které budou dlouhodobě ochotné financovat ten dluh, protože oni budou ochotni ho financovat, ale za sazby, které pro nás nemusí být akceptovatelné a které mohou ještě dále zvyšovat ten deficit.

No a teď to nejdůležitější – historická paralela. My jsme si už tohle jednou prožili, nebo vy jste si tohle už jednou prožili, protože já jsem ve Sněmovně nováček, já tady mám tu čest být pouhých několik měsíců. V roce 2020 Sněmovna pod tlakem pandemických okolností novelizovala zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a uvolnila limity strukturálního salda. Národní rozpočtová rada tu tehdejší zkušenost shrnula ve svojí zprávě následovně: Neuvážené rozvolnění pravidel vytvořilo prostor pro neodpovědnou fiskální politiku. Fatální bylo, že opatření nebyla časově omezena na dobu krize a přinesla trvalé změny na příjmové i výdajové straně státního rozpočtu. Strukturální deficit vystřelil na 4,3 procenta HDP.

Předseda Rady Mojmír Hampl to popsal jako efekt západky – výdaje, které v krizi skokově narostou, se po jejím odeznění už nikdy nevrátí a nevrátily na původní úroveň. Kolegyně a kolegové, efekt západky není žádná teorie, je to popis, je to skutečný popis let 2020 až 2023, které jsme všichni zažili a jejichž konsolidace, byť nedokonalá, nás stála obrovské politické i společenské úsilí no a pravděpodobně i tu předcházející vládu výsledek ve volbách. Dnes ale stojíme před zákonem, který tu západku zabudovává rovnou do právního řádu tentokrát ne na pouhé dva roky, ale do roku 2036.

Pojďme dál – ústavní rozměr. Ústavní rozměr, který tady v květnu při schvalování těch pravidel zazněl od kolegů napříč opozicí. Kolegové mluvili – a já jsem mluvit nemohl, protože, jak už jsem říkal, nedostal jsem se ke slovu, tak budu shrnovat, co tady zaznělo – kolegové mluvili o největším rozkolísání ústavního systému od roku 1993, o zásahu do ústavní dělby moci, avizovali jsme dokonce podání k Ústavnímu soudu. Bohužel ta novela v té navržené verzi, která prošla Sněmovnou ve třetím čtení, přesouvá kontrolu rozpočtových změn z pléna Sněmovny na rozpočtový výbor, dává Ministerstvu financí pravomoc zasahovat do rozpočtu takzvaných parlamentních kapitol – tedy obou komor parlamentu, Kanceláře prezidenta, Ústavního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu, ombudsmana i úřadu Národní rozpočtové rady. Rozpočtová nezávislost těchto institucí je klíčovou součástí odolné, nezávislé a právní České republiky, České republiky jako právního státu. My každý den vidíme od řady politiků útoky na právní stát v České republice, takže myslím, že můžeme všichni vidět, že ochrana těchto institucí a jejich nezávislost – institucí, jako je právě třeba Ústavní soud – není jenom nějakou teoretickou potřebou, že je to něčím, co reálně my tady ve Sněmovně musíme sledovat, něčím, na co my tady ve Sněmovně reálně musíme dbát. Ministerstvo, které může krátit rozpočet Ústavnímu soudu nebo úřadu, jenž kontroluje jeho vlastní hospodaření, má v ruce nástroj, který do parlamentní demokracie podle mého soudu nepatří.

Vyjádřím se ještě k některým argumentům, které v té diskusi zaznívaly. Jedním z těch argumentů bylo, a možná ho tady ještě paní ministryně znovu zopakuje, že podle pravidel minulé vlády, že to byla ta past, že podle té pasti, podle pravidel, které zanechala předcházející vláda, ten rozpočet nebyl sestavitelný. Nicméně člen Národní rozpočtové rady Petr Musil to řekl naprosto jasně. Je přesvědčen, že vláda měla možnost připravit rozpočet, který by byl v souladu s fiskálními pravidly. Nesestavitelný nebyl rozpočet, nesestavitelný byl rozpočet s výdaji, které si vláda politicky přála. To je politický spor, který se řeší prioritami, určením priorit, ale nikoliv demolicí pravidel, demolicí rozpočtových pravidel.

No a další argument, na který bych ještě rád reagoval, který se opravdu v té diskusi často objevuje, (je) argument německou cestou – jdeme německou cestou. No tak, dámy a pánové, německou cestou rozhodně nejdeme, protože Německo měnilo svá pravidla ústavní dvoutřetinovou většinou po několik let trvající celospolečenské debatě, s výjimkou cílenou výhradně na obranu a s nezávislou kontrolou. My tady měníme obyčejný zákon tou nejtěsnější koaliční většinou s výjimkami na všechno od dálnic po vodní díla a nezávislé instituce přitom oslabujeme. A to všechno na sílu, za bezprecedentního oslabení práv sněmovní menšiny. To není německá cesta, to je její karikatura.

A teď k tomu podstatnému. Ne, že by tohle podstatné nebylo, ale mám připravené ještě další podstatné argumenty. Senát tento návrh zákona nezamítl, přestože k tomu měl hromadu důvodů, o kterých jsem já tady teď hovořil. Senát ho vrátil s pozměňovacími návrhy, které vládě ponechávají všechno, co označila za nezbytné – obrannou výjimku, možnost financovat strategickou infrastrukturu, krizovou flexibilitu i transpozici evropských pravidel. Protože Senát, a to napříč politickým spektrem po více než tříhodinové věcné debatě, odvedl přesně tu práci, kterou jsme tady v květnu měli odvést my a neodvedli. Vzal vládní záměr, ponechal mu všechno, co vláda označuje za nezbytné, a doplnil to, co v něm zoufale chybí – tedy definice, limity a parlamentní kontrolu. ***