Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(22.50 hodin)
(pokračuje Matěj Ondřej Havel)
Argument, který zaznívá veřejným prostorem – bez tohoto zákonu rozpočet prostě nesestavíme, současná pravidla jsou příliš přísná, podle nich nejde sestavit rozpočet, my musíme mít flexibilitu. A tak pozor, to není argument pro zrušení pravidel. To je přiznání, že vláda nechce dělat rozpočtovou politiku. Když nejde rozpočet sestavit, má vláda hledat úspory, příjmy a stanovovat priority. Proto propánakrále přece máme nějakou vládu, volíme si politiky s nějakým politickým programem, s nějakými politickými prioritami, aby ty priority potom realizovali a ne aby ničili rozpočtovou politiku, zodpovědnou politiku, aby prostě mohli rozdávat. Nemá se říkat, že problém je v pravidlech. Ta pravidla mají nějaký svůj smysl, a to je ten, aby Česká republika nenarazila do dluhové zdi.
Když se vrátím k tomu stanovisku Národní rozpočtové rady z letošního roku, tak tam se přece uvádí, že platná pravidla vymezovala závazný výdajový rámec a že návrh rozpočtu podle jejího výpočtu překročil zákonný strop. My jsme o tom přesvědčeni. Opět říká to i Národní rozpočtová rada. A pokud se podíváme na výdajové rámce pro roky 2027 až 2029, tak tam prostě vidíme, že podle platné metodiky by rámec pro rok 2027 implikoval hotovostní saldo státního rozpočtu 156 miliard korun, respektive 190 při započtení návratné finanční výpomoci na nové jaderné zdroje. To je OK.
Po přijetí tohoto tisku ve znění pozměňovacích návrhů by toto stanovisko přestalo být relevantní. Takže vláda říká, podle pravidel nedokážeme sestavit rozpočet. Ale to není chyba pravidel, to je informace o vládě a jejich prioritách. Pravidla existují právě proto, aby vládě řekla – tady končí prostor pro pohodlné sliby, tady začíná odpovědnost, v těchto mantinelech musíte hrát. Ano, v těchto mantinelech realizujte své politické priority. Dostanete za ně účet ve volbách od voličů. Ale pokud budete bořit ty mantinely, pokud zbouráte ten pomyslný plot u propasti, no tak kam se pohrnou veřejné finance České republiky v budoucnosti? Kolik budeme platit ročně za obsluhu státního druhu? To může být brzy velmi snadno až 200 miliard korun. Propánajána co by za těch 200 miliard korun bylo. A bude to růst.
Slýcháme argument. Investice se mají financovat dluhem. Je to velmi častý argument. A já říkám dobře, pokud je to v rozumné míře, pokud to jsou skutečně investice, které vedou k prosperitě. Ano, je to na nějakou dobu možné, musí to být podrobeno dobré kritice, musí to být skutečně dobře vyargumentováno, pak s tím není až takový problém. Ano, to je tedy pravda, že některé infrastrukturní investice mají dlouhodobý přínos. Ano, dopravní infrastruktura, energetika, ano i obrana jsou legitimní priority.
Koneckonců k té obraně, já i celá TOP 09 se v této Sněmovně velmi často hlásíme. Ale i investiční dluh je pořád dluh. A pokud se investice vyjmou z těch pravidel, neznamená to automaticky více investic, znamená to i více prostoru pro ty běžné výdaje, které budete chtít nejspíš financovat na dluh. Stát dnes hospodaří se strukturálními deficity. Dávno není v situaci vyrovnaných financí, to je alarmující. Výjimka může sloužit jako účetní trik. Investici vyjmeme a uvnitř limitu si ponecháme prostor pro jiné výdaje. Podotýkám ne jiné investice, ale jiné výdaje. Taková hra na schovku. Rozumný investiční dluh podle mého názoru znamená, víme co stavíme, víme kolik to stojí, víme, jak to zaplatíme, ale taky víme, jaký to bude mít přínos. A hlavně dokážeme to vysvětlit tady v Poslanecké sněmovně a dokážeme to vysvětlit celé české veřejnosti, protože to jsou jejich peníze. To jsou peníze všech, kteří v našem státě platí daně. Naše, vaše, firem, všech, se kterými hospodaříte.
Tohle ale není rozumný investiční dluh, co se připravuje. Je to spíše plošné vyjmutí obrovských výdajů mimo ta pravidla a mimo kontrolu, aby rozpočet opticky vypadal lépe, aby byl zákonný, abychom vám tady nemohli říct, při sestavování dalších rozpočtů, že jste mimo zákon, že sem posíláte rozpočty nezákonné. Ano, to v tu chvíli přestane být pravda. Ale ten zločin se odehrává v tom, že ten rozpočet pouze vypadá lépe, než jaký ve skutečnosti je.
Zaznívá argument – ano, Evropa to umožňuje. To je jako na – nebo to si říká o reakci, evropská pravidla prosím ale neříkají, rozvolněte si domácí rozpočtovou odpovědnost jak chcete. Naopak smyslem té evropské reformy je střednědobý plán, transparentní trajektorie výdajů a udržitelnost dluhu. Potýká se s tím celá Evropa. Strašně mě dráždí formulace – Česká republika si může dovolit vyšší dluhy. Česká republika je jednou z méně zadlužených zemí v Evropě. Ano, je to pravda. Ale není to snad velká výhoda České republiky v době hospodářské konjunktury? Krize, které mohou přijít a které bezesporu přijdou, protože tak funguje nějaký hospodářský cyklus, tak si třeba budou vyžadovat vyšší salda státního rozpočtu, ale teď na to prostě a jednoduše není doba a prohospodaříme se mezi ostatní evropské země, které jsou silně zadlužené. Připadá mi to velmi nezodpovědné. Připadá mi to hloupé a jako nepochopitelné z hlediska nějakého i bazálního selského rozumu. Prostě nejsme teď v situaci, kdy by Česká republika potřebovala rozvolňovat pravidla pro zadlužování se a potřebovala se zadlužovat tempem, které předvádíte.
Domácí zákon není zbytečným přívěskem evropských pravidel, má to být českou pojistkou. A pokud se ta domácí pravidla rozvolní pod záminkou evropské reformy, dobře, popírá se pak ale smysl té transpozice, o kterém, jak jsem říkal nebo ve kterém je – stanovit střednědobý plán, transparentní trajektorie a udržitelnost tedy dluhů. Neschovávejme se za Evropu, vážené kolegyně, vážení kolegové, evropská pravidla nejsou nějakou pozvánkou na rozhazovačný večírek za budoucnost, za peníze budoucích obyvatel České republiky. Má to být rámec pro udržitelné veřejné finance. Dobře, jestli se rozhodla vláda tento rámec použít jako záminku k domácímu rozvolnění, je to její politická odpovědnost, ne požadavek Bruselu.
Ale víte, co je nejhorší? Když se tohleto rozvolní, když se ty dluhy nasekají, tak pak třeba jednou přijdete, řeknete – no, to byla chyba tenkrát. Ale s tím se už nedá nic dělat. Pak tady ty dluhy budou i s těmi úroky a bude to prostě muset někdo zaplatit.
Ano, Česká republika, už jsem to zmiňoval, má nižší dluh než jiné evropské státy. Ale ten trend je zásadní. Teď se zadlužovat je nebezpečné. Pokud rozvolníte pravidla, porostou náklady na obsluhu státního dluhu až k 200 miliardám ročně. Ono to zní tak jako vzletně. Obsluha státního dluhu, je to krásná účetní položka. To není nic jiného než úroky. Když začínáte plánovat státní rozpočet, tak vždycky začínáte rovnou minus tolik, kolik je obsluha státního dluhu. Kolik jsou ty úroky? Je to už víc než 100 miliard korun. 100 miliard korun ročně.
Úroky z dluhu jsou tedy, jinými slovy, mandatorní výdaj, který vytlačuje peníze na bezpečnost, infrastrukturu nebo třeba na školství, na vzdělávání a na budoucnost. Nízký dluh České republiky není důvodem k nezodpovědné politice, ale naopak je to přece výhoda pro budoucnost. To bychom si měli ochraňovat, opatrovat jako oko v hlavě. To je náš rodinný klenot, že Česká republika není tak zadluženou zemí jako jiné evropské státy třeba jsou. Čili to, že ještě nejsme nejzadluženější zemí Evropy, nemůže být argumentem pro to, abychom se jí stali. Máme určitou důvěru finančních trhů. Ano, je to pravda. Není důvod ji promrhat, ba právě naopak.
Dámy a pánové, já vás všechny chci vyzvat, abyste podpořili tu senátní vratku, tu senátní verzi, která, jak už jsem říkal, shrnuji naposled, není podle mého názoru a podle politiky TOP 09 dobrá. Je to – pan senátor promine – špatný návrh. Ale je méně špatný než ten původní zákon. Je výrazně méně nebezpečný než ten sněmovní návrh. Sněmovní verze otevírá cestu k vyšším deficitům, vyvádí obrovské výdaje mimo rozpočtové rámce, vyvádí obrovské státní výdaje mimo sněmovní kontrolu. Senát do toho vrací alespoň základní pojistky. Proto je odpovědné, prosím odpovědné, podpořit alespoň tu senátní variantu. ***
